Námluvy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování povídky |
pokračování povídky |
||
Řádek 142:
Ač si Cilka pevně umiňuje, že učiní, jako stará Boubelová, když ji přestal Matěj chtíti a ona si ho nemohla z mysli vypuditi, přec kouká bedlivě po louce, zdali někde v trávě nespatří nějaký čtyřlístek. Panebože! nejen jeden, nýbrž celý keřík právě vedle cesty její se vypíná. Již natahuje po něm ruku, ale včas si ještě vzpomene, „šťastné že jsou ty oči, které ho uhlídají, ale nešťastné ty ruce, které ho trhají“. Rychle od něho se odvrací.
Zblízka je teprve viděti, že mají u truhlářů tuze pěkný domek. Lišty jsou bílé, stěny prorůžovělé a obliny tmavočervené, jak to do té nynější módy teď všude na horách malují. Okolo oken do sednice pne se růže, ještě nad ní bůhvíco poupat polorozkvetlých a v kraji zajisté po růžích nikde již ani památky. Říká Havel, že mu stojí jeho zahrádka za království, je to na ní vidět, že ji má oblíbenou a jakou si dává s ní práci. Všecky stromy má pěkně dokulata přistřižené zrovna jako kupky, v řadách za sebou postavené, jako vojáky. Kde má to ovoce na nich přemoci, u každé sněti podpěra. Hle! tam i besídka celá obrostlá terčemi bílými a červenými - to jsou ty jeho barvy - není do ní pro květ ani vidět. To si sestra mladé Cívkové pohoví, až zde bude v neděli odpůldne sedět a ma modlitbách si říkat! Což je to již jisté, že ona právě sem se dostane? Ach, co si mladá Cívková do hlavy vezme, státi se musí. Vždyť ji muž její také dlouho nechtěl, ale ona ho konečně omámila přec. Myslí si se sestrou sem a také ji sem dostane… Jen kdyby ta se aspoň po ní nevrhla, a Havel s ní byl šťastným…
Jde okolo chléva; tři krávy se na ni ohlédnou, jsou kulaté a strakaté jako kraslice. Co jí to nad hlavou zašustilo? Ach, lejsek vylít z chléva, má tam nad žlabem hnízdo. Je vidět, že tu bydlí dobří lidé, jinak by se tu nezdržoval.
Což není ani skřítka doma, že se nikde nic nehne? Jen holubi jsou venku a klubají za stavením v rozhorech zrní; všichni jsou bílý jako padlý sníh, a na dvoře chodí několik slepic za kohoutem. Je jako bažant, samé zlaté a červené peří. Jak Cilku spatří, zapleskne z ničeho nic křídly, vylítne na ochmelený plot, natáhne krk, přimhouří oči a - zakokrhá třikrát po sobě, co v něm hrdla, jako by ji chtěl hodně přivítat.
Cilka se raduje, znamená jeho zpěv, že bude v domě tom tuze ráda viděna. Zajisté je jen starý doma, a Havel kamsi odešel. Kéž by to byla pravda! Měla by pojednou po strachu a nesnázích. Stařec jí přeje, dobře u něho pořídí. Jak ji zdaleka spatří, již na ni volává: „To tys?“ Jestliže on rozmarii od ní přijme, pak také nedovolí, aby Havel si vzpomněl na nějaké vytáčky; bude se musit s ní za mládence postavit. A pak se děj po vůli boží…
V síni taktéž prázdno a ticho. Ach, tu v koutě stojí ještě jarmara staré truhlářky. To na ní ptactva a kvítí namalovaného! Teď již ani tak pěkné jarmary nedělají; natřou je jedinou barvou a dost. Však tu dlouho státi nebude, sestra Cívkové brzo kamsi na špejchar ji odstěhuje a postaví si právě na to místo svou, aby ukázala, že ona tu teď paní. Neměla by to udělat; kdyby byla Cilka tou budoucí nevěstou, jarmara stará by tu musila pro památku na svém místě zůstat. Takovou hospodyni, jako byla nebožka, může teď se svíčkou hledat; dělala vše jistě, jak to býti má, a ne jako nynější hospodyně podle pohodlí. Za jediný den vždy vyprala, stloukla, vylištovala a chleba napekla.
Teď - teď se cos ozvalo… Ano, vrzl v sednici písek někomu pod nohou. Již zas buchá v Cilce srdce, jako když k ní Verunka včera s novinou přiběhla, že jí má jít za družici a Havel že bude mládencem. Nadarmo si zas přeje, aby mu mohla dáti trochu rozumu…
Dveře u sednice jsou pootevřeny. Teď pozor! ať nic nevyvede ve svém pomatení! Vstoupí na práh, chce se rozhlédnout, ale nevidí ničehož, má na očích jako vlčí mlhu. V okně se něco míhá, sedí tam někdo, ale nemůže dosud rozeznat, zdali to starý či mladý, dělají se před ní v jednom kuse kola ohnivá, a na uši ani neslyší, hučí jí v nich, jako když se všechny lesy před bouřkou rozburácejí… Je to asi mladý, neb drží v ruce list, který ho celého zakrývá, jinak by ji již musil vidět. List ten celý potištěný, jsou to zajisté noviny; teď se obrací, konečně ji zahlédne. Zapálí se přitom v tváři jako ona.
