Námluvy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m oprava zjevného překlepu, úprava infoboxu |
m opr. patrně překlepu |
||
Řádek 47:
Jak nemá Cilka pak Havlovi přáti, když on sám jediný otcovu hodnost uznává a pro ni si ho tak zřejmě váží? Pro copak jiného by si ho tak nadcházel? Ó, kéž by se mu mohla za to odsloužit a mu také jednou cosi k radosti udělat! Přemýšlí o tom dnem i nocí, ale na nic přijít nemůže. Štěstí dobře mu stojí, všichni lidé jsou mu nakloněni a každá, již by on rád, bude ho také chtíti a jak! Vždyť mu holky ze všech stran sami vzkazují. Nelze mu ani více přáti, než již má, kterak se mu tedy zavděčit?
Někdy se Cilka tak nad tím zamyslí a taková v ní zahoří touha, že jí až z toho oči přetékají; musí kamsi zaběhnouti, kdež pak o samotě se hodně a hodně vypláče. Často dost se v ní ozývá přání, aby ho nějaká zlá nehoda potkala a on pozbyl všeho jmění a všech přátel — ach, pak by se ho nebála, doběhla by k němu, aniž by ji tam kdos posílal, vše co má, by mu nabídla, vším možným mu pomáhala, ba šla by za něj někam do služby, jen aby poznal, žeť ještě vděčných duší na světě. Kéž by se aspoň hodně nebezpečně a nakažlivě rozstonal, aby se ho každý štítil a jej opustil, ona nehnula by se pak od jeho lože, sloužila by mu jako malému dítěti, třeba hned věděla, že z toho bude mít smrt. — Ale sotva domyslí, již se lekne a hrozí se, že se jí snad žádost hříšná a rouhavá vyplní… Ne, ne, bůh chraň, raději ať Havel o ní nikdy více nezví, leda, že je na světě, než aby o jejím vděčném srdci zvěděl takovýmto způsobem! Celou noc pak na
Dnes měla také takovou noc; tu připadla na to, tu zas na ono, darmo na to vzpomínati, nic do toho všeho nebylo. Než si šla lehnout, postavila se k oknu. Bylo bez větru a jasno, hvězdiček na nebi tolik, jako když je tam napráší. Ani lístek v sadě nezašustil, jen někdy spadlo se stromu jablko. Jak ji jindy těšilo dívati se takové tiché noci do zlatých očí! Ale dnes zas odskočila a uvrhla sebou na lože, jako by jí do celého světa a vší krásy jeho nic, ale pranic nebylo. — Zle se jí to bdělo; však ještě hůře spalo. Čeveři na komoře vrtali, myši škortaly, holuby pod střechou se hnízdili a myšlenky v hlavě žádného jí pokoje nedávaly; do jedné se jí tam vzbouřily, dělaly jí zle, tuze zle. Kdyby chtěla všecko vypsati, co jí za tu noc hlavou prošlo, ne jeden, ale deset by z toho bylo kalendářů. Musí se teď předtím sluníčkem věru za to stydět. Pravé štěstí, že to, co si myslíváme, na čele napsáno nezůstane; nemohla by se pak před nikým dnes ukázati, před Havlem již dokonce ne.
| |||