P. Bonaventura z Kolína, kapucin, reformator města Fulneku: Porovnání verzí

Kratičký<font color="red">K</font>ratičký^{<font color="red">87</font>} boj na pláni bělohorské byl dobojován, odpor stavů českých zlomen, a&nbsp;velmi rychle všecky ostatní země koruny České octly se zase v&nbsp;moci císařského rodu Habsburského. Jakkoliv pak odboj český nebyl v&nbsp;podstatě bojem náboženským, přece, jakmile byl udolán, vítězná strana katolická ruče ujala se příležitosti vítané, aby přinavrátila k&nbsp;jednotě s&nbsp;církví římskou staroslavné Čechy a&nbsp;učinila z&nbsp;nich, jež byly celé střední Evropě prvním východiskem hnutí evangelického, mocnou baštu katolicismu.

Cís.&nbsp;Ferdinand&nbsp;II. byl zpečetil úmysl ten slavným slibem v&nbsp;poutnickém kostele mariazellském již dávno před bitvou bělohorskou, a&nbsp;veškera minulost jeho v&nbsp;zemích štýrských prvé, než nastoupil <font color="red">v</font>^{<font color="red">88</font>}&nbsp;dědictví po cís.&nbsp;Matyášovi, byla zárukou, že splní naděje kladené veň od světa katolického, ale přes to přese všechno tužba strany katolické nedala se uskutečniti bez velikých obtíží.

Když byl cís.&nbsp;Ferdinand&nbsp;II. přísnými patenty vypověděl ze země kazatele protestantské a&nbsp;bratrské, převážná většina far zůstala neosazena, největší díl kostelů zbaven veškerých bohoslužeb. Skrovný počet duchovenstva katolického nepostačoval a&nbsp;ještě i&nbsp;ten musel býti ztenčován odstraňováním kněží nehodných. Šlo zajisté při apoštolské práci, jaká nastávala v&nbsp;zemích Českých, vrchním pastýřům jejich, v&nbsp;Čechách arcibiskupovi pražskému, hr.&nbsp;Harrachovi, na Moravě biskupovi olomouckému a&nbsp;spolu kardinalovi, Frant. knížeti z&nbsp;Dietrichštejna, o&nbsp;to, aby kněžstvo působilo nejen slovem, nýbrž i&nbsp;příkladným životem svým. Když pak ani zvláštní plné moci vymáhané Propagandou pro země České v&nbsp;příčině svěcení kněžstva, ani výhody<font color="red">v</font>ýhody^{<font color="red">89</font>} poskytované jim při papežských seminářích pražském a&nbsp;olomouckém nestačily, Propaganda rozhodla, aby duchovenstvo řeholní bylo přibráno ku pomoci. Příklad toho byl dal&nbsp;— nejspíše na ponuknutí zmíněného visitatora P.&nbsp;Jeronyma Lappia&nbsp;— general řádu konventualů, který již v&nbsp;polovici roku 1622. vypravil z&nbsp;provincie hnězdenské několik kněží řádových do Čech.<ref>Sr.&nbsp;tamže Lett. volg. Nro.&nbsp;2. fol.&nbsp;27.</ref> Tudy Propaganda r.&nbsp;1623. dala rozkaz generalům nejprve řádů dominikanského a&nbsp;augustinianského,<ref>Tamže fol.&nbsp;49.</ref> potom všech ostatních,<ref>Tamže ve svazku Acta Sac. Cong^nis a.&nbsp;1622—25. fol.&nbsp;43.&nbsp;b.</ref> aby vyslali do zemí Českých řádové kněze mravů bezúhonných, kteří by byli mocni jazyka českého nebo polského neb německého, aby mohli s&nbsp;prospěchem zastávati úřad buď farářů, buď missionářů. Zároveň pak vybírala sama z&nbsp;kněží řeholních muže nejschopnější a&nbsp;ustanovovala je svými missionáři v&nbsp;zemích Českých, dávajíc jim patenty, kterými oni&nbsp;— až na kázeň řeholní&nbsp;— byli vyjímáni z&nbsp;pravomoci svých představených klášterních, tak že tito neměli práva určovati jim jejich působiště, ani odvolávati je z&nbsp;missií, ve kterýchžto věcech missionáři Propagandy podléhali toliko jí samé. Tyto posly své Propaganda opatřovala ochotně vším, co mohlo usnadniti těžkou jejich úlohu. Posílajíc je kázat slova Božího a&nbsp;vykládat evangelia nekatolíkům, dovolovala jim, aby směli míti u&nbsp;sebe a&nbsp;čítati knihy kacířské a&nbsp;zakázané, aby poslouchali zpovědi a&nbsp;směli rozhřešovati též od klateb a&nbsp;jiných přísných trestů církevních i&nbsp;ty, kteří byvše již obráceni na víru katolickou opět zapadli do bludů, aby směli beztrestně obcovati obřadům nekatolíkův a&nbsp;poslouchati kázání jejich, aby směli míti oltář přenosný, konati bohoslužby také za přítomnosti nevěrců, ba mnohdy sloužiti dvakráte za den mši svatou; také dávala jim plnou moc znova světiti kostely a&nbsp;hřbitovy znesvěcené. Všeliké výhody tyto scházely missionářům, jimž jejich vlastní představení řeholní&nbsp;— po smyslu rozkazů Propagandy&nbsp;— ukládali missie. Řeholníci takoví zůstávali podrobeni ve všem přímým představeným svým, a&nbsp;Propaganda zřídka a&nbsp;pouze náhodou zvěděla kdy co o&nbsp;jejich působení, kdežto dávala si od missionářů svých i&nbsp;zase o&nbsp;nich posílati zprávy pravidelné, sledujíc a&nbsp;posuzujíc každý krok jejich.

