Wikizdroje

Máj (almanach 1860)/Za májového večera: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
Porovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
n., první část po stranu 28, upraveny uvozovky
 
dokončení; kvůli kaňce nečitelné jedno slovo na str. 43, verze v Sebraných spisech (1882) sv. 3 na str. 144 zrovna tuto část věty ani neobsahuje
Řádek 147:
„Obzvláště nezatajíš-li, pokud se otec můj v této proměně zúčastnil,“ vyhověl Jaroslav jejímu přání.
 
„Jistě že nezatajím,“ ubezpečovala, spokojená jeho povolností. „A proto ti také přede vším řeknu, že se hněvem a úžasem zapýřil, když sem si k němu do školy doskočila, zvouc ho, aby přišel každý den na hodinu do zámku. Dlouho považoval slova má za žert; ale když sem se začala mrzeti já: začal také jinou on, a mluvil mně do duše, abych této daremnosti zanechala. Dokazoval mi tak jasně, jako že slunce na nebi, že češtiny nikdy potřebovati nebudu, ana se tato řeč vždy více a více z pospolitého života ztrácí, navzdor všemu, co několik bláznů o jejím pokroku žvastá. K tomu ke všemu je to prý taková hatlanina, sotva pacholku aneb děvečce dostačující, a nikoli pro vznešená má ústa, pro stav a potřeby moje. Odpovídala sem na všecky jeho důkazy s dětskou tvrdošíjností jen : „Nežť!“ Poddal se mi konečně, ale ze žádné jiné příčiny, než že to za neslušné považoval, aby dítěti vrchnosti své po vůli nebyl. — Přicházel tedy podle úmluvy každý den opakuje mi, než se mluvnice chopil, pravidelně všecky staré námitky. Můj otec ho v nich statečně podporoval; já ale myslila na tebe a nechala sem je s pánembohem o češtině mluvit, co se jim líbilo. — Byla sem tak pilnou žačkou, jak si ji nejpřísnější učitel přáti může, a za málo neděl čtla sem již plynně. — Ale co? Byla sem s knihovnou tvého otce brzy u konce. Nezbývalo nic, než aby nějakou zábavnou lekturu pro mne objednal, a to u tebe.“
 
„A ten ukrutný muž mně nepsal, že jsou ty knihy, ježto sem mu obstarával, nemoha si jeho náhlou chuť k literatuře ani vyložiti — že jsou pro tebe!“ hořekoval mladík. „Ani té radosti mi nepřál, abych je byl odesýlal s vědomím, že ty se jich dotkneš.“
 
„Byla sem toho jista, že ti nezvěstoval, jakého přívržence nabyl ve mně jazyk, od něho tak nenáviděný,“ pousmála se líbezná vypravovatelka. „A to tím méně, an se mu asi právě v tu dobu z Prahy psalo, že se na šeredný způsob toho vlastenčení chytáš. — Ach! jakou nevýslovnou radosť způsobil mi po každé balíček kněh, jež si mně, ač nevědomky, posýlal! — Nedala sem je ani z ruky a jedna z nich, obyčejně ta, v které sem právě čítala, ležela každou noc pod mou poduškou a já na ní snila o tobě! Seznámila sem se tebou se všemi našimi novějšími spisy a Tyl to byl, tento muž mužných činů s tou ženskou dojímavou duší, který mně svými brzo lahodnými, brzo hřímajícími slovy pověděl, co je národ… Ach ta naše zaslepená doba, klanící se se surovým obdivem těm, jižto lidskými životy plýtvají a v slzách lidských se topí, stavíc jim otrocky nádherné pomníky, a na rov tichého pěvce, jehožto nadšený zpěv celý národ z hrobu vyvolati pomohl, klade lhostejně několik chudobek! Snad nečetl nikdo jeho díla s tou dychtivosti jako milenka tvá; bylo jí, jako bys ty to byl, jenžto ji perem jeho napomínáš, povzbuzuješ, vedeš! — Zda-li pak mi promineš, povím-li ti, že sem teď již svoji řeč ne pouze k vůli tobě milovala: ale že se stala vlasť nebezpečnou sokyni tvou?“ —
 
„Zůstane to chloubou života mého, že jí láska ke mně tak statečnou dceru zplodila,“ odvětil hledě jí blouznivě do oči. „A považuju se za vyvolence osudu, že mně mezi tisíci připadl blahý los, najíti v družce srdce i družku snah a myšlének svých. — Tušil sem již v dítěti zárodek vznešené ženy a nikdy nenáležely myšlénky moje jinému mimo tobě, zrovna tak v dobách strasti a zoufalosti jako tenkrát, kdy sme se beze slov, bez vyznáni a přísah milovali, kdy se nám oběma zdálo, že to tak býti a věčně trvati musí! — Ani za všecky poklady světa nebyl bych upamatování na tento záblesk blaha vyměnil, když slunce naší lásky v moci žalu zašlo: když sem, přispěchav na křídlech naděje a lásky domů, svatební průvod potkal, poznávaje bledou, po boku starce omdlévající nevěstu — —“
 
„Ustaň, Jaroslave,“ kynula mu bledší nad lilii rukou. „Bůh mne miloval, že sem tě tenkráte nespatřila, ani tušeni nemajíc, že mi dlíš na blízku. — Nevím, zda-li bych… ale ne, ne, nebyla bych ničeho v úmyslech svých změnila! Vždyť by tys byl nejprvnější mezi všemi dítětem opovrhoval, které by se nebylo nad starým otcem smilovalo… ne, nemohla sem jinak jednati!“
 
„Dověděl sem se později, že ti jiného mimo tento zoufalý krok nezbývalo,“ odpověděl, s něžnou soustrastí k ní se kloně. „Neboť téhož večera prchl sem, jako vzteklicemi štván, před místem, kde se právě veškeré štěstí života mého pohřbívalo. Nevěda ani, kam mne noha nese, vrátil sem se do Prahy uzavíraje se šílený, zlomený na těle i na duchu, do svého pokoje, zamítaje potravou a odpočinutím. Nevím, kolik dní sem takto ztrávil, když mne příchod otce vytrhl. Byl mne očekával; ale když sem nepřicházel, pojala ho starosť, že si prý snad k vůli dluhům domů netroufám. Našed mne v hořečce, uspokojil se uvědoměním, že mne v Praze zdržela nemoc. Nemaje ani tušení o své první cestě, počal mi pro ukrácení času a rozveselení mysli vypravovati, co se bylo v zámku nového přihodilo. — Popisoval, jak otec tvůj shledal, že dluhy nešťastnými spekulacemi a přílišnou štědrotou daleko cenu panství převyšují; kterak se jeden věřitel po druhém hrozebně objevil a nejsa uspokojen na prodej doléhal; kterak v této strašné době svého bývalého společníka v obchodu ku pomoci vyzval; kterak se tento velmi nevrle dostavil, ale zahlídna dceru, náhle povyjasnil čelo, slíbiv, že kreditem svým vše v staré koleje uvede — ale za neslýchanou cenu!“ —
 
