Wikizdroje

Životopis Jaroslava Antonína Puchmajera: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
unifikace hodnoty parametru licence; - manuální kategorizace dle autora
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 250 editací
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Životopis Jaroslava Antonína Puchmajera
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Josef Vojtěch Sedláček|Josef Vojtěch Sedláček]]
| POPISEK =
| VYDÁNO =
| ISBN =
| LICENCE = PD old 70
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
| ZDROJ = SEDLÁČEK, Josef Vojtěch. ''Žitovopis Jaroslava Antonína Puchmajera.'' Plzeň : Leopold Rayner, 1824. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/11230491 Dostupné online.]
| JINÉ = Ručně přepsáno z fraktury. {{Převedeno z bratrského pravopisu}}
| WIKIPEDIA =
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Antonín Jaroslav Puchmajer]]
}}
 
{{Forma|proza}}
''Puchmajera'' více není — tuto přežalostnou zprávu ohlašoval hlavnímu v Čechách městu, ze zvláštním českém tištěném listu odedne 30. září 1820 srdečný Puchmajerův přítel, slavný Čech a vlastenec, Doktor práv, c. k. radda, a řádný professor řeči a literatury české na vysokých školách Pražských, pan ''Jan Nejedlý'', oznamoval české zemi v cís. král. Krameriusových vlastenských, a v cís. král. z Šenfeldských českých novinách Pan ''Václav Hanka'', bibliotekář při národním Muzeum, pak nesčíslné dopisy slovútných v Praze vlastenců, veškerému českému světu. —
 
''Puchmajera'' více není! — to brzy pocítila vlast, jenž v něm pokojného a oučinlivého občana a spisovatele; náboženství, jenž v něm příkladného a nábožného kněze želelo, zvláště pak nesmírný počet důvěrných přátel v Pánu zesnulého, mezi kterými i spisovatel tohoto, jenž v něm horlivého a věrného druha, rádce a pomahatele v mnohých okolnostech oplakávají.
 
Tělo jeho v pokoji pochováno jest; — však jméno jeho živo bude od národu až do národu. — Mnozí slavní čeští spisovatelé a přátelé nebožtíka přáli a dutklivě napomínali, aby nějaká památní socha čili náhrobní kámen tomuto nikdy dosti neoželenému vlastenci vystaven byl, ano již z krajů do Prahy peníze se zasílaly k vyvedení nějaké vznešené práce neboli pomníku odhodlané. — Až posaváde však k podniknutí tak chvalitebnému kámen nebyl položen, snad z nedostatku potřebného sjednocení, aneb více z důležitého navržení mnohých vážných Pánů vlastenců, a neméně moudrého smýšlení, jakož mezi jinými náš učený vlastenec a český spisovatel Doktor filozofie a professor humanitátní na akademickém Gymnazium v Praze Pan ''Josef Jungmann'' v listu svém ode dne 27. března 1821 takto udává: „U mne se o tom jinák snáší; mním, že takový kámen jest něco netrvalého a na jednom místě toliko mluvícího o pouhém jménu toho, jehož zvěčniti má: ale spíš dobrý ve stu a tisíci rukou, a tisíci místech rozšířený zásluhy muže takového o literaturu lépe a jistěji i obecněji vyjasní a ověční. Myslím tedy, aby se ze spisů nebožtíka našeho vlastence vytáhla (Herdrovým ó by koštířem!) trest a jako duch spisovatelský, odkryly se jeho zásluhy — a co týká osoby — charakter a t. d. v krátkosti vše zahrnulo. Nepodnikneli nikdo té práce, já se do ní pustím, tolikobých přátel společných nebožtíka o některé vědomosti z života jeho a t. d. požádati musel. — Co Vám vědomo, příteli, vím že se zdělíte o to semnou. Snad i Vojtěch a Besta — mě v tom se laskavě propůjčí, vezmeli však kdo jiný tu práci na sebe, má již napřed mé požehnání.“
 
Takovému moudrému podniknutí nelze něco postaviti na odpor; mám však za to; že by mohlo jedno i druhé místa míti — a co horliví Teutonové pro Götha svého již za živa učiniti měli v oumyslu, pročby v uskrovněné míře vděční Čechové svému až potud skutečně jedinému ''Puchmajerovi'' ku památce učiniti nepopílili???
Řádek 30 ⟶ 29:
Narodil se tento vysoce učený, a o vlastenskou literaturu přezasloužilý Čech ''Antonín Puchmajer'' dne 11.&nbsp;Ledna 1749 v Tejně nad Vltavou<ref>(Moldautein) město české v Budějovickém kraji, 13&nbsp;mil od Prahy.</ref>, kde jeho otec jakožto měšťan a jirchář polností a obchodem se živil. Byltě on jediný syn, a mimo něj pozůstávaly ještě dvě sestry. Jméno ''Jaroslav'' přiložil sobě teprv jakožto spisovatel z vděčnosti za tolika obdržených dobrodiní, a ku památce slávou vznešeného českého reka a předka Jaroslava, rodu starobylého a vysoce zasloužilého domu Šternberského.
 
