Wikizdroje

Akkord/Otokar Březina: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
+pokračování první části textu po oddělovač na straně 99
+další část textu po oddělovač na straně 121
Řádek 317:
v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní.
</poem>|2=(Čas)}}
 
{{Oddělovač}}
Antický duch, vanoucí v divadlech sil a hmot, prostorů a staletí, jejichž diváky vás činí Březinova poesie, připomíná kosmické vidiny Shelleyova ''Odpoutaného Promethea'', drama nadlidských bytostí, zosobňujících tvořící, bojující a trpící moci ducha, světa, života.
 
Vidina Shelleyova koření v citovém roznícení, co nejživěji cítil z vření věků, byly vášnivé lidské hlasy lásky, bolesti, vzdoru, touhy: vůle Prometheova, láska Asiina, těžkomyslnost Gaina — svět lyrického anthropomorfismu, v jehož nadživotních postavách poesie zlidšťuje, svádí na zemi nadpřirozené živly bytí, aby je učinila dostupný našemu vědomí. Imaginární svět Březinův jest duchovní dobrodružství metafysika, který shlíží se stejné výše na bouře lidského srdce jako na víry sluncí a v obou stejně cítí závratný děj života, jeho záhadu a jeho určení. Proto (tuším) netvoří Březina individualisovaných, heroických nebo mythických typů, jako Shelley. Jeho hrdina, jediný a stálý, jest duch sám uprostřed jevů, poznávající jejich řád; drama, jež snuje, jest úsilí, napětí, utrpení a vítězství tohoto ducha, dobývajícího neznámého; jeho dílo zůstává ryze lyrické, niterní a bezprostřední.
 
Ukazuje-li nejvyšší báseň Shelleyova k řecké poesii tragické, v jejíž útvar jest vymodelována, pratvar Březinovy lyriky jest antická ''oda'', skladba náboženské a filosofické poesie, zrozené z prvních prudkých otřesů našeho vědomí, poraněného tajemstvím, rozníceného možností poznání.
 
Tedy není pouhou formou ''pontifikální gesto'', které rythmuje nejmocnější básně Březinovy — smíšený cit pokory a vznešenosti, s nímž podává přímo Bohu svůj zpěv prvním
veršem ''Poledního zrání''
 
<poem class="kurzivou">
Nejvyšší! Otče nezrozeného! Přijmi hymnus zpívajícího o polednách!
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">— na vrcholu vytržení náhlé ticho, oddané skřížení rukou na prsou a jako návrat, procitání v pozemském vzduchu na konci eposu duše ''Kde jsem už slyšel:''</p>
 
<poem class="kurzivou">
{{Prostrkaně|— — — —}}
Noc černá usnula v zrajících polích. Důvěrně s výší mi zářily hvězdy.
O svítání šeptaly vůně, známý hlas přijalo ticho,
o slunci jabloně snily, o čistém potkáni duší poupata růží,
má duše, teskná a šťastná, o domově.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">— introitus ''Rukou'', jako by velebným pohybem ruky se rozhrnula opona svatyně:</p>
 
<poem class="kurzivou">V oslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní,
otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Je v tom lyrické soustředění, vsebepohroužení modlitby, jíž jest hymnus Březinův, jako jeho dávné pravzory, jež střídavě se vydychuje melodiemi zbožné radosti, šíří se v tichou vážnost meditace, tryská v ekstase chvály, prosby, vidění.</p>
 
Jako v staré hymnické poesii, jejíž inspiraci obnovují, i v básních Otokara Březiny jest obraz formou myšlenky, prvotného poznání, vyrvaného životu, ''hudba'' orgánem touhy, úzkosti, závrati, štěstí, které rozněcuje toto poznání a jeho kořist.
 
Obraznost, původní a vlastní síla všeho poznání, nese celou tvorbu Březinovu. Jest z „''šílenců''“, kteří „''sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur illusí vesmír celý''“ — duch, jenž v illusi, v niterním, myšleném a sněném, nalézá teprve pravdu a krásu, tajemství a podstatu všeho. Kde na vás působí skutečnost — příroda, život, vlastní bytost — pouhým jevem nebo soustavou jevů, sevřena mezemi prostoru a času, zatemněna klamy a náhodami smyslů, bere básník látku vidiny, kterou očišťuje, přehodnocuje nejjemnějšími silami poznání i opojení.
 
Proto působí Březinovy básně v prvním dojmu jako ''proud obrazů'', jako vytvořených o sobě a pro sebe, sřetězených svévolí umělce, opojeného svým bohatstvím, hrajícího nenasytně tvary a barvami, tvořícího si pro radost oslňující, nevyčerpatelný svět přeludů. Ať vypravuje
bájně
 
<poem class="kurzivou">
Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod, (schoulené v moři zářící hnizda)
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">nebo definuje mocným postřehem</p>
 
<poem class="kurzivou">
rozkoš.
Alchymista otrávený parami svého marného varu,
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">ať rozkládá v blesky visi, jak z jiného světa:</p>
 
