Námluvy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování povídky |
pokračování povídky |
||
Řádek 34:
Nechce Verunka Adamova jinou za družici než Cilku. Vyrostly jako dvě sestry, chodily spolu do školy a nemohou jediný den bez sebe býti. Co Honcek za Verunkou chodí, tato říkává: „Ty, Cilko, poslouchej, bude-li z toho mračna pršet, ty Honcka na oddavky povedeš a žádná jiná.“ Dokázala, že tak k ním mluvila z upřímnosti, a nejen aby u ní měla dobrou vůli. Včera k večeru vrazila k Cilce zničeho nic, všecka uhřáta a bez dechu do sednice.
„Zdalipak uvěříš,“ volá a pro spěch si nechce ani sednout, „že mám míti pozejtří s Honckem oddavky? Dědeček mu začíná náhle slábnout; musil se položit, chudák, a sám říká, že již asi na svoje nohy nevstane. Než odtud odejde, nepřeje si prý jiného, než aby nás ještě viděl svoje. Pan farář již svolil; máme zejtra všecky tři ohlášky najednou, to je ti u nás mela! Krejčíř zle slibuje, že mi do pozejří ráno svatební šaty postaví; kdyby mi to nebyl tak svatě slíbil, musila bys i teď prodat svoje, víš, ty nové, červeně metlované, kterés ještě na sobě neměla. Že bys mně to udělala? Vždyť snad také víš, že bych do smrti k ničemu kloudnému nepřišla, kdybych šla na oddavky v šatech již nošených. Pro věnec a střevíce půjdu si zejtra s Honckem do města; proto musíš ty za mne k Havlovi. Vyřiď mu pěkné ode mne pozdravení, tuhle rozmarii i s bílým novým tím šátkem mu odevzdej a žádej ho, aby co nejbližší přítel ženichův do jista se nám za mládence postavil. Bezpečím se, že to tak dobře vyvedeš, jako kdybych k němu došla sama. A ty se mi chystej za družici!“
Sotva dořekne, již je zas také z dveří ven, jako když se nad ní chytá, a Cilka zůstane jako kamenná. Dlouhou chvíli sedí, hledíc před sebou a neví, kde jest … Ona - ona má jít s Havlem za družici?! Drží si srdce oběma rukama, buší v ní jako kladivo. Ach, tohle srdce, kdož by mu mohl dáti rozumu!
Nebude raději na to myslit, co má před sebou, jinak by jí to mohlo ještě vstoupiti do hlavy a všecku ji splésti. Kdo ví, kam by se pak dostala! Známáť a vyzkoušená to věc od moudrých lidí, že myšlenky člověka za božího světla z cesty svádějí, zrovna jako v noci ty bludičky. Nejsou s nimi žádné žerty!
Rozhlíží se po okolí - jaké to krásné odpůldne! Vzduch tak jasný, že je vidět kraj světa, a teplý, zrovna jako v máji. Ba, právě je dnes jako v máji; kamkoli člověk oči obrací, vše vidí ještě pod květem. To udělal včera ten deštíček, že se vše nanovo zazelenalo a rozvilo; byl jako hedvábný. Na hrobkách červenají se vrbky, modrá se ptačí vikev, po zoraných polích hoří ohnice a třezalka, podle vody otvírá potočník na sta modrých oček, v nichž v každém kousíček nebe. Nikdo by neřekl, že již dnes svátek „druhé matičky“. Včera dvorská selka čeládce povídala: „Máte po svačině! Hle, tam letí divoké husy!“ Hnedlinko budou i chodit děvčata na přástvy, na horách oves již jako zlato. A co to ptactvo dělá dosud za kusy, jako by byla zima ještě bůhvíkde za horami; vznáší se nad houštinami, jako když se včely rojí, a celá mračna mušek hrají si ještě v sluníčku, a v trávě také ještě na sta broučků, každý z nich barvy jiné. To má ten pánbůh čeládky rozmanité a všecko to živí den co den, hodinu za hodinou a na vše zvláště pamatuje. Jaký to musí být jen rozum a láska, když obsahuje celý svět!
