Josef Pekař a Rukopisy: Porovnání verzí

„Národní obnova“ v č. 29 dne 29. července 1939 uveřejnila pod tím nadpisem článek, v němž J. Hobzek upozorňuje, že Č.Č.H. otisknul dva články, jež profesor Pekař napsal o rukopisech Královédvorském a Zelenohorském do Nár. listů r. 1927; a také fragment z Pekařovy pozůstalosti „O rukopise Zelenohorském“ z r. 1935, který měl být jedním z článků brožury, kterou o Rukopisech měli vydati r. 1935 profesoři filosofické fakulty, za redakce prof. Šimáka; z vydání té brožury sešlo, a tak byly ony Pekařovy články nyní znovu v Č.Č.H. otištěny. J. Hobzek neřekl, proč na ty články zvláště upozorňuje právě v „Národní obnově"obnově“; snad ne jen proto, že "jsou„jsou psány neobyčejně svěže, slohem mistrným a leckdy i s jemně humornými povídkami, takže by i jiné články Pekařovy měly být vydány jako čtení nanejvýš poutavé a dokreslující výrazně obraz slavného historika“. Ale „Národní obroda“ koná dobré kulturní dílo na základě křesťanské pravdy, zejména v oboru historickém, v čemž může následovati Josefa Pekaře. A tu nezáleží jen na poutavosti a jemné humornosti jeho povídek, nýbrž na jejich pravdivosti. Pekař hlásal mnoho pravdy a předvídal zlé konce omylů; ukázal nejen chybnost Masarykova sociologického rozboru rukopisu, jak píše Hobzek, nýbrž i chybnost Masarykova hledání smyslu dějin českého národa v náboženské reformaci, ano pochyboval o stálosti jeho osvoboditelského díla, ale naposled přec jen je uznal; a tak uznával i padělanost rukopisů. Výrazný obraz slavného historika Pekaře musil by být výstižně vystínován; snad i on se v něčem mýlil, ku pravdě člověk dochází cestou omylů; a pravda na kontrastném podkladě omylů tím jasněji září.

První svod k omylu jest neříci pravdu celou; J. Hobzek zatajil, proč sešlo z vydání oné brožury, aniž řekl, že je to známo. Redaktor brožury tázal se totiž 11. dubna 1935 chemiků přírodovědecké fakulty po významu chemických zkoušek Rukopisu Královédvorského r. 1886; odpověděli 27. dubna, že i dnešní chemie může o stáří toho Rukopisu na základě srovnávání s rukopisy různých dob dojíti ku pravděpodobnostnímu závěru, jaký správně učinil Bělohoubek, že RK pochází z doby, do které se klade, totiž do XIV. stol. Na základě této výpovědi možno dojíti ku pravděpodobnostnímu závěru, že redakce oné brožury se rozhodla upustit od jejího vydání, a to i s vědomím a souhlasem Josefa Pekaře. Je tedy pravděpodobnostní otázka, nestalo-li se uveřejnění jeho článku po jeho smrti proti jeho vůli. Možno totiž pravděpodobnostně soudit, že vůči určitému výroku pěti chemiků o stáří písma RK Josef Pekař již si nebyl zcela jist objektivní platností svých důkazů padělanosti těchto Rukopisů, třebas i sám subjektivně byl o nich přesvědčen. Neboť jeho důkazy nebyly výlučné a nutné; tak důkaz, že název hradu a panství Grosskal se vyskytá teprve po XVI. stol., nemusí se vztahovati na slova „v lese po hrubu skalu“ v RK, nýbrž může se vztahovat na německý jejich překlad „dort im Walde, wo auf Felsen hoch die Veste Grosskal ragt“, od V. Swobody, jenž by také tím byl bezděky prozradil „tajemství“. Tak nenucené jsou i ostatní Pekařovy důkazy, které J. Hobzek ještě uvádí: německé právo znalo nárok prvorozence na celé dědictví otcovské; že v dobách Libušiných nebylo sněmů s delegáty celé země, sněmovního soudu o dědickém právu, hlasování atd., to jest domněnka, dokud není zjištěno „jak to vlastně bylo"bylo“; byla již dříve říše Sámova, a lidská společnost není možná bez právního řádu; i divoši se spravují řádem vštípeným v lidskou mysl; snad přece Čechové v době Libušině nežili "more„more pecudum“, jak se hněval křesťanský kronikář na pohany. Že J. Hobzek ještě uvádí i kotle a lesní rohy, ano dokonce i slovo tabor, to ukazuje, jak si na úmyslné nevědění. Tak platí, vice cersa, co řekl Pekař, že argumenty obhájců jsou mnohdy tak zkroucené a nepravděpodobné, že samy jsou důkazem nepravosti rukopisů.