<poem class="kurzivou">
Illuse v žáru, jak hallucinace umírajících žízní!
Zem jako přezralá puká. Květy plamenů neviditelných,
vyvřely, parasitní, mezi lilijemi a jako břečťany do výše plápolající
přissávají se k nehybným stromům. Sinavé blesky
tříští se v světle; v ironickém nárazu číší slaví svou hostinu knížata noci —
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">nebo rozvíjí podobenství, které rozvětvuje v nejdelší odnože ideový motiv velkého rozpětí obrazovým vodopádem ''Rukou'' — vždy uchvacuje závratnou imaginací, strhuje bezoddyšným letem snů, jak oblaků neustále se přelévajících z tvaru v tvar, otvírajících perspektivu za perspektivou. A nejsou to náhodné metafory stilisty, který se spokojuje dvěma, třemi rysy hmotné analogie, ale vpravdě vidiny, nová jakási skutečnost, úplná, určitá, živá: vidiny, které vyčerpávají i empirii básníkova postřehu i myšlenku, kterou v něj promítá, vytěžující celou zrcadelní mocnost jevů a dějů.
 
Právě že jest myšlenkovou koncepcí, liší se zde obraz podstatně od náladového reflexu, jehož kouzlem působí, jehož náhodností bývá zrazen lyrický impressionismus. Kde jímá sensitiv — Keats nebo Verlaine — ostrou smyslovou věrností, dojmovou intensitou a citovou mlhou postřehu, kterým suggeruje svůj duševní stav, tam podmaňuje visionář rodu Březinova evokační silou, skutečností a tvárností obrazu, zřeného v plném, tichém světle, které jej ozařuje se všech stran a prozařuje v samé krystalické struktuře, v němž se nerozplývá, nýbrž ještě určitěji vystupuje podobou i podstatou. Byť znělo paradoxně toto slovo, lze mluviti o ''realismu'' Březinovy imaginace — v tom smyslu, že jeho obrazy se differencují jak sama skutečnost, z níž jsou vytěženy, a že jejich symboličnost tkví skoro vždy právě v dynamické, dějové a životní, složce této skutečnosti, proniknuté a ovládnuté schopností, o niž prosí básník strofou ''Modlitby večerní:''
 
<poem class="kurzivou">
A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch,
ať v resonanční nástroj se mi promění,
jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch,
jak hudby tajemné zázračné slyším vlnění;
ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných drah,
paprsků světla lom a v duší hlubinách
myšlenek tajný vznik a zánik, vír a tlum.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Tak vniká do nejjemnějších cév básníkova díla přírodovědecká vášeň doby, která působila hluboce i na jeho metafysickou koncepci. Proto, že ve všem jest jeho tvorba akt poznání, ať myšlenkou nebo snem, viděním nebo tušením.</p>
 
Proto také jsou obrazy, jimiž myslí a mluví (jako myslí a mluví zvuky hudebník) symboly, nejen objevy krásy, stajené ve věcech, ale i hlasy, vyrvané z šepotu živých pilířů chrámu, který viděl Baudelaire v přírodě, jímž jest všecka skutečnost života básníku, jatému myšlenkou. Básník barev a tvarů je zde básník-myslitel, píšící obrazy své zjevení, užívající obrazů jako znamení představ a pojmů, jejichž mocnosti nestačí pouhé slovo, které vyžadují nového jazyka, jak o něm snil Arthur Rimbaud, jazyka, který „bude z duše v duši, všecko shrne, vůně, zvuky, barvy, myšlenkou zachytí myšlenku a přitáhne.“
 
U Březiny vskutku samo slovo se přehodnocuje obrazně i výrazově. Významy hmotné skutečnosti, blízké a určité — ''vření, zrání, poledne, úroda'' — opisují psychické a kosmické zjevy silou analogie, vycítěné básníkem v nejdůvěrnějším napětí poznání. Skříženy podle ztajených affinit jevů a dějů, nebo spiaty s pojmy, které pohlcují jejich hmotný obsah a prozařují je duchovým svitem jiného představového pásma, tvoří ony dvojzvuky, kterými Březina tak intensivně působí, vedle tónů zvláštní citové síly — jako výkřik ''Chci plakati světlem!'' — symbolické novotvary jako ''rozkaz světla, osení duší, zrající hlubiny, tmy vodopády'', nová slova pro nové postřehy života v nás i mimo nás, a v nich prvky i možnost celé nové soustavy vyjadřovací. A tato methoda není tak umělá ani složitá, jak se myslí, jak se jeví, přirovnávána vysílené řeči běžných rčení, všedních obratů, ztrnulých slov a associací: právě jí si vytvořil prvotný jazyk starých dob a tvoří si dosud naivní lidový jazyk ony smělé, živé výrazy, které nalézá, když je mu vysloviti myšlenku nebo cit příliš odtažitý, záhadný nebo niterní. Březinův jazyk „vrací nádheru slovu“ — tím, že uvolňuje jeho prameny, rozpoutává jeho tvořící síly, které nejsou jiné, nežli samy síly poznání a obraznosti v duši lidské. Stačí se vžíti v duchovní podstatu jeho řeči, mysliti jeho obrazy, jako jimi myslil sám, aby vám přestal býti temným básníkem, abyste nejen cítili krásu, ale také chápali výrazovou mocnost chóru symbolů, jenž zpívá jeho hymnus.
 
