Ottův slovník naučný/Václav: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
oprava vložení {{Textinfo}}; - prázdné parametry {{Textinfo}}; fix link; kosmetické úpravy |
m Úprava rozcestníku za pomoci robota: Autor:Václav Novotný - změna odkazu/ů na Autor:Václav Novotný (1869–1932); kosmetické úpravy |
||
Řádek 5:
| DALŠÍ = sv. Václav na hrubcích
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Václav
| AUTOR = [[Autor:Josef Pekař|Josef Pekař]], [[Autor:Jan Bedřich Novák|Jan Bedřich Novák]], [[Autor:Václav Novotný (1869–1932)|Václav Novotný]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 284–296. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni41ottogoog#page/n302 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
Řádek 15 ⟶ 14:
| WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Svatý Václav|Svatý Václav]], [[w:Václav II. (kníže)|Václav II. (kníže)]], [[w:Václav I.|Václav I.]], [[w:Václav II.|Václav II.]], [[w:Václav III.|Václav III.]], [[w:Václav IV.|Václav IV.]]
}}
{{Forma|proza}}
'''Václav,''' vl. {{Prostrkaně|Vácslav}}, ze staršího {{Prostrkaně|Váceslav}} (rus. ''Vjačeslav'', lat. ''Venceslaus''), osobní jméno české, jež tytýž změněno na {{Prostrkaně|Vacata}}, {{Prostrkaně|Vacek}}, {{Prostrkaně|Vach}}, {{Prostrkaně|Vácha}}, {{Prostrkaně|Vachek}}, {{Prostrkaně|Váňa}}, {{Prostrkaně|Vaněk}}, {{Prostrkaně|Váša}} a pod.
Řádek 25 ⟶ 23:
'''3) V'''. I. ({{Prostrkaně|Jednooký}}), král čes., syn Přemysla I., ještě za vlády otcovy r. 1228 i s chotí svou Kunhutou na království české korunovaný, nastoupil r. 1230 vládu. Po otci zdědil válku s vévodou rakouským Bedřichem Bojovným, do jehož země byl ještě za živobytí otcova vojensky vypraven. Příčinou bylo zapuzení manželky Bedřichovy Žofie, sestry uherské královny. '''V'''. byl spřízněn po matce Konstancii s dvorem uherským a tak vymáhal za tuto urážku satisfakci. Na české vpády do Rakous r. 1230 a 1231, spojené s popleněním země, odpověděl Bedřich po značných přípravách r. 1232 útokem na Moravu, kde dobyl Bítova (1233). Pomoc očekávaná od bratra '''V'''-ova, markrabí moravského Přemysla, který byl s bratrem v rozepři, selhala; nemoc a příchod '''V'''-ova vojska donutily Bedřicha k ústupu. Brzy potom za neznámých okolností sjednán mír a také Přemysl donucen k poslušnosti. Když Bedřich r. 1235 chtěl ze zmatků v Uhrách vzniklých těžiti pro sebe, spojili se proti němu všichni jeho sousedi, hlavně král uherský, český a vévoda bavorský Otto; k tomu si ještě znepřátelil císaře Bedřicha II. spolkem se synem jeho Jindřichem, který v Německu chystal povstání proti otci. Císař vyhlásil r. 1236 proti Bedřichovi Bojovnému říšskou klatbu a svěřil provedení její králi '''V'''-ovi. Všichni sousedé posledního Babenberga vtrhli do jeho zemí a opanovali je. Bedřich se jim bránil z Vídeňského Nového Města a několika hradů. Čechové a Moravané obsadili Rakousy severně od Dunaje. Tu odhodlal se císař získati zemí babenberských pro svůj rod a sám přitáhl do Vídně, kde delší čas pobyl. Avšak takové rozmnožení moci královské nebylo cílem knížat, kteří v Bedřichovi Boj. chtěli jen zkrotiti souseda všem nebezpečného. Působil tu také vliv sestry '''V'''-ovy, abatyše Anežky, odmítnuté kdysi nevěsty císařova syna Jindřicha, která nyní '''V'''-a