Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování básně |
dokončení básně |
||
Řádek 1 266:
a již měsíc bledozlatým kruhem
s rojem hvězdic svítá nebes luhem.
Kněžna sličná sedí v zadumání
v teplém, měkkém noci objetí
na přídě, jež s ní se zvolna sklání
a výš, výše stoupá v zápětí,
na lodi, jež s boku v bok se chýlí
jako velká kolébka, jíž ruče
houpají sem tamo družné víly
Baltu starého, jenž temně huče,
o loď vlny šumné rozrážejě
věčnou svoji kolébavku pěje.
Ale nespí Dagmar. Hledí vzhůru
na kmitavé záře krásy věčné
v safírové výši nekonečné,
na obláčků tichou lehkou chmuru.
Krůpěj zvolna po líci jí stekla,
bezděky dlaň třesavá se smekla
v ruku Kristině, jež na ni vřele
přitiskla rty něhou rozechvělé.
Sepjala pak Dagmar dlaně, klekla,
zraky vznesla ku hvězdnaté báni.
Slyšela jen družka její milá
vzdechy klopotné a tiché štkaní,
však ni ona jistě netušila,
za koho se nesla nocí k ránu
jako smutná holubička bílá
modlitba ta vroucí k nebes Pánu…
Na palubě dlely ještě bdíce,
když lesk jitra ozlatil jim líce,
když se na západě roztrhaly
ranních mlžin šedé záclony
a tam zasvítily jak sněžné valy
dálné skály padlé Arkony.
</poem>
| |||