Ale arci: v poznání, které svěřuje tomuto chóru, zbývá vždy ještě tajemství — tajemství rozkoše a hrůzy, které vzněcuje, tajemství tušení, jež se odvažuje ještě dále, v záhadná pásma nevědomého: nesmírně jemný, prchavý a mlhavý živel vnitřního života, který jen hudba poutá a vyjadřuje. Oda není jen rozumový akt poznání, nýbrž i zaklínání mocí, kterým poznáním se přibližujeme. Hymnus nerozvíjí nauky o Bohu, ale hlásá lásku a touhu po něm: tím jest báseň, „mluvená hudba“, která nese myšlenku jako na vlnách, když ostatní síly slova selhávají, která smyslovou mocnost vidiny rozlučuje v nejlehčí záchvěje citu a snu.
 
Neznám básníka, jenž hlouběji ovládl hudbu verše, nežli Otokar Březina. Skandujte větu
 
<poem class="kurzivou">
…hlubokými údery padalo ticho
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">nebo zpívající daktyly verše, kterému smělé přerušení a zvolnění rythmu dodává tolik suggestivnosti,</p>
 
<poem class="kurzivou">
zrcadla temněla, touha se zachvěla, a hudby vítězný hlas…
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">— jsou to takty, v nichž myšlenka se přetvořuje v hudební thema a slova v tóny melodie, zpívané potichu. V básni ''Když nebe vaše okna ozáří'' je preludující akkord veršů s konečným udeřením rýmu jak plektra:</p>
 
<poem class="kurzivou">
…jara minulá s kořistí svojí odplula
průplavy žhoucích západů, přes černé vlny moří;
přes černé vlny moří,
kde louky, na dně zkvetlé barvami, v čarovném tichu hoří.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">V kantilenu ''Jsem jako strom v květu'' zase vsunuje rozkošnický rozmar, jako Mozartův, houslovou melodii jiskřícího kouzla:</p>
 
<poem class="kurzivou">
Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,
umdlení hrobový mír,
hloubka mých zraků, v nichž sálá
osudných souhvězdí vír,
vteřin mých číše, kde věčnosti světlo
do krve zlomeno plá,
a polibků závrat
sladká a zlá.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Nic není příliš odvážného pro tento nástroj, rozehrávaný mistrem, poslušný nejen ruky, ale i srdce, které se vydechuje v jeho struny, zvonící i šeptající melodiemi ''Letního Slunovratu'' a ''Úsměvu Života'', jásající v nejvyšších polohách závratnou árií ''Vigilií'', prožehující zvukovými blesky, orkestrální proudy ''Poledního zrání'', ''Stavitelů chrámu'', ''Rukou''.
 
Silou hudebního smyslu zjemnil Otokar Březina hluboce dané útvary verše, kterým zůstal věren zvláště v starších pracích. ''Tajemné dálky'' a převahou i ''Svítání na Západě'', kde básně jsou setkány z dojmů, nálad, zpomínek, a kde sensitiv v básníkovi ještě není přemožen visionářem, poutají citové roznícení, z něhož prýští, formou přísně uzavřenou v tradiční schema rythmu a rýmu. Jakoby básníkova imaginace teprve se rozpínala k mocným vidinám, jimiž se nechá uchvátiti později, zde sleduje vlnění sensací, roztírá barvy a hledá tóny, jak je vnímá přímým dotekem života, a protože již v těchto reflexech vyšlehuje transcendentní svit jeho budoucích vidin, pointuje ekstatickým výzvukem touhy, tušení, úžasu. ''Zapomenutí'' je vzor ''pointované rêverie'', jejíž lehké, měkké rythmy sledují rozechvění básníkovy sensibility:
 
<poem class="kurzivou">
Den modravý zarděl se lichotným smíchem a vzplál,
hra jisker se radostně třásla a stříkala v sněhu,
dech sladký jak prchavý olej ve vzduchu voněl a tál,
a v krvi mi hořel a vířil.
Po tvářích bolesti rozlil se úsměv a mír,
chór pohřebních písní se roztál v milostnou něhu
a házel jásavá echa, jak plesáním zvonů a lyr
by svátek světily dálky
Byl jiného žití to reflex a v duši mi šleh,
jak dávný azur, před staletími jenž svítil?
Či procitla rozkoš v mé krvi a onoho večera dech,
před svatební nocí mé matky?
To z břehů Mlčení vítr mým osením táh,
v něm třesení neviditelných křídel jsem cítil,
a anděl mé myšlence, jak v Gethsemaně na modlitbách
číš tajemné útěchy nalil.
</poem>
 
Cítíte, jak lehké akkordy čtyrverší zde se zesilují z náladové fluktuace v tvrdší intonaci ideovou, jíž takřka tuhnou ke konci básně, již naznačující jasné, krystalně pevné i průzračné melodie básní jako ''Úsměv života'' a
''Magické půlnoci'' ve ''Větrech od Pólů'', ''Apotheosa klasů'' a ''Milost'' ve ''Stavitelích chrámu'', ''Bolest člověka'', ''Tichý oceán'', ''Místa harmonie a smíření'' v ''Rukou:'' kde spád verše poutá a tiší vření myšlenky a snu a tvoří jako lyrická intermezza v jejich bouřící symfonii.
 
