Ottův slovník naučný/Komenský: Porovnání verzí

|AUTOR=[[Autor:Jan Václav Novák|Jan Václav Novák]]

|POPISEK=

|VYDÁNO=

|ISBN=

}}

{{Forma|proza}}

'''Komenský''' (Comenius) {{Prostrkaně|Jan Amos}}, zakladatel školství novověkého a nejpřednější člen Jednoty Českých Bratří (* 28. března 1592 v Uher. Brodě — † 15. list. 1670 v Naardenu). Otec jeho Martin byl mlynářem, ale záhy zemřel, rovněž i matka Anna, takže K. úplně osiřelý na sebe byl odkázán. Nejprve, jak se zdá, ujala se ho teta ve Strážnici, kde také chodil do školy zároveň s Mik. Drabíkem. A když to město r. 1605. shořelo, K. chápal se rozličného povolání, až dostal se r. 1608 k učiteli Tom. Dubinovi do Přerova, kde počal se učiti latině; r. 1611 vypravil se s mladým hrabětem z Kunovic na akademii herbomskou (v Nassavsku), kam Čechové již od r. 1596 docházeli. Tu počalo pro něho teprve vážné studium. Mezi učiteli přivinul se hlavně ke stařičkému vykladateli bible Janu Fischerovi (Piscatorovi) a mladému pansofovi Janu Jindř. Alstedovi, jenž jsa nemnoho starší než jeho žák již tehda vydávati počal své rozsáhlé spisy, jimiž vzbudil podivení tehdejšího světa učeného. Při tom byl i horlivým theologem, pokládaje bibli za přední pramen vší moudrosti, v čemž ho i K. později následoval. Do let pobytu K-kého v Herborně připadají též první počátky jeho vlastní činnosti spisovatelské. Nejen že vydal tiskem dvě učené disputace (v. Nebe v »Comenius-Monatsh.« 1894), jimiž dosáhl pochvaly svých učitelův, ale počal již zde sestavovati dvě veliká díla, o nichž potom léta pracoval. Byl to především pro krajany jeho nemálo důležitý Poklad jazyka českého, jímž chtěl latinu národu svému učiniti zcela přístupnou. Proto, sbíral po 40 let ke slovům latinským přiměřené výrazy české, rovněž i úsloví, přísloví a pořekadla. Když však dílo to již bylo hotovo k tisku, tu k nenahraditelné ztrátě jazyka českého zahynulo v požáru lešenském (1656). Zkázy jeho i sám spisovatel želel do smrti. Něco ze zbytků jeho způsobem neznámým zachovalo se ve slovníku (rukop.) Václ. Rosy. Chtěje kromě toho krajany přivésti ku pěstování věd přírodních, K. již tuto počal sbírati látku k úhrnnému popisu světa, jejž pak sestavoval hlavně ve Fulneku a nazval Theatrum universitatis rerum. Obsahovalo dílo to popis světa vůbec, pak zeměpis a dějepis, zvláště ve smyslu církevním. Malý zlomek jeho nedávno nalezený vydán v Praze r. 1897. Pobyv dvě léta v Herborně vydal se K. odtud na cesty r. 1613 a dostal se tehda poprvé až do Amsterdamu. Onemocněv vrátil se a pobýval na universitě v Heidelberku, kde také získal původní rukopis slavného hvězdáře Mik. Koprníka (chovaný v této době v knih. Nosticovské v Praze). R. 1614 vrátil se přes Prahu na Moravu a stal se učitelem na škole přerovské. Tu pamětliv jsa trýzně, již mu působilo první učení se latině, a poznav již v Nassavsku něco z vychvalované methody Volfg. Ratke (Raticha), jenž zlepšeným učením latinským celý svět mínil napraviti, sestavil pro své žáky latinskou mluvnici na základech snadnějších, dbaje asi při tom i příhodných příkladů. Dílo to, bohužel posud ztracené, vydal též v Praze r. 1616 (Grammaticae facilioris praecepta) Chtěje pak stati se v církvi své kazatelem, nezanedbával ani otázek theologických, jak patrno ze spisku jeho O andělích, nám rovněž nezachovaného, v němž dokazoval, že přímých zjevení božských již není. T. r. (1616) dospěv plnoletosti