Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XI: Porovnání verzí

 

„Než počal psáti, velmi pracně všecka díla historická

vše důkladně zjistil, pak teprve počal psáti, ale pak mohl psáti také rychle. Nerozděloval si látky předem na jednotlivá oddělení, procítil ji celou nejvřeleji, v duchu vše viděl se rozvíjeti, a pak psal přímo na čisto.

 

Že nepracoval pomalu a zdlouhavě, již nahoře bylo vzpomenuto; jeho hbitost při práci musila přirozeně se státi rychlostí ne-li kvapem, když v pozdějších časech kde který podnik belletristický žádal Beneše o práce, a on - neodepřel nikomu. Někdy byl nucen pracovati i o několika povídkách najednou. Tento kvap i roztříštěnost nemohly ovšem zůstati bez škodlivých následků na uměleckou hodnotu jeho prací v pozdější době; Beneš však byl si toho vědom, a jako výroky jeho o „Dagmaře“ ao„Puškarovi" utvrzují nás v přesvědčení, že děl svých nepřeceňoval, tak známe nejedny stesky, jimiž touží na tyto ustavičné

žádosti, vyznávaje, že by bylo nejlépe, kdyby psal jen do několika málo literárních podniků. Zajímavo jest, nejen že těmto ustavičným žádostem nedovedl odolati a že nikdy žádnému podniku spolupracovnictví svého odepříti nedovedl, ale že dokonce nebyl potěšen, jestli některá redakce delší čas o jeho příspěvky nežádala. „Psaní bylo Benešovi pravou rozkoší,“ píše nám jeho přítel. „Psával na počátku

 

„Několikrát jsme počítali jeho díla,“ pokračuje týž

jeho přítel, „a tu přál si vždycky, aby mu Pán Bůh dopřál aspoň 50 let věku. Pamatuji si také, že jednou vyrovnal své všecky spisy na stůl a měl z toho velkou

radost. Říkával mi: „Počkejte jen — než vyčerpám

 

Neobyčejná Benešova píle nezůstala ovšem bez výsledku: v osmi letech, jež v Klecanech strávil, napsal daleko přes šedesát větších menších prací belletristických. Obmezením místa vázáni, nemůžeme vypočítati, které to jsou; podle letopočtu, při každé z prací v „Sebraných spisech“ připojeného, snadno se dá jich řada sestaviti a vysvitne z ní, tušíme, jasně, že Beneš nesahal do dějin pro látky ku svým pracím podle nějakého určitého, předem stanoveného chronologického plánu. Tak během jednoho roku napsal po sobě povídky, náležející dějinným pozadím svým dobám mezi sebou daleko vzdáleným. Látkou svou sahají do všech dob české historie: od časů nejdávnějších,

 

„Právě rok a den po A. V. Šmilovském zahynul nám

a nesvorností vlastní. Kdo zabrav se kdy do české minulosti, poznav aspoň z hrubého dílu utrpení předků, a vida, jak ještě bolu jejich nepřítel se rouhavě smával, kdo, pravíme, odložil vesel a kliden tu starou kroniku „minulou hrůzou rušící duševní mír“ čtenářův, o níž tak mohutně a dojemně pěje básník v předzpěvu k Vácslavovi z Michalovic? A na mysl tak útlou, na cit tak vnímavý, jako měl Beneš-Třebízský, působily jednotlivé akty naší velké tragédie dějinné tak důtklivě a hluboce, že vtiskly všemu jeho tvoření zvláštní chmurný, ponurý ráz, elegickou náladu celkovou, a toť jeden z význačných rysů jeho prací.

Prožil v duchu svém tisíciletý život národa a pak slovem svým bezčetná srdce až do hloubi vzrušil a roztklivil, rozněcuje, utvrzuje, osvěžuje, tříbě a ušlechťuje v nich národní uvědomění.

„Stadický král“ zase byl příčinou výbuchu krutě hněteného lidu českého, jenž brzy po bitvě Lipanské proti zpupným stavům se udál — poslední to zasvištění husitských sudlic a cepů. Temnosvit doby Rudolfovy zachycuje román „V podvečer pětilisté růže“. Tuto dobu spisovatel charakterisuje případným slovem, že „za tehdejších let bylo v Čechách jako v ráji, když pán Bůh Adamovi o družku se postaral, ale kdy zároveň také v husté zeleni nepozorovan rozvíjel se had, aby potom jediným mrsknutím octl se na stromě vědění dobrého i zlého-.“ Však ve svém pravém živlu jest spisovatel, když vyličuje hroznou dobu Pobělohorskou, kde nad veškerým tím neslýchaným a nevídaným utrpením i ústa ke kletbě nastrojená oněmují žalem; ty povídky jsou krví psány, a my, vyberouce se z prvních úchvatných dojmů, teprve uvažujeme, kde spisovatel nabral barev, klidu a síly pověděti a zobraziti nám aspoň tolik, kolik toho poznáváme z „Levohradecké povídky“, „Trnové koruny“ a „Ze zapomenutých pamětí“. A tak provádí Třebízský čtenáře dějinami dále až do nejnovějších dní, zastavuje se přirozeně déle při

době Josefově, do které padá čelné jeho dílo: „Bludné

 

Ve všech pracích Třebízského obráží se vysoce mravní

názor jeho, který jej rovněž jako nevyčerpatelná dobrota, srdečnost a upřímnost zdobily v životě soukromém. Ač se nevyhýbá žádné látce z úmysla, nýbrž věrně podává, co mu skutečnost poskytla, přece může povídky jeho čísti každý čtenář a najde v nich mnohý požitek. Byl však též přísně spravedlivým, nepřikrašluje, co přikrášliti dějiny nedovolují, a neumenšuje zásluhy a ctnosti na ujmu věcné pravdy. „Svým ryze českým srdcem a duchem vešel v nejtěsnější

 

Snad k tomu přispěl i lehký, prostý a všepřístupný

 

Jednou, nevím určitě rok, mi zvěstoval: „Mám psát

 

Na to, ačkoli vždycky tázával jsem se: „Už máš? -—“