Neboť zde již si vytvořil Březina nový, svůj nástroj, stačící rozpětí mocných ideových motivů jeho inspirace. ''Volný verš'', rozlitý, mnohotvárný, nesoucí všecku visionářskou kořist, jímající rozvětvení ideového obsahu jeho snu. Hned v ''Tajemných dálkách'', v básních ''Tichá bolest'' a ''Lítost'', kde ideový živel přemáhal sensitivní, svazy tradičního verše se rozpoutávaly, jeho tok, ještě pravidelný, zrychloval a zvolňoval, dloužil a krátil se pulsem emoce, tvořila se volná, zcela vniterně rythmovaná skladba, která od ''Ranní modlitby'' ve ''Svítání na Západě'' uvolňuje hymnickou podstatu Březinovy lyriky.
 
Ve ''Větrech od Pólů'', ''Stavitelích chrámu'', ''Rukách'' nesou všecku tíhu básníkova tvoření orkestrální komposice, v nichž gigantské vidiny se střídají s ekstatickými chvalozpěvy, šepot meditace s pathosem zaklínání, melodie sladkého opojení s jásoty zasvěcení: všecky toniny prosby, lásky, zjevení a tušení, všecky formy poznání, cítění, nejistoty, víry, rozlité jak v proudy lávy uprostřed kvetoucích zahrad.
 
Verš je zde bez pouta, ne však bez zákona. Jeho řád je v myšlence, kterou sděluje, v duchu, který se jím sděluje. Ať zhustí celou potenci, jíž působí, v jediné slovo jak vytryskší oheň
 
<poem class="kurzivou">
zářící Vězniteli,
Uvězněný!
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">ať napíná v krajnost sílu hlasu, kovovým crescendem</p>
 
<poem class="kurzivou">
Pokolení táhnou za pokoleními v jeho vítězné hudbě jak pochody vojsk!
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">nebo tichne v pianissimo vzdechu</o>
 
<poem class="kurzivou">
zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích
stalaktitových…
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">— v hieratické vážnosti ''Mučeníků'' jako v hymnickém vznětu ''Poledního zrání'', v horečném víření ''Vigilií'' i v rozvlněné tesknotě rhapsodie ''Se smrtí hovoří spící'', v meditaci ''Veder'', visi ''Rukou'', v dithyrambech ''Kolozpěvu srdcí'' má žhavost a čistotu rythmu, který jest sám tvořivý pohyb myšlenky, vnitřní akkord, odražený zvukovým, hudba, jíž slovo se stává vůlí, vyroněnou z vroucí podstaty ducha a srdce.</p>
 
Jako v jasnosti a pravdě imaginace, která karakterisuje Březinovy vidiny, jest v hudebné ryzosti jeho verše něco klassického, ovládnutý klid, určitost a lehkost, připomínající někdy zvučnou stavbu antických chórů, někdy melodičnost Racinova verše, zvonícího stříbrem. Tato síla, která básníka nezrazuje ani v nejsmělejším rozpětí snu, drží právě ony skladby, v nichž nesmírně složité motivy ideové uchvacují katarakty obrazů jak oblaky hnané vzdušnou bouří, rozpoutávají chóry hlasů, splývajících v moře výkřiků, šepotů, vzdechů: kde myšlenka poetova v prorockém šílení uvolňuje živelný lyrický chaos, hudba tvoří harmonii, která jeho vření přemáhá a organisuje.
 
A právě rythmus činí Březinovu báseň cele tím, k čemu směřuje všemi vnitřními živly své inspirace. Hymnem, zpěvem mysteria, který sv.&nbsp;Řehoř nazývá „zpívaným lékem duše“ a sv.&nbsp;Basil „dílem andělským“, určeným aby „poskytovalo největšího dobra: lásky“. Nejen ideově, ale i nesčíslnými ryze lyrickými tóny odpovídá Březinova poesie středověkému hymnu, z jehož zdrojů prýští, jehož hudbu obnovuje. Čtěte ''Vigilie'', jednu z nejkrásnějších básní Březinových, jednu z nejkrásnějších básní, napsaných češtinou, a zpomeňte na církevní hymny ''<span lang="la">O sol salutis'',''Iam lucis orto sidere'', ''Aurora iam spargit polum:''</span> tytéž motivy světla a spásy zvoní melodií hluboce příbuznou v prosté intensitě staré latiny i v oslňující vokalisaci nového hymnu, tvořeného z nejjemnějších živlů slova.
 
{{Oddělovač}}
 
Nazval jsem Březinovo dílo neosobním: jest neosobní mocností myšlenky a snu, jež působí, že básník a jeho život mizí v oslnění propastného duchovního světa, který tvoří. Ale byť byl sebe éthernější, tento svět se vyvíjí, roste a zraje, má převraty a bouře, v něž strhuje básníkova ducha, žijícího jím a v něm. Dráha, kterou opisuje, jest také dráha života, jejž absorbuje jeho sudba, uvolňující nejživelnější síly srdce i krve.
 