Jeho vychování v dětinských letech k vyvinutí literních schopností málo prospívalo. Jeho otec byl rozumný a pracovitý muž, jeho pak matka rozená Metlovic, vynikala ostrou a přirozenou výmluvností, kterou také od ní zdědil, a které zcela podoben byl. Byť věc byla sebe nepatrnější, nechceme předce zamlčeti, co tam kdysi o sobě vypravoval, že při jeho narození cosi neobyčejného se přihodilo. Neboť rodiče byvše přes pole, když se vracovali domu, v širém poli přepadly bolesti porodu matku, tak že jen s chvátavostí a těžkostí se skrýti v stavu byli, nemohouce domoha dostihnouti. Své první cvičení triviální odbyl v Tejně, kde již výbornou pamět prozrazoval, a svou bystrostí a svižností pohnul učiteli a rodičemi svými, že jej v tamního kaplana v jazyku latinském, a v učitele v hudbě vycvičiti dali.
 
Vida otec, že synek v latině nemálo prospívá, dovedl ho do Budějovic na učení, kdež se mu podivili, že latinsky mluví, v němčině ještě ani slova neznaje. Zde se i také s němčinou v krátkém čase seznámil, přirozenou vtipností a nesmírnou pilností brzy nad jiné žáky vynikl, a i francouzskému jazyku dokonale se naučil. Skončiv v Budějovicích na Piaristickém gymnazium nižší školy, odebral se na universí Pražskou, a tu v mudrctví vyhlášené professory Saibta, Vydru, Maisnera, Kornovu obdržel, kde již lehce pochopující mysl a trvanlivou pamět okazoval. Nejsa jenom školním vyučováním spokojen, a chtěje dychtivost svého ducha nasytiti, celý den čtením knih, a ráno navštěvováním veřejné knihovny strávil. Jeho záměr byl, buď k professorství neb k biobliotekářství se schopným učiniti; pročež velmi horlivě v cizích řečech se cvičil, a v cís. knihovně se spisovateli všech národů zbratřiti se toužil.
 
Již jako posluchač mudrctví učil se jazyku Španielskému, a seznámiv se s Martinem Pokorným, nynějším právníkem v Šťáhlavech, ustanovil s ním, že spisovatele Španielské do němčiny překládati, a i je také vydávati budou, jakož i také v němčině k tisku více malých prácí připravených měl. O tomto mládeneckém počínání pan právník ''Pokorný'' toto vypravuje: „V roku 1790 často jsem se s nebožtíkem panem ''Puchmajerem'' v cís. knihovně scházíval, znali jsme se tehdáž, poněvadž jsme stejna kollegia totiž tehdáž fyziku pospolu slyšeli, však až potud v žádném oužejším přátelském svazku jsme nestáli. V cís. král. knihovně brzy jsem spozoroval, že sobě ''Puchmajer'' španielské knihy a slovníky přinášeti nechává, a poněvadž já tehdáž též začínal se španielskou literaturou se obírati, bylo naše seznámení s ''Puchmajerem'' den ode dne větší, až pak jsme se posléze nerozlučitelnými přáteli stali. Tehdáž (vůbec vyhlášený) Professor Meisner vypravoval jedenkráte ve své hodině onu pamětihodnou udalost o slavném německém spisovateli Lesingovi, kterak totižto on, když jej kdysi jakýsi knihtlačitel požádal, aby knihu španielského lékaře ''Huarta — o skoumání hlav'' — do německého přeložil, on Lesing tehdáž ani slovíčka španielského nerozuměl, teprv sobě španielský mluvík a slovník zaopatřiti musil, a že předce v půlletě velmi podařilé přeložení toho spisu vyvedl; tato pamětní udalost popuzovala naše mladistvé tedy k sobě samým slepé důvěřování, neb co všecko slepá mládež sobě netroufá! — — aby jsme v tom Lesinga nasledovali. I uzavřeli jsme po mnohém přemejšlení, že španielský román ''Lazarillo de tormes'', nemejlímli se od ''Torquemada'', do německého přeložíme, dotazovali jsme se u knihkupce Dysbacha, zdažby nechtěl ono přeložení za jistý honorár vydati, a když on se k tomu uvolil, zabrali jsme se chutě do překládání, vypůjčovali jsme se potřebné knihy z cís. král. knihovny s příznivým povolením tehdejšího bibliotekáře P.&nbsp;Ungra, a v několika měsících bylo ono velmi těžké překládání rozmarného románu hotovo, rukopis německý slavné cenzuře podaný bez odporu ''imprimatur'' obdržel, však ale knihkupec Dysbach nechtěl na to ani o vydání ani o honoráru něco věděti, dal nám náš rukopis nazpátek, a onu náruživost k spisovatelství zošklivil nám tak, že aspoň já jsem na vždycky spisovatelství se odřekl. Rokopis německý podržel Puchmajer, jehož dálší osud jsem se nedozvěděl. Práce ta nás velmi mnoho práce a trmácení stála, dost jsme se při ní nahádali, ačkoliv snad při všem tom ono přeložení až hrůza bídné býti mohlo; mezi tím skončil se běh filozofie, Puchmajer šel do Seminarium a já ku právům, a ačkoliv jsme se v knihovně i v Seminarium častěji sešli, však pospolu jsme ničehož více nepracovali, ''Puchmajer'' se zabejval vlastenskou literaturou a řečí, zbíral materialie k národnímu slovníku, a k dobrému českého básnictví a literatury již tehdáž mnohé plány osnoval; v mladosti své vyznamenal se neunavenou pilností, mravopočestností a&nbsp;t.&nbsp;d.“ (Až potud pan Pokorný.)
 