ordinován byl na kněze zároveň s Drabíkem na obecné synodě v Žeravicích, i zůstal asi ještě potom při církvi přerovské, vyučuje tu mládež a hlavně pomáhaje ve správě duchovní. Tu sepsal též spisek Listové do nebe, h. e. Pauperum oppressorum clamores in coelum (Olomúc, 1617), rovněž obsahu theologického. Roku 1618 dostal se za správce duchovního i školy nedávno před tím zřízené do Fulneka, kde byla obec kvetoucí a zároveň i velká škola, v níž K. bydlil. Tu dožil se nejblaženějších let života. Nejen že dosáhl obliby a lásky u svého stádce, jež i včelařství učil, ale oženil se tu též poprvé a pokračoval ve studiích, kterým se byl již v Přerově oddal, čítaje spisy učitele svého Alsteda a Jana Valent. Andreae. Tu nashromáždil si poprvé knihovnu a pracoval o spisech již počatých. Avšak nebylo popřáno »pastýři beránků«, jak ho nazývali jinověrci, aby dlouho tak trávil léta nekaleného štěstí. Hned po bitvě bělohorské vojsko španělské vtrhlo do Fulneka, majetku odbojného pána i Jana St. Skrbenského z Hříště, a K. mezi prvními přinucen byv utíkati zanechal tu nejen majetek svůj, ale i mladistvou choť a synáčka. Hned v prvních těchto dobách útěku, »znamenaje, že se sbírají mračna protivenství«, sepsal Retuňk duchovní proti Antikristovi a svodům jeho, dílo jen rukopisně zachované a značně v opisech se různící, v němž staví přednosti víry evangelické proti nedokonalostem katolictví. Vzdálené pak choti své ku potěše sepsal rozprávku O dokonalosti křesťanské, vytištěnou v Praze r. 1622, kterou jí věnuje v krásné předmluvě. Ukazuje ve spisku tom, v čem pravá dokonalost křesťanská záleží a jak se jí po několika stupních dochází. Již v dobách pobytu svého ve Fulneku a bezpochyby též později za svého bloudění po Moravě zabýval se sestavováním nové a dokonalejší mapy země Moravské, již pak věnoval p. Ladislavu Velenovi z Žerotína. Jest to práce na svou dobu značně dokonalá a svědčí o podrobné znalosti všech krajin k Moravě náležitých (vyd. poprvé v Amsterdame r. 1627 a pak mnohokráte. Zevrubný rozbor její podal J. Metelka v »ČČM.« 1892). Také připadá do této doby nyní neznámý spis o rodě pánův z Žerotína a Starožitnost moravské, jichž užíval ještě T. Pěšina z Čechorodu; nyní rukopis jejich též není znám. Ač kazatelům evangelickým na Moravě hrozilo tehda i osobní nebezpečí, jak K. několikráte dosvědčuje, přece neopouštěl ještě vlasti, nýbrž navštěvuje i rozptýlené Bratří hleděl jim v těžkých dobách dodati útěchy svými díly. V poslední dny pobytu jeho nedaleko bývalého sídla připadá ještě spisek Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (vyd. r. 1622), věnovaný otcovskému příteli. Líčí se v něm nebezpečí a úklady, jež v té době strastné evangelíkům hrozí, a ukazuje se, že marno jest proti nesnázím těm chtíti se opatřovati prostředky lidskými, neboť jediná možná pomoc jest u Boha, »nedobytedlného Hradu«, jenž sice člověka též strastmi navštěvuje, ale při tom jest nejjistějším útočištěm v životě i v smrti. A útočiště takového bylo brzo i spisovateli třeba. Mraky protivenství se nerozptylovaly, spíše houstly: do Fulneka se již nevrátil, ba morem na Moravě vzniklým pozbyl nejen choti a nově narozeného druhého synáčka, ale i starší dítko v moru tom zahynulo; ani majetku svého již nenabyl, knihovna na radnici přenesená asi rok potom při protireformaci od dětí fulneckých missionářem kapucínem rozvášněných na náměstí spálena.