Sudba ryze niterní, proto však neméně prvotná, neméně mocná, nežli osudy hmotného žití. Jako v něm, jest i v duševním životě pohyb, vznik a zánik, jas a tma, děj, ať otřesy a rozvraty nebo tichý vzrůst jako drahokamu pod zemí, který má jitra a půlnoci, jara a mrazy, stejně sladké i kruté jak ony, jejichž dechem se chvějí dny dobyvatelů a noci milenců. Tak žije mnich v soumraku celly boje víry, vzněty touhy, úzkosti pokušení, hrdinství oběti — plný, vroucí život dobrodružství, síly, slabosti, úzkosti, něhy, stoupající a klesající život, v němž jsou vítězství jako ekstase sv.&nbsp;Františka na Alvernu, bouře jako noci, kdy Pascal poprvní sténal a jásal zároveň jméno Boží „v úplném a sladkém odřeknutí“, závrati jako mystické chvíle Newtonovy a boje jako sebepoznání Strindbergovo.
 
Viděno tímto zorným úhlem, jest každé básnické dílo odraz lidského osudu, jenž jím se vybíjí. A tvoří kouzlo Březinovy poesie, že vyrůstá podivuhodně rythmickým vývojovým souladem života i snu. Neřetězí se jen výtvarně jako v pět vět symfonie, ale také psychicky jako pět dějství, pět dnů ducha, prožitých každý svým napětím téhož vnitřního určení, rozvíjejících toto určení nelomenou a přece dramatickou linií.
 
Jest vnitřní dvojitost a spor v ''Tajemných dálkách''. Básník stojí mezi dvěma světy, jejich paprsky současně se odrážejí v jeho nitru, křižují a zatemňují se nebezpečnou interferencí. Kořeny své sensibility je spiat se zemí, žije dojmy, vzněty, smutky zcela lidskými. Ale zároveň zasahuje jej vibracemi touhy a tušení nadpřirozené světlo, které v pozemské ovzduší vrhá znepokojující svity a zjemňuje, ale také odbarvuje jeho záření. Tajemství jak étherná ruka bloudí po klaviaturách srdce a nervů, a uprostřed jejich hudeb udeří někdy tichý zvuk, jako z velké dáli. Touha, úzkost a opojení touhy, jest básníkova dominanta: láká do záhadných prostorů, kde bloudí zmatena, v polosnu, zkad se navrací prožehnuta bolestnou rozkoší ''(Návrat)''; rozněcuje pocit temných vztahů a vlivů v duši ''(Z věčných dálek)''; rozežhavuje se představou smrti ''(Snad potom)'', přelévá se v tesknotu, vášnivě volající do dálek svou předtuchu a otázku ''(Vůně zahrad mé duše)''. Ale ještě jsou příliš silný hlasy života, země je příliš sladká a srdce vášnivě bije lidskou láskou. Zpověď básně ''O silo ekstasí a snů'', vroucná melancholie ''Mojí matky'', zastřené nápovědi ''Přátelství duší'' vyroňují stesk zakřiknutého mládí, přece bolestně se ohlížejícího po zahradách, jejichž kouzlo vdechuje v smyslném rozechvění ''Podzimního večera'', ''Apostrofy'', ''Března''.
 
Proto obsahují ''Tajemné dálky'' tolik smutku. Smutek života především, nutně zranivšího ducha příliš jemného, aby nezvyšoval ještě utrpení té ''sensitive plant'', jíž jest mládí srdce a jejíž vzdech vane veršem Máchovy tesknoty
 
{{Citace v próze|1=<poem class="kurzivou">
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu
</poem>|2=(Moje matka)}}
 
<p style="text-indent: 0">A smutek, který prýští přímo z pocitu rozdvojení, slabosti duše, podléhající tížné síle hmoty:</p>
 
<poem class="kurzivou">
Mám v duši lítost spoutaného v loži,
když vítězné volání zvonů třese se s nejvyšší věže
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">— která však přece zase se chvěje o království země a radost života, ztraceného snad marně:</p>
 
{{Citace v próze|1=<poem class="kurzivou">
Hodiny mé minulosti odešly ode mne a já jim nenatrhal kvítí,
dni přicházely důvěrně, a já je neozdobil růžemi a nenažal jim zrajících paprsků,
nastala doba soumraků, vítr Neznámého se zdvihá v alejích
a ani jedna veselá píseň nezní mi z dálky
</poem>|2=(Lítost)}}
 
Lyrika ''Tajemných dálek'' jest sensitivní a analytická, cit, dojem, nálada. Březina zde maluje lehké světelné krajiny, jakoby vidiny, promítané z velké dálky, rozplynulé v jiskřící mlhu, zavěšovaly se na předměty a vypíjely barvy, zvuky, vůně, jež vnímá. Pohlíží si v srdce, naslouchá mu melancholicky a ptá se zadumaně po jeho tajemství. Ale lyrický impressionismus, který sdílí s veškerou poesií odumírajícího století, jest u něho proniknut ideovými živly, jimiž se překonává, mystickými vzněty, které jej spiritualisují. Processem skoro týmž, jímž zrál Verlaine od ''Básní saturnských'' k ''Moudrosti'', touha a tesknota ''Tajemných dálek'' — „žal Minulosti a úzkost Nepoznaného''“ — kristalisují se v motivy nové písně, které se ujasňují již ve ''Svítání na
Západě''.
 