„Přestaň,“ prosila Adéla z novu, a křečovité chvění projelo její pružnou postavu. „K čemu tyto chvíle vyvolávati, které bez toho jako strašidla lůžko mé každou noc obletovaly? Pověz mi radši, zda-li tě otcovo vypravování o nevinnosti mojí přesvědčilo, zda-li si přestal mne nešťastnou proklínati…“
 
„Takového hříchu sem se nikdy nedopustil,“ dokládal se mladý muž vážně. „Vždyť sem k tomu ani práva neměl! Což si mně byla kdy věrnosť slíbila a falešnými sliby mne podváděla? — Mohl sem nároky na tebe činiti, nemaje prostředků pojistiti si budoucnosť? Naše láska nemohla více býti, než snem; dříve nebo později musila katastrofa nastoupiti. — Jaká to společenská propasť! — Dcera millionáře a syn chudičkého učitele, který teprv podporou a milostí si ducha osvítit mohl…“
 
„Kterou on ale hrdě od této nešťastné chvíle zamítl, zasadiv mému nebohému srdci tu nejbolestnější ránu,“ pravila Adéla smutně. „Připojils k mému utrpení ještě starosť o výživu svou. Pochopila sem, proč to činíš, a ctila sem pýchu tvou; ale že si opovrhl i přímluvou otce mého u mocného zpřízněnce, který maje několik učitelských míst k obsazení, chtěl na tebe ohled vzíti a zaopatřit tobě postaveni, v němž bys byl mohl rovněž tak užitečně pro národ svůj působiti, jako teď na literární dráze — — to bylo přepjaté, Jaroslave! Nediv se, že otec tvůj úplně na tebe zanevřel; byltě stařec oklamán o nejpříjemnější sen, viděti tě professorem. Měl si jemu k vůli aspoň hrdosť svou potlačiti!“ —
 
„Ty mne odsuzuješ, netázajíc se ani, co pronesti mohu k obraně?“ vyčítal jí bolestně. „Arci důvody mé, proč sem laskavostí tvého otce a dobrým místem zamítl, nedošly platnosti ni u tvého ni u mého otce a zakázáno přemrštěnci a nevděčníku překročiti práh otcovské chyžky. Vyhoštěn jsem z domova! — Ale potlačuji v sobě každý bol a hořkosť myšlénkou, že sem co muž jinak jednati nemohl! Nebo představuje se příznivci, jemužto mne otec tvůj odporučil, byl sem otázkou přivítán, jaké jest smýšlení mé? Odpovědělť sem že jsa Čechem, tohoto jmena se chci hodným osvědčiti, vychovávaje vlasti poctivých, národu svého milovných občanů. Na to sem byl ironicky propuštěn a na rozuměnou mi dáno, že se idealisté pro vychování mládeže nehodí. — Měl sem odvolati?“
 
„Ne!“ zvolala Adéla a tváře její zahořely. „Nechtěla bych ani za svět, abys zásady své kdy zapřel. Jen zločinec se skrývá a kuje po tajmu a v temnosti pikle, ale nikoli ušlechtilý muž!“ —
 
„Ty ani nevíš, jak rád bych byl starému otci po vůli býval,“ pravil Jaroslav s vřelým citem. „Vždyť ho z celé duše své miluji navzdor pedantické tvrdosti jeho, jíž mi mladý věk můj zbytečně zkalil! Zaklepal sem leckdes; ale vyznání, že jsem Čechem, jako by bylo náhle svět přede mnou zatarasilo! Musím arci říci, že sem se ze svého propadnutí po tajmu nemálo těšil; neb stav, jenž se zdál hochovi nad každý jiný žádoucím, ztratil všechen vábivý lesk při bližším poznání. Za to vznášelo se teď jiné povolání v té samé ideální záři před nezkušeným zrakem jinocha, doufajícího, že brzkým výsledkem na dráze literární otce skvěle smíří. S nadšením vrhl sem se spisovatelskému životu v náruč, považuje ho za nejvznešenější, člověka nejhodnější! Netušil sem, jakým srdce rozrývajícím bojům kráčím vstříc; nevěděl sem ještě, že se svět na nikoho tak škaredě nešklebí, jako na literáta českého, toto nejpostrčenější pastorče pod domácím krovem!“
 
„Obávání mé mne neklamalo,“ zašeptala Adéla spínajíc soucitně ruce. „Tys trpěl hlad a bídu a já — já plýtvala zlatem… Tato myšlénka vztýčila se někdy v celé hrůze přede mnou, zaplašujíc i nejbledší stín poklidu z života mého. — Znalať sem nešťastnou pýchu tvou, vědouc předobře, že bys každým peněžitým darem i na ten nejněžnější způsob podaným, opovrhl a přec… přec… odpusť, urážím-li cit tvůj — zahlídla sem tě někdy v dálce v oděvu o nedostatku svědčícím — a já nesměla pomoci! Tys v hrdosti své nemilosrdným, Jaroslave!“
 
„Křivdíš mi, jak skutkem jasně dokazuji,“ pousmál se mladý muž ne bez trpkosti. „Jsemť mizerným literárním nádenníkem a přec mám ruku jedné z nejbohatších dědiček — ruku tvou! Avšak nechme toho; jest to jediný trn na růži lásky mé a bodá mne více než si představiti můžeš! Ale jak pravím, nechme toho; nemohu žádati, abys vším zamítla, čemu si co druhé přirozenosti uvykla. — Na tváři tvé spočívá zádumčivá výčitka; byl sem tuze upřímným?“ —
 
„Ano výčitka,“ odpověděla mladá paní a velké slzy jí vstoupily do jemných očí. „Že ustavičně slib svůj rušíš, narážeje na záležitosti dávno, hned v prvních našich dopisech urovnané. Neboť si již zapomněl, že sme ustanovili, že připadnuté mi jmění za své považovati nebudeme, zasvětivše je vlasti! — Mám ti plány naše připamatovati? Mám ti připamatovati, že, až si budeme úplně náležeti, se na velké cesty vydáme, aby se tvůj obzor rozšířil a ty náhledy o společenském životě jiných národů obohacen, jich použil ku prospěchu vlastnímu? Nevíš již, že vrátiv se do otčiny chceš velký národní orgán zaraziti, založený na potřebách lidu našeho, této síly a naděje naší? Žes mne určil ředitelkou dívčího ústavu v národním směru, kde by se byly žákyně vyučovaly zdarma? A nepřipomínáš si více, kterak sem se těšila na vypsání velké ceny za poučnou a spolu zajímavou lekturu pro mé pohlaví, aby si nemusilo stále vzdělání své od jiných národů vypůjčovati, a tak svoje odcizování-se národní věci tímto nejcitelnějším nedostatkem naší literatury liše neomlouvalo? — A co ještě jiného! Vždyť sme se ve svých dopisech oba jednosvorně na tom usnesli, že naše jmění… co to zas pravím? že tento v prospěch národu od nás spravovaný kapitál ani na desátý díl našich záměrů nestačí!“ —
 
