Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá třetí: Porovnání verzí

m
{{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
(n.)
 
m ({{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy)
{{NavigacePaP
| TITUL = Don Quijote de la Mancha — díl první
| AUTOR = Miguel de Cervantes
| ČÁST = Kapitola třicátá třetí
| PŘEDCHOZÍ = Kapitola třicátá druhá
| DALŠÍ = Kapitola třicátá čtvrtá
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Kapitola třicátá třetí
| PODTITULEK = Povídka o nesmyslném všetečníku.
| AUTOR = [[Autor:Miguel de Cervantes|Miguel de Cervantes]]
| ORIGINAL =
| POPISEK =
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| ZDROJ = CERVANTES, Miguel de. ''Don Quijote de la Mancha.'' Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 226–239. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/11838658 Dostupné online.]
| PŘELOŽIL = [[Autor:Josef Bojislav Pichl|Josef Bojislav Pichl]]
| LICENCE-PŘEKLAD = PD-old-70
| JINÉ =
| WIKIPEDIA = Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha
}}
{{Forma|proza}}
To vím, odpověděl Anselmo, a v této důvěře také přiznám se ti, příteli Lotario, že moje přání v tom záleží, že bych rád zvěděl, zdali má Camila skutečně tak ctnostná a dokonalá jest, jak si ji myslím. Této jistoty nemohu nikterak nabyti, leč když ji takové zkoušce podrobím, ve které dokonalost její tak se osvědčí, jako ryzost zlata ohněm na jevo přichází. Neb já si myslím, příteli milý, že cnost ženy nelze jinak zkusiti, leč pokušením, a že toliko ta v skutku stálou nazvati se může, která ani dary ani slzami a neustálými prosbami svých záletníků svésti se nedá. Neb jakou to zásluhu má žena, že jest dobrou, když ji nikdo k zlému nevábí? Jaký div, že žena jest cnostná a poctivá, když se jí žádné příležitosti k lehkomyslnosti neposkytne, aneb když ví, že muž její jest takový, žeby první poklesek její smrtí potrestal? Nemohu tedy té, která z bázně nebo nedostatku příležitosti ve svých mezích se drží, tak velice si vážiti, jako té, která pokušení a dotěrnosti svých záletníků odolá. Z toho, a ještě mnoha jiných důvodů, kterými bych mínění své podporovati mohl, přeju si, aby žena má tuto zkoušku podstoupila a svou cnost v ohni nejvroucnějších zjevů lásky osvědčila a dokázala, a sice od muže, jenžto jest hoden žádosti svých k ní pozdvihnouti. Vyjde-li, jako doufám, vítězně z boje toho, budou všecky mé žádosti splněny a já budu moci říci, že mne osud ženou tak stálou obdařil, o které písmo dí: ''kdo by jí nalezl?'' Stane-li se toho opak, nebudu na své neštěstí si naříkati, nýbrž s přesvědčením se spokojím, že jsem byl ve svém smýšlení se zmýlil, ačže tato zkušenost má mnoho mne státi bude. Nehleď marně, příteli Lotario, mne přemlouvati, abych od svého záměru upustil. Ty sám musíš nástrojem k uspokojení této žádosti mé býti. Zjednám ti příležitost a všech prostředků ti opatřím, které za přiměřené uznám, žeby mravnou, počestnou ženu v pokušení uvésti mohly. Beru si tebe k tomuto těžkému podniknuti hlavně proto, že vím, že Ty, kdyby Camila podlehnouti měla, vítězství svého nebudeš úplně chtít použiti, nýbrž že s vůlí místo skutku se spokojíš, takže jiného ublížení se mi nestane, leč jejím smýšlením, a že tvá nezlomná mlčelivost, která zajisté ve všem, co mne se týče, věčně potrvá, mou hanbu přikryje. Chceš-li tedy, aby mne život můj těšil, musíš bez odkladu tento zamilovaný boj podniknouti a nikoliv s chladností a nedbalostí, nýbrž se vší pílí a horlivostí a s tou věrností, za niž přátelství naše mi ručí.
 
Lotario jej pozorně poslouchal a svých rtů ani nerozvázal, dokud Anselmo poslední slovo nebyl domluvil. Když přestal, dlouho ještě s úžasem naň hleděti zůstal a konečně takovouto odpověď mu dal: Nemohu si pomysliti, příteli Anselmo, leč že v žertu se mnou mluvíš a kdybych mohl věřiti, že, cos mi pravil, opravdu míníš, nebylbych tě nikoliv domluviti nechal, aniž dlouhou řeč tvou poslouchal. Buď ty ''mne'' neznáš, anebo já jsem v ''tobě'' se zmýlil. Aspoň nejsi ten Anselmo, kterým jsi býval, a ty mne též již nepovažuješ za onoho Lotaria, jímž bych ti měl býti. To, cos mi pravil, nehodí se ani pro mého přítele Anselma, aniž to, čeho se do mne domýšlíš, pro Lotaria tvého se hodí. Nebo praví přátelé mají se vespolek zkoušeti a potřebovati, jak onen básník praví: <span lang="{{Cizojazyčně|la">|''usque ad aras'',</span>}} což znamená, že nemají přátelství svého zneužívati k takovým věcem, které božským zákonům se protiví. Měl-li pohan takové ponětí o přátelství, jak tím více má míti křesťan přesvědčení, že pro všecek statek vezdejší proti vůli Boží jednati nemá. A kdyby i přítel tak velmi poblouditi měl, žeby zákona Božího spustit se chtěl, příteli svému k vůli, nesmělaby příčina nepatrná a malicherná, nýbrž na nejvýš důležitá pro čest a život přítele býti. A čemu z tohoto dvého, Anselmo, hrozí ti nebezpečenství, abych já ti k vůli hanebného skutku toho dopustit se měl, jehož do mne se domýšlíš? Zajisté ničemu; ano ty žádáš, dobře-li ti rozumím, abych se vynasnažil, o čest a život tě připraviti a spolu i sebe jich zbaviti; nebo ztráta cti jest horší, než smrt a, kdybych byl nástrojem této nesmírné ztráty, nezhanobil bych pak sebe samého a nezavraždil čest svou? Poslyš mne, Anselmo, a nevytrhuj mne z řeči, až ti vše vypovím, co musím proti tvé žádosti namítati; já tě potom také zase vyslechnu, co mi budeš na to chtít odpověděti.
 
Anselmo byl spokojen a Lotario pokračoval dále:
75 029

editací