dostala na stranu kurie v boji proti císaři. V témž směru působila na '''V'''-a též druhá sestra Judita, manželka vévody korutanského Bernarda, jejíhož syna Oldřicha V. učinil správcem jihovýchodní Moravy. Tímto rozdělením Moravy popudil proti sobě bratra svého markrabí Přemysla, který r. 1237 se nalézá asi z té příčiny opět v odboji proti '''V'''-ovi. Přemysl byl podporován vévodou rakouským, avšak vojskem svého bratra donucen k útěku do Uher. Brzy vlivem kurie '''V'''. se vyrovnal s Bedřichem Bojovým a smířil i s bratrem Přemyslem, jemuž dal prostřednictvím krále uherského Bély IV. Olomoucko a Opavsko. Přemysl brzy potom zemřel. Začátkem r. 1239 umluveno na osobní schůzi přátelství mezi '''V'''-em a vévodou rakouským, jemuž král český slíbil pomoc, aby znovu nabyl svých zemí. Za to Gertruda, neť Bedřicha Bojovného, zadána Vladislavovi, synu '''V'''-ovu, a jako její věno Rakousy severně od Dunaje již nyní odevzdány do české správy. Českým prostřednictvím také král uherský Béla IV. přistoupil k tomuto spolku, který měl po boku kurie čeliti císaři Bedřichovi II. Císař však smířiv se s vévodou rakouským, spojence rozdvojil a zástavu severních Rakous prohlásil za neplatnou. Tu ovšem také pro '''V'''-a přestal důvod, pro který se kdysi s císařem byl rozdvojil, totiž obava, že císař sám se zmocní zemí rakouských. R. 1240 také '''V'''. změnil svou politiku a smířil se s císařem a se staufovskou stranou v Německu. To vyvolalo odpor kurie a silný nátlak papežské strany v Německu i v Čechách na '''V'''-a, aby se opět postavil do řad nepřátel Hohenstaufů. Z nepříjemné situace pomohl si '''V'''. obojetným jednáním. Tou dobou '''V'''. odhodlal se donutiti Bedřicha Bojovného k dodržení smlouvy severních Rakous a Gertrudy se týkající. Proto učinil r. 1240 vpád do Rakous, který mu Bedřich na jaře r. 1241 oplatil zpustošením části Moravy. Toto nepřátelství nebylo ani císaři ani papeži vhod, kteří spoléhali na pomoc obou panovníku v nastávajícím boji. Hlavně kurie se starala o jejich smíření. Došlo k němu brzy, a to hlavně následkem nebezpečí, které se valilo od východu na celou Evropu. Čásť Rakous nebyl sice k Čechám odstoupena, ale vévoda rakouský svolil k zasnoubení své neteře a dědičky Gertrudy synu '''V'''-ovu Vladislavovi, který tak měl se státi jeho nástupcem. Hned po míru s vévodou rakouským bylo '''V'''-ovi pomýšleti na obranu proti Tatarům, kteří dvěma proudy se vrhli na střední Evropu. '''V'''. dal nejprve pohraniční hory opevniti zásekami a pak se hnul s hlavní mocí k východním hranicím, aby poskytl pomoci knížeti Jindřichovi Vratislavskému. Spojení obou vojsk překazili Tataři, zamezivše Jindřichovi v bitvě u Lehnice v dubnu 1241 ústup k českým hranicím. Vojsko slezské potřeno, Jindřich zabit. '''V'''. snad v klamném domnění, že Tataři potáhnou dále na západ do Lužice, obrátil se na sever, mezitím co vojsko tatarské vtrhlo na Moravu, kterou strašně zpustošilo. Olomouce a jiných hrazených měst nedobyto, načeš vojsko Petovo obrátilo se do Uher spojit se s hlavním vojem, dříve než '''V'''. mohl s českým vojskem přitáhnouti na Moravu. Král český byl nyní připraven k obraně východních hranic svých zemí právě jako Bedřich Boj. s ním ve spojení k obraně Rakous. V říši chystala se křížová