Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
založení básně |
pokračování básně |
||
Řádek 136:
zraky vznášely, kde čtverohlavý
v pyšném lesku strměl Svantovit.
Svatou hrůzou poutníci se
ve svatyni Retry nádherné,
kde kol Radigosta davem čněly
obrněné modly příšerné.
Triglav - zastřen rouchem zlatotkaným,
aby nezřel země žal a hřích -
klonil ku svých žreců věštbám planým
divnou trojici hlav stříbrných.
Klaněli se Živě; z tuřích rohů
připíjeli ke cti Černobohu;
v jiných bohů nesčíslný chrám
scházeli se k tichým modlitbám
a též chata každá v jizby rohu
střehla trpasličí sošky bohů,
opatrujíc v úctě pokorné
domácí ty skřítky pitvorné.
Mrtvá příroda svým zjevem různým
mluvila k nim, božstev tajných plna:
Pod rákosím šepotala vlna
tajemných svých vidin hlasem luzným,
jejichž podoby jak světlé stíny
míhaly se plaše pod lekníny.
V temné hloubi lesa, pod lupením
kmenů obrovských, jež halil mech,
pohan cítil s pověrečným chvěním
skrytých, neobsáhlých prsou dech,
světa báječného slýchal zvěsti
v šumu chvějících se ratolestí
a když listím prosvit’ luny kruh,
stříbrným naň okem zíral bůh.
Pod stožárem vratkým objat bouří,
vídal v temných mračen směsici,
ve vln rozbortěných bílém kouři
nesmírnou tvář, hněvem děsící,
z pod obrví, čupřinaté pěny,
metat bleskem pohled rozlícený.
A když v noci zimní vichřivé
z chaty vyhled’, myslí strachem jatou
prašných sněhů chumle jiskřivé
proměnil si v hřívu rozevátou
koně bílého, s nímž noci celé
arkonského chrámu mocný bůh
objíždí kol kolem země kruh
chránit věrné, trestat nepřítele.
Zlaté klasy slovanské to plémě
rádlem vybouzelo z ňader země;
po květnatých nivách žírný skot
poháněli; v hustých lesů šeři
vysílali za těkavou zvěří
bystrých šípů okřídlený hrot:
sítě kladli v hojných jezer tůně,
shrnovali v lodic širá dna
drobných sleďů mračna stříbrná,
hemžící se v Baltu štědrém lůně.
Budovali sídla dřevěná,
okrášlená řezbou, malbou umnou,
města, širým světem slavená,
naplněná lidu spoustou šumnou,
jejichž velkolepé přístavy
vídaly háj stěžňů třesavý
a v něm peřestou směs národů
hemžící se v čilém obchodu.
Ale mysli řádům otců věrné,
lichých bohů tvrdošíjné ctění
osudu jim neslo kostky černé.
Hlasatelé spásy na kamení
metali zde zrní božích slov -
Hoj! tu rozbřeskl se žár a kov!
Kříž tu vzešel nad slovanskou nivou,
ale ne svou září milostivou:
vzešel děsným třpytem purpurným
nad praporem bitvy pochmurným,
nad křídlatých přilbic strašným leskem;
bojovníků rozlícených tlum
kázal jim teď evangelium
mečů zvoněním a bubnů břeskem.
Bránili se chrabře věků řad
Črezpěňané, Ukři, Rarozi,
kmenové též jiní přemnozí -
krev se stále kouřila z těch lad.
Mrtvol hromadami pokrývali
dřevěných svých tvrzí širé valy,
máchajíce s udatností lví
Jarovíta hroznou korouhví.
A co konal slávský viking smělý -
jako báje výpravy ty zněly.
Srostlý v jedno se svou lodí sivou,
jako mořský orel v děsný let
křídla rozpínal nad vodní nivou. -
Běda lodi, s níž se tamu střet’,
běda břehu, kamo zobák vryl -
o tom dlouho uměl vyprávět
dánských mateří a dětí kvil!
Ale neplaten byl kmenů těch
odpor lítý. Meče Dánů, Sasů
v rozrůzněných jejich zástupech
řádily jak srpy v houští klasů.
Přes krvavých trupů druhý val
vítěz do pevných se tvrzí dral.
Poklesaly v rumy chrámy švarné,
rozkotány modly divotvárné.
Zasténaly věkovité pně
hájů posvátných pod seker tepem,
zapraskaly větve žalostně
v obejmutí žáru velkolepém,
stará božstva uletala z nich
ve příšerných dýmu oblacích.
Klesli Vendové - hluk boje ztich’ -
prosto moře loupeživých lodí -
z rozkotaných sídel slovanských
novým pánům zlatá žeň se rodí.
Osadníků davy se všech stran
sem se valí, Němcové i Dáni,
z nových měst již mnohý boží stan
povznáší kříž jasný lepou bání.
Slávů lepší část šíj kloní již
pod Kristova jařma sladkou tíž,
libuje si v novém kroji, mravě
a řeč otců tlumí pohrdavě.
Ostatní pak plaše ustupují
do nevlídných pustin, lesních slují,
nebo v trpké, těžké nevoli
nesou cizích pánů povržení.
Ba již dalekou ta doba není,
kdy tu navždy slavské hlaholy
oněmí, kdy v lůně toho kraje
zbudou jenom sledy kostí tlících
po Bodricích, Srbech, po Luticích, -
pusté hroby jen a chmurné báje.“
</poem>
| |||