Karel Havlíček Borovský (Tůma)/IX. Smělý harcovník: Porovnání verzí

Však prvním a pravým literárním ''činem'' Havlíčkovým byla jeho památně zmužilá kritika Tylova „Posledního Čecha“, která vyšla v „České Včele“ 1.&nbsp;července 1845.<ref{{Redakční group="red">poznámka|Dostupné na Wikizdrojích: [[Poslední Čech (Havlíček)]].</ref>}} Napověděli jsme již, kterak se vytřizlivělému a ve větších poměrech literárních i společenských vyspělému duchu Havlíčkovu zprotivilo ono úzkoprsé, jalově sentimentální vlastenčení tehdejší doby u nás, které s naivním potěšením vítalo každou „novou silu“, třeba nedovedla více, než sbědovati nějakou srdcelomnou písničku, neb novelletu, v níž se trochu horovalo o drahé vlasti a jazyku krásném. Vše co bylo české, bylo hezké a běda, kdo by se byl opovážil napsati kritiku a nevítal a nechválil to nové „outlé dítko“ v našem „outlinkém sadě“: ten byl naším nepřítelem, škůdcem a rouhavým rozkolníkem.

S nevoli pohlížel Havlíček na toto titěrné živoření, s rozhorleností se tázal, kam to dojdem v těchto dětských střevíčkách, a nic jej nekormoutilo více, nežli že sám zasloužilý a skvěle nadaný náš J.&nbsp;K.&nbsp;Tyl hověl tomuto chorobnému směru, že veškeru sběhlost, obratnost a uhlazenost svého péra, veškeru okouzlující luznost své dikce užíval tolikéž k pěstování oné manýry rozplývajícího se toužení a naříkání beze cíle, že místo aby ''utužoval a zbádal vlastenecký'' cit, rozmazlil jej jalovým horováním do pouhé deklamace bez činorodé pravdy a síly. Byl odhodlán vystoupiti proti tomu stůj co stůj bez ohledu na oblíbenost, zásluhu a slávu Tylovu. Chtěje poraziti platně nešvar, musel jej poraziti v nejskvělejším jeho štítu a representantu. Před několika měsíci byl vydal Tyl dvousvazkovou novellu nadepsanou „Poslední Čech“.<ref{{Redakční group="red">poznámka|Dostupné na Wikizdrojích: [[Poslední Čech]].</ref>}} Po celé vlasti zašuměla jediná chvála o „nejznamenitějším“ tom plodu „miláčka národa“ a sama „Matice česká“ přiřkla velebenému autoru cenu vysazenou na nejlepší knihu českou, která měla nám vlasteneckou svou vřelostí — „získati šlechtu“. Jediný Havlíček vzal zcela střízlivě Tylův spis do ruky, pročetl, ba prostudoval jej co nejsvědomitěji a pak napsal svou kritiku, aby Tylovi ''dokázal'', že jeho nový výtvor není žádným umělecky a důsledně provedeným celkem, nýbrž toliko obratně a na effekt sestrojenou mosaikou starých známých novellistických motivů.

Strhla se ovšem bouře nad neslýchanou touto smělostí literárního nováčka proti staršímu spisovateli, jehož všecko působení bylo jedinou šlechetnou snahou i obětí. Ctitelové Tylovi soptili hněvem a pobádali mistra svého, aby „holobrádka“ sklátil jedinou ranou pohrdání. Tyl vskutku tak učinil. Replikoval ve svých „Květech“ několika urážkami: „Jedovatě hryzavý, nadutě jednostranný a potměšile převrácený komponista jakýsi Havlíček, dávno očekávaný prorok a karabáč na outlé novelly, jehožto kritiky přecházejí čáru všeliké přirozenosti“ byla epitheta, jimiž doufal mladého smělce v literárním světě zničit. Ale zmýlil se. Havlíček nebyl z těch zápasníků, kteří couvají na první ránu. Byl připraven na boj a znal se bíti: V nejblíže příštím čísle „České Včely“, objevila se „''Odpověď''“ — ne však Tylovi, nýbrž — „''panu Havlu Borovskému na jeho kritiku Posledního Čecha''“.<ref{{Redakční group="red">poznámka|Dostupné na Wikizdrojích: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].</ref>}}