Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/VIII: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Zdroj online |
m … |
||
Řádek 35:
Kterak již tehdy mezi soudruhy svými, zvláště mladšími a nejmladšími, jako spisovatel u veliké byl cti, svědčí tato slova Šnajdaufova: „Beneš byl v našich očích zázrakem. Byli jsme mu stále jako policejní zřízenci v patách a donášeli ve večerní svoje besedy na chodbách seminářských
nebo na nádvorní zahradě o něm zprávy. Dnes bylo
zjištěno, že Beneš každodenně po „oratoři“ ještě dlouho sedí a píše. Jindy, že představení nemají ho k vůli tomu psaní příliš rádi. Ten onen z nich pronesl prý se, že by Beneš měl si více hleděti studií svých theologických. Opět jindy, že bude mít první svoje kázání v Salvatorském kostele. To se rozumí, že jsme se pak k němu dostavili všickni, kdo jsme se hrdě jmenovali „vlastenci“. Potkati Beneše, to samo o sobě bylo zvláštní
bystře, ačkoli namáhavě. To jeho holubičí oko vždycky, i když na tebe se zadívalo, zářilo vlahým leskem tklivých nějakých dum, že jsi mimoděk přál vědět, nač si asi Beneš
Že vybízel i své mladší soudruhy k působení literárnímu a byl jim radou i skutkem pomocen v ušlechtilé snaze, dokazují slova dra. Doubravy, jenž v ten čas taktéž v Pražském semináři studoval.
Řádek 74:
„A když v lednu roztály na polích sněhy, střecha naší chaloupky se zašedivěla a stromy v zahradě pod strání se rozhučely, shasínal stařeček tiše, jako když svíce dohasíná, polehounku; a když vyšlo slunce nad naší vsí a zasvítilo v chaloupce do okénka, zasvítilo mu zrovna do tváří, do těch lící usměvavých, na tu hlavu bílou — studenou. Kdybyste byli na ní ty vlasy viděli, byli byste řekli, že jsou to stříbrné nitky, a kdybyste se jich byli dotkli, řekli byste, že je to nejjemnější hedvábí. Tak ležel jako by byl živ, a tak se usmíval, jako když mi povídával, co věděl,
co slyšel, a co já nevěděl ani neslyšel; jediné, že měl oči zavřeny jako by dřímal milý sen, jako by byl mezi těmi druhy z dávných let, kteří žili v čase dávno
výšinou od naší vesnice dolů do údoliny „miserere“, provázeno temným, táhlým hlaholem lesnic. A když Kvílický pan farář na konci úchvatné řeči své nad stařečkem pověděl, že celá ves pro ryzí, staročeskou povahu jeho nazývala jej „strejčkem“ svým a že ukládají s ním do hrobu opět jednoho z těch dobrých a šlechetných mužů,
jakéž nevychovává nynější věk, řinuly se slzy s očí i těm, kteréž jsem neviděl plakati
péro a napsal jsem tyto řádky — —"
| |||