výprava do Uher. Tu však došla zpráva o smrti velkého chána Oktaje (v pros. 1241), která přiměla Batu k návratu s celou mocí do Asie. Tím zbavena byla Evropa obav před očekávaným útokem Tatarů po Dunaji na západ. Aby proti podobným návalům z východu učinil své země schopnějšími k obraně, '''V'''. se zdvojenou horlivostí pokračoval v opevňování měst a hradův a příkladu jeho následovala šlechta. Veliká čásť hradeb městských ze XIII. stol. děkuje za svůj původ strachu před Tatary. Sotva toto nebezpečí pominulo, vznikly staré spory mezi '''V'''-em a Bedřichem Boj., který navázal důvěrné styky s císařem a opět chtěl zrušiti smlouvu s '''V'''-em ujednanou, podle níž měl Vladislav dostati Gertrudu a s ní děditi Rakousy. Gertruda nabídnuta samému císaři; vévoda rakouský měl za to dostati královskou korunu. To pohnulo '''V'''-a k nové válečné akci proti Bedřichovi; pomoc mu slíbili král uherský Béla IV., jemuž Bedřich nechtěl vrátiti zemí obsazených v době tatarského vpádu, a vévodové bavorský a korutanský. Když však v lednu 1246 vojsko české vedené Oldřichem Korutanským vtrhlo do Rakous, zůstalo osamoceno (Otto Bavorský dokonce odpadl k Bedřichovi) a poraženo. Přece však mír ujednán pro '''V'''-a příznivě a Gertruda opět zaslíbena Vladislavovi. Snad chtěl Bedřich pojistiti si týl při nastávající válce s Uhry, v té však padl v bitvě na řece Litavě v čnu 1246. Po smrti posledního Babenberka konečně Gertruda podala ruku markrabí Vladislavovi, který v zemi přijat za vladaře. Toto prvé spojení zemí českých a rakouských netrvalo dlouho, neboť nadějný Vladislav již 3. led. 1247 zemřel. Vedle Gertrudy domáhala se dědictví babenberského teta její Markéta, a císař Bedřich země ty pokládal za odumřelá léna říše. Za dědice nároků Vladislavových pokládal se bratr jeho Přemysl, po něm markrabí na Moravě. Otcova politika, který na straně kurie účastnil se volby Viléma Hollandského za krále římského proti císaři Bedřichovi II. a který po smrti Vladislavově Rakousy ponechal svému osudu, nelíbila se podnikavému Přemyslu. V Rakousích strana papežská provdala Gertrudu za Heřmana Badenského, který však marně se namáhal uplatniti svůj vliv proti hraběti Ottovi z Ebersteina, vladaři ustanovenému od císaře Bedřicha. Přemysl, '''V'''-ovi pro způsob jeho života odcizený, odhodlal se k provedení svých plánů pomocí strany staufovské. Papežská politika '''V'''-ova v Čechách se nelíbila, jeho v poslední době marnotratný život, věnovaný více zábavám a rozkoším všeho druhu než státním záležitostem, způsobil všeobecnou nespokojenost, tak že vystoupení synovo mohlo se mu státi osudným. Když '''V'''. r. 1248 nařídil výpravu do říše ve prospěch Viléma Hollandského proti císaři Bedřichovi, odepřelo panstvo poslušnost a prohlásilo na sněmě v Praze Přemysla za krále. I biskup Mikuláš a duchovenstvo stálo na straně mladého krále. '''V'''. dlel právě na Zvíkově, když mu poselstvo Přemyslovo přineslo o tom zprávu se žádostí, aby nový stav věcí uznal. '''V'''. posly uvěznil a hned se ohlížel po pomoci v Rakousích, na Moravě a u strany papežské v Německu. Té se mu také dostalo a r. 1248 až 1249 zuří v Čechách válka mezi otcem a synem (viz [[Ottův_slovník_naučný/Přemysl|{{Prostrkaně|Přemysl}} 3]]) se střídavým štěstím. '''V'''. po marném