Ctirad/II.: Porovnání verzí

Můj mlat byl postrach lesů, a můj šíp

ten našel orla poblíž oblaků,

Můj milý druhu, bílý oři můj,

jak znala vítěziti hrdá zbraň,

vše pojilo se v soulad čarovný,

a usmívalo se mu v ústrety;

zpod spousty sněžných květů kaliny

se sadem k bráně druhé, stříbrné,

do blankytného zdiva vsazené.

Když s chlumu Řípu v širou krajinu

praotec Čech nadšeným okem zřel

té žírné vlasti, zahlaholil zvuk

jak varita nad chlumem posvátným,

Tam vedli nyní reka Ctirada,

a Přemysl jej vítal srdečně.

stín usměvu, podával ruku mu

a kázal mu, by sedl na křeslo.

hrál tiše stříbrnými strunami.

 

své bílé prsty do stříbrných strun

a vyvážil z nich zvuky kouzelné,

jež zlatou písní slaví vděčně svět! -“

 

se připloužila jako příšera

a rozprostřela černý příkrov svůj.

byl ohvězdil, teď ohlížely se

po kobce povlovně, a všude, kam

tam vyšla hvězda modře svítící,

a se stříbrných květů padal pel,

když po stolci jen zbyla bledá zář.

„Kde jsi, ó, Šárko?“ zvolal jako v snu,

jak v temnu s truchlým stonem mizelo.

„Já bídný slaboch!“ Ctirad bědoval

a z středu hejna bílých labutí

jak výsměch zazněl volající hlas,

na Ctiradovu hruď, a bylo mu

tak bolno zas, jakoby zemřít měl! ...