Případ<font color="red">P</font>řípad^{<font color="red">90</font>} toho druhu udál se s&nbsp;P.&nbsp;Bonaventurou z&nbsp;Kolína<ref>Míněn je, tuším, Kolín n.&nbsp;R.</ref>, knězem řádu kapucinského na Moravě.

Tento list nunciův byl čten ve valném shromáždění kongregace de propaganda fide, konaném 27.&nbsp;června 1623., a&nbsp;přijat s&nbsp;velikým potleskem.<ref>Arch. Propagandy Acta S.&nbsp;Cong^nis a.&nbsp;1622. ad 1625., fol.&nbsp;48.&nbsp;b.</ref> Bylo usneseno odpověděti nunciovi s&nbsp;povděkem za zprávu tak vítanou a&nbsp;vyzvati ho, aby častěji oznamoval Propagandě i&nbsp;pokroky i&nbsp;potřeby. V&nbsp;odpovědi dané nunciovi 1.&nbsp;dne července 1623.<ref>Tamže Lett. volg. 1622—1623. Nro.&nbsp;2. fol.&nbsp;93.&nbsp;b.</ref> podotčeno bylo výslovně, kterak zpráva o&nbsp;činu dítek fulneckých byla papeži i&nbsp;Propagandě k&nbsp;veliké libosti, poněvadž prý jest cosi zázračného u&nbsp;věci té.&nbsp;— Zároveň poslán byl dopis latinský P.&nbsp;Bonaventurovi samému, jímž Propaganda ho prosí, aby, jak započal ve Fulneku, pokračoval ve svatém díle tom, ujišťujíc ho, že učiní<font color="red">u</font>činí^{<font color="red">91</font>} věc velmi příjemnou Bohu, papeži i&nbsp;Propagandě, od níž přál-li by si patentu a&nbsp;plných mocí, aby stal se jejím missionářem, nechť jen oznámí; bude mu vyhověno.<ref>Tamže I.&nbsp;Germ. ad 1629. Nro.&nbsp;330. fol.&nbsp;424.&nbsp;b.</ref>

„Abychom však působili se zdarem, je potřebí mnoha plných mocí, o&nbsp;než pokorné a&nbsp;snažné žádáme: 1.&nbsp;Přisluhovati všemi svátostmi v&nbsp;místech, kde nebudou kněží; 2.&nbsp;čísti knihy kacířské a&nbsp;zakázanéza<font color="red">k</font>ázané^{<font color="red">92</font>}, abychom jedny mohli spáliti, ze druhých usvědčiti kacíře; 3.&nbsp;rozhřešovati z&nbsp;každého kacířství, ne jenom z&nbsp;jednoduchého, nýbrž i&nbsp;takového, do něhož klesají, kdož odpadávají od víry katolické. Jsouť lidé, kteří podruhé nebo častěji byli nuceni opustiti víru katolickou, nebo takoví, kteří zanechavše některého bludu, vyznávali po nějaký čas víru katolickou a&nbsp;z&nbsp;donucení, nebo ze strachu, nebo z&nbsp;přílišné nevědomosti zase zapadli do kacířství, touží však opět obrátiti se a&nbsp;nebudou-li rozhřešeni, nenavrátí se již, nýbrž spíše zahynou. Ubozí, měli mnoho pánů: hned katolíky, hned kacíře, znova katolíky, znova kacíře; jací však jsou páni, tací jsou i&nbsp;poddaní. Jest potřebí, aby za těchto nejposlednějších dob všichni všechno činili, abychom získali mnohé. O&nbsp;tom nijak nepochybuji, dá-li mi sv.&nbsp;kongregace list veřejný mé missie a&nbsp;povolí plné moci potřebné k&nbsp;úřadu tomu, mezi nimiž jest i&nbsp;moc čísti mše a&nbsp;kázati na místech znesvěcených od kacířů. Dosáhneme-li toho, odebereme se na místa kacířská. S&nbsp;tím a.“

