Námluvy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování povídky |
dokončení povídky |
||
Řádek 253:
Přitom se opět snaží Cilku vzíti za ruku, což se mu konečně podaří, neb není v ní již žádné síly; myslí, že se musí zvrátit.
„Hezčí holku, než ty jsi, Cilko, ani nikdy jsem neviděl,“ mírně a lahodně pokračuje hoch, „a přece jsem byl šest let ve světě a učil jsem se ve městě. - Když se ti do očí podívám, s tebou tančím, vedle tebe sedím, myslím, že jsem v ráji. Což jsem si kdy jiné holky všiml? Řekni sama, víš o nějaké, s kterou bych chodil neb s ní se vodil? Co jsem zas doma, koukám jen po tobě…“
A Havel se ruky její již nepouští, pořád ji drží a tiskne k prsům. Ne, není možná, aby v tom byla samá jen faleš; pak by lhal celý svět a všichni lidé by nestáli ani za šňupec popelu. Ale přec vrtí Cilka ještě nedůvěřivě hlavou.
„Rodiče mi chválíš,“ rozjímá, „mne také právě nehaníš, ze šatů si prý také nic neděláš, a přec se mnou za mládence jíti nechceš; musí v tom tedy býti jakýsi zvláštní háček.“
„A ten ty dosud nevyzkoumalas?“
Přiznává se, že ne.
„A matku máš, kteráž celým horám vykládá všecka znamení a sny, a budoucí věci jimzvěstuje?“
Cilka prý ještě neví, kam to míří.
„Krásnáť to věru prorokyně, když ani neví, že děvče se nikdy za toho nedostane, s nímž byla o svatbě za družici, a dostane-li přec, že s ním v žádné svornosti nežije! Říkávala mi matka moje kolikrát, abych si na to dobrý pozor dal, a vždy dotvrdila příkladem. Vím, že to pověra, a jsem pro tento nový pokrok, ale tenkráte při něm nestojím, nechť se mi každý za to vysměje do očí. Dbám od mladosti každého jejího slova, budu i toho dbáti. Podivno věru, že matka tvoje takovou věc neví.“
„Jakpak by tohle nevěděla,“ zastává se matky Cilka a přitom hoří jako moravský mák.
„A ty to tedy také víš?“
„Ba právě, že vím.“
„A chceš přece jíti se mnou za družici?“
„Proto jsem sem přišla, pro nic jiného.“
„Ty mne tedy nechceš?“
„To neříkám.“
„Jak se mi z toho vyvlečeš?“
„My dva pro sebe nevyrostli.“
„Kterýpak mudrc to hlásá?“
„Každý ti to řekne.“
„Co mi po lidech? Nechť si mluví, co jim libo! Ale však oni to neříkají; to ty jen sama máš takový vrtoch ve své hlavě.“
„Snad vím, co býti může a nemůže.“
„Ba nevíš, když takhle mluvíš. Máš jiného v srdci, že se mi pořád vytáčíš?“
„Jen jdi a nepovídej!“
„Ty také nepovídej, do čeho nic není!“
„Jaképak by to bylo? Ty máš chalupu, pole, les, řemeslo, a já - nemám ani za makovo zrno.“
„Právě, že mám, mohu si vzíti děvče podle libosti a nemusím si žádnou bráti jen podle peněz. Ta, kterou si vezmu, nebude žádná jiná než ty.“
„Nedrýždi ne, Havle! Beztoho se mi již dělají kola před očima a na uši neslyším, krev ve mně vzbouřená do jedné kapky.“
„A ty mne zas netýrej; již se ve mně zdvíhá žluč. Uděláš nejlépe, sebereš-li svou rozmarii, dáš-li ji zas do šátku a doneseš-li všechen ten hejl co nejdříve Verunce, aby se mohla do zejtřka po jiném mládenci ohlédnout. Nechceš-li jí to dát sama a vyřídit, co ji vzkazuji, nuže, půjdu rád s tebou a povím jí ústně, že se jí zejtra za mládence nepostavím, poněvadž jsem si tě dnes namluvil. Zároveň jí řeknu, aby se již hned také postarala o jinou družici, neb nechci, aby od téhle chvíle někdo na tebe koukl, nerci-li tě prováděl. Kdybys byla ke mně tak upřímnou, jako já k tobě, řekla bys: ‚Dobře máš‘, a do posvícení bysme byli dávno svoji.“
„Havle, nezkoušej mne tak do tuha; vždyť je to již proti bohu! Co bys chtěl, nejsou věci možné… Ani ve snu jsem si to nikdy nepřipustila, ani za dne nikdy nepomyslila. Rodiče někdy mezi sebou řeč mívali o tom, co by mně mohlo přijít dobrého, ale o tobě nikdy a nikdy se nezmiňovali. Do smrti tobě otec tvůj nedovolí, abys si vzal chudou holku, třeba tys ji chtěl.“
„O to žádnou starost neměj; škoda, že není doma; pověděl by ti to sám. Řekl mi onehdy: ‚Ty, Havle, připadáš mi, jako bys pálil za tou hrobníkovou? Že to byla ona, jíž pomáhals svézti s hor samotížky? Koukal jsem na vás s naší louky. Máš, chlapče, moje oči. Kdybych byl v tvých letech a mohl si vybrat jako ty, jinou bych si nevzal než ji. Je z dobrého hnízda a přitom jako když ji z vosku vytlačí‘ - Ale já si tě pořád namlouvám, a ty ani hlesnutím ještě v ničem mi nepřisvědčilas. Snad bys přeci jen raději jiného a bojíš se mi to vyjevit, když vidíš, jak tuze o tebe stojím? Což ti otec nikdy nepověděl, jak si ho nadcházím?“
„Havle, Havle! pořád tě napomínám, abys boha nehněval… Copak ti mám říci na tvoje slova? Však ty dobře víš, že bych se dala za tebe na kříž pověsit…“
A již se neudržela; hlava tak velice se jí zatočila, že mu padla přímo do otevřené náruče.
Právě naproti nim v okně vycházel měsíc, jako když ho nejpěkněji ze stříbra uková; kudy po nebi večerním se ubíral, tam zůstala po něm stopa růžová…
Nešla jen mladá Cívková před posvícením k matce pekařit, i za mladou truhlářkou nesla holčice plný koš všelikého zboží, když vstoupila přes práh nizounkého hrobařova baráčku, kdež otec v síni již vytápěl pec na koláče. Muž přišel za Cilkou na čerstvé jitrnice, ale cizího nikoho s sebou nepřivedl. Havel si nežádal jiného vidět a poslouchat než ji. Říkali lidé o něm, že by za svou mladou ženu duši dal; ani mladá Cívková si netroufala říci, že to pravda není; vždyť si při ohláškách objednal takové interády, div že se kostel nesesul.
„Kdož by mi řekl o žních, že budu do posvícení vdaná a za koho!“ vzdychla si blažená Cilka, když sedala k večeři vedle muže, naproti blaženým svým rodičům.
„Ó, já to navlas věděla, že budeš míti jen krátké námluvy,“ matka na to, „jen si pamatuj, že jsem ti vždy říkávala, když po obědě, sotva jsme lžíci položili, tak zčerstva stůl utíralas: ‚Uvidíš, holka, že to jednou na tebe trhne z čista jasna - a také trhlo!‘“
{{Konec formy}}
| |||