A zas stojí a rozjímá - najednou křikne a uskočí: něco přes nohu jí přeběhlo. Buď to bylo hádě či ještěrka - jedno ze dvou. Zalesklo se to jako zlato, než se to v trávě ztratilo. Jen počkejte, počkejte, vy netvory, nejdéle jste tu již letos lidi děsily! Dnešní Panna Maria zamyká zemi a do ní všecky příšery zaříká; ode dneška nemají ni hadi ni housenky, ni vosy, ni žáby nad člověkem žádnou moc, až zase napřesrok. Na první svůj svátek na jaře teprve jim odemkne, aby si mohli znova na světě dělat, k čemu jsou stvořeni. Včera večer dlouho matka o tom vykládala, že vše, co je, k něčemu tu je, buď aby lidi těšilo, neb jim škodilo. Divila se tomu, jak nevyzpytatelně bůh vše řídí, ještě dnes že si musí člověk dát dobrý pozor, když jde nějakým mýtem, ale od zejtřejška že může v lese i na louce všude směle stoupnout a nic se mu nestane.
Ach, což matka, ta všecko pronikne a uhodne, není nad ni! Havel zná všecky věci učené a ona zas ty přirozené. Kéž by dnes mohla dceři půjčiti jen na jedinou hodinu svoje rozumy! Škoda, že to nejde; nemůže si je člověk dáti, ani se jim přiučiti, a kdyby kdovíjak o to stál, musí přijítiprávě v ten den na svět, když je bůh rozdává. Matka se narodila na Boží tělo a takoví lidé mají pak dar ducha, jakož i ti, kdož spatří světla božího na hod velikonoční a vánoční. Kdyby měla Cilka matčinu moudrost, pak by se nemusila ovšem strachovati, kterak její cesta dopadne; věděla by bezpečně, že neklopýtne, když práh překročí, do dveří že čelem nevrazí, až je bude otvírati, aniž se zajíkne, až promluví. Jaký jen udělat slib, aby do žádné hanby nepřišla? Musí se statniti, třeba jí bylo krušno, a pořád si opakovati, že ještě ani jednou nezaslechla, aby byl Havel kohosi na rozum bral, neb jak jiní chlapci činí, z někoho šprým si strojil. Neníť ani dost málo pyšný či potutelný; to říká každý.
Ach, nejen že není ani pyšný ani potutelný, má nejlepší srdce ze všech snad lidí, co jich je na světě, ač jich je zajisté mnohonácte tisíc. Vyjde-li si hrobník někdy v neděli před hrubou do hospody na žejdlík piva, Havel ihned k sobě ho volá, místo vedle sebe mu udělá a nesleví mu; musí připíti, byť se mu ze všech sil zdráhal, aby si nemyslil, že je nějaký omrzalec a snad na to čeká, aby se mu dal někdo zdarma napíti. Nemůže si otec Havla dosti vynachválit a často se o tom s trpkostí zmiňuje, že se ostatní sousedé ani nehnou, když vidí, že to přichází do dveří jen hrobník. Nikdo, pranikdo si toho starého dobrého otce ani nevšímá, krom něho. Inu ovšem, není žádným boháčem nebo pánem, a lidé teď na jiného nejdou, než na peníze a slávu. Neuváží, pošetilci, že nemůže přec být každý nějakým velikánem či vyhlášencem, a kam by se to poděl svět, kdyby každý prací pohrdal? Bez boháčů může obstáti, ale bez pilných rukou nemůže. Na to si také nikdo nevzpomene, že každý z nás musí pod zem, a jakž by se tam tedy dostal, kdyby nechtěl nikdo lidem poslední jich stánek poctivě připravit? Ostatně nemusil býti otec ani hrobníkem, kdyby nebyl chtěl, ale on si to sám zvolil. Měl bratrance obchodníka, kterýž ho brával s sebou do Sas za husami. Ale otec nahlédl, že kdo kupčí, přec jen občas někoho ohnouti musí, což mu bylo tak proti mysli, že obchodu brzy nechal. Tenkráte právě starý hrobník zemřel, a on si usmyslil, že bude raději vykonávati jednu ze sedmi ctností křesťanských, pochovávati mrtvé, nechť si má při ní sušinky, než aby se dále hnal po penězích, z nichžto přec nikomu ještě nic kalého pro duši nepošlo, ledaže se tu dobře měl - a kterémuž pak křesťanu na tom sejde?
{{Konec formy}}
| |||