Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
založení básně |
založení básně |
||
Řádek 46:
stal se paladýnem světlé děvy,
horlivě ji slouže, hbitou řečí
S levé strany k Dagmaře se druží
smavý zástup sličných zlatovlásek -
pyšný vínek seveřanských růží,
které z nějvzácnějších země krásek
vybral Valdemar a kněžně vstříc
vyslal na korábu, jehož křídlo
unáší ji blaze ševelíc
v Robe, staroslavné jeho sídlo.
Kněžně po bok nejkrásnější z nich.
Ze záplavy dívek nesčetných,
která hrdlem, šíjí porozlita
lnem se bělá, zlatým leskem svítá,
s tichým na rtech úsměvem se hříží
milá tvář jak vesny jitro svíží.
Oko její čistá studnice,
v níž se nebe odlesk jasný modrá,
v níž se jeví mysl děvice
ke dnu až, tak laskavá i bodrá.
Kristina zní jméno dívky krásné.
Jakž se nejprv maně setkaly
jeji, kněžny oči modrojasné,
navzájem si plesně vyznaly:
Unášíš mi srdce, sličné robě,
buďme družkami ves život sobě!
Po široké řece zvolna plyne
koráb nádherný. Kam oko zírá,
niva kol jak louka široširá
svěží jarní zeleností kyne,
v dálio na severu jen se tlumí
lehce zmodralé buků chlumy.
Potoků a říček hustou sítí
blýskají se břehů kypré luhy,
jako v rouše zeleném se třpytí
zdobně propletená stříbra stuhy.
Tu tam chata pod olše a vrby
střechy rákos obemšený hrbí
a zde onde šedá chýžek tlupa
sebraných jak chomáč plachých kur,
když se mihne mračnem křídlo supa.
Však zde jenom racek na lazur
bílým křídlem kreslí plaché runy.
V řece časem rybolovců čluna
stranou chvatně prchají, leč náhle
zastihly je šumné vlny táhlé,
které ňadrem lodi zbouřeny
valí se až po rákosí břehu
a tam zelenavé hřebeny
pěnu tříští jako v chumle sněhu.
Člun se prudce kolísá i točí
a v něm rybák žasem zkameněv
sítě pouští z rukou, třeští oči
na kouzelný nevídaný zjev,
na stříbrná rahna, purpur vlajky,
na koráb, jenž zdá se vidmem bajky…
Jarním sluncem ozářená niva
usmívá se vůkol přívětivá:
ale časem, když se mráčkem kalí
nebes oko, veselý ten luh
na chvíli se mutným stínem halí,
jak by nad nimi letěl smrti duch,
že se divák s myslí unilou
rozhlédá jak širou mohylou.
A jak nebem, obláčky se honí,
tak i kněžně vlídnou očí zář
časem chmura přelétavá cloní
a stín zádumčivý halí tvář.
Světlé nevěstě pan Albert sdílí
osud krajiny, jíž zraky pílí:
„Kraj ten rozlehlý, kde není mír
vládne pod ochrany dánské křídlem,
slýchával kdys krutých bojů vír,
zpupných slovanů jsa volným sídlem.
Od pochmurných břehů Visly dálné
k západu až tam, kde do moře
vrhají se labské proudy valné,
po nesmírné žily prostoře
Vendů divých nesčíslné knihy
v pohanskou noc hluchou pohříženy.
Místo k nebi, kde bůh sídlí pravý,
na rujanské výspy bílý štít
zraky vznášely, kde čtverohlavý
v pyšném lesku strměl Svantovit.
Svatou hrůzou poutníci se chvěly
obrněné modly příšerné.“
</poem>
| |||