Přiložený dopis společníka Bonaventurova P.&nbsp;Bernardina z&nbsp;Arezza, psaný vlaským jazykem a&nbsp;daný 4.&nbsp;listopadu 1623.<ref>V.&nbsp;tamže na fol.&nbsp;533.</ref>, jest obšírnější. P.&nbsp;Bernardin předně vytýká v&nbsp;něm s&nbsp;důrazem, že úmyslem zakladatele řádu sv.&nbsp;Františka bylo nejen, aby bratří řeholní hledali spásy duše své, nýbrž také duší jiných, hlavně nevěřících, a&nbsp;vybízí je k&nbsp;tomu velmi důtklivě ve 12.&nbsp;hlavě své řehole, v&nbsp;níž dí: ti z&nbsp;bratří, kteří z&nbsp;vnuknutí Božského budou chtíti mezi Saraceny nebo jiné nevěřící jíti, nechť zažádají za dovolení. P.&nbsp;Bernardin sám byl prý před mnoha lety přiveden z&nbsp;temnot tohoto světa ke světlu a&nbsp;poznal v&nbsp;řádě svém dobrodiní Boží; uznávaje je a&nbsp;maje na mysli jak povolání své tak svatý úmysl zakladatele řádu, cítí, že nemůže jinak ukázati se hodným jeho nežli touhou vyliti vlastní krev ke cti jeho a&nbsp;pro spásu duší. Touhu tuto Bůh sám vložil mu od prvopočátku do srdce, ať již stojí ho třeba vlastní život. Vzrostla pak tím více, když představení jeho svěřili mu úřad kazatelský. Poznal totiž, kterak tato kázání v&nbsp;místech, kde bratří obyčejně zůstávají a&nbsp;jsou známi, bývají s&nbsp;malým prospěchem, buďsi proto, že laikové pozbyli příchylnosti k&nbsp;řádu jejich, buďsi proto, že hříšníci zvyklí již chybám svým, slyšíce ustavičné výčitky a&nbsp;obvyknuvše si poslouchati stále totéž, potřásají hlavou a&nbsp;vysmívají se kazatelům, mnozí pak přicházejí na kázání spíše ze zvyku, buď aby se zdáli hodnými, buď aby posuzovali kazatele, zda káže dobře, či špatně, a&nbsp;tudy činí se nehodnými slova Božího. Takž kazatelé vidouce, že podstupují doma nadarmo veškeru námahu, jíž by mohli na místech jiných přivésti tisíce duší k&nbsp;poznání pravé víry, kdežto hodinu co hodinu tisícové, nemajíce, kdo by jim kázal, padají do záhuby věčné, sžírají ducha svého touhou, aby směli jíti mezi ně, jakož Kristus nařizuje v&nbsp;evangeliu. On sám přednesl prý několikráte tuto tužbu představeným svým a&nbsp;zvláště také generalovi řádovému; jedni mu odpověděli, aby prý psal si do Říma o&nbsp;dovolení, jiní vymlouvají se, že nenaskytla se jim příležitost a&nbsp;pod. Velkou naději a&nbsp;útěchu čerpal z&nbsp;listu psaného od Propagandy P.&nbsp;Bonaventurovi Kolínskému, kazateli velmi velikého zápalu i&nbsp;ducha, kterýž svým přičiněním a&nbsp;s&nbsp;pomocí milosti Boží obrátil na sv.&nbsp;víru jedno celé město s&nbsp;18 vesnicemi okolními<font color="red">o</font>kolními^{<font color="red">93</font>}, kdež byli vesměs kacíři. Ve kterémžto listě ona projevujíc mu spokojenost nad jeho nadšením, s&nbsp;láskou a&nbsp;horlivostí právě otcovskou a&nbsp;pastýřskou ho vybízí, aby pokračoval ve svatém díle tom, nabízejíc mu ochotně všechnu pomoc a&nbsp;veškery prostředky, které by mu byly k&nbsp;tomu nutny. I&nbsp;pozoruje tento hodný kněz, kterak takřka zahazuje námahu svou, když káže uvnitř kláštera, a&nbsp;znaje z&nbsp;vlastní zkušenosti, jak úspěšna by mohla býti činnost jeho na venkově, kdežto představení řádoví nechtějí, aby kazatelé vzdalovali se kláštera, vážíce si více nežli spásy duší toho, aby mnich společně s&nbsp;druhými zpíval hodinky v&nbsp;choru, skutečně již poklesl na mysli. Avšak Bůh sám přišel mu na pomoc, ponuknuv Propagandu, aby nabídla jemu pomoc svou, a&nbsp;on, jako pokorný a&nbsp;poslušný syn, jest hotov pokračovati v&nbsp;díle počatém s&nbsp;dovolením a&nbsp;požehnáním jejím, kdekoli líbilo by se jí.&nbsp;— P.&nbsp;Bernardin zvěděv to všechno od samého P.&nbsp;Bonaventury, v&nbsp;touze rovné s&nbsp;tužbou tohoto, nabídl mu se za společníka v&nbsp;missii. Jeť prý při úkolu tom pomoc nevyhnutelna; jediný kazatel nestačí na místě jednom, poněvadž zatím co onen je zaměstnán kázáním a&nbsp;přípravou k&nbsp;němu, je potřebí druhého, který by poslouchal zpovědi, přisluhoval svátostmi, pomáhal u&nbsp;vyučování katechismu a&nbsp;vysvětloval tajnosti i&nbsp;obřady církve svaté. P.&nbsp;Bonaventura prý ochotně přijal nabídku jeho, ač-li Propaganda dá souhlas svůj. Tudy prosí co nejsnažněji o&nbsp;milost tu.&nbsp;— V&nbsp;závěrce listu svého P.&nbsp;Bernardin, který byv průvodčím provincialovým, prošel s&nbsp;ním téměř celou provincii (Čechy, Moravu a&nbsp;obojí Rakousy), líčí z&nbsp;vlastní zkušenosti nedostatek duchovenstva v&nbsp;zemích těch, dokládaje, jak velkých úspěchů lze dodělati se skrovnými mnohdy prostředky. Vypravuje, kterak r.&nbsp;1622. na cestě z&nbsp;Prahy do Budějovic pouhý frater provázející je, obrátil na víru katolickou 3 nebo 4 kacíře. O&nbsp;podobných případech doslechl prý také z&nbsp;Uher a&nbsp;z&nbsp;Orientu. V&nbsp;Čechách prý hlavně od toho času, kdy císař vypověděl kazatele evangelické, udá-li se, že některý kněz řádu kapucinského přijde do města, vše hrne se za ním, a&nbsp;páni nebo hejtmané měst těch, kteří jsou nyní veskrze katoličtí, donucují také trestem ty, kteří nechtějí jíti na kázání; mnozí chtěli by prý přinutiti své poddané, aby se pokatoličili, ale nemají, kdo by jim kázal a&nbsp;je vyučoval u&nbsp;víře, a&nbsp;tím činem přemnozí zůstávají v&nbsp;osidlech ďáblových. Z&nbsp;toho ze všeho a&nbsp;z&nbsp;vítězství zázračných, jež Bůh dává zbraním císařským, P.&nbsp;Bernardin vyvozuje, že Bůh obrátil milosrdné oči své na země ty a&nbsp;chce navrátiti jim světlo své víry, přivolati je ze smrti k&nbsp;životu. Uskutečniti tuto vůli Božskou jest úlohou Propagandy. Pisatel však vytýká, že k&nbsp;úkolu tomu není potřebí pouze slov, nýbrž i&nbsp;dobrého příkladu. Zázraky totiž považují kacíři za dílo ďáblovo, učenost porážejí důvody Lutherovými a&nbsp;Kalvinovými; připojí-li však kazatel ke slovům svým řádný život, znázorňující život i&nbsp;působení Krista a&nbsp;apoštolů, tomuto důvodu, nemajíce co namítati, vzdávají se.