Ó, není Havel jen nejhodnější hoch v celém Ještědě, ale hezčího tam také nemají. Nese hlavu vzůru jako jelen a žádný v lese buk není tak rovně rostlý jako on.
„Pochválen buď Ježíš Kristus“ ozve se Cilka konečně ve dveřích, ale jest ji sotva slyšet, má krk, jako když jí ho někdo vší silou stáhne.
„Na věky - vítám tě,“ on na to, ale není ho o mnoho více slyšet než ji, i jeho jako když někdo škrtí.
„Pěkně ti děkuji za přivítání.“
„Sedni si - na lavici nesedej, to by bylo hezké; zde, tuhle na židli ke stolu se posaď.“
A Havel ji podává červeně natřenou lenošku.
„Vždyť hned zas jdu; k čemu bych teprv sedala?“
„Snad mi přec dříve povíš, co nám dobrého přineslas?“
„Mnoho ne, jen srdečné pozdravení od nevěsty Verunky Adamové, že má zejtra nakvap svatbu, poněvadž se ženichův dědeček rozstonal a tu snad již dlouho nepobude. Zve tě tedy, po prvé, po druhé a po třetí, abysi se jakožto ženichův nejbližší přítel zejtra ráno zajisté za mládence postavil a ji v lásce a přátelství do kostela na oddavky doprovodil. Zde ti posílá rozmarii a šátek. Byla by sama přišla, ale musila si do města pro věnec a střevíce.“
Tak, měla to odbyté. Díky bohu! Zhluboka si oddychuje. Dobře jí to šlo, vida, tuze dobře, jako když na růženci říká, ani jednou se nezmýlila. Rozmarii také neupustila, když před Havla na stůl ji položila. Vzala ji pěkně ze šátku, složila ho do čtyř rohů a kytku s fáborem jím přikryla, aby kdo maně vejde, ji neuhranul. Teď byla se vším hotova, přišla řada na Havla, aby promluvil. Co asi řekne? Zdaližpak mladá Cívková přec jen nevyhraje?
Ó, vyhraje, ba že vyhraje; Havel kouká na rozmarii a ani dost málo přitom se neusmívá. Přemýšlí; chce ji asi přec jen odbýti a neví ještě jak do toho.
„Slyšel jsem, že dnes Verunku s Honckem třikrát ohlašovali, a nadál jsem se, že mi řeknou, abych jim šel za mládence,“ povážlivě pravi Cilce, „však nežli slíbím, že se dostavím, musím vědět, která to družice ženicha povede.“
Již to tu bylo; v Cilce se zatajil dech.
„Když je ženich v smutku, nechtějí strojit veliké hody a míti mnoho svatebníků. Bude na svatbě jen jeden mládenec - a jedna družice.“
„A tou snad budeš tz, když mi rozmarii přineslas?“
Cilka kývne, ale jak jí přitom je, nikomu vypovědět nemůže.
„Tedy vyřiď Verunce, že za vzpomenutí pěkně děkuji, ale že se jí za mládence postavit nemohu,“ on na to tak pokojně, jako kdyby pravil jen obyčejnou věc.
V Cilce tuhne všecka krev.
„Tohle bysi nevěstě snad neudělal?“ zašeptá, a rty jí přitom blednou vůčihledně, již je má jako křídu.
„Šel bych tuze rád.“
„Proč tedy nejdeš?“
„Musila by býti jiná družice.“
Cilka se chvěje jako list. Tedy ho k ní o pouti přec jiného nepřivábilo, než ta odfouknutá pěna?!
„Nechce ale Verunka jinou než mne; chodily jsme spolu do školy, jediný den dosud bez sebe býti jsme nemohly…“
Tedy ať si zvolí k tobě jiného mládence.
Řekne to tak zostra, že jí tím u srdce bodne jako nožem. Znala ho tedy mladá Cívková přec jen lépe než ona, bláhová? A ona si myslila ve své prostotě, že ho má ze všech lidí nejlépe vyzkoumaného…
Dosud stála vedle židle, již byl Havel k ní přistrčil, nechtěla se dříve posadit, dokud nevyřídí, co jí uloženo; ale teď musí. Nohy by ji neudržely. Ale ne, mlčky toho nesnese, že se v něm zklamala, ať to ví, zač ho měla dříve a zač ho má teď.
{{Konec formy}}
| |||