Paměti Augustina Bergra/Přátelé a společnost v Praze: Porovnání verzí

m
Online; - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy
m (typo)
m (Online; - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy)
{{Textinfo
| TITULEK = Naše svatba a křtiny
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Ladislav Hájek|Ladislav Hájek]]
| POPISEK =
| ZDROJ = HÁJEK, Ladislav. ''Paměti A. Bergra.'' II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 207–232.
| ONLINE = {{Kramerius|nkp|d5d477d0-a3bb-11e3-b833-005056827e52}}
| VYDÁNO = 1943
| LICENCE = PD- old- 70
| JINÉ =
| WIKIPEDIA =
| WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Augustin Berger|Augustin Berger]]
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
}}
{{forma|proza}}
Nastal den mého rozloučení s Národním divadlem. Bylo to 25. června v baletu „Coppélia“; hrál jsem se svou žačkou Annou Koreckou, kterou jsem prohlásil za primabalerinu. Mohl jsem tak směle učinit, ta první vyškolená česká primabalerina byla skvělá, vyrovnala se každé sólové tanečnici ze Scaly. Aninku Koreckou jsem přijal do své dětské baletní školy v Národním divadle jako malou holčičku, dcerušku chudého předměstského obuvníka. Stala se z ní baletní hvězda. Byl jsem velmi vzrušen při představení na rozloučenou. Divadlo bylo plné. Přišli se se mnou rozloučiti všichni známí a přátelé.
 
Byl jsem se svou vyučenou žačkou mnohokrát vyvolán, dostal jsem na scéně mnoho darů a upomínek, mnoho překrásných věnců, na jejichž stuhách byly nápisy: Tvůrci českého baletu, Na rozloučenou, Na shledanou a j. Mezi nimi byla i velká palma od prof. dr. Pawlika, věnec od Měšťanské besedy v Praze a od „baťulace“. Má žačka, primabalerina Korecká, která tančila v „Coppélii“, věnovala mi na otevřené scéně stříbrný věnec, poděkovala mi za vyučení a políbila mi přes můj odpor ruku. Byl jsem dojat k pláči. Bylo mi náhle těžko odejít, rozloučit se se vším, zanechat všechno, co jsem za léta vytvořil. Vychoval jsem několik generací českého baletu – podnes jsou z mých žaček ještě dvě nebo tři aktivní, některé se vdaly, mnoho jich už zemřelo. Má dětská baletní škola… Co tu bylo vzpomínek za ta léta. Znovu připomínám, co napsal o ní Ladislav Novák v kapitole „Děti školy baletní“ ve své knize „Pásmo vzpomínek“:
 
„U štangle se děti učily i na špičkách stát, ale to už bylo zábavnější a méně bolestné, než když jim baletní mistr všelijak nožky natahoval a ohýbal, aby se staly ohebnými.
 
Když se děti u štangle poněkud „oblomily“ a klouby jim změkly, následovala cvičení volná, kterým se říkalo „Študýrka ve frei“. Plných šest měsíců byly nastávající tanečnice takto dresírovány, než se dostaly do dětského sboru, zaměstnaného velmi pilně ve velkých baletech.“
Když hrabě za chvíli přišel dal von Schuch opakovat celý balet.
 
Hrabě seděl na jevišti vedle von Schucha. Opakovalo se vše před ním. Hrabě znal dobře „Samsona a Dalilu“. Hleděl udiven, co se to děje, a byl zřejmě překvapen. Von Schuch se na něho usmíval. Když jsem vše zpozoroval, přistoupil jsem ke generálnímu řediteli a zeptal se ho znovu, mám-li pokračovat.
 
„Ano, proveďte celý balet.“
72 078

editací