<font color="red">P</font>.^{<font color="red">94</font>}&nbsp;Bonaventura nezůstal dlouho v&nbsp;Praze. Ještě před sklonkem r.&nbsp;1623. (před vánocí) povolán byl do Brna, a&nbsp;tam byl mu svěřen úkol kazatele v&nbsp;kostele klášterním, s&nbsp;nímž on ovšem byl velmi málo spokojen, očekávaje netrpělivě žádoucí odpovědi z&nbsp;Říma. Když dlouho mu nepřicházela, odhodlal se v&nbsp;únoru 1624. psáti poznovu Propagandě.

„Tělem vzdálen, ale duchem jsa přítomen, na kolenou líbám lem roucha Vašeho, zakazuje se nepatrnými službami svými a&nbsp;modlitbami<font color="red">m</font>odlitbami^{<font color="red">95</font>} od Toho, kterýž jest nejvyšší dobro, vše dobré Vám ždám.“

„O&nbsp;velký pátek<ref>Veliký pátek připadl r.&nbsp;1623. na 14.&nbsp;den dubna.</ref> když jsem byl v&nbsp;noci a&nbsp;časně z&nbsp;rána kolem kazatelny pěkně uspořádal všechny nástroje utrpení Páně, jakmile lid<font color="red">l</font>id^{<font color="red">96</font>} vešel do kostela, druh ptal se druha, co to bude, a&nbsp;jaké že jsou to přípravy neobyčejné a&nbsp;nikdy neviděné? V&nbsp;hodinu určenou s&nbsp;železným kruhem a&nbsp;řetězem na hrdle a&nbsp;s&nbsp;rukama uvázanými provazem ke krku vstoupil jsem do chrámu, v&nbsp;jehož středu nadpis umučení&nbsp;— Umučení Pána našeho Ježíše Krista&nbsp;— zapěl jsem hlasem truchlivým, u&nbsp;paty kazatelny silněji, na kazatelně vysokým a&nbsp;jasným hlasem totéž jsem zalkal a&nbsp;na thema: „Vyjděte a&nbsp;pohleďte, dcery sionské na krále Šalomouna v&nbsp;koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v&nbsp;den zasnoubení a&nbsp;v&nbsp;den veselosti jeho,“<ref>Píseň Šalomounova&nbsp;3,&nbsp;11.</ref> měl jsem kázání, po němž ohlásil jsem průvod večerní,<ref>Stať tato je v&nbsp;prvním dopise velmi zkrácena; tam čte se začátek její takto: „O&nbsp;velký pátek po kázání o&nbsp;utrpení Páně ohlásil jsem procesí, k&nbsp;němuž“ atd.</ref> k&nbsp;němuž jakožto ku věci neslýchané a&nbsp;nikdy nevídané na kolik mil cesty sběhl se lid. Večer všechno připraviv a&nbsp;hezky urovnav, uvedl jsem průvod z&nbsp;nově obrácených do kostela a&nbsp;na slova: „Užasněte nebesa nad tím a&nbsp;brány jeho zkormuťte se;<ref>Jerem.&nbsp;2,&nbsp;12.</ref> plačte, andělé míru, a&nbsp;obyvatelé země, kvělte,“<ref>Podle Isaiáše&nbsp;33,&nbsp;7. (Aj vidouce to, křičeti budou, poslové pokoje hořce plakati budou) a&nbsp;Jeremiáše&nbsp;47,&nbsp;2 (křičeti budou lidé a&nbsp;kvíliti budou všickni obyvatelé země).</ref> počal jsem výklad o&nbsp;bičování. Aby však nezdálo se, že učím něčemu, co Kristus ve mně nepůsobí, se zakrváceným<ref>Slovo to schází v&nbsp;listě prvním.</ref> bičíkem v&nbsp;ruce sešel jsem z&nbsp;kazatelny a&nbsp;vykasav kutnu, pod níž měl jsem na sobě pytel, vyšel jsem s&nbsp;jinými ve jménu Páně k&nbsp;blahoslavené Panně Marii ve vsi nejbližší u&nbsp;města, 1000 kroků tam a&nbsp;tolikéž nazpět<ref>Také slova „k&nbsp;blahoslavené&nbsp;— tolikéž nazpět“ scházejí v&nbsp;prvním dopise.</ref> Tato věc a&nbsp;průvod, při němž lid každému z&nbsp;nás napočítal 5000 ran, tak zaujaly všechny, tak otřásly, tak pohnuly a&nbsp;uchvátily je, že po několik dní chodili spíše mrtvi nežli živi, jsouce spleteni a&nbsp;na vahách, co by měli činiti, kam se vrtnouti.“

„Třetího dne letnic<ref>t.&nbsp;j.&nbsp;6.&nbsp;června 1623.&nbsp;— Celá ta stať chyb v&nbsp;prvním dopise.</ref> zaujal jsem s&nbsp;povolením velebné kapituly olomoucké sbor vystavený od Bratří a&nbsp;opuštěný pro NeapolanyNeapo<font color="red">l</font>any^{<font color="red">97</font>}<ref>Neapolany jsou tu mínění vojáci císařští, snad oni „vojáci španělští“, o&nbsp;nichž vypravují při r.&nbsp;1621. městské kroniky fulnecké.</ref> a&nbsp;neobydlený a&nbsp;v&nbsp;něm jako v&nbsp;každém jiném domě neobývaném konal jsem služby Boží. Svaté obřady konal jsem na přenosném oltáři a&nbsp;kázal jsem po žádosti kacířův. Ostýchaliť se velmi choditi do kostela katolického poslouchat kázání. Dávali na srozuměnou, že by obcovali mu rádi, kdyby konalo se v&nbsp;modlitebně jejich. Touha jejich měla konec, jakého nenadáli se, neboť pohnul jsem na 20 předních měšťanů kacířských, že na tom místě veřejně odpřísáhli blud, a&nbsp;podal jsem jim svátost oltářní, když byli tamže vyznali víru pravou. Potom za přítomnosti jak katolíků tak kacířů z&nbsp;nenadání měl jsem kázání polemické, které právě tak, jako ono odpřísáhnutí tak sklíčilo kacíře, že nejen nedovedli zadržeti slzy, nýbrž pro přílišnou bolest a&nbsp;úzkost takřka duše vypustili; také pak kázání na slova: „Slovo Boží trvá na věky,“ napsaná od kacířů na kazatelnici, utvrdilo ve víře kolísavé mínění mnohých. Abych odňal kacířům veškeru naději, že získají zase sbor svůj, kázal jsem tam na večer každou neděli a&nbsp;svátek.“