V ''Tajemných dálkách'' vyjádřila ''Modlitba večerní'' nejvyšší klad touhy, z níž vyprýštěly:
 
<poem class="kurzivou">
Ať všechno obsáhnu, všech cíle drah a cest,
co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát,
sil živých věčný kruh, jenž konstellace hvězd
v své sítě navléká a řídí vzlet a pád,
Jenž trpí v duši nám a voní v liliji
a modrým plamenem nad bažinou se stkví:
ať douškem jediným já žizniv opiji
na březích věčnosti se vínem Tajemství.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Byl silný osobní prvek v této touze — vůle, učiniti sebe, své já, středem bytí, ohniskem jeho poznání. ''Ranní modlitba'' ve ''Svítání na Západě'' roztavuje tento subjektivismus v novém vědomí, v nové neosobní, věštecké vůli:</p>
 
<poem class="kurzivou">
Zpívati budu tvé dějiny, jež v duších mrtvých národů jásaly zářením dneška,
a v duších živých neznámým jazykem budoucna mluví.
V epickém toku všech barev, v tisících tonů, v bizarrních rozkvětech hmoty,
v prostoru smrtelných tiších, v nichž buší kladiva skrytých tvých dílen,
kde formuješ budoucí slunce, pod klenbami načernalými,
až jiskrami z kovadlin tvých do závratných výši tříšti se světy!
V lyrismech tušení, v šílenství hrůzy, v sinovém třesení září,
v notách dle klíčů a předznamenání smrti.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Ne již sebezmocnění poznáním, ale poslání, cíl nad sebou, mimo sebe:</p>
 
<poem class="kurzivou">
Dej, ať v paprscích úsměvu mého pel s polí mých padá na sousední líchy,
a dech bolesti mé ať se sráží v krystaly léků těm, kteří hledáním onemocněli!
</poem>
 
Nejen touha, všecky citové motivy básníkovy se objektivují, spiritualisují ve ''Svítání na Západě''. Bolest, prve osobní, přepodstatňuje se v cit všelidské tragiky ''Legendou tajemné viny'', láska, která žehla v smyslné hudbě ''Motivu z Beethovena'', vyrůstá v sen slasti, závratně unikající parám krve:
 
{{Citace v próze|1=<poem class="kurzivou">
Věř, my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíců paží,
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští
</poem>|2=(Tys nešla)}}
 
<p style="text-indent: 0">''Vteřiny'', ''Slyším v duši'', ''Tajemství bolesti'', ''Němé setkání'', ''Mé dědictví položils…'', básně, kterými ''Svítání na západě'' souvisí s ''Tajemnými dálkami'' a rozvíjí jejich motivy v poslední hasnoucí akkordy, zjevují všecky týž proces vnitřní krystalisace lyrismu sensitivního v transcendentní, impressionistické sebemalby v ideovou a visionářskou rhapsodii ducha, v niž se rozlévají ''Ranní modlitba'', ''Vladaři snů'', ''Mythus duše'', ''Vítězná píseň'', ''Víno Silných''; první básně zralého díla Březinova, preludia mystické hudby ''Větrů od Pólů'', ''Stavitelů chrámu'', ''Rukou''.
 
''Větry od Pólů'' jsou kniha dosaženého cíle, skladbou i obsahem chvalozpěv ducha, vyrostšího z mlh touhy a tušení v opojnou skutečnost poznání.
 
Také zde podal Březina za vroucnou vstupní modlitbou synthesi své minulosti — a je to zpěv ''Královny nadějí'', duše, konečně volné a planoucí, sebenalezení, prudkého rozkvětu, jehož vůně vane celým dílem. Není v něm básně, aby nešílila věrou a láskou, ve všech básník se vrací z dálek, kdysi tajemných, obtížen kořistí svých výprav, roznícen opojením, silným jako smrt.
 
Od pokorného introitu ''Vládnoucí, jenž rozkazem světla'' po jásot exodu ''Když z lásky tvé vyšlehnou'' jsou ''Větry od Pólů'' již celé hymnus, horoucná oda života, vesmíru, Boha. Tři centrální skladby knihy, ''Polední zrání'', ''Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně'', ''Láska'', rozvíjejí tři nejvyšší motivy modlitby poetovy: mystické sebenalezení, rhapsodii stvoření, spojení duší.
 
Sebenalezení: výši nitra, v něž poznání vstupuje mírně a slavně jako cit pravlasti, konečně nalezené, sílu srdce, jehož nejímá závrat, ale radost v posledních pásmech myšlenky:
 
<poem class="kurzivou">
Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech probouzí do tmy,
v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa ohlasem svítání jitřních.
</poem>
 
Rhapsodie stvoření: vření živlů a toužení tvorů, odraženo v resonanci vidoucího, vědoucího ducha, prozařuje se vlnami věčnosti a nekonečnosti, cit země, který v ''Tajemných dálkách'' se chvěl opojenou tesknotou Máchovou, je zmocněn v kosmické vidění, jež v meditaci ''Kde jsem už slyšel'' s indickou moudrostí zodpovídá otázku prabytí a v ''Přírodě'' zpívá velkou víru v světlo a vítězství světla.
 
