Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m oprava nefunkčního odkazu na kramerius, náhrada horních uvozovek, +kat. |
m ještě několik typografických drobnosti |
||
Řádek 20:
okolnostech veliké nespravedlnosti, kterou již nikdy nenapravíte. Zapomněl jste, že veliký
počet novell, které se s Posledním Čechem co do zdařilosti nikterak měřiti nemohou, přece v naší
literatuře s pochvalou přijat jest, a že tedy u čtenářstva v krasovědě nezkušeného nezaslouženě a nespravedlivě proti oněm zmíněným novellám zlehčen jest Vaší ostrou, hanlivou kritikou? (Dokončení.) atd. atd. atd.
Tak asi měl p. T. odpovědít na moji kritiku, a postavil jsem onen formulář do předešlého čísla
Řádek 30:
ačkoli ani slova latinsky (mnohému je každá kritika latinská) nerozuměl, přece poznal, která strana nepravá jest, totiž která se jako p. T. zlobiti počala. P. T. sám převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek, a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salonové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ou vej! Duch zdvořilosti, salonovosti nevychází z mezi kulis, netronuje na prknách! — Kdo se jen trochu v podobných kritičných hádkách zná, nevyhnutelně mi musí přisvědčit, že odpověď p. T-ova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich pravdivost sami vnitřně cítí: napřed sami sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikastra jak se patří zectějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami. Dle tohoto systému i p. T. počal také s vlastní
chválou a přešel k poděkování slavnému publikum. Ovšem že každý nejlépe své dobré a zlé stránky
zná a oceniti dovede (ačkoli dle známého přísloví vlastní chvála není žádný znamenitý parfum); tuto bychom snad přece, třeba jen mladý literární jakýsi, p. T-ovi, zkušenému spisovateli, nějakou užitečnou radou posloužiti mohli. Nevěřte, vysoce vážený p. T-e! ó prosím nevěřte chválám, které se Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají: nemyslete, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý! svět je bezbožný, p. T-e, on nás do očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! — Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá léta, do skonání světa. —
Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky
Řádek 43:
neliterární nezdvořile a bez práva do tisku dávati.
Pod oním jmenem se nemohl před Tebou, synu
můj! ukrývati,
jsi tedy ani žádného práva neměl nějaké jiné jeho
jméno veřejně jmenovati. Nevíš, synu můj! příčiny,
Řádek 66:
nazval v literatuře Jakýmsi“, přece by na dvě
třetiny Tvých spisů, synu můj ! za žádnou cenu
své jméno nepodepsal.
Ale žert na stranu, leží nám zde ještě něco
Řádek 83:
literatura naše outlinká, ale p. T., narozen r. 1808
a 15-iletý literát, zajisté se nebude chtít mazlit a
jmenovat outlinkým literátorem
to odpověděli epigramem, který jsme kdesi našli natištěný:
Řádek 99:
samému obrátiti daly. To člověka obzvláště činí
u obecenstva směšným. Tak pravi u př., aby si
každý čtenář, který „sám nic posouditi nedovede“
moji kritiku přečetl, a chytře si myslí, že ji žádný
nebude číst, proto že žádný o sobě nemyslí, žeby
nic posouditi nedovedl
lidskou. Já ji však také znám a proto pravím,
aby si mou kritiku každý přečetl, kdo něco posouditi
Řádek 109:
posouditi dovede; a pak: „dle skutku poznáte
jej“, čehož si velmi přeju, aby mne dle této kritiky
každý poznal. — Pak zas dí p. Tyl s Falstaffem
Nemyslete to, milí pánové! ubezpečuju Vás oba, že
jest na světě ještě ctnost, jen že o ní nevíte, sice
Řádek 121:
a karabáč na outlé novelly, jehožto kritiky přecházejí
čáru všeliké přirozenosti, aneb jak se raději
podpisuje“:
<p style="text-align: right">Havel Borovský.
Č. V. č. 56. a 57. z 15. a 18. července 1845, str. 228. a 232.
| |||