„As<font color="red">„</font>As^{<font color="red">98</font>} od 50 let<ref>Celá ta stať schází v&nbsp;listě prvním.</ref> Fulnečané nesvětili svátků. Mše se hrozili. Tak veliký jest nyní zápal obrácených, že ''rozdělivše obec na čtvrti, každé z&nbsp;nich postavili v&nbsp;čelo po čtvrtním, kteří velmi tuhou přísahou jsou zavázáni dohlížeti,'' aby všechny osoby jakéhokoli stavu a&nbsp;důstojnosti slavili svátky, byli přítomni již před epištolou mši svaté, jednosvorně přistupovali k&nbsp;obětování, kdy je zvykem, aby nikdo nescházel při průvodech a&nbsp;kázáních, aby při klekání ráno, v&nbsp;poledne i&nbsp;večer, ať jsou kdekoli, kde právě zvuk je zastihne, třeba uprostřed náměstí v&nbsp;blátě, vodě nebo dešti poklekli a&nbsp;modlili se k&nbsp;Bohu, dále aby nikdo nepožádal v&nbsp;postě masa, ani Bohu ani svatým se nerouhal, aby nebyly zpívány písničky hanebné ani se nehovořilo při hodech o&nbsp;věcech víry, aby nikdo nepronesl slova proti papeži. Kdokoli by byl postižen od čtvrtních, že provinil se v&nbsp;něčem neb obmeškal čeho, v&nbsp;tutéž hodinu jest uvržen do žalářův a&nbsp;nepropustí se prve, pokud není dostatečně potrestán po rozsudku rady. K&nbsp;tomu nedopouští se nikomu, aby se oženil, aniž jest přijímán v&nbsp;počet měšťanů, není-li katolíkem.“

„Knihy neužitečné<ref>Stať tato čte se i&nbsp;v&nbsp;listě prvním Bonaventurově; srovnej také zprávu nunciovu položenou výše ze 3.&nbsp;dne června 1623.</ref> a&nbsp;zakázané i&nbsp;kacířské ovšem vesměs odňal jsem obráceným na víru a&nbsp;velmi veliké množství jich právě v&nbsp;den sv.&nbsp;apoštolů Filipa a&nbsp;Jakuba<ref>t.&nbsp;j.&nbsp;1.&nbsp;dne května 1623.</ref> uprostřed náměstí hodil jsem do ohně. Když pak hořely po 5 hodin, Bůh ústy maličkých naplnil chválu svou: dítky jak kacířů tak katolíkův i&nbsp;nově obrácených sebravše se v&nbsp;jedno a&nbsp;od nikoho nenavedeny, nýbrž jedině vnuknutím Ducha svatého běhaly po celém městě hledat knih; vnikaly do domů vlastních<font color="red">v</font>lastních^{<font color="red">99</font>} i&nbsp;cizích, rozbíjely bedny a&nbsp;kolik knih našly, nosily do ohně. Mezi jiným našly u&nbsp;kalvinisty obraz Bedřicha Falckého, jejž na holi na způsob praporu nosily po celém městě s&nbsp;knihami v&nbsp;rukou, po nichž šlapaly, zhusta je házejíce na zem, a&nbsp;po dvou kráčely k&nbsp;ohni, opět a&nbsp;opět pokřikujíce: „Bedřich, zimní král“,<ref>V&nbsp;lat. originale vlastně král sněžný: „Fridericus, rex nivium“.</ref> a&nbsp;když třikrát obešly oheň, pálily obraz králíkův.<ref>V&nbsp;lat. originale: „reguli comburebant imaginem“.</ref> Nazítří po svátku svatých apoštolů prohlížel jsem knihovnu kazatelovu<ref>V&nbsp;prvním dopise Bonaventurově čte se: „kazatele kacířského“, totiž Komenského.</ref> uloženou na radnici. Dověděvše se o&nbsp;tom, chlapci přiběhli v&nbsp;malé chvíli u&nbsp;velikém počtu, chytili knihy<ref>Dopis první má při slově „knihy“ přívlastek „neužitečné“.</ref> a&nbsp;v&nbsp;tu hodinu spálili je na popel na předešlém místě tak horlivě a&nbsp;tak rychle, že málem byli by mne roztrhali i&nbsp;s&nbsp;knihami a&nbsp;jedni připálili si vlasy, druzí šaty.<ref>Věta „a&nbsp;tak rychle&nbsp;— jedni šaty“ chybí v&nbsp;dopise prvním.</ref> Se stejnou ochotností<ref>Místo slov „se stejnou ochotností“ první list má pouze spojku&nbsp;„a“.</ref> vždycky spálí knihy kacířské, jež jim padnou do rukou. Tento zápal maličkých tak zarazil rodiče, že byli donuceni obrátiti se, uznavše pravdu.“