Sejda se kdysi náhodou v cís. král. knihovně se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským, který právě Konáče čel, a nahlednuv do staré české knihy s usměškem se tázal: „Co s těmi starými škvárami? nechceli dokonce českým spisovatelem býti?“ Tehdáž čeština byla v té největší opovrženosti, až i veřejní učitelé málo si jí vážili; jediný ''Vydra'' pevný co skála vlastenec, hájil své mateřské řeči, a jiskru lásky vlastenské v srdci outlé mládeže rozkřesati hleděl; však s malým prospěchem; předsudkové, tupení a moda v ošklivost uvodili národní jazyk, a všecku mládež přetvořivše i k vlasti lásku i k jazyku chuť vyhubili. Protož Čechem býti byla potupa, kteréž se každý pacholík, po osvícení dychtě vyhýbal, a žádný z učenců bylby české knihy do ruky nevzal, aby se za hlupáka neprohlásil. Tak svědčí toho pamětníci.
Řádek 44 ⟶ 43:
Pln ducha básnického pokusil se o vypracování básní českých, a z té příčiny Rozovu prosodii pilně studovav, v sasických verších básně skládati začal. První jeho báseň byla: Život venkovský, aneb jak ji později předělav v jiné verše a v jinou prozodii překřtil: Živobytí v kraji. Zabrav se do češtiny, tak ji zamiloval, že jejím nejprudším horlitelem se stal, a dnem i nocí toužil, aby Čechy probudiv, jazyk z opovrženosti a pohanění vytrhl.
 
Umínil sobě dle příkladu Tháma po svazcích vydávati zbírku básní od rozličných spisovatelů sepsaných, ale kde jaké společníky vzíti? Nebylo tu žádného, jedině Hněvkovského a Vojtěcha Nejedlého. Ti svých zkoušek všech podlé Rozy Puchmajeru podali, které v svazeček sepsav, nemeškal jejich brzké vydání obecenstvu oznámiti, a je k tehdejšímu Cenzorovi a nad míru učenému Čechu velebnému Fr. Faust. Procházkovi na ukázku přinesl. Procházka je přehlednuv radil mladíkům, aby prvně se důkladněji české grammatice naučili, a pak teprv o vypracování básní a jiných vydání se pokusili. Nyní Puchmajer a jeho spoludruzi neustále s grammatikou se obírajíce v krátkém čase vlastnosti a pravidla našeho jazyka si přiosobili, a již dokonalí v češtině znatelové básně opravovali a předělávali, které Puchmajer shromáždiv opět Procházkovi donesl.
 