 

Tak získal si stařec útulek v městě, do něhož byl již jako jinoch zavítal a jehož zřízení a všechen pořádek velmi vychvaloval. Rodina brzo přišla za ním, a tak kmet životem trpce stíhaný brzy opět okřál, zvláště vida vážnost, jíž se těšil nejen v domě svého příznivce, ale i v městě celém, ač na ztráty některé požárem utrpěné dlouho vzpomínal, na př. i na velikou sbírku kázání, na denníky životní a pod. Také knihovny hojné bolestně postrádal, tak že se přátelé záhy přičiňovali, aby mu zase nějakou sbírku knih sestavili, a řada knihkupců amsterd. se nabízela vydávati netoliko spisy jeho novější, ale i znovu tisknouti, cokoli by ze spisů starších opět chtěl vydati. A tak byl brzy opět v pilné práci, při níž cítil, jak sklíčenost mysli a vědomí stáří jej opouští. S novými, svěžími silami dal se hned do díla, aby dle přání senátu amsterdamského nejprve sestavil v celek všecka svá díla didaktická; učinil to postupem chronologickým, pojav do I. dílu spisy z doby lešenské; byla to především Didaktika do latiny přeložená, Informatorium, Brána jazyků prvá, pak prvotiny prací pansofických; do dílu II. přijato, cokoli vzděláno v období elblackém, ač latinských spisů tehdy sestavených pro Švédy zde K. celých nevytiskl, ovšem pak Methodu jazyků; díl III., nejrozsáhlejší, obsahoval práce z doby potocké, a to úplně, i divadla školská, jež K. teprve v Amsterdame dostal poprvé v Uhřích tištěná. K tomu nově připojil jakýsi doslov, deset menších rozprav, kde díla předešlá ohhajoval, doplňoval a odůvodňoval. Náklad vedl p. Vavř. de Geer, následuje v tom příkladu otcova. Obsáhlým tím spisem K. vzbudil obecný úžas, všem zdálo se, že jemu samému všecka tajemství didaktická byla odhalena a že od prozřetelnosti božské sám jediný k tomu byl vyvolen, aby způsobil úplnou opravu ve výchově mládeže. Zvláštní předmluvou dílo to věnoval radě amsterdamské, děkuje při tom za pohostinství (1657). Aby však ani tato radost jeho nebyla úplná, hrozily mu z jiných stran nové nepokoje. Drabík podával nová a nová vidění a hrozil i trestem »pomocníkovi« svému, jestliže by proroctví jeho neoznámil světu. Tak shledáváme, že K. téhož ještě roku, kdy spisy didaktickými dosáhl nejvyšší slávy, odhodlal se k vydání spisu, z něhož se mu dostalo jen posměchu a pokoření. Byla to proroctví Kotterova, Poniatowské a Drabíkova, jimž dal název Lux in tenebris (Světlo v temnostech) a osvědčil tím ovšem, že těmto plodům blouznivé obrazotvornosti přikládá víru. Dílo nebylo vydáno v mnohých výtiscích, avšak přece se rozšířilo a vzbudilo veliký ruch mezi lidmi učenými; dostalo se mu sice od některých nadšenců i souhlasu, jiní šetrně vyslovovali své pochybnosti, ale bylo též dosti mužů takových, kteří mu za vydání proroctví těch přičítali nejhorší vlastnosti osobní. Mezi tyto náležel prof. ve Franekru Mik. Arnold a prof. groninský Samuel de Marets (Maresius). Arnold posmívá se hlavně pomocnictví K-kého při vydání proroctví, tak že K. i pro nařknutí svého svědomí a poctivosti své proti němu musil se hájiti. S Maresiem nastal mu boj až později, v té době bylo mu opět hájiti božství Kristova proti socinistům, Jonáši Schlichtingovi a zvi. proti Danieli Zwickerovi, jenž urputně se bránil a tím K-kého ke trojí odpovědi přinutil, v níž také dlouholeté nájezdy socinské hlavně na něho činěné vyložil. Při tom pečoval bedlivě i o své stádce, které se přece ještě k němu obracelo, a staral se především o výživu jeho hmotnou, přijímaje podpory, jako pravý almužník je rozdíleje a při tom často i na sebe zapomínaje. Vedle toho byl však pamětliv i potřeb duševních. Jakožto biskup staral se, aby se ještě zbytkům Jednoty dostalo vhodných pastýřů, pokud bylo lze je získati, r. 1659 vydal pro Bratří kancionál, poslední to vydání bratrské, jež ovšem skvostností nikterak se nerovnalo starším tiskům bratrským, před tím (1658) vydal již Manuálník čili Jádro celé biblí sv., jemuž také »biblička« říkali, poněvadž obsahoval hlavně postupem chronologickým, co v historických knihách Písma sv. jest obsaženo. T. r. i pro mládež vydal podobnou knihu menších rozměrů latinsky (Janua sive Introductorium in Biblia Sacra, v Norimberce, 1658), hlavně pokud se týkalo Starého zákona, r. 1661 vydal opět katechismus pro mládež bratrskou, pak povzbuzení ku pořádku a kázni v církvi anglické, která rovněž trpěla nešváry a neshodami náboženskými, k čemuž připojil krátké dějiny církve slovanské, od nejstarších dob jejích počínajíc, pak řád církve Jednoty bratrské a přidal povzbuzení z předcházejících knih plynoucí, jehož církve anglické potřebovaly právě proto, že se nemohly dohodnouti o formě správy církevní (vyt. v Amsterd., 1660). Násl. r. K. vydal též spisek o Independentech již dříve vytištěný. Nescházelo tedy ostatkům nejnárodnější církve české povzbuzení k tomu, aby ohlížejíce se na předky své hleděli stati se jim podobni a nejevili úpadku ve mravech. Bohužel bylo povzbuzování to marné; pohromy na pohromy stíhaly církev, a již i poslední pastýři počali ji opouštěti, přijímajíce soukromé nabídky za kazatele nebo učitele při jiných církvích evangelických, jak si K. trpce stěžuje. Což tu mohlo následovati, než úplný rozklad organisace kdysi tak pevné a významné! K. to znamenaje rozloučil se tedy s Bratřími r. 1660 dílkem Smutný hlas zaplašeného hněvem Božím pastýře k rozplašenému, hynoucímn stádu, kde ukazuje k významu, jaký mívala kdysi Jednota jeho mezi jinými církvemi v Čechách, a žehnaje těm, kdož povolání tomu zůstali věrni, sám chystá se již k odchodu na onen svět lepší, kde by konec byl jeho trampot životních.