pokusu zmocniti se Prahy odtáhne do severozápadních Čech, kde hlavní jeho oporou je Boreš z Riesenburka, tam utrpí vojsko Přemyslovo porážku; potom '''V'''. táhne po druhé ku Praze, jíž se zmocní. Přemysl, maje posud hrad v moci, pokoří se otci. Brzy však vzniknou mezi nimi znova rozmíšky, '''V'''. na čas uvězní Přemysla na Přimdě; konečně však otec se synem se smíří; v list. 1249 vládne již Přemysl opět ve svém markrabství Moravském a sleduje ve shodě s otcem další vývoj rakouských událostí. Když r. 1250 zemřel Heřman Badenský i císař Bedřich II., pozbyla jak papežská tak staufovská strana v Rakousích vedení, z čehož vznikla všeobecná anarchie. Té chtěli využíti i východní i západní sousedi Rakušanů. Bélu IV. žádal '''V'''. za smírné narovnání s Rakousy, proti Bavorům, kteří chtěli zmocniti se Horních Rakous, vypravili se na začátku r. 1251 '''V'''. i Přemysl a zpustošili jejich zemi. To bylo poslední aktivní vystoupení '''V'''-ovo, v další průběh rakouských záležitostí již nezasahoval, ponechávaje volnou ruku synu svému Přemyslu. Brzy potom '''V'''. zemřel 22. září 1253. Kulturní vývoj v době '''V'''-a I. jde týmž směrem, který zaujal v době Přemysla I., ale měrou zdvojenou. Německá kolonisace měst i pohraničních hvozdů je '''V'''-em podporována ještě usilovněji. Celá řada městských obcí (Sv.-Havelské město v Praze, Lanškroun, Trutnov, Kouřim, Slaný, Stříbro) ctí v něm svého zakladatele a ochránce. Hospodářské poměry země následkem přílivu obyvatelstva německého, v řemesle i obchodě vyspělejšího, vyvíjejí se tempem rychlejším. Státní příjmy značně se zvětšují, všeobecný blahobyt stoupá. S německým obyvatelstvem valí se do země také německý mrav. Dvůr krále '''V'''-a jde v čele, jej napodobí šlechta, německá řeč, německá jména hradů těší se oblibě dvora i šlechty. Následkem rychlého stoupání blahobytu je přepych, který hlavně na dvoře '''V'''-ově nalézá svůj domov: turnaje (pořadatelem Ojíř z Friedberka), slavnosti, hostiny, zpěv minnesängrů střídají se s nádhernými honbami a rozkošnickým životem v zátiší lovčích hrádků. Vliv ciziny podporují také nově přibylí řádové templářů, dominikánův a minoritův.
'''4) V'''. II., král český (27. září 1271 — † 21. čna 1305), syn Přemysla II. a Kunhuty Haličské, byl 7letý, když otec jeho r. 1278 ztratil u Dürnkrutu bitvu a život a když mladému dědici hrozila i ztráta říše. Poručník jeho Otto Braniborský zachránil mu sice aspoň Čechy rychlým pochodem ke Kolínu, jímž zarazil postup krále Rudolfa z dobyté Moravy, ale když smlouvou s Rudolfem, který si ponechal na 5 let Moravu, mu byla odevzdána správa země, hospodařil jen ve svůj prospěch a nepohodnuv se s královnou vdovou, odvezl králevice na Bezděz a pak do Branibor. Sobeckým jednáním Otto vzbudil proti sobě všeobecnou nevoli a byl od panstva donucen r. 1281 ustanoviti svým náměstkem v zemi biskupa pražského Tobiáše. Po dlouhém vyjednávání a placení markrabí Otto vrátil 12letého '''V'''-a do Čech v květnu 1283. '''V'''. byl přivítán jako vykupitel, ač jeho návrat domácích rozbrojů neodstranil. Proti prozatímní vládě Purkarta z Janovic záhy vznikla opposice, která vynesla v Závišovi z Falkenšteina zemi nového vladaře a '''V'''-ovi nového, třeba ne formálního poručníka. Sňatkem s '''V'''-ovou