Mezi tím přišel slavný české literatury Patriarcha, náš vysoce učený vlastenec, důstojný Pan Dobrovský k Procházkovi, jemuž on básně českých jinochů ukázal. Dobrovský práci přehlídna, ponavrhl Procházkovi, aby mladíky k němu poslal. Toť se stalo. Dobrovský okázal jim svou přízvučnou prozodii. Ti zkoušeli, a novou tu prozodii tak zamilovali, že vše, co prv dle Rozy vypracovali, znovu zase dle Dobrovského předělali, a první tu začátečníků zkoušku, kteráž již dříve oznámena byla, o něco později na světlo vydali. Chtěje Puchmajer v uměních prospívati, i svým rodičům se zavděčiti, vyvolil duchovní stav, a vstoupiv do Seminárium, zde docela Můzám a Češtině se oddal, a začátkem hned zde onde s nepřátely češtiny mnohé putky přestáti musil; ale znalec obojích jazyků vady němčiny na prsty vypočítal, a tak si vždy pokoje získal. Svou horlivostí mnohého Čecha z ospalosti a pitomosti probudiv, Češtině získal, svým vtipem, obratností, vtipným a bystrým smejšlením, svou hlubokou učeností, a proníkající důmyslností i Němce sobě naklonil, a všech spolužáků přítelem a miláčkem byl, tak že ač prvé se všichni češtině posmívali, nyní jináče smejšleli, a i česky čísti, i písně zpívati začali. V čtení a v práci nebylo pilnějšího a setrvanlivějšího nad Puchmajera; když všichni vyražením a rozmlouváním se zanášeli, on sám sedaje přehlížel knihy a spisoval, a jediné při jídle hovoru se oddav svou veselostí, vtipnými a neočekávanými nápady všecky přísedící vyrážel, a tak hlasitě svá smejšlení neobyčejná přednášel, že často jedině Puchmajera v celém večeřadle slýchati bylo. Vystoupiv z večeřadla opět se do kněh zahrabal, aneb nové spisy počínal.
Řádek 58 ⟶ 57:
V Prachaticích, kde jazyk národní hynul, hodlal Češtiny z prachu vytrhnouti, a nové ctitele jí získati. Jak velice se mu to podařilo, a jak si ho měšťané zamilovali, toho po 20&nbsp;letech dokázali, když novinami o smrti jeho se dozvěděvše, zvláště přičiněním tamnějšího horlivého a výborného Čecha Pana kaplana Františka Slámy, Puchmajerovu památku velmi slavně, truchlivě a srdečně v chrámu Páně jsou slavili. Z Prachatic přišel k svému strejci Puchmajerovi za ředitele do Oujezda, odtud brzy do Jinonic za Administrátora, kde chrám Gnídský vydal, a hned nato do Citolib ku podivení všem kněžím, které všecky přestíhl. Což za důvod slouží, jak vznešený Patrón Švarcenberk jeho zásluh a učenosti sobě vážil.
 
Po krátkém čase byla fara Radnická blíž Plzně prázdná (1806). Dávný a oslavený Puchmajerův příznivec Pan Joachim hrabě Šternberk, nejmilejší Pan bratr Jeho Vznešenosti Pana hraběte Kašpara Šternberka z vlastního vnuknutí svého, tuto velikou a výnosnou faru Puchmajerovi obětovati chtěje, mezi jinými od jiného našich četných Koryfeů, neméně znamenitého a vysoce zasloužilého Čecha Pana Vojtěcha Nejedlého požádání o tuto faru obdržel. Nemoha tento milostivý český Pán oba výtečné čekance týmž dobrodiním oblažiti, panu Vojtěchovi Nejedlému, tehdáž duchovnímu pastýři v Pečicích, jakožto dobrovolnou pomůcku, dokudžby vejnosnější fary nedosáhl, každoročně 100&nbsp;zl. vysadil, kteréžto uvolení po bolestném umrtí Joachima 1808, Jeho veleslavný Pan bratr, Pan Kašpar hrabě Šternberk velikomyslně stvrdil, a když Vojtěch Nejedlý vejnosnější nynější Mirešovskou farou blíž Plzně svého dokonalého zaopatření obdržel, uvolil se tento milostivý Pán těch 100&nbsp;zl. dětem Šebestiána Hněvkovského, Vojtěcha přítele k použití zanechati. Toto povýšení Puchmajerovo nemálo závisti natropilo u žehrajících soků.
 