„Sv.&nbsp;kongregace napomenula mne,<ref>Stať tato začíná v&nbsp;prvním dopise slovy: „Nad tím sv.&nbsp;kongregace pojala nesmírnou radost a&nbsp;velmi pochválila mou horlivost a&nbsp;vybízí mne tudy, abych nikdy“ atd.</ref> abych nikdy nezanedbával své povinnosti, nýbrž tím krokem, kterým jsem počal, pokračoval v&nbsp;šíření víry katolické a&nbsp;v&nbsp;obracování kacířů. Kéž byla by mně dána příležitost! Rád bych poslechl. Neboť může-li býti mně co dražšího, příjemnějšího,<ref>Slovo to chybí v&nbsp;dopise prvním.</ref> či žádoucnějšího nežli zastávati úřad ten, jejž jednorozený Syn Boží<ref>Za slovem tím první psaní připojuje slova: „a&nbsp;Panny Marie“.</ref> tolik cenil, že sám vykonával jej na zemi a&nbsp;chtěl, aby žáci jeho plnili jej, a&nbsp;který také přesvatému otci našemu, sv.&nbsp;Františku, tak přirostl k&nbsp;srdci, že jako druhý Kristus nechtěl žíti sobě samému, nýbrž prospěti také jiným, veden byv horlivou láskou k&nbsp;Bohu. A&nbsp;právě v&nbsp;tom především chtěl ne tak on, jako spíše Kristus sám míti bratry řádu svého napodobiteli, kdy kladl do řehole slova: „Kdokoli z&nbsp;bratrů z&nbsp;vnuknutí Božího by chtěli jíti mezi Saraceny a&nbsp;jiné nevěřící, nechť žádají dovolení od svých provincialů.“ Neboť Kristus chtěl ve služebníkovi svém Františku obnoviti upomínku svého umučení a&nbsp;ran svých a&nbsp;pozvati kázáním bratří celý svět k&nbsp;pokání. Ale jak bude tento pozván, nebude-li slyšeti? Jakž uslyší bez kazatele? Jak budeme kázati, nejsme-li posláni? K&nbsp;serafinské řeholi povolán byv já milostí Boží a&nbsp;působením této povýšen k&nbsp;úřadu kazatelskému, povinnosti svého úřadu, jako jsem zastával, tak budu zastávati. Snažil jsem se a&nbsp;budu snažiti se, abych se srovnal s&nbsp;vůlí Boží a&nbsp;přesvatého otce našeho<ref>V&nbsp;dopise prvním čte se: „s&nbsp;vůlí Božskou přesvatého otce našeho sv.&nbsp;Františka“.</ref>. Tudy to, co Bůh třikráte nejlepší, největší byl podivuhodně počal skrze mne nehodného, nebyl bych si přál přerušiti, nýbrž v&nbsp;tom pokračovati. Že však dílo bylo přetrženo, jest mně velmi líto:<ref>V&nbsp;dopise prvním čte se místo těchto dvou vět pouze: „Bylo přerušeno, neboť dne 26.&nbsp;července“ atd.</ref> dne 26.&nbsp;července (1623.) velmi přísným listem důstojného otce provincialaprovin<font color="red">c</font>iala^{<font color="red">100</font>} z&nbsp;moci svaté poslušnosti byl jsem povolán do kláštera určeného pro mne, jakožto<ref>Místo toho, co následuje, P.&nbsp;Bonaventura v&nbsp;prvním psaní svém napsal zkrátka: „v&nbsp;němž žiji jakožto prostý kněz, jako bych nebýval nikdy připuštěn ku kázáni. Což uvrhlo mne střemhlav do nejhlubšího moře zármutku“. A&nbsp;k&nbsp;tomu připíná se hned konec listu, jak je podán doslova výše.</ref> neposlušný, poněvadž jsem se nenavrátil v&nbsp;týden určený, nechtěje zanechati vše nedokončeno. A&nbsp;odtud po nějaký čas byl jsem nucen žíti v&nbsp;Praze v&nbsp;Čechách, jako bych nikdy nebýval připuštěn k&nbsp;úřadu kazatelskému. Konečně na narození Páně byl jsem poslán do Brna, kdež až do velikonoc budu kázati s&nbsp;prospěchem nevalným. Kdyby bývalo mi možno působiti ve Fulneku po čas, co jsem zahálel, ani jediný kacíř nebyl by zůstal na celém panství. Byl jsem tam zůstal déle o&nbsp;čtyři neděle, neboť nově obrácení potřebovali lepšího a&nbsp;delšího poučení. Kdybych nebyl poučil je dobře, lépe bylo nevpouštěti jich nikdy do ovčince Kristova; kdybych byl chtěl dáti jim zahynouti dychtivostí po slově Božím, lépe bylo je vyloučiti, než uvésti dovnitř. Nad to přicházeli denně ti, kdo chtěli se obrátiti, a&nbsp;vyhnouti se (jak učiniti byl jsem přinucen) a&nbsp;nevyhověti jim, byla vina veliká. Na to dostal jsem odpověď: „To netýče se nás. Naší povinností je starati se o&nbsp;sebe, nikoliv o&nbsp;jiné, sloužiti řeholi, ne jiným.“ Já jsem si přál se sv.&nbsp;Pavlem padnouti do kletby Kristovy pro bratry, aby byli spaseni, a&nbsp;s&nbsp;Mojžíšem býti vytrženu z&nbsp;knihy života pro církev, aby nebrala újmy, nýbrž vzrůst. Ale zbožné přání protivná vůle představených zmařila. Běda, kolik tisíc duší bez poznání Boha a&nbsp;pravdy víry katolické žije a&nbsp;bez poznání toho umírá! Kolik tisíc duší hyne, jež slova Božího, nedím za celý rok, nýbrž odvážil bych se říci, za celý běh života neslyší!“