„Máš pravdu, Adélo,“ svědčil mladý muž opět s vyjasněnou tváří. — „Ani slova více o těchto penězích; nenáleží nám! Jen o upotřebení jich budeme spolu rokovati. Bude mi útěchou, že jimi aspoň skromný díl utrpení a pokořování-se jiných, se mnou stejně spějících, zamezím, jakému sem se sám podrobiti musil — nechtěl-li sem pojíti hlady. — Dobře měli, idealistou mne nazývajíce. Myslil sem v mladistvém zápalu, že nadáním a enthusiasmem se všecko proraziti a nutiti dá, že musím talentem nad nepříznivými poměry zvítěziti. Snad to jde jinde, ale u nás ještě ne!“ —
 
„Co sem já trpěla naproti tobě!“ zalkala Adéla. „Ach, já to věděla, že ty’s ještě nešťastnější!“ —
 
„Ano trpěl sem více, než ty, ženo,“ odvětil s temným důrazem a z oka jeho sršely blesky bolestného hněvu. „Neb tys jen osobu svou prodala a vznešené si měla vědomí, že si se obětovala povinnosti své — ale mně — mně bylo duši svou prodati — za kus suchého chleba! — Že sem hlad a bídu trpěl, o protož ať nevstoupí ani jediný povzdech na kvetoucí tvé rty; necítil sem jejich hlodající muka a nejsem si jich více vědom! Ale že sem musil svého ducha potlačiti, své vzdělání zanedbati, svými schopnostmi plýtvati a čas a síly své malicherným zaměstnáním promarniti — — že mne nouze dohnala státi se žurnalistou — českým žurnalistou, to jest: duševním nevolníkem, otrokem náhledů a mínění strany, jíž časopis náleží: to věda a cítě v sobě mohutný talent perutěmi pohybovati, věda, že bych byl s to něco samostatně vykonati, působiti, prospívati — — tomu věnuj nejtrpčí proudy slzí svých!“ —
 
„Proč si nepokračoval, jak si počal, proč si dále nevydával samostatné práce, které přec tak velké, všeobecné obliby došly?“ tázala se ho chvějícíma-se rtoma a slzy, ježto byl vyzval, linuly se jí po ubledlých licích. —
 
„Byl bych tak učinil; ale od čeho žíti?“ smál se s překypující trpkostí. — „První práce nováčka se u nás nehonoruje. Psal sem následovně svůj první román zdarma. Za druhou se mi nabídl jistý počet exemplářů. Přijal sem návrh ve své nezkušenosti, nevěda, že se sice od přátel a známých spisovatelových odebírají — ale nikdy — nezaplatí. Neviděl sem za ně ani zlámanou grešli. Byl sem svědomitě a s rozmyslem pracoval jako umělec a nikoli jako robotník, kterému-by nezáleželo na ideální ceně plodů více, než-li na hmotném výdělku, a pustil sem všecky soukromé hodiny v domech, any mi překážely. — Žil sem více než rok na úvěrek, doufaje, že mi možná bude výtěžkem pilnosti dluhy zapraviti — a hle! skromné naděje mé mne zklamaly! Stál sem na jednou bez krejcaru a bez pomoci; věřitelé mi odepřeli každou další podporu, vyhrožujíce mi, nezapravím-li v určitý čas u nich povinnou jim summu. — Přijal sem jako poselství nebeské nabídnuté mi místo v jedné z našich redakcí, ač bylo s platem spojeno, kterým by byl každý nádenník zamítl. — Přehlížeje nuznosť platu, doufal sem, že mi bude volno, abych aspoň několik hodin vlastním pracím a vzdělání svému obětoval. Zmýlil sem se z novu trpce. Redaktor, muž to beze všeho vzdělání, považoval mne úplně za nástroj své libovůle, složiv dílem z lenosti, dílem z nevědomosti všecky práce na bedra má, ukazuje mi při každém stesku na jiné, kteří by prý s největší vděčností místo mé přijali. — Byl sem tak naivním, že sem mu to věřil a přestal sem si stěžovati, boje se, aby on sám mi nevypověděl. Naskytlo-li se mi přece jednou několik prázdných hodin: kde sem měl vzíti jasnosti ducha, abych cosi podstatného, svěžího podniknul? Nutil sem se přece, hledě ochabnutí své opanovati — ale nadarmo; nešlo to! Zdálo se mi, jako by byl proud myšlének mých na vždy vysechl a papír pil místo inkoustu tok krvavých slzí nad domnělou mou duševní smrtí! — — Jindy zas mne zachvátil plamen vzteku a žalosti a já plnil archy divokými výčitkami a hroznými kletbami na lidské sobectví, předsudky a tuposti, na převrácenosť jeho mysli a zásad — a opět sem zmařil svůj čas. Kdo měl uveřejniti tyto vyzývající listy, vržené chvějící-se rukou mou k nohoum stávající společnosti? — Kolikkrát sem nepřemýšlel, zda-li by lépe nebylo tento život bez činnosti a důstojnosti veškeré, se sebe svléci? Jen myšlénka na tebe zdržela mne od temného skutku — vídal sem tě v kočáře po boku churavého chotě, bledou a oddanou jezditi městem — měl sem utrpení tvé ještě ztrpčiti důmíňkou, že tys mne do chladného hrobu veštvala? Viděl sem v tvém zoufalém odvrácení-se, poznala-li si mne mezi množstvím, že tvé srdce mně náležeti nepřestalo. — Jest tomu rok, když sem tě opět zahlídl v hluboký smutek zahalenou a otec tvůj zaujímal místo manželovo — — a lidé si šeptali, že jsi svobodná. — Srdce mé okřívalo, necítil sem více tíž okovů svých, věda, že ty konečně volně dýcháš — tu podlehl stárnoucí otec tvůj tíži prožilých útrap a tobě připadla úloha tkanivo zapletených jeho záležitostí rozmotati a urovnati. — Čekal sem pokojně, pln svaté důvěry, jak nad námi rozhodneš. Tu sem obdržel list předrahou známou rukou nadepsaný — — dařilo se mi s ním jako tenkráte u vítězné brány, byl bych náhle blahem omdlel. Bylť on prvním článkem řetěze nevýslovných rozkoší, jichž sem dopisuje si s tebou zažil, až mne poslední k tobě vyzval — a teď klečím u nohou tvých a hlava má spočívá na srdci tvém a neopustí nikdy více blahé své sídlo…“
 
„Ano,“ zaplakala obejmuvší vášnivě rameny jeho šiji — „teď konečně jsme svoji a nic nemůže více štěstí naše rušiti, nás od sebe odloučiti. — Ale slyš — jaký to hluk? Nezní jako rachocení vjíždějícího do domu vozu?“ pravila vyvinouc se z jeho náruče a naslouchajíc podivena temným zvukům. „Kdo to může býti? desátá odbila — není více doba k návštěvám! Snad že služebníci vtíravého hosta odbydou, aniž ví, že od smrti manželovy mimo příbuzné nikoho nepřijímám!“ —
 
V tom ale již jemné klepání na dvéře komnaty, mrzuté „dále!“ a vešla vyfintěná komorná.
 