matkou Kunhutou Záviš domohl se na pražském dvoře všemohoucího postavení. Strana přemožená hledala oporu u krále římského Rudolfa. Tak Záviš a Vítkovci — dřívější spojenci krále Rudolfa — dostali se do konfliktu s Habsburky. Záviš opposici brzy udusil a přenesl akci proti Habsburkům za hranice. Ve '''V'''-ovi probudil snahu po znovunabytí ztracené říše Přemysla II. Když naléhání na Rudolfa, aby aspoň Korutany byly Přemyslovcům vráceny, ukázalo se marným, měli býti Habsburkové alpských zemí zbaveni mocí. Přátelství Jindřicha Vratislavského a krále uherského Ladislava mělo krýti týl. Rudolf i Albrecht pochopili nebezpečí situace a dovedli pomocí dcery Rudolfovy Jitky, již od r. 1278 '''V'''-ovi zasnoubené a teprve nyní r. 1287 mu odevzdané, odvrátiti mladého krále od Záviše. Biskup Tobiáš, starý nepřítel Vítkovců, byl jim v tom napomocen. Úklady ty vedly konečně ke zrádnému zajetí Záviše na začátku r. 1289 a k vypuknutí vzpoury Vítkovců směřující k jeho osvobození. Závišovy statky v Čechách vyměněny Bedřichovi Míšeňskému za jeho dědictví (Drážďany a okolí) a za jeho práva v Míšni a Lužicí. Tím učiněn počátek k pozdějšímu ovládnutí wettinských zemí. Zahraniční přátelé Závišovi, vévoda vratislavský i král uherský, zahájili také nepřátelství proti '''V'''-ovi, ale v létě 1290 smrť jich obou zbavila '''V'''-a obav s těchto stran. Doma však Vítkovci odporovali králi i biskupovi s takovou houževnatostí, že '''V'''-ovi bylo se obrátiti o pomoc k tchánu svému Rudolfovi. '''V'''. mu odevzdal svůj hlas ve prospěch stejnojmenného jeho syna pro případ příští volby v Říši a král římský vyslal do Čech mladého Rudolfa s vojskem, aby pomohl pacifikovati zemi; k všeobecnému žalu Rudolf na výpravě zemřel, přece však pomocí německou povstání potlačeno, Záviš pod Hlubokou sťat, Vítkovci potrestáni. Z vděčnosti za vysvobození z tohoto nebezpečí a k upokojení svědomí pro účasť na zločinu spáchaném na svém otčímu '''V'''. založil cisterciácký klášter na Zbraslavi. Ještě v době války s Vítkovci '''V'''. učinil první kroky k opanování Polska, r. 1289 Kazimír, kníže bytomský, odevzdal mu svou zemi v léno a v létě t. r. na schůzi v Opavě získal i jiná knížata polská. Smrtí Jindřicha Vratislavského, který byl také pánem Krakova, otevřela se mu volná dráha dále na východ. Podle smlouvy ujednané již mezi Přemyslem II. a Jindřichem Vratislavským měl dědicem zemí Jindřichových býti '''V'''. Ovšem Jindřich v poslední vůli odkázal knížetství Vratislavské Jindřichovi Hlohovskému; jen Kladsko připadlo Čechám zpět. O Krakovsko vznikly boje mezi polskými knížaty, ale přičiněním německého měšťanstva Krakova nabídnuto '''V'''-ovi. '''V'''. vypravil se r. 1291 do Polska, na cestě se mu poddali Měšek a Boleslav, knížata opolští, bratří Kazimíra Bytomského, a Krakov s Malopolskem opanován, v Sandomířsku se bránil Čechům Vladislav Lokietek, ale r. 1292 dobyto i jeho vlastního sídla Sieradze. Zatím změnil se i poměr '''V'''-ův k Habsburkům docela. Politiku českou tou dobou vedl opat Bernard z Kamenice, později biskup míšeňský. Rudolf v poslední době života marně se namáhal získati '''V'''-a pro volbu Albrechta Rakouského na místě zemřelého Rudolfa, naopak '''V'''. vystoupil opět s nároky na země alpské, kterých Albrecht, kdyby se stal králem, měl se vzdáti jako uprázdněných lén říšských. Na schůzi ve Znojmě v ún. 1291 '''V'''. a Albrecht se rozešli v hněvu, došlo k boji podobnému z let 1276—78; veden byl ovšem více jen zbraněmi diplomatickými. '''V'''. zajistil si