List tento, daný v&nbsp;Brně 8.&nbsp;dne února 1624.<ref>V&nbsp;datu jest chyba; zníť „datae Brunnae Moraviae VI.&nbsp;(sic!) Nonas Februarii a.&nbsp;1624.“; snad napsáno VI. omylem místo IV., pak byl by list dán 2.&nbsp;února; nebo jest čísti Idus místo Nonas, a&nbsp;pak je list z&nbsp;8.&nbsp;února, a&nbsp;pod tím datem je zanesen v&nbsp;Propagandě. P.&nbsp;Bonaventura vůbec nevyznal se v&nbsp;římském datování; první svůj dopis datoval Nonis Novembris (5.&nbsp;list.) místo pridie Nonas (4.&nbsp;listop.).</ref>, P.&nbsp;Bonaventura poslal do Říma prostřednictvím papežského nuncia Caraffy, i&nbsp;byl čten ve<font color="red">v</font>e^{<font color="red">101</font>} shromáždění kongregace dne 17.&nbsp;června 1624., leč ani tentokráte nebylo odpověděno naň, ba nebylo naň odpověděno vůbec. Archiv Propagandy nepodává vysvětlení, proč tak veliké první nadšení kongregace té pro P.&nbsp;Bonaventuru ochladlo tak náhle, lze však domysliti se, že příčina toho tkví ve výsledku vyšetřování generalního prokuratora řádu kapucinského, jež vypadlo patrně v&nbsp;neprospěch missionáře fulneckého: představení jeho asi setrvali na svém odmítavém stanovisku vůči němu i&nbsp;missiím vůbec, a&nbsp;generalní prokurator dal jim za pravdu, šetře samosprávy řádu a&nbsp;zřetelů jeho vlastních.

Pro kritiku listů Bonaventurových nepříznivý výsledek žádosti jeho nemůže býti bodem rozhodujícím. Ona prostě se táže, zda zpráva, kterou čerpá z&nbsp;nich, je pravdiva; zda zpravodaj pravdu poznati a&nbsp;podati mohl a&nbsp;zda ji vskutku podal. V&nbsp;tomto případě, kde zpravodaj vypravuje o&nbsp;vlastních činech svých, půjde hlavně o&nbsp;pravdomluvnost jeho. A&nbsp;tu nelze si nepovšimnouti předně shody mezi oběma listy jeho poslanými přímo Propagandě a&nbsp;potom shody jich s&nbsp;listem připsaným provincialovi řádu, jenž zrcadlí se ve zprávě nunciově ze 3.&nbsp;dne června 1623. Při tom arci jest nám míti na paměti, že neznáme míry, pokud vypravování Bonaventurovo přešlo do dopisu nunciova; dá se však souditi, že zpráva Bonaventurova byla delší, obsažnější, a&nbsp;že nuncius vybral z&nbsp;ní místo, které právě nejvíce působilo naň a&nbsp;které&nbsp;— jak víme&nbsp;— neminulo se s&nbsp;účinkem ani na kardinaly Propagandy. Ale buď tomu jakkolivěk: místo totéž vyskytá se v&nbsp;obou druhých listech Bonaventurových zcela souhlasně přese všechnu odlehlost časovou jich od sebe i&nbsp;od zprávy poslané provincialovi&nbsp;— bylať psána tato někdy v&nbsp;měsíci květnu r.&nbsp;1623., list pražský v&nbsp;listopadu téhož roku a&nbsp;dopis brněnský teprve v&nbsp;únoru 1624. O&nbsp;jediné věci obsažené v&nbsp;dopise nunciově nemluví zprávy Bonaventurovy psané přímo Propagandě, totiž o&nbsp;tom, že již v&nbsp;měsíci květnu 1623. navrátil se z&nbsp;Fulneku do Olomouce, a&nbsp;v&nbsp;souhlase se zamlčením tímto nezmiňují se ani slůvkem o&nbsp;tom, že krátce po tomto návratu do kláštera směl znova odebrati se na svou missii fulneckou.<ref>Srovnej poznámku 14 na str.&nbsp;90.</ref> I&nbsp;vtírá se mimoděk otázka, proč P.&nbsp;Bonaventura v&nbsp;dopisích určených Propagandě naprosto pominul věc tuto? Výklad toho podává rozdílnost obou návratů jeho z&nbsp;Fulneka do kláštera. Bylať našemu missionáři dojista hned při prvním odchodu z&nbsp;kláštera vymezena lhůta, po kterou směl prodleti na missii své, a&nbsp;on asi nepřekročiv jí, navrátil se (v&nbsp;květnu 1623.) i&nbsp;s&nbsp;druhem svým do Olomouce&nbsp;— v&nbsp;milosti svých představených, kteří tudy nečinili námitek proti nové cestě jeho do Fulneka, když Fulnečané&nbsp;— ať z&nbsp;vlastní vůle své, ať jím navedeni, nebo snad dokonce k&nbsp;tomu donuceni jeho vyhrůžkami&nbsp;— přáli si toho. Zcela jiný byl druhý návrat našeho muže: za druhého pobytu ve Fulneku zajisté zavdal představeným nějakou příčinu nespokojenosti&nbsp;— jak tvrdí sám, tím, že<font color="red">ž</font>e^{<font color="red">102</font>} o&nbsp;4 neděle předržel lhůtu vyměřenou&nbsp;— a&nbsp;ti jemu z&nbsp;trestu odepřeli dovolení dalšího. Zřejmě mohl reformator fulnecký cítiti, nevypustí-li ze zpráv dávaných Propagandě zmínku o&nbsp;prvním návratu svém a&nbsp;novém dovolení obdrženém, že méně snadno mohl by stěžovati si do překážek, jež představení jeho kladou missiím vůbec a&nbsp;missii jeho zvlášť, kdežto zase pokládal stesky tyto za důvod, aby tím jistěji dán mu byl patent missionářů Propagandy, který by nejlépe hověl jeho tužbám.

