Paměti Augustina Bergra/Přátelé a společnost v Praze: Porovnání verzí

| LICENCE = PD- old- 70

Byl jsem se svou vyučenou žačkou mnohokrát vyvolán, dostal jsem na scéně mnoho darů a upomínek, mnoho překrásných věnců, na jejichž stuhách byly nápisy: Tvůrci českého baletu, Na rozloučenou, Na shledanou a j. Mezi nimi byla i velká palma od prof. dr. Pawlika, věnec od Měšťanské besedy v Praze a od „baťulace“. Má žačka, primabalerina Korecká, která tančila v „Coppélii“, věnovala mi na otevřené scéně stříbrný věnec, poděkovala mi za vyučení a políbila mi přes můj odpor ruku. Byl jsem dojat k pláči. Bylo mi náhle těžko odejít, rozloučit se se vším, zanechat všechno, co jsem za léta vytvořil. Vychoval jsem několik generací českého baletu – podnes jsou z mých žaček ještě dvě nebo tři aktivní, některé se vdaly, mnoho jich už zemřelo. Má dětská baletní škola… Co tu bylo vzpomínek za ta léta. Znovu připomínám, co napsal o ní Ladislav Novák v kapitole „Děti školy baletní“ ve své knize „Pásmo vzpomínek“:

„U štangle se děti učily i na špičkách stát, ale to už bylo zábavnější a méně bolestné, než když jim baletní mistr všelijak nožky natahoval a ohýbal, aby se staly ohebnými.

Hrabě seděl na jevišti vedle von Schucha. Opakovalo se vše před ním. Hrabě znal dobře „Samsona a Dalilu“. Hleděl udiven, co se to děje, a byl zřejmě překvapen. Von Schuch se na něho usmíval. Když jsem vše zpozoroval, přistoupil jsem ke generálnímu řediteli a zeptal se ho znovu, mám-li pokračovat.