Tiť na patrona šlechetného, tiť na Puchmajera oslaveného žehrali, a soukromě i veřejně proti němu mluvíce, osadníků popuditi, a osvíceného muže za kacíře prohlásíti se snážili. Však svými hanebnými pletichami vyvedli, což se nepřízni na větším díle přihodívá, že osadníci svého výborného pastýře seznavše, tím více jej milovali, a jím co drahou perlou se honosili. Radnice Puchmajerovi tím milejšími se učinily, že v okolí se svými starými přáteli, Hněvkovským a Nejedlým, pak později od roku 1816 se svým horlivým ctitelem a přítelem vydavatelem této knihy častěji se shledával. Po všecka léta buď v Žebráce, nebo v Radnicích a na Velize, pak později v Mirešovech a v Plzni se scházívali, sobě dopisovali, se radili, a své práce jeden druhému k posouzení zasílali. Ano Puchmajer s Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým skoro každoročně do Prahy putovali, tam všech věrných a slovútných Čechů navštěvovali, zvlášť ale u svého nejznamenitějšího a nejsrdečnějšího přítele Pana Raddy, Doktora a Professora Jana Nejedlého přebývavše, o vzkříšení a zvelebení české řeči a literatury důtklivě se radili a rokovali.
Řádek 115 ⟶ 114:
Po začátečných obtížnostech zřídiv sobě osadu, a všechen lid k tobě přívinuv, zabral se do svých zamilovaných prácí, a nejvíce skoumání jazyka českého a ruského se odevzdal, a slova zbíraje, buď v Thámovi aneb v Tomsovi vynechaná, slovníky rozmnožoval, které i přes čas vypracovati a vydati mínil.
 
Aby se při své unavující prácí vyraziv ducha sesílil, aby chudobě se rozmáhající podporou mocnou se stal, a žebrání vyhubiv pracovitost rozšířil, založil na vrchu holém zahradu Puchmírku. Zde si připravoval sídlo odpočinutí, tady chtěl ve svém starém věku svůj život tráviti v pokoji, a na bouřící svět a jeho motaniny a hasnoucí slávu s upokojeným srdcem v tichosti zhlížeti. Tať měla i okrasou města Radnic, i památkou jeho jména býti. Sem všecky důchody, se, všecky péče obrátil, a spatřuje skalnatý vrch v ráj se proměňovati, nejmilejší rozkoše užil. Toto podniknutí též pohanění neušlo; reptaliť lichvářové žehrající, že peníze rozhazuje marnou práci podniká, ale slzy bídných pracujících lidí setřené, a rodiny v skrytě svému dobrodinci děkující požehnaly chvalitebného podniknutí, a okrasy denně se rozvinující a stromy se rozplozující svědčily v jeho pronikajícím duchu, vytřené chuti a laskavém srdci. Všecky hodiny po svých prácech zde strávil, svým dělníkům dohlížeje, a oumysly v skutek uváděje. Při takovém dohlížení se stalo, že dívaje se na hasící vápno, do vápenice spadl a nohu si opařil. Dlouhá nemoc byla následkem té nešťastné příhody, a churavost na noze až do smrti trvala.
 
Příznivec a patron Puchmajerův, oslavený Joachim Šternberk, přešel do věčnosti, a Puchmajer slavil jeho památku výbornou pohřební řečí a oslavou k vděčnosti a pobožnosti povzbuzující (1808 dne 18.&nbsp;říjnaú. Kašpar učený bratr učeného Pána, ozdoba českého panstva, sláva učené Evropy, nastoupil panství, a Puchmajer u něho ještě větší lásky a přízně si dobyl. Získav sobě náklonosti slavného rodu, všecky schopnosti vynaložil, aby svým příznivcům se zavděčil. Protož vydávaje pátý díl básní, svému Patronovi Kašparovi ze Šternberku (1814) je obětoval, a z vděčnosti dle způsobu mnohých básnířů jména nejznamenitějšího, jak na historní tak v králohradeckém rukopisu, a v celém rodu oslaveného Vévody Jaroslava Šternberka již nyní veřejně užíval, a svým spisům předložil. Dle jeho příkladu jednali mnozí jiní, téhož věku vlastenští spisovatelé, kteří buďto svá latinská neb německá jména do českého přeložili, aneb některé slovanské jméno svému předešlému připojili. Jako jinde péčoval i v Radnicích o to, aby vzdělav sousedy, je šťastnějšími učinil. — Rozlévaje svého vlastenského ducha mezi ně, a častějším rozmlouváním jich poučuje lásku k vlastni do srdcí vštěpoval, cit šlechetnosti probuzoval, chtivost a žízeň po čtení rozmnožuje zvědavost, i čtením i povídáním sytil, a připraviv ke všemu dobrému hebká srdce, a zmocniv duchy, první čtenářskou společnost v Radnicích založil, aby se osvícenost mezi sousedy šířila, a v jasném a vzdělaném potomstvu památka po něm pozůstavila. Ustanoviv řád a zřídiv zákony pro společnost s obzvláštním přispěním a horlivým namaháním pana Direktora Pouka, podal svého podniknutí zemskému řízení k potvrzení, a obdržev pochvalu i potvrzení, první v Čechách čtenářskou společnost založil. Z toho ohledu již v listu od 11.&nbsp;ledna 1818 vydavateli téhož zaslaném takto píše:
Řádek 127 ⟶ 126:
Stalo pak se slavné otevření této společnosti dne 28.&nbsp;září 1818. Až podnes v Radnicích první do chrámu slavný průvod oudů české společnosti v živé paměti jest, až podnes starci i dítky s radostí a pozdvížením svého ducha vypravují sobě i cizím, jaké radovánky se v ten den rozvíjely, jak krásné osvícení, z moždířů střílení, zpěvy a hudby slavnost navždy paměti hodnou oznamovaly, jací vznešení hosté svou přítomností společnost poctili, a jak u vnitř ředitele horlivého, jadrná a všecky vnitřnosti pronikající řeč Čechů ze sna probudila, a všickni láskou k vlasti rozníceni jsouce slibovali, že svého jazyka, své vlasti hájiti, sebe, své dítky a sousedy se vší snážností vzdělávati budou, aby se hodnými slavných otců syny učinili. Tato první společnost, její základ a zákony staly se vzorem všech ostatních v Čechách; a tak duch Puchmajerův a jeho rozhorlující láska po celé vlasti váne, a svůj trůn v srdcích šlechetných Čechů pevní a šíří. O kýž nebe následovníky Puchmajera k zachování této společnosti roznícuje, posilňuje!!!
 
