Verze z 28. 12. 2018, 20:30 editovat JAnDbot (diskuse \| příspěvky) Roboti 78 249 editací m oprava titulku; -prázdné parametry; kosmetika; kosmetické úpravy značka: stránka obsahuje `”` (obrácené (devítkové) horní uvozovky) ← Porovnání se starší verzí		Verze z 15. 2. 2019, 11:49 editovat zrušit editaci JAnDbot (diskuse \| příspěvky) Roboti 78 249 editací m české uvozovky Porovnání s novější verzí →
Řádek 9: <math>\triangle</math> '''V Praze''', 25. září — '''Úvodní modlitba spisovatelova.''' „Všemohoucí nebe! Chraniž dnes milostivě myšlenky mé i ostříhejž vtipy moje, aby nevzbudily nelibost mocností této země, aniž ublížily na mravnosti a jiné čistotě mým milým spoluobčanům, nebo na zdraví číslu našemu zítřejšímu, jež je nedělní — Amen!”“ — — — Tak! — Řádek 21: Polštáře jako dvě labutě. Pokrývka jako plášť lilie. Poslámka jako sníh. Žíněnky jako buchtičky. Slamník — slamník — — „Ančo!”“ „Račte?”“ „Kdypak jsem si dal naposled přecpat svůj slamník?”“ „To já nevím — co jsem tady, ne — už musí být samá řezanka.”“ — Anča je u mne šest let. Vzpomínám zpátky, až za těch šest let — marné vzpomínání! Koupil jsem ten slamník, vycpaný a prošitý, ještě za dob růžového svého mládí — — „Ančo!”“ „Račte?”“ „Tadyhle máte 75 krejcarů — dojdete ihned k senaři pro tři otepě slámy – ihned, povídám!”“ Anča letí. Anča přivlíkne tři otepě slámy. Chytne slamník, vypáře prošívání, rozpáře šve, zamuchlá uvnitř slamou — „Ale — kampak dáme tu slámu starou!?”“ Přece jen je rozum ženský bystřejší než náš! Na to bych byl nepřipad’ ještě dlouho! Ano, vždyť nežli cpeme nanovo, musíme dřív vyndat slámu starou a — kam s ní? Vyhodit ji okny, někomu na hlavu? „Kampak se dává taková sláma stará?”“ „To já nevím!”“ „Hm,”“ povídám najednou, „zde tumáte peníz, jenž je šesták. Jděte tamhle do toho vysokého domu. Tam mají jámu na smetí — dejte domovníkovi ten peníz šesták a on vám dovolí, abyste do jámy vysypala slamník.”“ Vždyť on rozum mužský také není zrovna k zahození! Šla a přišla. Že prý domovník nechce. Že prý tam do jámy házejí služky také horký popel a sláma by se mohla vzchytit. A jáma by prý také byla brzy plna a sedlák si teď pro smetí nepřijede, až v zimě, teď prý má doma dost co dělat. „Tak co?”“ „Já nevím!”“ „Ale, ale!”“ volám po chvíli — mozek mužský je až obdivuhodně plodný! — „zejtra je středa, obecní vůz přijede pro smetí! Vezmete ten peníz šesták, dáte polovinu smetaři, který zvoní, polovinu kočímu, a vysypou vám to sami na vůz.”“ „Dobře, ale na čempak račte dnes tedy spát? Slamník už nemohu dát do postele, je rozpárán, sláma by propadala skrz prkýnka —”—“ „Arci — no ale — budu spát tedy na zemi! Rozložíme postranní, dlouhý ten polštář tamhle z pohovky na zem, pěkně na něj usteleme – a budu spát jako kníže — to bude feš!”“ Také jsem spal jako kníže. A hned ráno vynesla Anča slamník na chodbu přede dveře, a čekali jsme. Zvoník přišel a já se honem vyložil z okna, abych byl procedury svědkem. Vůz přihrčel, Anča se vyhrnula se slamníkem před dům. „A kdyby mi dávali zlatku, já Jim to na vůz nevezmu — já nesmím, mám zákaz!”“ zvolal kočí a prásk’ do koní. Anča táhla slamník zase domů. „To je už hloupé!”“ povídám. „Je to hloupé,”“ potvrzovala Anča. „Tak přece se k něčemu mějte – pro pána boha! – zeptejte se někde, co dělají lidé jiní!”“ Anča letí. Asi za hodinu zase přiletí. „Že prý nejlíp to spálit v kamnech.”