Spatřivši svou velitelku s cizím mužem ruku v ruce, zarazila se patrně a chtěla se opět vzdáliti. —
 
„Co mi neseš, Babetko?“ tázala se jí Adéla s neobyčejnou ostrostí, uražena výrazem v její tváři. „Neostýchej se před tímto pánem; nemám před ním tajností.“ —
 
Opět se Babetka ironicky pousmála a její oko utkvělo s drzím posměchem na chudobném oděvu mladého žurnalisty, jako by byla říci chtěla: „Aj, což nenašla má paní jiného hocha, aby si s ním zahrála, než toho otrhánka?“
 
„V saloně čeká pán,“ vyřizovala na hlas, „který prý musí s milosť-paní ještě dnes o veledůležité věci jednati. Pan advokát Veselý ho k vašnostem posílá.“ —
 
„Toť jest jednatel můj v záležitostech dědičných,“ vysvětlovala Adéla Jaroslavovi. „Odbyď ho na kterýkoliv spůsob,“ pravila obrativši se ke komorné, „nemohu s ním dnes mluvit; ať přijde zejtra. Dnes mám důležitějšího jednání s budoucím chotěm svým.“ —
 
„Chotěm?“ zajíkala se služka a posměch, jímž pořád mladého muže měřila, zmizel náhle s její tváře.
 
„Ano,“ odvětila mladá paní s blaženou pýchou na literáta hledíc; „a za šest neděl bude naše svatba.“ —
 
„Osměluji se milosť-paní poníženě žádati, aby při proměnách, které v domácnosti své snad zařídí, na mne a věrné služby mé laskavý ohled vzala,“ koktala polekaná kameristka obávajíc se náhle, že se snad urážlivým chováním svým k nastávajícímu veliteli o dobrou službu přivedla.
 
„Nezdržuj se a spěchej k pozdnímu hostu s vyřízením,“ rozkazovala Adéla váhající služce.
 
„Co se tvé služby týče — ta závisí od mého ženicha. Odevzdala sem mu úplně rozhodování nad domácími záležitostmi.“ —
 
Komorná si netroufala dále meškati a poctila mladíka, jehožto před okamžikem ještě ani za pozdravení hodna neměla, nejhlubší úklonou.
 
Jaroslav se malému výstupu ještě smál, ana se Babetka již opět vracela.
 
„Cizí pán nechce se nikterakž vzdáliti, dokud s milosť-paní osobně nepromluví,“ vypravovala teď nad míru pokorně; „nenechal mne ani k slovu přijít nařídiv mi, abych se okamžitě vrátila. Ví prý, že milosť-paní ještě bdí — vidělť světlo v její komnatě. Jak se podobá, zná milosťpaniny poměry zevrubně; a mluví ustavičně o kšaftu nebožtíka pána.“
 
„Ti právníci jsou přec strašliví lidé,“ vzdychla si Adéla; „byla sem tak šťastna, když sem předešlý týden záležitosti otce mého, který se nikdy úplně z dluhů nevypletl, urovnala, myslíc si, že jsem teď úplně s nimi hotova: a hle, teď mi začínají opět o kšaftu manželově. — Nemohu ani pochopiti, co to má býti; vždyť jest pozůstalosť jeho několik měsíců již uspořádána? Ah, již to mám; tento měsíc nezaslal mně advokát ještě úroky ze jmění jemu ode mne ponechaného — nejspíše se mi chce omluvit, anebo si snad žádá v peněžitých zásilkách jiný pořádek? — Nebo chybí ještě někde na podpisu mém nějaký puntík aneb tečka? Něco takového nejspíše jest, čím mne ten doktor a nesnesitelný jeho vyslanec nuditi zamýšlí. — Co mi na plat, že sem mu úplné plnomocenství ve věcech dala, když mne takovými malichernostmi přece trápí? — Poraď mi, Jaroslave, co mám činiti? O, kdybys věděl, jak se na doktora hněvám!“ —
 
„Jest-li mi slíbíš, že se příliš dlouho nezdržíš: jdi a zažeň toho rušitele pro vždy, aby to bylo na posledy, co nás o tak krásný večer okrádá. Nepřijmeš-li ho dnes, dostaví se jistě zejtra zas a nedá nám pokoje, dokud účele svého nedosáhne,“ pravil mladík vybízeje ji hrdinsky, aby se vzdálila, však nemoha se přec odhodlati, aby ruku její pustil. —
 
„Ty budeš čekat, viď? Neutečeš dokud nepřijdu? Vždyť se musíme rozloučiti, pořádně rozloučiti, než tě opět na celý den od sebe pustím. — Jsemť já bláhová! jako by ti samému možno bylo jen tak z hola odejít!“ — švitořila mladá paní vymknuvší se z jeho náruče tak těžce a nerada, jako on ji od sebe pouštěl.
 
Ještě dlouhé políbení, a pak teprv ji nechal jíti; ale kytice, která dnešního večera na jejím srdci uvadla, musila mu zůstati společnicí v osamělosti.
 
S tak mrzutou tváří nepřivítala dobrosrdečná Adéla ještě nikdy hosta, jako dnes, kde ji nevítaný příchozí očekával v salonu. Ale nebyl to žádný z právníků, které doktor Veselý k ní obyčejně posílal. Úplně neznámý muž rozložil se velmi nenuceně na aksamitové pohovce, a vzchopiv se při jejím objevení-se ve dveřích beze všech rozpaků, kráčel mladé vdově s jistou {{Nečitelný text|strana=43}} kurtoisií vstříc, která nebyla bez zajímavosti. —
 
Měříc ho pohledem uraženým nad smělostí jeho, viděla před sebou muže něco více než třicítiletého v úplné síle a zralosti. Jeho osmahlá tvář byla hustým vousem zarostlá a pod temným obočím metalo dvé bujných očí ostré střely na půvabnou paní. Jeho tahy vynikaly pravidelností a byly by se mohly i krásnými nazývati, kdyby nebylo v nich spočívalo cosi zdivočilého, zpustlého, souzvučíc s nedbalostí v jeho někdy velmi elegantním, ale teď již značné obnošeném oděvu. —
 