Od té doby cosi neobyčejného osadníci na svém řediteli zhlíželi, a svým učeným a oslaveným představeným, jemuž vůkol rovného není, se honosíce za šťastné se pokládali, že na něho patří, a jeho pokynutím se řídí. Puchmajer pak nemaje dosti na tom, svou vlastní jadrnou a ohnivou výmluvností oudy své společnosti ku setrvání a pilnému kupování a čtení knih povzbuzovati, několikráte ku čtvrtletní schůze i spisovatele téhož pozval, jeho ku společnosti řečnici zanechal, a tak tomuto ustavu ještě větší vážnosti dáti se vynasnažil.
 
Skutečně však, kde Puchmajer k svým osadníkům mluvil, usta jich na jeho ustech visela, pronesli zde žádost jakou, v mžiku si vyplniti toužili. Tohoť důkaz, když nešťastnými vojnami a příhodami i kostelní stříbro na oltář vlasti za obět se kladlo, když i v Radnicích monstrancí, práce mistrná, podiv umění, měla obětí býti, Puchmajer mluvil, a osadníci, ne boháči svůj poslední peníz snášeli, aby žádost svého pastýře vyvedli v skutek, a vyplativše monstrancí ozdobu svému chrámu, své vlasti zachovali.
Řádek 151 ⟶ 150:
Při příjezdu do Čech ruské císařovny Matky prostředkem pana hraběte Františka Šternberka ji Její císařské Milosti obětoval, která tu obět vlídně přijala, až pak nákladem českého vznikajícího Muzeum skutečně se vydala. V tom pracném vydávání ruské grammatiky, i českého slovníka, pan Václav Hanka korrekturu obstarával, která zvláště v ruštině mnoho trmácení působila, jelikož sázeči musili napřed v ruštině sázeti i čísti se naučiti, a když jednoho po druhém to omrzelo, čtyry sázeči po sobě do práce se vzíti musili.
 
Za vypracování a vydání té grammatiky následku obdarování z Rus a slávy pozůstávající více se nedočkal. I na Rymovníku neustále pracoval, a předzvídaje brzké své skončení, vydavateli téhož jej vlastnoručně ku vydání odevzdal, a důvěrně i písemně o brzké vydání žádal, dokládaje: „že 15 skoro let na to spisu pracovav, nerádby byl, aby on se po jeho smrti někomu jinému do rukou dostal, a snad pod jiného jménem světlo Boží spatřil, a říci se mohlo: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Hos ego versiculos feci, tulit alter bohores.</span>}}''“
 