 

 

K. ve všem svém životě, tak neklidném a plném nesnází, jeví jedinou snahu: prospěti všemu lidstvu. Při tom byl plně přesvědčen, že toho lze dosíci jedinou jen cestou, totiž vzděláním, pokud možno nejvíce rozšířeným ve člověčenstvu, s nímž se zároveň rozšíří poznání Boha i konečného cíle člověka. Cokoliv předchůdci jeho prospěšného nalezli pro vzdělání mládeže, vše si osvojil a sám připojil k tomu i své vlastní zkušenosti, jen aby mládeži učení ulehčil a výsledky učení povznesl. Avšak učení to bylo mu přece jen prostředkem, jímž by mládež mohla býti dovedena k tomu, aby pochopila vzdělání obecné, do něhož ji měly uvésti t. zv. knihy pansofické čili vševědné. Že učení to zakládal na písmech sv., na zjevení a na víře, vysvětlujeme z jeho hluboké a vroucí zbožnosti, která ho též vedla ku přesvědčení, že nelze zoufati nevinným vyhnancům nad neblahými poměry přítomnými, Bůh že jistě jim někdy pomůže; odtud i jeho víra v proroctví. V této však zbožnosti nebyla obsažena nesnášelivost, naopak přeje si vždy obecné církve křesťanské, opravdu katolické, žehral na stálou křesťanův nesvornost, která zvi. v jeho době tolik neštěstí způsobila, tolik krve prolila. Tato snášelivost jasně se obrazila i v jeho spisech. Českými díly nejen působil k duchovnímu povznesení svých spoluvěrcův, ale povznesl jimi též značně literaturu svého národa, jemuž až do posledního dechu nezměrnou láskou byl oddán. Díla určená krajanům přepracovával sice později pro cizince, kteří mu poskytli pohostinství, ale nepřestával při tom pomýšleti, že snad kdysi přece budou ku prospěchu těm, jimž byla určena. K dílu nejpřednějšímu pak, jež vůbec obmýšlel, odhodlal se právě tehda, kdy o chléb vlastní bylo mu zápasiti s nepřízní lidskou a neznalostí věcí. Ale při všem tom těšil se u vrstevníků veliké vážnosti, jak svědčí zbytky rozsáhlé jeho korrespondence, vyd. od A. Patery (1892) a J. Kvačaly (1898). Málo je těch hlasů, které by o poctivé jeho snaze byly pochybovaly, a také ty umlčelo uznání obecné naší doby, jehož se dostalo K-kému nejen ve vlasti, ale i v cizině. Nebyl sice zapomenut ani v minulém stol., a Fr. Palacký hned na počátku své činnosti literami vypsal život K-kého (v »ČČM.«, 1829), avšak teprve po vydání Didaktiky české (1849) a Informatoria (1858) více pozornosti také ve vlasti se věnuje jeho snahám. U nás přičinil se o to nejvíce Fr. J. Zoubek a po něm J. Šmaha. V této době předním znalcem K-kého je J. Kvačala, jenž vydal r. 1892 k jubileu obšírný životopis (něm.) a nyní dokončuje vydání nasbíraných zbytků korrespondence. O bibliografii děl o K-kém jednajících pokusil se a připojil zevrubnější vylíčení všech jeho snah »Stručný Slovník paedag.« v díle II., kam pro určitější zprávy odkazujeme. V naší době mnoho spolkův učitelských po něm pojmenováno, časopis od r. 1874 v Olomúci vydávaný, posléze při oslavě jubilea jeho narození (1892) v Německu se utvořila společnost jeho jméno mající, jež si obrala za úkol prováděti veškery myšlénky jeho, zvláště pokud se týče obecného povznášení lidstva vzděláním. ''[[Autor:Jan Václav Novák|JNk.]]''