Blížil se k nevěstě žurnalisty, jako by zamýšlel jí rámě podati a k pohovce ji dovésti; ale ona tušíc jeho úmysl, uhnula se mu rychle, umístivší se na nejbližším sedadle u dveří, poukazujíc, nemile jeho způsoby dojata, na sedadlo jí nejvzdálenější. —
 
Cizincovy oči zaplanuly hněvivě, ale brzo ustoupila zlosť ironii a nepřijímaje místa, tak nehostinsky podaného, opřel se pyšně o lenoch sedadla a jeho pronikavé zraky nespustily se s jemné tváře mladé ženy. —
 
„Zkázal ste po komorné na prosbu mou, abyste si návštěvu ráno odbyl, že se řízení vaše odložiti nedá,“ počala Adéla odměřeně, když byla nadarmo oslovení cizincovo očekávala. „Přijala sem vás tedy vzdor pozdní hodině a žádám vás, abyste mi bez prodlení účel přijetí svého zdělil.“
 
„Učiním dle vašnostina přání, nemoha obávání zatajiti, že zpráva má přijde milostivé paní navzdor tomu, že mne ku spěchu vybízí, přec jen příliš na spěch,“ odvětil cizinec hlubokým zvučným hlasem, upíraje na Adélu pohled. —
 
Úzkostlivě sklopila před ním zraku pohrávajíc si, aby zmatek svůj ukryla, s černým pasem na světlošedém oděvu; v jeho pohledu se jevilo cosi, co jí jako kámen na srdce padlo.
 
„Nebylo dámě krušno okolo srdce, když tento měsíc nadarmo na zásilku svých úroků čekala?“ tázal se jí s úsměškem.
 
„Pán volí podivná slova,“ zapýřila se vdova hněvivě. „Záleží-li jeho jednání jen v tom, aby tuto nedbalosť advokátovu u mne omluvil: může se rozmluva naše za ukončenou považovati. — Vyřiďte svému principálu, že ho co nejdříve v Praze navštívím, kde záležitosť tuto osobně s ním ujednám.“ —
 
A pokynuvši lehce hlavou, vstala a chtěla se vzdáliti, spokojena, že se tak brzy ve vroucí objetí milencovo vrátiti může. —
 
Neznámý se opět pousmál. „Vidím, že má milosť-paní nesmírně na spěch,“ pravil bodavě, „a neslušno by bylo, déle ji zdržeti. Vímť, jaké ohledy jsem dámám povinen, a protož si jen ve vší rychlosti podotknouti troufám, že milosť-paní úkol návštěvy mé částečně uhodla a aby co možná nejmenší část svého drahého času s tak nehodnou osobností, jako já jsem, zmařila, připojím spěšně, že se nezasílání peněz, co za pouhou náhodu aneb nedbalosť považovati ráčí, nejen na příští měsíc, ale i na vždy opakovati bude, aniž by se milosť-paní kapitály její navrátily. Tím jsem u konce a vašnosť se může teď dle libosti vrátiti, což i já ve vší pokoře učiním, až příjemnou povinnosť vykonám, že ji ke dveřím jejího pokoje nazpět provodím.“
 
„Co ste pravil? Jak to bylo?“ zarazila se Adéla, nemohouc ani sluchu svému věřiti. —
 
„Jak bych mohl milosť-paní nuditi opakováním? Jet bez toho tak pozdě, tak nepřiměřená hodina a neslušná doba — musím hledět svou návštěvu co nejmožněji ukrátiti. Beztoho se odebere dáma za málo dní do Prahy, kde záležitosti své s advokátem bez třetího ku konci přivede,“ parodoval ji cizinec zlomyslně.
 
„Ne, ne, pane,“ pravila mladá žena s těžce pracujícíma prsama; „vězí-li za nezasláním ouroků mých více, než sem se domnívala, přihodilo-li se nějaké neštěstí, nesmíme tuto zprávu odkládati — nejistota by mne umořila: nehnu se dříve s místa, povězte všecko!“
 
„Jaká to zázračná změna!“ zvolal cizinec s hraným podivením. „Před chvilinkou tak málo času a zvědavosti, a teď najednou taková dychtivosť po mé novině! Hle, jak se dech váš urychlil, jak se krásné vaše oči ke mně obrátily! Ještě před okamžikem ste je tak závistivě k zemi klopila, že bych se byl málem vzdáliti musil, nevěda ani, jsou-li černé aneb modré. Teď teprv vidím, že se nebeský blankyt před nimi v nejmrzutější chmůry uschovati musí.“ —
 
„Vy se krutě za okamžik nepřívětivosti mstíte,“ pravila Adéla zápasíc se slzami; „kdybyste věděl, z čeho mne příchod váš vyplašil: snad byste si milosrdněji počínal. Ale jednejte co muž, který ve své síle rozmary slabé ženě odpustí, a povězte mi konečně, jakého druhu nehoda mne potkala, aneb potkati má! — Propůjčil advokát svěřené peníze nepoctivé osobě? Nebo ho osobně potkalo neštěstí pohltivší nejen jmění jeho, ale i moje? Pozbyla sem bez naděje veškerého jmění svého anebo jen části?“
 
„Jste přece jen žena jako každá,“ vyčítal jí cizinec nešetrně. „Nevíte-li kudy kam: vzýváte mužskou sílu a velkomyslnosť. — Zůstane to přec jen při mé staré zkušenosti, že jste proměnlivější nad vlny mořské!“ —
 
„A však to přec zůstane neušlechtilé, že si ze mne v okamžiku žerty tropíte, kdy s úzkostí z vašich úst očekávám rozhodnuti nad budoucnosti svou,“ odvětila Adéla s důstojnosti, ale s hlasem slzami zlomeným. „Nemohu ani pochopiti, jak doktor Veselý, jindy tak útlocitný ke mně, právě pro toto poselství osobu zvoliti mohl —“
 
„Která se s těmito cnostmi ani v nejnižším stupni nehonosí,“ skočil jí vyslanec advokáta se smíchem do řeči. „Jen mu to vyčtěte, až s ním osobně vyjednávati budete. Ostatně jsem úplně vašeho mínění; však dost již žertů a přikročme k věci, na jejížto ukončení mně samému tolik jako vám záleží. — Vězte, že Veselý nejednal lehkomyslně se svěřeným jměním vaším; ale v tom se na vás prohřešil, že kšaft vašeho muže tak nejapně zhotovil.“ —
 
„Dle mého mínění by na tom velmi málo záleželo, i kdyby se byl v tomto ohledu nějaké chyby dopustil,“ namítala Adéla, napnutě k němu pohlédnuvši. „Vždyť jsem jedinou dědičkou svého muže; mimo mne nemá nikdo práva na jmění jeho.“ —
 
„Víte to jistě, že mimo vás jiných příbuzných nestává, kteří by se mohli s platnými nároky na pozůstalosť vašeho manžela vykázati?“ tázal se cizinec, mrštiv po ní zpytavě okem.
 