Ještě tu zimu před svou smrtí sepsal Cikánku, ku kteréž práci náhodou povzbuzen byl. Chytiliť na Radnicku cikány; muži v žaláři v Plzni, a ženy s dětmi v Radnicích pod dohlížením byly. S těmi se obíraje, a číperného pacholíka neustále u sebe maje a ho živě, celý den s ním rozmlouval, na slova se vyptávaje, skoumal vlastnosti jazyka až dosud málo známého, a sepsav grammatiku cikánskou, a Hantýrku svého skoumání požitku učeným podati mínil. V té případnosti vydavateli téhož psal listem od 5.&nbsp;března 1820 takto: „Má ruská grammatika jest tištěná až na jeden arch, a nyní se zdržuje pro předmluvu, kterou pan Dobrovský vyhotoviti slíbil. Jak jsem letošní zimu ztrávil, a čím se obíral přiložené Románi Čib Vám oznámí. Můžete posouditi, jakých obtížností jsem přitom míti musil, když jsem i litery pro abecedu formovati musil. Bájky jsou nejdříve opsány, a poněvadž jsem později v grammatice některá složená písmena zjednodušil, tedy ty by se předělati musily, na př. k z kch, x z dž, ć za dz. Nemáme posavád pokud vím nic v této řeči, a snadbychom se učeným zavděčili, kdybychom mou prácičku na světlo vydali. Odesílám Vám to k nahlídnutí. Co se Hantýrky týče, na její vyskoumání nyní všecku pilnost vynaložím, budeli lze ji rozmnožiti. Co pak dělá můj Rýmovník? a&nbsp;t.&nbsp;d.“
Řádek 161 ⟶ 160:
V Praze moudří lékaři všecko umění vynaložili, aby mu k zdraví dopomohli, vlasti ho zachovali, však lidské vynaložení nic neprospívalo, kde již síla vymřela, a ji jiskra života hasla. Puchmajer uznal jejich přičinění, a i do Radnic píše, a na svém uzdravení nepochybuje, jejich skušenosti a moudrosti dosti vynachváliti nemohl. Ač nemoc tělo svírala, duch předce nemdlel, a i v nejtužší nemoci pracuje navštěvováním svých přátel a jich rozmlouváním se těšil, a svého ducha výšil. V těchto shromážděních o literatuře české rozmlouvaje vypravoval, co, a jak ještě podniknouti míní, ouplnéholi zdraví nabude. Ač nepochyboval o svém uzdravení předc opatrný jsa všecko spořádal, jakoby i hned do věčnosti přejíti měl, i své se tisknoucí knihy i svůj domov maje na starosti, domu psal, aby hosté o kostelní Radnické slavnosti na den sv.&nbsp;Václava tak uctěni byli, jako v jeho přítomnosti, a na posteli archy se tisknoucí ze své Cikánky a Hantýrky tak opravoval, jakoby nejlepšího zdraví požíval. Přítomnost ducha ho až do poslední chvíle neopustila, stále prácemi svými se obíraje s svými přáteli rozmlouvaje své čelo jasnil, a srdce obveseloval. Ještě v pátek 29.&nbsp;září ráno v 10&nbsp;hodin jedna venkovská paní v Praze jsoucí ho navštívila, a mu vypravovala, jak se všickni na něho těší až se uzdraviv, vrátí, a s jakou srdečností a s jakým plesáním jej všudy vítati budou. Jako zdravý s ní rozmlouvaje, a o její posloužení a uctění se staraje, s velikým jeho srdce pohnutím spatřoval, jak po vší zemi vlastenci o něj péči majíce se na jeho zdraví a polepšení vyptávají, a své ubíhající hodiny láskou obecnou oslazoval. I ráno i odpoledne ještě ho přátelé navštěvující těšili, a o rozličných předmětech rokovali, a na večer v 9&nbsp;hodin Puchmajer usnul v Pánu.
 
Tělo jeho bylo dne 2.&nbsp;října odpoledne v 4&nbsp;hodiny z obecné nemocnice v slavném průvodu, jejž dobrovolně vesti se uvolil náš nad míru horlivý Čech a zasloužilý vlastenec důstojný pan kanovník na hradě Pražském Pan {{Nečitelný text|text=?uger|strana=XXX.}}, pak u vyprovázení mnohých vznešených a učených osob, zvláště pak všech českých vznešenějších učenců, ku kterému cíli uspořádáním pana raddy a professora Nejedlého, jakožto od nebožtíka vyvoleného zástupníka pozůstalosti, a věrného přítele, množství vozů průvod nasledovalo, až na sv.&nbsp;pole ve Volšanech vezeno, tam v přítomnosti všech jeho bývalých ctitelů a přátel pohřbeno, a druhého dne, totiž 3.&nbsp;října při podobné schůzce truchlivých vlasti synů a příznivců zemřelého v 10&nbsp;hodin ráno ve farním chrámu Páně svat. Apolináře za jeho duši mše svaté čteny byly. ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sit illi terra levis.</span>}}''
 