'''5) V'''. III., král čes., syn před. a Jitky Habsburské (* 1289 — † 4. srp. 1306), nastoupil vládu r. 1305 za těžkých okolností, kdy měl býti s králem římským Albrechtem a kurií dobojován boj o korunu uherskou a polskou (viz '''V'''. 4). Aby zachránil Polsko, učinil s Albrechtem mír a postoupil mu Chebska a Míšně, jíž ovšem mu bylo zase vykoupiti od rodu Askánského vrácením Pomořanska. Za to Albrecht mu ponechal volnou ruku v Polsku. Proti Vladislavovi Lokietkovi '''V'''. hodlal čeliti ve spojení s Německým řádem, jehož prostřednictvím došlo také ke smlouvě v Toruni mezi českým náměstkem v Polsku a Přemyslem Kujavským. Korunu uherskou odevzdal svému příteli vévodovi bavorskému Ottovi. Neučinil tak z lehkomyslnosti, ale z toho důvodu, že Uhry byly opanovány z největší části Karlem Robertem a že nebylo možno najednou podstoupiti boj proti novému králi uherskému a proti Vladislavovi Lokietkovi. Ottu pak darem tím ještě více k sobě připoutal. '''V'''. vůbec nebyl tak nedbalým panovníkem, jak by se zdálo podle zpráv kroniky Zbraslavské, jejímuž autoru se nelíbily '''V'''-ovy důvěrné styky s národní šlechtou. Snaha jeho o udržení Polska, sňatek jeho s Violou Těšínskou ukazuje směr, jakým se měla ubírati jeho politika. Když právě se chystal na výpravu do Polska proti Vladislavovi Lokietkovi, byl v Olomouci zavražděn. Kým byl najat vrah, neznámo. Ukazovalo se na Albrechta, na Uhry, na někoho z domácí šlechty, vysloveno podezření i proti Lokietkovi, ale jistého se neví nic. '''V'''-em III. vymřel domácí panující rod Přemyslovců. [[Autor:Jan Bedřich Novák|''JBN.'']]
Řádek 39 ⟶ 37:
Málo bylo panovníků tak nešťastných! Záští, nevděk a zrada pronásledovaly ho po celý život, a ani po smrti nebyl ušetřen. Pohřeb jeho vykonán, když tělo jeho s mnohými překážkami převezeno do Prahy, teprve dne 1. říj. tajně v noci z rozbouřené již Prahy na Zbraslav, jak bylo jeho přání. Ale když r. 1420 klášter vydrancován od Táborů, zneuctěna a pohozena také mrtvola jeho, jeho, který tolik toužil po klidu! Teprve r. 1423 tělo jeho mohlo býti důstojně pohřbeno. Ale ani tím nebyl mu zjednán pokoj. Již od vrstevníků byv zahrnován neoprávněnými nadávkami stal se nyní v době husitské předmětem nenávisti a pomluv u všech, kdo se báli nenáviděných kacířů. Nesčetné nesmyslné bájky vymyšleny a šířeny, až pak »dějepisectví« protireformační udělalo z něho krvežíznivého netvora. Teprve novější literatura zjednává mu satisfakci, nedovedouc přece ještě vždy býti spravedliva. — '''V'''. nezůstavil potomstva, ač dvakrát byl ženat. První choť Johanna zemřela již r. 1384 (nepochybně morem, ne, jak se povídalo, byvši pokousána psem královým) a '''V'''. velice želel smrti její, jako byl vůbec dobrým manželem. Druhá choť Žofie, která ho přežila, korunována teprve r. 1400 a bezpochyby nestala se o mnoho dříve jeho chotí. S ní spojila ho asi jen náklonnost k její kráse, nikoli ohledy politické. Dědicem stal se jediný zbývající člen rodu Sigmund, s nímž '''V'''. již r. 1396 učinil dědičnou smlouvu.