A všelidské spojení duší: v ''Mučenících'' chór psychických rodů, každý se svou sudbou viny a oběti, v ''Modlitbě za nepřítele'' sen širého smíření, v ''Bratrství věřících'' planoucí jistota lásky, sbližující, vyrovnávající, jednotící úděly srdcí.
 
K věčnosti a jejímu řádu má zde básník vztah již zcela bezprostřední, téměř důvěrný, a Bůh sám, „''Úsměv nezměněný staletími''“, „''Zpívající tepot tisíců srdcí''“, prozařuje mu bytí proudy milosti jak sladkého, silného světla, v němž všechen smutek a všecka slabost člověkova se spaluje. Neexistuje jinak, nežli kosmickou resonancí svého poznání ekstasí bytí, opojením „''zraku věčností sesíleného''“.
 
Ale v poznání samém prýští pramen nové bolesti, jak ono kosmické, jak ono světlem, zaplavující stínem světy. Proráží jen místy dithyrambem ''Větrů od Pólů'', jejichž dominanta jest radost, mladá, silná radost „''vladaře snů''“ opojeného mocí své vidiny. V hloubi však vyvěrá stále a ve ''Stavitelích chrámu'' proudí již volně a uchvacuje Březinovu píseň propastnými víry soucitu a hrůzy, závrati, nejistoty, tesknoty.
 
Středem ''Větrů od Pólů'' byl chvalozpěv víry a naděje ''Polední zrání'' — ve ''Stavitelích chrámu'' tvoří střed horečný žalm ''Se smrtí hovoří spící'', žalm těžkého procitnutí ducha, který náhle si uvědomuje temnou pravdu života, jeho nebezpečí, ztráty a záhady. Jako by dávný vzdech ''Lítosti'', ještě zmocněn, zase se uvolnil v duši básníkově:
 
<poem class="kurzivou">
Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní,
byla zářící bělost kořisti naši jak fantomy oblak,
táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.
A sítě, předené, aby lovily v nekonečnosti, uvízly na dně,
v tlejícím nánose tisíce jar.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Ještě zmocněn, protože smrtelná pochybnost, kterou se chvěje nedůvěra ke snu a vznětu, jíž je prožehnut, zasahuje stonásobnou trýzní ducha, jenž v snu a vznětu nalezl všecek obsah života:</p>
 
<poem class="kurzivou">
A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,
proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel
a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,
jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?
Proč slova proroků zní jako hallucinace
k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách lesních,
jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocni příliš, tušíme nemoc
v ekstatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých,
i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti
nemocí stala se pravda.
</poem>
 
Zamysliti se nad těmito verši jest prožíti s básníkem největší pokušení, jemuž může býti vydán lidský duch ve svém boji o poznání. Kacířství věku, jenž svůj odboj proti duchu vyvrcholil v sofisma „duch a šílenství“, jenž vážil mozky, aby zlehčil myšlenky, — toto kacířství poranivší, zmámivší srdce, které bilo a bije jen pro poslání ducha a jeho nejvyšší mety, to jest tragika, jíž na chvíli se zdá otřesen v základech básníkův vnitřní osud. Na chvíli — neboť není pád, ale jen závrat myšlenky, odváživší se i v tyto propasti, aby jí nezůstalo utajeno nic z kletby bytí, aby se stotožnila s touto kletbou a překonala ji prudkým úderem křídel, kterým se navrací do svých výší v posledním akkordu básně:
 
<poem class="kurzivou">
Vzrůstala světelná vojska od věku k věku jak píseň,
již první zachytil z božského Slova
a mezi zástupy zapěl,
a která ze rtů na rty se šíři
až zachvátí všechny
miliony duší
v plamenech jednoho rythmu!
</poem>
 
Poznání bolesti, jež vyvřelo touto mocnou básní a proložilo vějířem stínů Březinův kosmický sen, trhá sice vítěznou harmonii, jíž podmaňovaly ''Větry od Pólů'', ale zároveň ji rozněcuje vášnivým živlem citovým a dodává jí lidského zájmu, hluboce dramatického. Jak myšlenka básníkova se potápí ze světa do tmy, jak z vysokého opojení básní ''Jsem jako strom v květu'', ''Když nebe vaše okna ozáří'', ''Země vítězů'' sestupuje v soumračná vidění ''Smutku hmoty'' nebo ''Světa rostlin'', tyto střídavé proudy radosti a tesknoty činí ''Stavitele chrámu'' hudebně nejbohatší, niterně nejintensivnější knihou v Březinově díle. V nich našel čirý, rozvlněný, duhově hrající lyrismus ''Vigilií'', nebeskou lehkost zpěvu ''Nad všemi ohni a vodami'' jako závratný vodotrysk ohnivého dechu. Ale v nich také a v životním vznětu, který tají, v mravním citu metafysického určení člověkova, ujasňuje se mu prorocké poslání sna, nové vědomí sebe a svého duchovního rodu. Básnická účast v díle vykoupení, jehož epopejí jsou stěžejní básně knihy, ''Stavitelé chrámu'' a ''Proroci'', messianismus sna, jehož úděl jest poznání a vsebepojetí života, jehož poslání jest blahozvěst duchové budoucnosti:
 