Tato neočekávaná smrt zarmoutila po všech Čechách vlastence, a slzy a truchlivé slavnosti poctily i po smrti uměn a moudrosti miláčka a pěstovatele. — Puchmajer byl skrovné štíhlé postavy, bystrého pronikajícího oka, a ačkoliv postavu ouhlednou neměl, kdo se mu ale bystře v očí podíval, mohl hádati co v něm vězelo. Příložené vyobrazení má vlast co děkovati přátelství a vážnosti pana raddy, Doktora a professora Jana Nejedlého pro nebožtíka, an na mé požádání obrázek tento dle uskrovněného vyobrazení Puchmajera před několika lety od jistéhosi c.&nbsp;k. vojenského kimsara vyhotoveného a v dědictví pozůstalého vypodobnění tuto vyrýti dal. Ačkoliv se zde veliké podoby očekávati nedá, jelikož snad původní obraz valného zdaření neměl, (ačkoliv mnozí Puchmajera od mladších let přátelé a znatelé soudí, že Puchmajer zde dobře podařen v tom okamžení, když v přemejšlení byl pohřížen, a pan radda Nejedlý prý od našeho výborného vlasteneckého malíře P.&nbsp;Vachka dle původního malého obrázku Puchmajera ve životní velikosti vyobraziti nechal, který prý velmi podařen jest, a jejž tento pan vlastenec u sebe má), nyní však od rytce, jenž Puchmajera jaktě živ nespatřil, předělán býti musel; nechť obraz vypadl jakkoli, na dobrém oumyslu vydavatele, by tímž našemu přezasloužilému vlastenci stkvělejší památka se působila, pochybovati, bylaby trestu hodná svévolnost. Stalo se, co mohlo, ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|et ultra posse nemo obligatur</span>}}''. Sám spisovatel tohoto životopisu dosti za živobytí nebožtíka naň dorážel, by se v svém starším věku od nějakého znamenitého malíře pro potomky vyobraziti nechal, i nebožtík také svolil; ale vždy to jenom oumyslu zůstalo, ať smrt poslez uktrutně na kvap ono vyvedení zamezila. Toto budiž řečeno na vejstrahu všem naším slavným a zasloužilým vlastenským spisovatelům, by z lásky k vlasti a potomkům ještě za času se o to starali, aby vyobrazení jejich podoby od nějakého důkladného malíře čistě a podařile se vyhotovilo. Neníli oným učeným a vážným mužům pro jich osobu na tom záleženo, jest na tom záleženo vlasti a literatuře, a jak jich jména, tak i také podoby patří vlasti, kterých ona jako drahého pokladu zachovati touží, a od nich své cti a slávu slušně očekává, aby se říci mohlo:
 
<poem lang="la">
Řádek 176 ⟶ 175:
Mnoho Čechové od svého pracovitého, rozumného, a i skryté umění tajnosti pronikajícího vlastence k očekávání měli, mnohé práce v porodu, mnohé v oumyslu smrt zmařila, a Čechové jediné těmi se těší a honosí, které vydal, a které se po vší zemi čtou. Vydalť 5 dílů básní, ruský pravopis, Chrám Gnídský, Pojednání o hospodářství, ruskou grammatiku, Bylinářství a Cikánku. K Dobrovského Slovníků nejvíce příspěvků sezbíral.
 
Rymovník ''(<span lang="{{Cizojazyčně|la">|opus pofibumum</span>}})'' vydává se od spisovatelé téhož; a jestliže v Rymovníku zde onde nalezá se něco nedokonalého, připomenouti sluší, že skladatel mezi tiskem ještě na něm pracovati, a jej opravovati oumysl měl, vydavatel však z vážnosti k nebožtíku, a pro uvarování vší mrzutosti, práci tu bez proměny slovo od slovo zanechal, a vyjíti nechal tak, jak se v rukopisu Puchmajerovo vynacházela. Aspoň jest to skutečné dílo Puchmajerovo. Bez toho hned v prvním vydání ouplné důkladnosti nelze očekávati, však opraviti a předělati vždycky lehčeji, nežli něco prvotně a původně vyvoditi. ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Inventis facile est addere.</span>}}'' Mimo to ještě také básně, pod jménem: ''Fialky'', všecky sebrané a opravené na světlo vyjdou; jeho kázaní se opisují, a kde jaký spis, aby ničehož po něm k zahubení nepřišlo, se vyhledává, a všecko časem svým Čechům se podá.
 
Jak vysoce i u cizích národů jeho spisy jsou váženy, dokazují mnohé recenze v cizozemských literních novinách, mezi jinými i list od znamenitého literátora, na slovo vzatého orientalisty, pana professora ''Batra'', jenž teprv po Puchmajerově smrti nan došel, a mě milostivostí Pana Hraběte Kašpara Šternberka propůjčen byl, který tuto zoumyslně v původním jazyku kladu:
 
{{Rozšířit|chybí německý text na str. XXXIII. až XXXIV.}}
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Životopis_Jaroslava_Antonína_Puchmajera“