„Můj muž mi několikkrát opakoval, že ''ne'',“ zamyslila se mladá vdova; „ale já sem ho vždy tak roztržitě poslouchala, mluvil-li mi o penězích, anebo již docela o závěti své a právech mých, že se mýliti mohu. — A — ano, teď se pamatuji, že má ještě sestřence, který zůstaviv množství dluhů, náhle zmizel a můj muž byl nucen je za něho zapraviti. Nemýlím-li se, pravil mi několikkrát, že od něho nic více k požadováni nemá, anyž jeho dluhy mnohem více obnášely, než mu jednou zanechati hodlal.“ —
 
„Mluvě o tomto synovci, líčil vám ho nejspíše co lehkomyslníka, co sprostého zhejřilce,“ vyjel si posel advokátův vášnivě.
 
Adéla se polekaně ze svého snění vytrhla. Byla se bolestně zadumala, myslíc na milence, netušícího, že se jeho naděje na samostatnou důstojnou budoucnosť opět a tenkráte pro vždy zahalují.
 
Na svůj vlastní osud, že snad úplně bez prostředků ve světě se octne, nebyla si ještě ani zpomněla.
 
„Ani jedno, ani druhé,“ pravila hledíc překvapeně na muže, který se s těmito tak náruživě pronešenými otázkami úplně uchyloval od předmětu, o němž se jednalo. „Vždyť sem podotkla, že můj manžel, hněvaje se na jeho marnotratenství, málokdy o něm hovořil, nevěda ani, kde a jest-li vůbec žije. — Co se mne týče, já se po něm nevyptávala, pozorujíc z toho mála, co sem o něm věděla, že to nejspíše muž, beze všech vyšších zájmů životem se ploužící. — Bylť prý prvním střelcem, práčem a šermířem v městě…“
 
„Což nejspíše ani nejmenší ceny ve vašnostiných přísných očích nenachází,“ přetrhl ji cizinec zlostně řeč. „Vám se snad lépe líbí slaboch, který ani svůj, a tudíž ani život váš hájiti nedovede; zbabělec, vyhledávající celou svou slávu v naškrábání nějakého rýmovaného nesmyslu — neb to snad přec bude to, co vy tak důmyslně vyšším zájmům žíti nazýváte!“
 
„Váš hovor je velmi nepřiměřený,“ pravila Adéla, vždy více z chování cizincova žasnoucí. „Žádám vás znovu snažně, abyste se déle od věci neuchyloval, kterážto, jak sám nejlépe víte, největší důležitosti pro mne chová. — Zdělte mi konečně, prosím ještě jednou, — určitě a důkladně, co vám advokát můj uložil.“
 
„Váš advokát mně pra-nic neuložil, chcete-li to důkladně a určitě vědět, proto že já jeho sluhou nejsem,“ sršel neznámý, popuzen jejím kategorickým, chladným tónem. — „Stojím před vámi z vlastni vůle své a oznamuji vám, proto že se této zprávy nikterakž dočkati nemůžete, beze všech okolků a dlouhých výkladů, že zhejřilý váš sestřenec, ten práč a křikloun, jak ho tak láskyplně nazývati ráčíte, neočekávaně se objevil a nahlédnuv do kšaftu svého nebožtíka ujce, co neplatný ho zavrhnul… Chcete mi, jak vidím, namítati, že k tomu práva neměl; nečiňte to, neb zákon již jinak rozhodl, přiřkna mu nejen k tomu moc, nýbrž po několikaměsíčním soudu i právo na dvě třetiny pozůstalého jmění a bezdětné vdově, která beze věna do sňatku vstoupila, co povinný díl zbývající částku podle paragrafu toho neb onoho. — Hle jak podiveně na mne hledíte, jako bych vám bájku jakousi vypravoval! A přec je tomu tak! — Sestřenec se s vámi soudil a vy ste neměla o tom ani zdání, proto že advokát daného mu od vás plnomocenství použil ve vašem jmeně. Nechtěl se s chybou svou vytasiti; neb kdyby byl závětníka k tomu přiměl, aby jen s několika mizernými sty na jediné dítě po zemřelé sestře pamatoval: nebyl by se směl sestřenec podle zákona kšaftu nikterakž dotknouti. Tato netečnosť s jedné, tato lakomosť s druhé strany je teď záhubou vaší. — Zhejřilec je dědicem a vy — žebračkou!“
 
Adéla naň hleděla nepohnutě, v němém zmatku opakujíc mechanicky a jednozvučně za ním: „Žebračkou!“ —
 
„Ano, žebračkou,“ počal cizinec znovu a oči jeho zaplanuly vítězně. „Neb povinný váš díl z dědictví pohltily dluhy po otci, po smrti manželově zapravené. Byltě to jeden z roztomilých kousků vašeho muže, že, ač slíbil, podáte-li mu ruky své, záležitosti otce urovnati, — že přec ani nejmenší peněžitou oběť nepřinesl, a nic jiného neučinil, než že kreditem svým úpadek jeho o několik roků zadržel. — Teď nemáte po něm ničeho, tak jak si on přál, aby po něm neměl sestřenec jeho ničeho!“ a hlas cizince dozněl v divém plesu.
 
„Nebudu jednání a smýšlení svého muže rozebírat a posuzovat, ani rozhodovat, zda-li byla jeho přísnosť k sestřenci oprávněna,“ pravila Adéla pozdvihnuvši k cizinci oko, slzami zakalené. „Ale mohu před bohem přisáhati, že bych, dozvěděvší se o návratu a chudoběs svého příbuzného, nebyla váhala, o to s ním se rozděliti, co sem až posud za majetek svůj považovala. — Vy krčíte posmívavě rameny? Dobře, dobře tak! Proč odhaluji smýšlení své muži, který mi za tuto nešťastnou chvíli dokázal, že neví, co jest cit, že nepochopí, co je ušlechtilosť.“
 
„Tenkrát mně křivdíte, pyšná krásko,“ vztyčil se neznámý hrdě. „Srdce zhejřilce dovede tak něžně cítit, jako vaše měkké srdénko. Důkazem toho jest, že stojím před vámi a že navzdor vaší nevlídnosti, navzdor nepříznivému soudu vašemu o mně, s vámi poctivě se rozděliti chci. Vracím vám jmění vaše se srdcem svým i s rukou svou — milostivá teto má.“
 
„Vilém Skalický — sestřenec můj jste vy!“ — vyrazila Adéla ze sebe, polekaně před ním couvajíc.
 
„Toť převýmluvná odpověď na námluvy mé,“ prohodil Vilém trpce.
 
