Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/VIII: Porovnání verzí

Píle jeho spisovatelská neustávala ani po všecken

ostatní čas studií theologických, a její výsledky níže souhrnem uvedeme; o čase a okolnostech, za kterých Beneš v semináři psával, dovedeme dle svědectví druhů jeho pověděti, že psával i při „silentium“ (t. j. v čase, jenž určen jest studiu) i ve chvílích, kdy soudruhům jeho povolena byla volná zábava. Nějraději však psával večer po „oratoři“ (večerní modlitbě) při vlastní lampičce. Ale nejednou spisoval i při přednáškách v kolleji. Na otázku, která a jak mnohá byla v dobách seminářských jeho četba, dostalo se nám pouze této odpovědi: „Takto čítával méně — a když, tedy dostal knihy z knihovny seminářské i z

jež nejbedlivěji pročítal, byly dojista skladby Prokopa Chocholouška, sezná ten, kdo přirovná na př. Benešovu prvotinu: „Mara Bočarovna“ s jihoslovanskými obrazy Chocholouškovými.

 

mladíka skromného, jehož ret byl obyčejně tichý, ale srdce vždycky hluboké, naplněné vroucími city a ideály, a jenž už „od svých dětských let byl uvyklý raději trpěti i ústrky a podezřívání nežli se hájiti“; ale každý z obou zvláště vylíčil nám po jednom ryse Benešovy utvářející se povahy, jež zůstaly již i Benešovi-muži a přirozeně nezůstaly beze vlivu na Beneše-spisovatele. P. Kačer vypravuje, že za dob všeobecného klidu a odpočinku v semináři, když bylo chovancům dovoleno, hrou se pobaviti, bývalo Benešovi

nejmilejší zábavou zahráti si v „šach“ anebo „dámu“ — a obličej jeho při takovýchto nebo jiných slušných hrách „záříval radostí a dobráctvím, mohl-li časem získati vrch nějakým šibalstvím, ovšem že nevinným. Tato čtverácká

 

„Víme již, proč po čase byl přinucen nositi hůl —

Podle toho, co nám druhý věrný přítel Benešův

pověděl, dalo by se souditi, že i tato veselost Benešova podle slov Aristofanových, že směšné jest jen na povrchu, nepronikala až do hlubiny srdce a mysli. Píšeť: „Nezapomenu na večery, kdy stojíce v šerém výklenku chodeb seminářských, co druzí již spali, hovořívali jsme zde mnohou hodinu o povinnostech, ideálech budoucnosti. Již v těch dobách zmocňovala se Beneše jakási tesknota a truchlost! Jindy vesel a mezi druhy jarý, tu zatesknil nejednou: „O že nejsem zdráv!“ „Vidíš hochu," říkával ukazuje na srdce, „zde jest celý poklad, kterým bych zahrnul lid náš,

 

Nebyla to zajisté fantastická hypochondrie mladého muže, jenž nechtěl se nikterak klamati o svém útlém zdraví a o svém slabém těle; po celou dobu seminářských studií byl v domácí nemocnici hostem dosli častým. Tento vitální smysl vrhal již tehdy chmurné stíny do duše Benešovy; on zůstal mu vlastním na vždy — neboť Beneš nikdy „necítil se v dobré kůži“ — a nebyl zajisté neposlední příčinou teskné nálady, jež všecky jeho práce více méně prochvívá.

miloval, jeho sebezapření, s kterým utrhoval sobě od úst, aby syn jakž takž na studiích s živobytím mohl se obejíti, a při tom jeho největší a jedinou touhu viděti syna knězem, přijati z rukou jeho požehnání při jeho primici. Nevyplnila se tato touha otcova, a mladému Benešovi bylo to tím bolestnější, poněvadž její vyplnění již nadcházelo nikoli v letech, ale v několika krátkých měsících. Starý Beneš za posledních let valně sešel; syn jeho píše o něm, sám jej nazývá „stařečkem“. Poutě proň přestaly, ba i modlení u studánky, z věrných táčkářů jeden — Kokeš — v létě 1874 již byl nesen do Kvílic, a druhý — Skůra — byl na vydechnutí,<ref>Zemřel o málo později: 26. února 1875.</ref> jak již zmíněno ochromnul a koncem r. 1874. trvale byl na lůžko upoutan. Dr. Formánek ze Slaného, jenž rodinu Benešovu po celá léta obětavě byl léčil, píše po svátcích vánočních Benešovi do semináře: „Dle slibu daného navštívil jsem v určený den Vašeho nemocného pana otce a chci, jak jsem Vám ústně

slíbil, zcela otevřeně Vám jeho stav a budoucnost sděliti. Pakli jste od těch dob direktně z domu žádné zprávy neobdržel, tehdy vizte, že prognosa jest zde špatná — že by se otec Váš dočkal kýženého dne (vysvěcení Vašeho) nedá se očekávati ani s malinkou pravdě podobností; naopak jeví se již patrné známky talovitosti krve, pyaemie.

 

Že tento list nemálo Beneše poděsil, soudíme z toho, že ještě téhož dne, vzav si od představených dovolení, odjel domů. Prognosa dra. Formánka byla zcela přesná: za týden, dne 18. ledna 1875. zesnul pětasedmdesátiletý otec Benešův v Pánu, a syn jeho po výslovné jeho vůli