{{Prostrkaně|Prameny a literatura}}. Regest '''V'''-ových dosud není, politické dokumenty přináší publikace »Deutsche Reichstagsakten« I.—III. vydané Weizsäckerem, odtud z části přetištěno v Cod. dipl. Moraviae, jinak prameny uveřejněny jen porůznu. Z literatury (úplnou viz u Zíbrta, Bibliografie II.; srv. také Novotného článek »Nové publikace o době husitské »ČČH« V.) posud cenné je dílo: Pelzel, Lebensgesch. des böhm. Kgs. Wenceslaus (Praha, 1788—90, 2 sv.); po něm pověst '''V'''-ovu očistiti se snažil Palacký, ač podléhaje leckde suggesci starého názoru; střízlivě a proto příznivě Tomek, Dějepis Prahy III. Hlavním dílem zůstává Lindner, Gesch. d. deutsch. Reiches unter K. Wenzel (Brunšvik, 1875—80, 2 sv.); t., Deutsche Gesch. unter den Habsburgern und Luzemburgern II. (Štutgart, 1893); Lechner, Zur Gesch. Kön. Wenzels bis 1387 (Mitt. d. Inst. f. Oest. Gesch., Ergzbd. VII.); Höfler, Wenzels v. Luxemburg Wahl zum röm. Könige (Sitz. Ber. d. Akad. Wien LX.); Henrich, De W. regis R. electione (dissert., Bonn, 1868); Voiss, De W. rege R (diss., t., 1869); Jenkner, Ueber d. Wahl Kg. W. (Berl., 1873); Lindner, D. Wahl W s zum r. Kge. (»Forsch. zur deutsch. Gesch.« XIV.); Meyer, Das Schisma unter Kg. Wenzel u. d. deutsch. Städte (»Forsch. z. d. Gesch.« XVI.); Krofta, K papežské approbaci volby '''V'''-a IV. (»ČČH.« VII.); Pauly, Auszüge aus der Reichsgesch. unter W. (t., XVII.); Sieglerschmidt, De Wenceslao ... (diss., Jena, 1876); Matuška, Volba '''V'''-a ... (Progr., Třebíč, 1886); Hinneschiedt, D. Politik K. Wenzels ... (diss., Mnich., 1896); t., Kg. Wenzel (»Zeitsch. f. Gesch. Ober-Rheins«, XIII.); Dvořák, Církevní politika krále '''V'''-a IV. (»Sborník hist.« II.); srv. poznámky Novotného v publikaci Tobolkově, Česká politika I. str. 567 a sl.; Polák, Církevní politika '''V'''-a IV. 1378—1400 (Progr., U. Hradiště, 1903); t., Církevní politika krále '''V'''-a IV. 1400—09 (»ČMM.« XXVIII.); t., Měl-li Bonifacius IX. účast na sesazení '''V'''-a IV. (t.); Schlosser, D. Bibelhandschriften K. Wenzels (»Jahrb. Kunsth. Saml.« XIV.); Horčička, D. Sage v. Susanna u. Kg. Wenzel (Mitt. d. Inst. f. Oest. Gesch. I.); Hermann, Eine unbekannte Wenzelshandschrift ... (Mitt d. Inst. XXI); Grünhagen, K. Wenzel und d. Pfaffenkrieg von Breslau (Arch. f. Oest. Gesch. XXXVII.); Horčička, D. Aufruf d. Herzogs Johann v. Görlitz (Mitt. d. Ver. f. Gesch. d. Deutsch in Böhm. XXVIII.); Loserth, Die Absetzung Wenzels (t., XXII.); Weizsäcker, Die Urkunden der Approbation Kg. Ruprechts (Abh. d. Akad. Berlin, 1888) a jiní. [[Autor:Václav Novotný (1869–1932)|''VNov.'']]
{{Konec formy}}
|