Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/V: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m české uvozovky |
m české uvozovky |
||
Řádek 48:
„Inu — inu! Tenkráte začali také jen s čepicemi, a kolik jich skončilo v cizí zemi, že když umírali, nebylo ruky přátelské, jež by jim byla poslední službu z lásky
prokázala ....
Starý otec můj se odmlčel, a nevím, byla-li to slza, jež mu nyní skanula opálenou tváří, či zase bohatá krůpěj horkého potu. „Jen buď, chlapče, opatrný ... Věnoval jsem na tebe poslední groš a byl bych nerad, aby se mi potom dobří přátelé konec ke konci vysmáli, jaký jsem byl bloud...“
Řádek 61:
„Až mi z toho všeho jde hlava kolem!... Škoda
jen, že jsem dobře neslyšel. .. Stál jsem trochu daleko ... Za to budeš to věděti lépo ty!
A já potom vypravoval otci celou řeč Karla Sladkovského téměř do slova. Viděl jsem jej tenkráte podruhé a slyšel ponejprv. Poprvé jsem ho spatřil, když vezli z Vídně Svatovácslavskou korunu a když se skorem také
Řádek 73:
Tučkův Jan ... Byli spolu dobří přátelé ... Pamatuji se na to, jako by to vše dnes bylo ... Vojtěch, Pístecký, Kalousové z Libovice ... Přijeli k nám do vsi s červenými čapkami na hlavách a u boků se zahnutými šavlicemi...
Rychtář se pfed nimi tenkráte schoval, aby prý neměl odpovídání... Za nějaký čas přihrčel náhle přede Kvílickou faru vůz a vzali pana pátera... Někde za Prahou prý také jednoho odvezli... A potom hledali Honzíka
Tučka všude... všude... I u nás na hambálka vylezli, všecko z líce na rub zpřevraceli, každou štěrbinu proslídili a do chalupy jim položili vojáky ... Maďary... A když se rozneslo, že v Praze zatkli Sladkovského, zaťukal někdo v noci na zamřížované okénko, vedoucí do komory, a když se z nitra ozvalo: ‚Kdo to ?‘ odpověděl příchozí: ‚Já — váš Jan ...‘ Starý Tuček přiskočil rychle k okénku . .. ‚Pro Bůh, chlapče ... utec ... jsou zde ... a ještě bdí... Běda jestli jim padneš do rukou ...‘ — ‚Udám se sám ... nic platno, otče . . . Trpěl byste za mne . . . Nebudou mně moci mnoho udělati... Vždyť jsem se téměř ničím neprovinil ... Budou mne musit pustiti co nejdříve!...‘ A mladý muž, student právník, zmizel potom ve tmě... Od těch dob ho již tatík neviděl ...
Otec se na okamžik odmlčel a oko jeho utkvělo opět na mé čapce ze tmavočerveného sametu se sokolím pérem, pod nímž se skvělo heslo: „Vědě a vlasti!“
Řádek 82:
Slavnost kladení základního kamene nebyla asi poslední, které se Beneš účastnil v této době „táborů, kdy mužné slovo české letělo sterou ozvěnou od kraje ke kraji, od hrdých zámků se sice odrážejíc zvukem nejstudenějším, ale za to pode střechami doškovými padajíc do
nejzkypřelejší půdy a nejslibněji se usmívajíc.
slov:<ref>»Akademické listy« I.</ref> „Za let osmašedesátých a dcvětašedesátých odbývaly se v Praze slavnosti, jimž roveň nebylo a snad
nebude. Účastníkům z paměti nevyšly a nevyjdou. Ale druhý den po slavnostech bývalo vždy zle. Kolik ve třídě Čechů, tolik vždycky skorem dvojek. Někomu se za hodinu dostalo dvou i tří.
„Wart, Ihr Čechen, ich werde euch schon zu Paaren treiben. A ve svém slovu (professor) stál —“
| |||