Wikizdroje

Z pamětí krevních písařů/X. Z času, kdy boj o svobody král. č. náhle jest ukončen: O katu královském: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m {{Poznámky pod čarou}},
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| AUTOR = Josef Braun
| TITUL = Z pamětí krevních písařů
| ČÁST = X. Z času, kdy boj o svobody král. č. náhle jest ukončen: O katu královském
| PŘEDCHOZÍ = IX. Když císař Karel V. u Mühlberka zvítězil a král Ferdinand do Litoměřic volal
| DALŠÍ = XI. Z pronásledkův Bratří Českých
}}
{{Textinfo
| TITULEK = X. Z času, kdy boj o svobody král. č. náhle jest ukončen: O katu královském
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Josef Braun|Josef Braun]]
| POPISEK =
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD old 70
| ZDROJ = BRAUN, Josef. ''Z pamětí krevních písařů.'' Praha : F. Šimáček, 1886. s. 140–156. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/11667660 Dostupné online.]
| JINÉ =
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 40:
„Ah, ten krejčíř vyzáblý, člověk lstný i lakomý — —“
 
„Zdaliž ku zlému hodí se kdo ze spravedlivých? Však potřebují krok hadí, zrak liščí a spár vlčí — a toho trojího má Kutníček až nazbyt. Pamatuješ-li, kterak s mužem sestry tvé o svobodný odpad vody nápadné<ref>Voda „nápadní“ neb „dšťová“ — <span lang="{{Cizojazyčně|la">|aqua pluvia.</span>}} Práv městských mra.&nbsp;Koldína hl.&nbsp;LIII—LVI.</ref> v sousedstvu tak se hrdlil, až jej přeď právem lstně o kolik kop uhrdlil —“
 
V téže chvíli ozval se z vedlejší jizby pláč nemluvněte. Paní Anežka sebou trhnula a muž k ní zahovořil:
Řádek 78:
„Jsem kat královský i kat krále, bratře můj!“ mluvil Filip Rys hlasem pevným, odloživ širák a odhrnuje tmavé, jen málo prošedivělé čupřiny vlasů do čela se mu deroucí. „Byl čas již, abych ruce své očistil v krvi toho, jehož skutky v zemi této k nebesům o ni volaly. Ty trneš a bledneš, bratře můj, a jistě dobře víš, co se v království tomto v posledním čase sběhlo. Když král na vaše svobody a zřízení zemské svévolně a hříšně sahati se jal a když vy jste sobě jednotu tří stavů tak jakž všem lidem poctivým příslušelo, sobě spůsobili, abyste hříchům královým na vás i na zemi páchaným bránili, a když ale Fortuna lstná jemu a bratru jeho vítězství dopřála, že ''vás'', ''sám'' se prohřešiv, za obžalované před sebe postavil, že vás jako lidi nedůstojné a rebely ohavné odsoudil, o práva zřízením zemským stanovená oloupil, že vás o všecky výsady obral, vás ožebračil a království toto k pádu, neříkám-li poslednímu, věř, jistě předposlednímu přivedl, — známo tobě. Rovněž i to, že před osmi týhodny<ref>22. srpna 1547.</ref> na rozkaz jeho čtyři nevinní rukou mojí odpraveni. Avšak ani ty, aniž kdo z vás v celé zemi naší ví, co dělo se v temných sklepeních hradu královského s uvězněnými jatci rebelly. Ptám se tebe, Kašpare, zdali bys byl silen dost nástroji pekelnickými ''mučiti'' člověka, jenž na tobě nějak se prohřešil, ale jemuž jsi již za to česť i statky pobral a nad nímž již vyřekl jsi napřed: hrdla ztracení? Ptám se tebe ale, bratře můj, zdali by se ti ruka nechvěla, když bysi věděl v duchu mém, že lidé takto mučení jsou — ''nevinni''?
 
Tak se stalo, že z panského poručení kráčel jsem poprvé dolů do sklepení, abychom mučili Václava Pětipeského, jenž vzpoury proti královi, jak víš, také se súčastnil. Páni, za nimiž v uctivosti jsem kráčel, nepomyslíce, že by také ''kat'' latině rozuměti mohl, všelijaké posměšky z těch, k nimž právem útrpným přikročeno býti mělo, sobě tropili. A slyš, já zřejmě vyrozuměl, že ''trápením prý má býti z nich vynuceno to, co sami nevědí a co se nikdy nestalo'', jen když prý se to králi bude hoditi, aby alespoň na oko, před ostatním světem mohl důvodným ukázati kruté ponížení a potrestání všech stavů království tohoto. Toť prý ovšem tajemství, smál se pan Žabka, moravský podkomoří, které by volalo i svolalo celou zem znovu do zbraně, kdyby prý smělo — mluviti. V té chvíli poznal jsem sebe sám, v té chvíli viděl jsem, že jsem zhřešil, žádav si po zabití Rousovského života, v té chvíli viděl jsem, že sloužím — zločinu. Oh, což jsem se třásl, když jsem Pětipeskému <span lang="{{Cizojazyčně|la">|fidiculae</span>}}<ref><span lang="{{Cizojazyčně|la">|Fidiculae</span>}} — housličky, nástroj k mučení.</ref> připínal! Ale ten, hrdina, nevyznal ničeho. Jak jsem se nad jeho hrdinností sám před sebou zastyděl a jak pevně zapřísáhl, že učiním pokání! A již jsem je začal prováděti. Život jsem nasadil, aby ještě v týž den věděl Pětipeský i ostatní vězňové, co páni, k trápení se ubírajíce, mezi sebou hovořili. Proto také nevyznal ani jeden z nich ničeho ni za největších bolestí. Královi zmehlo. Pln zloby vyřkl nad nimi ortel. Ale ten já již nemínil vykonati. Měl jsem již všechno schystáno k útěku. Avšak v den poslední, s jehož večerem mínil jsem ujíti, zabušili na mé okno žoldáci královi. Nevím, byla-li v tom lesť, že mi ničeho napřed neoznámeno, ale poněvadž i jindy někdy tak se stávalo, odvedli mne beze všeho předchozího oznámení ke krvavému dílu, jímž sněm Bartolomějský před tváří všech sněmovníkův i lidu z měst Pražských měl býti zahájen. Slyšel jsi, kterak hrdinně ti dva ze stavu městského a dva z rytířského dokonali za hlučení bubnův a vřavy a smíchu žoldáků, jež přehlušila poslední jejich slova. Oh, jak děsno mi vzpomenouti okamžiky, kdy sinavé rty starce před mým špalkem stojícího ke mně zašeptaly: „Rád umírám, ale jen jeden jediný hřích odnáším: že jsem kdy sloužil ''tomuto'' králi —“ Oh, jak hrozno vyznati, že tento stařec byl — otec mé Liduše, Jakub Fikar z Vratu —“
 
Hlas Kašparova Filipa až dosud pevný, náhle se zachvěl a široká jeho dlaň zakryla si tvář. Hospodář seděl tu jako by bez dechu; oči nehnutě v prázdno upřeny a pravice jako by se křečovitě zatínala v pěsť… Za dlouhou chvíli panovalo tu ticho opravdu hrobové. Zdálo se, jako by duchové mučenníkův, o nichž tu mluveno, na křídlech podzimního větru, jenž prudce i kvilně do oken zaléhal, až sem se snesli, žádajíce za vpuštění — — Teprve za dlouhou dobu začal Filip znova mluviti:
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Z_pamětí_krevních_písařů/X._Z_času,_kdy_boj_o_svobody_král._č._náhle_jest_ukončen:_O_katu_královském“