Kalendář Zlaté Prahy/1895/Upomínka bývalé učitelky: Porovnání verzí

| PŘEDCHOZÍ = U zeleného hroznu

| ČÁST = Upomínka bývalé učitelky

}}

{{Textinfo

| TITULEK = Upomínka bývalé učitelky

| LICENCE = PD old 70

}}

{{Forma|proza}}

Odbývalo se »Veni sancte«; děti vedeny svými učiteli a námi učitelkami, ubíraly se do chrámu. Viděti posud letní a sváteční ústroje a ač již počínal podzim, byl málem letní, svátečně krásný den. Zvony zněly, prapor, jejž nesl chlapec, opásaný hedvábnou šerpou, vlál v předu. A slavno bylo v srdcích za vstupu do chrámu, kde mládež měla se modlit za příchod Ducha svatého.

 

{{Oddělovač|***}}

Ale po této krásné a slavné chvíli přišly dni tuhé práce a mnohých zklamání. Brzy jsem poznávala, že skutečnosť nesrovnává se s illusemi, které jsem si přinesla. Nebylo lze jen tak rozestříti náruč a milovati — — neznámé děti. Zde viděla jsem je z blízka a ani zevnějškem nebyly všecky tak růžolící a zdravé, jako jsem si představovala, a ani nitrem tak milé, dobré a čisté. Byly zlé mnohé a vzdorovité i nechápavé, že toužím být všemi milována a že je chci všecky milovati. Ano, milovati — — a zatím ruce visely nyní bezvládně v klíně a hlava klonila se v dumách. Tu bylo třeba teprv učiti se lásce od případu k případu, zvykati drsné skutečnosti a v ní pracné budovati chrám lásky. Sebe samu musila jsem učiti a vychovávati. To pak byla stejně těžká úloha jako ona s dětmi. Nic- méně mnoho mi pomáhalo, že jsem měla vůli, nalézti vznešený a krásný ideál ve svém povolání. Plakávala jsem ovšem doma, když naděje mé se stroskotávaly, plakávala často i nad sebou, když jsem podléhala hněvu a nechuti proti škole — — avšak právě proto, že jsem se učila plakati nad sebou a nejen nad těmi dětmi, ta práce nepřecházela v řemeslo a já viděla i nyní, ačkoli byl to těžký úkol, že ho nekonám pouze pro peníze, pouze pro svůj život. A dřív než rok sešel se s rokem, vychovala jsem sebe, vychovala jsem svěřené mi děti, milovala je, byla jimi milována a také milována celým městečkem.

 

 

{{Oddělovač|***}}

A tak přiblížil se den, kdy jsem se loučila se školou, kdy skutečně a neodvratně přišel konec té zvolené a s takovým vznětem nastoupené dráze mého života.

 

 

{{Oddělovač|***}}

Usedla jsem ve svém pokojíku, ztrnulá jsem v dumách. Květiny těch dětí měla jsem na klíně. »Konec — konec!« třásly se mé rty. »Již nikdy mezi ně nevkročíš, již je konec všemu!« A třeba jsem se těšila na budoucnosť, třeba jsem milovala a chtěla býti ženou, přece jen tento okamžik byl zlý a krutý. Vysilující stesk tížil mi srdce.