“ „Inu ovšem – že nás to nenapadlo! Tedy palte! A víte co? Jděte se po domě trochu poptat, nebudou-li někde péct buchty a nepřejou si pořádně podpálit troubu? Nebo propláknout pec — rozumíte?”“ Anča letí už zase. A pak vyřizuje, že prý nikde nebudou péct buchty, a nikde že si nepřejou propláknout pec. Ona ale že už musí teď do trhu a hrát si s tím spalováním že prý nemůže také, až tedy večer. Že prý aby člověk pak pořád při tom seděl. — Nu dobře! Řádek 83: Náhlý hřmot před domem. Lidské hlasy venku, zvonění pak na dům. Vyskočím a naslouchám do chodby, co že se děje. Že prý u nás z komínu lítá oheň a lítá až na třetí střechu. „Pro pána boha, Ančo — přestaňte pálit! Honem s tím slamníkem někam do pokoje, a přijdou-li na nás, tvařte se, jako byste nevěděla ani muku. Jsou kamna rozpálena?”“ „I toto — od těch pár věchtů — studena jsou skoro!”“ Nepřišli — zaplať pánbůh! Oheň přestal po střechách lítat a lidé na ulici se po nějaké hodince rozešli. Řádek 93: Ovšem následující jitro mne zase osvěžilo. Vyšel jsem si ihned ven, abych pátral. Ptal jsem se policejního strážníka. Ptal veřejného posluhy. Ptal všech svých paniček známých. Strážník salutoval: „To já nevím.”“ Posluha nadzdvihnul čepici: „Prosím, to nevím.”“ Paničky řekly jedna jako druhá: „Ano, s takovými věcmi je to věc těžká!”“ „Holka, holka,”“ povídám Anče zase doma, „to bude potíž! — Ale co naplat, takhle to nenecháme předce! Umíte kornouty dělat — ne? no já vás naučím, pojďte!”“ A dělali jsme kornouty a nacpávali slamou. A když jich byla už hromádka pěkná, nacpal jsem si jich do kapes, šel zas na procházku a trousil kornouty, kudy jsem chodil. Téhož dne byl jsem na procházce ještě šestkrát. Následujícího dne pak dvanáctkrát. Prováděl jsem to tak čtyry dny, a pak se ukázalo, že jsme ze slamníku vyprázdnili jen malý cípek. A počítal jsem, že bych musil asi sedm měsíců takhle chodit. Řádek 109: Arci — já mám malér. Najednou, bůhví odkud, bude tu stát patrola. Bude chtít, abych tu slámu zase sebral. Já se budu bránit, spáchám naposled nějaký mluvený zločin, seberou mne, odvedou — pojednou bude po mé dosavadní bezouhonnosti občanské — ale to už je všechno jedno — já — „Milostpane — ~~milostpane”~~milostpane“ — vrazila pojednou Anča do pokoje — „já už vím, kam s tou slamou! Mlíkařka — ta, která tamhle s vozíkem stává — beře prý ji ráda, potřebuje stlaní doma pro chlív! Zítra jí to dáme!”“ „Je to ale jisté?”“ „Jisté!”“ Co mám říci ještě dále!? Spal jsem tu noc dobře. A následujícího jitra nesli jsme tedy já a Anča slamník k mlíkařce, když se byla Anča ovšem ještě dříve pozeptala, zdali dárek náš vskutku také přijme. Řádek 119: Byl to okamžik krásný! Když nám mlíkařka podávala prázdný pytel zase zpátky, byl jsem překonán dojmem, políbil jsem jí ruku, obejmul vřele její kobylu a kráčel pak se zaroseným zrakem domů. A doma jsme chytli čerstvou slámu a cpali tedy znova. A když byl slamník zase už plný, chyt jsem Anču, začal hvízdat „Na tý louce ~~zelený”~~zelený“ a točili jsme spolu kolem slamníku sousedskou, až se nám zatočila hlava. — To je ta celá historie, tak jak se stala a jak ji povídám. Je pěkná a časová; jsem s ní spokojen, končím. — — '''Závěrečná modlitba spisovatelova.''' „Všemohoucí nebe! Děkuju Ti vroucně, že Jsi mne dnes přede všemi myšlenkami milostivě zachránilo a ostříhalo vtipy moje, takže jsem nevzbudil ani nelibost mocností této země, aniž ublížil na duševní čistotě milým spoluobčanům svým, nebo na zdraví zítřejšímu našemu číslu, jež je nedělní — Amen!”“ {{Konec formy}}

Kam s ním?: Porovnání verzí