Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XI: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m české uvozovky |
m uvozovky |
||
Řádek 62:
svoje díla, napsal nám prof. Vycpálek, druh jeho z dob seminářských: „Když kdysi, potkav Beneše v Praze v Bredovské ulici,<ref>Setkání toto stalo se nedlouho po Benešovu vysvěcení na kněze.</ref> vytýkám mu nepečlivost slohu, povídá on, že mu to nedá: jakmile něco napíše, že již nemá trpělivosti, by to ještě přečetl. Na to já, by aspoň přečetl chyby, které mu najdu v některém (jeho) spise, a opravy; že mu z každého jeho spisu vzdělám takový brousek, na němžto by se učil a sloh vylepšoval a ušlechťoval, k čemuž on milerád svolil. A od té doby udělal jsem mu několik takových brousků, jichžto působením pozdější spisy Benešovy byly daleko lepšími prvých (viz na př. „Anežku Přemyslovnu“ z prvějších proti kterémukoli z posledních). O některé věci se se mnou trochu hamonil; chybě, které uvyknul, nechtěl zhola odvyknouti, až po delším domlouvání nebo důkladnějším poučení. Zvláště nerad vzdal se germanismu v lid už vniklého."
Že nepracoval pomalu a zdlouhavě, již nahoře bylo vzpomenuto; jeho hbitost při práci musila přirozeně se státi rychlostí ne-li kvapem, když v pozdějších časech kde který podnik belletristický žádal Beneše o práce, a on - neodepřel nikomu. Někdy byl nucen pracovati i o několika povídkách najednou. Tento kvap i roztříštěnost nemohly ovšem zůstati bez škodlivých následků na uměleckou hodnotu jeho prací v pozdější době; Beneš však byl si toho vědom, a jako výroky jeho o „Dagmaře“
žádosti, vyznávaje, že by bylo nejlépe, kdyby psal jen do několika málo literárních podniků. Zajímavo jest, nejen že těmto ustavičným žádostem nedovedl odolati a že nikdy žádnému podniku spolupracovnictví svého odepříti nedovedl, ale že dokonce nebyl potěšen, jestli některá redakce delší čas o jeho příspěvky nežádala. „Psaní bylo Benešovi pravou rozkoší,“ píše nám jeho přítel. „Psával na počátku
pobytu v Klecanech často do 2. i do 3. hodin v noci, nepozoruje ani, že je tak již pozdě. Tu býval přepadlý, a když jsem si ho všimnul a tázal jsem se ho, zdali mu snad něco chybí, nikdy mi pravou příčinu neřekl. Teprv později se přiznal k tomu. Říkával, že osoby, jednající v povídce, vidí před sebou, a že se nemůže od nich ani odtrhnouti.“
Řádek 125:
Snad k tomu přispěl i lehký, prostý a všepřístupný
tón, jenž se zračí ve všem Benešově tvoření. Výborné
čtení pro lid — toť čestný název, který pracím jeho především přísluší. Proto se jméno jeho stalo tak populárním po všech končinách českých. Až tělo jeho dávno již bude proměněno v prach, duch jeho žíti bude dále mnohonásobným životem v jeho spisech, pokud v české hlavě bude paměti a v českém srdci vděčnosti a lásky!
Skromným doplňkem této stati profesora Bílého budiž zmínka o Benešově spisovatelské činnosti pro mládež. Jest opravdovou zásluhou paedagoga Josefa Sokola, že počínaje redigovati nově založený časopis pro mládež „Jarý věk,“ vyzval Beneše, aby vydal se na pole mládežné literatury, hned od dob Pravdových a Ehrenbergerových u nás velice zanedbané; v repertoiru svého časopisu chtěl míti zastoupenu povídku historickou. Beneš vyhověl a napsal potom skutečně pro „Jarý věk“ tyto povídky: „Zlatá kvočna Levohradecká“, cyklus menších obrázků „Povídky starého zbrojnoše“, „Pergamenový proužek“ a „Vymodlenec.“ <ref>Vyšly souborně nákladem knihtiskárny F. Šimáčka pod názvem »Obrázky z našich dějin«.</ref> Beneš záhy zalíbil si tvoření
Řádek 166:
Z literárních nárazů Benešových uvádíme pouze jeho mínění o kritice. „Kritik si příliš nevšímal,“ čteme v „Matici lidu“, říkával: „Je mi to k smíchu, čtu-li, zde chválu, jinde o téže práci hanu. Kritika opravdová musila by býti vědou; především bylo by založiti důkladný jen kritický list a kritik musil by býti muž, znalý literatury všech vzdělaných národův a prost všelikých vad, jako závisti a pýchy. Mám za to však, k tomu že nikdy nedojde, spíše se domnívám, že kritika úplně přestane.“ —
Pokud však dotýkaly se jej kritiky nepříznivé — a těch, mimochodem řečeno, za celý běh jeho literární dráhy bylo velmi málo, — o tom nám podávají zprávu dva svědkové: „Právě v době,“ píše jeden z jeho přátel, „kdy jsem Beneše na Klecanech navštívil, vyšel v „Komenském“ z jara r. 1882. příkrý posudek prací uveřejněných v číslech zahájeného nového ročníku „Lumíra“. — — Mezi pracemi nalézal se také Benešův „Alchymista v haleně“. O tomto posudku vyslovil se Beneš velmi rozčileně a odmítavě, poukazuje na pravdu historickou, jakými alchymisté ve skutečnosti byli, a na nutnost tuto pravdu zjevně a způsobem co možná věrným vylíčiti.
Nemůžeme pak lépe ukončiti skrovné vylíčení Beneše jakožto spisovatele nežli slovy, která u příležitosti recense čtvrtého pořadí „Z různých dob“ napsal o Benešových spisech ve „Zlaté Praze“ prof. Ferd. Schulz: „— zvěčnělý Vácslav Beneš-Třebízský všude skvěje se jakožto nadšený apoštol lásky nejryzejší k vlasti české, jakožto výmluvný hlasatel slávy a práv národa českého, ohnivý ochránce jeho cti a života. Nynější nové dorůstající pokolení čtenářstvu českém zvláště jest povinno vážiti si spisův Třebízského jako vlasteneckého evangelia, z něhož naučí se třem národním ctnostem: víře, naději i lásce, v nynější žalostné pokleslosti všech českých poměrův a zjevův ještě více než kdy jindy potřebným podmínkám kmenovní naší existence. Čtenář historických novel a obrazův Vácslava Beneše-Třebízského musí se státi a zůstati upřímným, za všelikých proměn kolem nás neohroženým a věrným Čechem. Netoliko umělecká, ale i vlastenecká hodnota pojišťuje spisům Třebízského pro všechny časy velikou důležitost vzdělávací: zvláště pak v dobách nynějších, kde hlubšího a pevnějšího vědomí dějinného, mocnějšího zápalu pro svatou věc české vlasti v Čechách jest tak velice potřebí, jako Božího vzduchu a tepla.“
| |||