„Není možná, aby slova vaše byla opravdivá,“ zašeptala zděšeně, chvějíc se jako list. „Vy mne neznáte, nikdy ste mne neviděl… návrh váš je šprým —“
 
„Že vás neznám? Že sem vás nikdy neviděl, pravíte?“ křikl prudce, přiblíživ se k ní s plamenným pohledem. „Což myslíte, že sem se tak málo o vás staral, jako vy o mne? Arci po ujci, který vychování mé zanedbal, špatné společnosti a vášním mne přenechal a do světa mne vyšíval: po tom sem tuze netoužil. Ale slyšel sem o nové tetě své, o její kráse a cnosti, a to mne na zapřenou do Prahy přilákalo. — Myslilť sem si, jak by to bylo sladké, kdyby se mně podařilo zkaliti toto zrcadlo dobrých mravů a ujcovu nejdražší perli zašpiniti v bahně nedovolené křivopřísažné lásky. Ženy mně pravívaly, že mně odolati nelze — — ach, byl bych všecky zažité rozkoše lásky, všecka svá lehká vítězství za to dal: kdyby se mi bylo toto jediné, nejsladší z nich, msta na ukrutném starci podařila. — Postavil sem se ti jednou v cestu, ale zaplatil sem pohled svůj na tebe draze — šíp mi zůstal vězet v těchto prsou, do nichž se nebyl až posud ještě vloudil paprslek lásky — spatřiv tebe, věřil sem náhle v boha, v nebe i peklo jeho — v ženskou cnosť a její svatý význam v přírodě. — Zdálo se mi, že sem nikdy dříve ženu neviděl; pohlížeje ale na tvé skromně sklopené oko, na jasné čelo tvé, na nedotknutá ústa tvá: že ty’s první, kterou sem kdy zočil! O tobě sem věřil, že si s věrností a s ctí lehkomyslně nepohráváš; že jen těžké povinnosti žiješ, že po tajmu milence nemáš — kýž sem tě poznal dříve! — Vrátil sem se zahanben z místa, kde si se mně objevila — jen pouhá myšlénka na záměry mé tě již poskvrnila v srdci mém. zapudil sem ji zmužile z nitra — ale churavosť ujcova byla mi hvězdou naděje — jak sem zaplesal, zaslechnuv, že ho země kryje! — Spěchal sem do blízkosti tvé, dozvěděv se, že zde v největší skrytosti žiješ, nepřijímajíc ani nejstarší přátele. — Ubytoval sem se pod cizím jmenem dole v hospodě, obíhaje každý večer zámek i zahradu, špehuje, naslouchaje, zda-li k tobě nikdo po tajmu nedochází. Nedopídil sem se ničeho a opět sem zaplesal. Přemýšlel sem ve dne v noci, jak bych se k tobě dostal, jakou výmluvou tě donutil, abys mne přijala. Tu mně ukázal náhodný hovor se žvástavým hospodským náhle nejen žádoucí cestu k cíli, ale i jistotu k dosažení nejhoroucnější touhy. — Vypravoval mi o kšaftu, kterak jej byl ještě s jedním občanem co svědek podepsal, kterak se nemoc pána tak rychle k zlému konci chýlila, že se pro nikoho z přátel do města poslati nemohlo, aby umírajícímu a choti jeho tuto přátelskou službu prokázal. Vědělť to skoro nazpaměť a já si ponejprv povšimnul chyby v něm, znaje náhodou zákon mně příznivý. — Chvátal sem do Prahy, začal sem soud s plnomocníkem tvým a mně přiřknuto jmění tvé — tys teď chudá — práci nezvyklá, v přepychu odchována — i kdybys mne nemilovala: nezbývá ti, než uvrhnouti se v náruč mou — mně, mně, lakotný ujče, připadl nejskvostnější poklad tvůj — tvá žena je teď mou!“
 
„Ještě ne, pane Viléme Skalický, ušlechtilý můj strýčinku“ — zvolala Adéla bledší nad úběl, ale se vší svou ženskou pýchou, jeho cynickým vyznáním popuzenou. „Máte sice pravdu; jsemť práci nezvyklá, v přepychu odchována a teď náhlé chudobnosti zůstavena: ale přece opovrhuji penězy a návrhem vaším. — Nikdy, nikdy, nebudu vaší…“
 
„Vaše odpověď mne nepřekvapuje; bylť sem na ni uchystán,“ odvětil Vilém se zdánlivou lhostejností. „Za málo dní bude jinak zníti, doufám. Teď si řeknete: mám trochu talentu, dobrou vůli; budu pracovati — vždyť jsem mladá a zmužilá! Ale až odejdu a vy zůstanete sama a klidněji o svém postavení přemýšleti budete, pak jsem si příznivého obratu jist. — Vímť napřed, že až po druhé pod tuto střechu zavítám, mně růžová vaše ústa jiná slova pošeptá. — Pohlédněte na svoje ručky; nedovedou ani samy zlaté vrkoče vlasů uspořádati. Zkuste svoje vědomosti; vystačí sice pro salón, ale nikoli, abyste si jimi chleb vydělávala. Ohlédněte se po světě; kde vám kyne přítulek? Nemáte ni rodičů, ni bratří povinovaných, přijmouti vás do domu. Jáť všecko napřed promyslil a vím, že vám nezbývá, než lásce mé se vzdáti. — Vím také, že nikoho nemiluješ, že si ještě nemilovala, a že já první mezi muži tě milovati naučím — ty ani nepochopíš, jaká slasť v této myšlénce spočívá…“
 
„I kdyby se všecky vaše neušlechtilé záměry, všecka vaše sobecká přání uskutečnila: toho se přec nikdy, nikdy nedočkáte!“ zvolala mladá paní, plna zoufalého hněvu. „Vězte, že miluji, — ano miluji od nejútlejšího mládí, z celého srdce svého skoro tak dlouho co myslím, a cítím a nic, poslyšte, nic není s to, tuto lásku z prsou mých vyrvati!“
 
