Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování básně |
pokračování básně |
||
Řádek 881:
mrak se dělí zvolna - jeví nyní
jako v rámci rudých oblaků
obraz divný chrámu ve předsíni.
Starý, vysoký tam stojí žrec.
Směrnou postať bílá říza halí
a vlas bílý s temene se valí
na hruď širou, ramena i plec,
jako vlny mléka dolů kypí
kolem vážné tváře vrásčité,
se tam protkán svěžím lístkem lípy
z haluze, kol spánků zavité.
Tak tu stojí velebně a směle
bez pohnutí, běloskvoucí cele
a jen zrakové mu tmaví, žární
září jak dvě hvězdy noci jarní.
Za udidlo skvostně třesavá
ruka třímá obrovského koně,
i ten září bělem bezúhonně -
posvátný to komoň Triglava!
Jako závěj sněhu vichřicí
změtená a ve slunečním svitu
tancem světélek se jiskřící,
tak mu s šíje, v dovádivém kmitu
zapletených perel, hustě splývá
po bělostné pleci bílá hříva.
Ku předu též jednou čupřinou
přes čelenku stříbrnou se sklání
a zrak jarobujný pozaclání,
že jak zimní hvězda skulinou
haluze, již halí sníh a jíní,
zrak ten svítí mráčkem bílých žíní.
Liljí září tělo bujaré,
jehož nedotkla se zemská tíha.
Stříbrem okras na zádech se míhá
posvěcené sedlo prastaré
se stříbrným třemenem, jen boha
větrná v něm houpává se noha.
Zdýmá nozdry, v ústech uzdu stiská,
nepoklidně hrabe kopytem,
jehož potkova se stříbrem blýská,
hřebů zlatých srší zákmitem.
Proti nám kmet levou ruku šine
jako na obranu. Z úst mu plyne
hlahol divný: tu jak prudkou hrozbou
burácí, tu měkne tklivou prosbou,
tu jak mořem žalů teskně šumí,
tu zas jeho kletba děsná hřímá -
ač z nás nikdo slovům nerozmí,
přec ten hlahol podivně nás jímá.
V tom již za ním ohně jazyk žhavý
zasáh’ opobu. Jak zory vznikem
vlnící se oblak červenavý
plamenně se zžíhá: takto mžikem
vzplála v ohně bystrém záchvatu
nesčíslná řada šarlatu.
Nitro svatyně se objevilo:
V jisker mračnu, které v okolu
z bortících se břeven hustě dštilo,
v purpurovém světle plápolů,
z nádhery stěn vztekle šlehajících,
příšerně tu strměl trojí hlavou
zlatý kolos. Září rudoplavou
žár se děsně obrážel mu v lících.
S očí sprch’ mu stříbrotkaný pás
příze lehké, rojem jisker vzňaté;
hrůzně zíral k nám a volně z řas
kanuly mu velké slzy zlaté.
Za rachotu bořících se klád,
deštěm trosek zpola ukryt hledu,
náhle kolos naklonil se k předu
a pak hromovitý jeho pád
zatřásl vším vůkol v děsné bouři,
všechno hale v plamenech a kouři.
Z této spousty rozlehlo se ještě
hlasu nadlidského temné hřmění,
ozvalo se strašné zařičení
a cos kmitlo z ohně jisker, deště,
zavířilo shůry jako sněhu
lavina - stříbrných podkov blesk -
lebky zasažené temný třesk -
a již deptá v bujném hřívy šlehu
naší tlupou komoří posvátný,
vzpíná se a skáče, řičí, supá,
bleskem kol se míhá, třeští, dupá -
bílý přízrak děsně úchvatný!
Za šíjí mu vzňatá hříva lítá
rojem háďat ohnivých a hází
jiskry kolem - již i sedlo chytá -
jezdcem plamenem teď komoň zmítá,
jak by mrskán žhnoucím běsem zkázy…
Tu jsem klesl. Zběsilého oře
do čela mi třeskla podkova.
Procitl jsem v lodi. Vůkol moře
pokrývala červeň nachová.
V rudém světle bylo kolem zříti
tíseň korábů a plachet chvění,
každé těhlo v lan a rahen síti -
všechno zřetelné jak v záři denní.
A tam - zdá se, že břeh širý hoří -
hrdá Volyň ve plamenů moři!
Zvěděl jsem, že tlupa soudruhů
z hořícího města prchající
spasila mne. - V širém okruhu
svítil kraj obrovitou svící
města požár; noci dvě, dva dni
ohromnou nám zářil pochodní
na břehu a v lodích hodujícím,
z vítězství se šumně radujícím.
Na to vypálený prostor holý
kol a kol jsme pluhem rozryli,
v černé brázdy nasypavše soli,
kříž pak ohromný tam vztyčili
na místě, kde božství ohavného
hrdá svatyně poklesla v rum,
na hřbitově města přeslavného -
Hle, tam chmurně trčí k oblakům!“
</poem>
| |||