Dá se ovšem mysliti, že P.&nbsp;Bonaventura poněkud nadsazoval v&nbsp;dopise druhém, jímž chtěl uspíšiti rozhodnutí kongregace; srovnávámesrov<font color="red">n</font>áváme-li^{<font color="red">103</font>} však list ten s&nbsp;předešlým, nevidíme nikdo toho dokladu, nanejvýše mohla by se jím zdáti ona věta vložená na konec listu druhého: „ani jednou nekázal jsem marně,“ ale vložka ta je vůbec bez významu.

Jiné přezávažné svědectví o&nbsp;působnosti Bonaventurově podává list Václava hraběte z&nbsp;Vrbna, psaný kardinalům Propagandy 26.&nbsp;dne května 1624. v&nbsp;tato slova: „Když roku loňského velebný otec Bonaventura z&nbsp;Kolína, kapucin, byl a&nbsp;kázal na mých statcích, jež jsou na pomezí slezském, v&nbsp;kraji to veskrze prosáklém kacířstvím, a&nbsp;měl tam podivuhodné a&nbsp;velmi veliké úspěchy příkladem i&nbsp;učeností svou v&nbsp;obracení nevěřících, dostalo se to, a&nbsp;nevím jak, k&nbsp;uším nejosvícenějších a&nbsp;nejdůstojnějších Milostí Vašich, kteříž jako dobří a&nbsp;věrní pastýři milovaného stáda Páně zvláštním listem děkovacím vybídly ho<font color="red">h</font>o^{<font color="red">104</font>} velmi laskavě, aby pokračoval v&nbsp;díle počatém od Pána a&nbsp;nezakopával hřivny, kterou Bůh vložil mu do rukou, nabízejíce mu všelikou pomoc a&nbsp;přízeň, která by byla mu k&nbsp;tomu potřebna. Ale poněvadž nedlouho potom (sic) byl povolán od svých představených do své provincie české k&nbsp;veliké nelibosti mé, byl očekáván až do této doby s&nbsp;velikou touhou šťastný návrat jeho, v&nbsp;jehož možnost řečený otec věřil, doufaje v&nbsp;dotčený list. Ale já nevida žádného účinku jeho a&nbsp;znaje i&nbsp;velikou potřebu, ba krajní nutnost, již mají ubohé duše tyto zaslepené tolika bludy, aby jim ukázána byla cesta pravdy, i&nbsp;jejich dobrou ochotu přijmouti světlo svaté víry, i&nbsp;podivuhodnou ctnost, kterou Bůh vštípil onomu dobrému otci, toužil jsem vždy velmi dychtivě, bych mohl ho míti a&nbsp;způsobiti, aby se navrátil do oněch krajin, považuje za jisté, kdyby se zdržel tam některý čas, jak oni otcové činívají v&nbsp;jiných missiích, že by přinesl převeliké a&nbsp;velehojné ovoce na vinici Páně, kdež, ačkoli žeň je veliká, jest velmi málo dělníkův a&nbsp;z&nbsp;těch mnozí neužiteční, tak že mohu říci s&nbsp;prorokem: „Maličtí žádají si chleba, a&nbsp;není, kdo by jim lámal.“ Hleděl jsem se poučiti o&nbsp;způsobu, jak se zachovati, abych došel výsledku svých dobrých přání; nemoha již ani viděti onoho otce ani mluviti s&nbsp;ním, poněvadž jest ode mne daleko, ani zvěděti příčinu tak značné jeho liknavosti u&nbsp;věci, kterou mně slíbil, byl jsem od jiných otcův ujištěn, že nikdy nedostal jiného dovolení od Milostí Vašich, a&nbsp;že představení zdejší provincie odpírají mu ho, poněvadž ony kraje jsou vzdáleny a&nbsp;bez klášterů, rozpakujíce se dáti mu dovolení na dlouhý čas, jak já i&nbsp;potřeba žádá, a&nbsp;tvrdíce, že k&nbsp;tomu je potřeba moci vyšší.“ V&nbsp;další části listu hrabě z&nbsp;Vrbna prosí Propagandu, aby propustila mu P.&nbsp;Bonaventuru, ubezpečuje ji, že „obrácení, kteréž onen otec vykonal u&nbsp;velmi krátkém čase, jest větší, než (kardinalové) doslechli, kteřížto obrácení vesměs trvají až dosud na cestě dobře začaté a&nbsp;z&nbsp;nejhorších kacířů stali se nejnábožnější a&nbsp;nejhorlivější katolíci,“ i&nbsp;slibuje, že mu dá všechnu pomoc možnou.<ref>V&nbsp;arch. Prop. ve svazku I.&nbsp;Germ. ad 1629. No.&nbsp;330. fol.&nbsp;304.</ref>

Hrabě z&nbsp;Vrbna vzal posléze za vděk jinými missionáři,<ref>V&nbsp;témže svazku na fol.&nbsp;305.</ref> a&nbsp;jméno Bonaventurovo přestalo se ozývati v&nbsp;Propagandě. Zaniklo jako ohlas potlesku, kterým bylo pozdraveno při vstupu svém do vznešené kongregace té, a&nbsp;jak se podobá, velmi záhy sešel se světa <font color="red">i</font>^{<font color="red">105</font>}&nbsp;P.&nbsp;Bonaventura sám, neboť protokol o&nbsp;shromážděních Propagandy již 3.&nbsp;března 1626. mluví o&nbsp;něm způsobem, jakým mluvívá o&nbsp;zemřelých: že totiž dán byl patent missionářský Bernardinovi z&nbsp;Arezza, ''kdysi'' společníku P.&nbsp;Bonaventury z&nbsp;Kolína.<ref>Tamže ve sv.&nbsp;Acta S.&nbsp;Congr. 1626—1627. fol.&nbsp;28., No.&nbsp;29.</ref> Byl tedy P.&nbsp;Bernardin v&nbsp;tužbě své po missii šťastnější nad Bonaventuru.