„Hrom a peklo!“ soptil Vilém, zbledna překvapením a zlostí. „Tak sem se přece klamal. — Ne, není možná, zkušenosť má mne ještě nikdy nepodvedla: ty nemiluješ a slova tato ti pošeptala ženská lest tvá! — Osud si nemůže tak krutě se mnou pohrávati. — Ale proč by si láskou a bohatstvím mým zamítala? Nepřijala bys oboje plesajíc, kdyby srdce tvé nebylo zadáno? Ano, ano, podvedla si mne s tou tvou svatou tváří; ale ještě nejásej! Však já ho najdu, toho tajemného milánka tvého a dokáži ti, že to není tak zbytečné umění, býti nejlepším střelcem a šermířem! Ano, přijde okamžik v životě tvém, kde bysi jmění své ještě jednou ztratiti chtěla, kdybys mu tím zručnosť tuto koupiti mohla — já ho šetřiti nebudu, toho lupiče blaha mého vzdor slzám a prosbám tvým, ku kterým se, jak vidím, již chystáš! Ale stůj —“ vytrhl se náhle z proudu svých vášnivých výčitek. „Vždyť si mně ještě neřekla, zda-li on lásku tvou opětuje? — Leč jaká to šílená otázka! jako by ti někdo odolati, tě nemilovati dovedl! — Ale kdyby to byl náhodou jeden z těch ulízaných panáků, bez srdce a bez mozku, jimž vy ženštiny tak rády a snadno marná srdce darujete, který vedle tebe a snad i nad tebe blahobyt miluje, jejž mu ty za věno přinášíš? Vždyť je možná, že v tobě jen bohatství kochá! Ach neodvracuj tak uraženě hlavu svou; ty muže neznáš a tak jako ty, smýšlí každá zamilovaná ženština, dokud zkušenosti nenabude, jak to vlastně s láskou ve světě našem stojí. — Ale já ho znám — ten svět, známť i pohlaví moje — vždyť vím, jak sem smýšlel, než sem tě poznal a miloval. — Neníť láska tak obyčejnou věcí, jak se ve své nevinnosti domníváš, a každé srdce jí schopno není. Mohu ti směle přisáhati, že nenajdeš více v žádných prsou ten horoucí cit, tu snahu tě oblažiti, jakou já ti věnuji. — Zkoušej mne a uvidíš, že zahodím vše, bohatství, rozkoš, blahobyt — pro tebe. Chceš-li, obohatím milence tvého a uprchnu s tebou, kam chtíti budeš: třebas na poušť, bude-li takové tvoje přání, a uvidíš, že mi bude edenem s tebou. — Ne, Adélo, tak jako já nemůže tě žádný jiný muž milovati: zkus to u něho; rci mu, jaký tě osud potkal, a uhlídáš, jak zchladne, jak nebude chtíti chudobu tvou s tebou sdíleti, jak bych já to s tisícerým blahem učinil. — Ano učiním ještě více: dokládám se ti mužskou svou ctí, že z vlastní vůle tebe se odřeknu, přivine-li žebračku s tím samým nadšením k srdci, jako bohatou dámu!“
 
„Beru vás za slovo, strýče,“ pravila a její nakloněná postava se zpřímila, její oko se nadějně zajiskřilo.
 
Chopila překvapeného muže za ruku a vedla ho chodbou nazpět do tiché komnaty.
 
Nepochopitelným prodléváním milenčiným znepokojen, kráčel Jaroslav netrpělivě po pokoji, an zaslechl její lehké kroky.
 
Chtěl jí spěchat vstříc, sladkými výčitkami ji obsypati: any se otevřely dvéře a ona se v nich objevila bledá, uslzená, cizího muže za ruku vedouc, který ho divokým žárlivým pohledem měřil.
 
Zarazil se němým úžasem, nechápaje, co to znamená.
 
„Tento pán,“ pravila Adéla ukazujíc na Viléma s třesoucí-se rukou, „přišel mi oznámiti, že byl kšaft manžela mého sestřencem jeho za neplatný prohlášen a jemu dědictví mé zákonem přiřknuto. — Mně nezbylo ničeho — jsemť žebračkou, Jaroslave!“ —
 
„Ničeho? v skutku ničeho?“ zaplesal Jaroslav neohlížeje se více na přítomnosť cizince, klesl k jejím nohoum. „Jsi v skutku mou, úplně mou? Jaká to slasť pro tebe pracovati, se starati! Můj bože, jak ti děkovati mám, žes ji učinil chudou, mně konečně rovnou!“
 
Přeslechl ve své blouznivé radosti přidušený výkřik zoufalosti, nepovšimnul si, že cizinec vášnivě ze dveří se vyřítil. —
 
„Ty se těšíš z chudoby naši?“ usmívala se Adéla se slzami, „a na svůj žurnál, můj ústav, na naše spisy více nemyslíš? Kam, ach kam odletěly naše vzletné plány, co sem práh tohoto pokoje překročila!“
 
„Uskutečníme je i bez peněz tvých!“ těšil ji Jaroslav celý osvěžený jako k novému životu probuzený. „Již se mi začínají v hlavě myšlénky rojit a v srdci mi to najednou květe, jako druhý máj! Ach, s jakou čilostí a vytrvalostí budu teď pracovati! Zvítězím nad svými poměry — to uvidíš; ze mne musí, musí něco býti! Za málo let budu míti jmena přiměřenou činnosť, snad i malé jmění a potom… potom… Ale kdy toto všecko konečně opustíš,“ ohlížel se opovržlivě po skvostném nábytku roztomilého pokojíku; „nemohu tě ani viděti obklíčenou tímto nemotorným přepychem, který tvé nevinné prostomilé tváři tak nepřiměřeně sluší! — Kdy již zasedneš k mému malému stolku do těsné komůrky? Jak mi bude péro po papíře jezdit, až mně tvoje oči básně a romány diktovati budou. — Viď, že si nikdy na bohatství své nezpomeneš na věrných prsou mých?“
 
„Želela sem ho jen okamžik a to k vůli tobě,“ odvětila, vinouc se těsně k ušlechtilé postavě jeho, záříc láskou a štěstím jako on; „ale vidouc tě tak šťastného z chudoby mé, nevím věru již, že sem kdy čeho měla. — I já budu pilnou, Jaroslave; uvidíš, jakou ti budu bedlivou hospodyňkou! Z tvé komůrky udělám co nevidět malou zahrádku. Ty mi přece dovolíš? Ale jak pak, miláčku, hrdličku svou musím také nechat zde, jako hedbávné šaty? Popřej jí skromného místečka u květin za oknem — bude nás buditi…“
 
„Jak se jen tázati můžeš?“ vyčítal jí, cítě se více v nebi než na zemi. „Až půjdu zejtra ohlášky objednávat, koupím pro ni hned hezoučkou klec.“
 
Babetka, ta nesnesitelná Babetka je opět z jejich blaha vyplašila. —
 
„Prosím velice za odpuštění, že opět vytrhuji; ale mám prý bez prodlení milostivé paní lístek tento odevzdati,“ pravila, položivši před Adélu kus z tobolky vytrženého složeného papíru bez nápisu a pečeti.
 
Udiveně ho mladá paní rozevřela, čtouc:
 
„Nejsem tím sobcem, kterým se Ti zdám; nezachtělo se mi jmění Tvého: jen po Tobě sem práhl… „Tys mnou zamítala, vzdávám se všech nároků na jmění své — užívej ho se šťastnějším! Ach, kýž bych mu po každé do duše zahřímati mohl, pošeptá-li Ti, že on to, jenž Tě na světě nejvíce miluje: že lže, ten věčně nenáviděný! — Kýž bysi mu to nevěřila, pomýšlejíc si někdy — jen někdy, Adélo, že to ten, jímžs opovrhla…“
{{Konec formy}}
 
[[Kategorie:Karolina Světlá]]
[[Kategorie:Povídky]]
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Máj_(almanach_1860)/Za_májového_večera“