Nejnovější dějepisecká literatura česká: Porovnání verzí

{{Textinfo

}}

{{Forma|proza}}

Vědecký směr, jejž dne 24. ledna 1828 František Palacký vyznačil dějepisectví českému v pamětním spise, podaném tehdejším stavům zemským, ustálil se a od oné doby sesiluje se v něm nepřetržitě.

Prach těla Žerotínova byl příliš slabý, aby vymohl sobě pokoj na „duchovních i světských úřadnících“ i aby vzbudil úctu k sobě v mysli národa šeredně oslepeného; zmizel v zemi a nenajdeme ho již nikdy, abychom jej slavně uložili v nějaké svatyni národní. Však skvělý duch jeho nemohl býti zničen, stále žije s námi; kdo z nás má odvahu, aby meškal poznati jej, a posilniti se jeho dotknutím?…

 

ještě neviděl jasně veškerou velikolepost práce, která mu takřka teprv v rukou vzrostla. Však bylli již první díl Dějin Prahy svědkem o hojnosti zajímavého materialu, rovněž jako o výtečné pilnosti a tvorčí síle spisovatelově, dokazuje díl druhý, že podobného dějepisce jako Praha nemá žádné jiné město v Evropě. Jest to práce v celkovitém obrysu i v nejpodrobnějších částech svých tak průzračná, plastická a dokonalá, že vším právem možno nazvati ji ''klassickou''. V. V. Tomek podnikl dílo nevýslovně obtížné a koná je s nevýslovnou lehkostí, — totiž na pohled, — a v tom právě záleží jeho výtečnost. Celý abychom řekli, hrubý materiál a celou spodní práci, která jak známo při stavbách monumentálních jest nejdůležitější, ačkoliv ji pak není ani vidět, uložil do spisův pobočních, jež nazval „''Základy starého místopisu pražského''“, a jež v literatuře topografícko-historické celé Evropy jest ''unicum''! Kdo chce seznati všechny klopoty Tomkovy práce a veškeré tajemství výtečnosti hotových „Dějin Prahy“, jak z druhého dílu vyniká, ať rozevře „''Základy starého místopisu pražského''“, ať cestuje s Tomkem od ulice k ulici, od domu k domu, ''ať vykopává s ním české Pompejí, a tož netoliko jednou, ale několikrát vždy z nového a jiného popela'', ať obnoví s ním i starodávné okolí pražské s každým dvorcem, s každou vinicí, s každým rybníkem, s každou studánkou, s každou cestičkou, s každým dřevěným křížem, … a pak zároveň srozumí vysoké ceně vědecké, kterouž Tomkův Dějepis Prahy má. Jest to práce hodna obdivu! Však Tomkova stará Praha není Pompeji mrtvol, ale ''Pompeji se vším obživeným původním obyvatelstvem, s takovým pestrým životem tehdejší společnosti měšťanské, veřejným i rodinným, a s takovou proměnlivostí zjevův životních na ulici i v domácnosti'', že úplnosti celého obrazu neschází nic než nutný doplněk ''mravnosti tehdejší'' dle spisův — ''Miličových, Kunrata Waldhausera a Matěje z Janova'', kterýž jakož rozumíme z poznamenání položeného v obsahu, že totiž dokončeni knihy třetí bude následovati v díle třetím, zajisté přijde, aby tak krásné dílo bylo beze vší vady. —