<poem class="kurzivou">
Všechny duše rozjařit vínem, které jim dalo tak slavnou
bolest a opojení,
a které z jednoho pramene prýští
ukrytého,
a do celého vesmíru voní ze šťastné země,
jen k jejím dětem po celá staletí ještě
nadarmo!
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">Touha, která se stupňuje posledním tónem básně ''Hvězd hasnou tisíce'' ve výkřik radostné naděje:</p>
 
<poem class="kurzivou">
A donutíme zem, by rozkvetla, jak ještě nekvetla,
až mezi růžemi vstříc půjdem nesmrtelnosti.
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">— a kterou ''Stavitelé chrámu'' již otvírají prorockou perspektivu ''Rukou''.</p>
 
Všecky vůdčí motivy Březinovy lyriky se ozývají v této jeho knize, dnes poslední, a spřádají ekstatickou rhapsodii bytí, hodnoty, krásy i mocnosti života, jíž jest. V hallucinaci ''Veder'', která rozviřuje v ohnivou smršť tvořící i ničící živly nitra, v apokalypsi ''Rukou'', gesta nepřehledného davu, vlnícího se věky, štvaného úzkostí, nadějí, bolestí a slávou jednoho praúsilí, v chvalozpěvu hmoty, zpívaném vodami a hořícími hvězdami, ''Kolozpěvem srdcí'' a ''Dithyrambem světů'' vichří ohromný děj žití od propastných začátků k posledním nadpřirozeným metám své dráhy. Jeho krása a hrůza, jeho bolest a rozkoš, jeho vina a vykoupení si odpovídají vášnivými hlasy bytostí, jako tonoucích v dravé světelné řece, která je unáší. V intervalech jeho řítícího se pohybu ticho, sladké jak hudba, vane z dalekých obzorů: ''Tichý oceán'', ''Čisté jitro'', ''Místa harmonie a smíření''; ale i mír těchto chvil jest peripetie kosmického dramatu, hybná síla, ženoucí jeho vývin magnetismem poznání a touhy.
 
Idejí mystické součinnosti tvorstva, kterou vyjadřují symbolem svého názvu, a vidinou nového člověka, v niž svádějí básníkův vývojový sen dva akkordy ''Šílenců'' a ''Kolozpěvu srdcí'', rozšiřují ''Ruce'' na celou metafysickou koncepci Březinovu onen lidský zájem, který motivy soucitu a milosti vnesly do ''Stavitelů chrámu''.
 
Není to již píseň „''osamělého''“, který se modlil hymnem ''Větrů od Pólů'' k Bohu, viděnému v ekstasi; ale chór tvorstva, jehož tisícihlasý jásot a pláč básník rythmuje žhavostí a něhou srdce jak živoucím nástrojem duchové hudby: návrat ducha, jejž touha po poznání uchvátila vichrem „''tajemných dálek''“ a poznání samo zase svádí k zemi a lidstvu, protože v nich a v novém spojení s nimi teprve naplňuje své poslání a údělem v jejich určení vyžívá vlastní osud.
 
Právě v této živé, osudové účasti na všelidském úsilí nalézá Březina poslední pravdu básnického sebepoznání, bolest a křivdu tvůrčího ducha, jež vyjadřuje dvěma z nejmocnějších obrazů své symboliky, ''Hudbou slepcův'' a ''Šílenci''.
 
<poem class="kurzivou">
Nevlastní děti tvoje, o země, byli jsme bolesti mlékem,
jako na prsou svedených matek svých odkojeni;
kde naši bratři pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně,
před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně,
a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení:
</poem>
 
<p style="text-indent: 0">dramatem ducha, jenž vnitřní nutností se odpoutává od hmoty a trpí dvojmocně, tím, že ji ztrácí, i tím, že s ní zůstává spiat, dramatem, jehož stín vydechuje Baudelaireovo dilemma ''spleen a ideál'', hořkost Mallarméova ''Azuru'', horečka Rimbaudovy ''Komedie žízně'' — shrnuje Březina svou „šílenost“ (chceme-li zachovati vysokou ironii básníkovu), jejíž naději slaví finale básně:</p>
 
<poem class="kurzivou">
A tehdy před našimi zraky uzavřenými nový kosmos se mihl:
jako sloup rudý vedla nás k němu sluncí všech dráha mléčná
a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magický vysech,
žíznivi věčně, poslední víno jsme pili, na našich tlačené lisech,
nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna.
</poem>
 
Tak resonuje v nejosobnějších záchvějích Březinovy lyriky jeho metafysická vzpoura motivem žízně, touhy, pro něj i lidsky osudové, rythmující jeho dny, jako jeho dílo. Jak mystická touha se zrozuje z úzkosti a tesknoty srdce, které se cítí na zemi cizí a jako k slunci, příliš dalekému, obrací se k tajemnému světu nadpřirozenému — jak prvotné tušení se zesiluje, omamné a strhující, stává se poznáním, jistotou, skutečností — jak básník s touto kořistí se vrací k životu, aby po něm rozlil jas, otevřevší jeho oči: to jest děj života, stajený v Březinově díle — básník sám s tragickou sebeobětí, jíž jsou vykoupena jeho duchová vítězství.
 
{{Konec formy}}
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Akkord/Otokar_Březina“