Petr Chelčický: Porovnání verzí

|POPISEK=

|VYDÁNO=

|ZDROJ=NOVOTNÝ, Václav. ''Petr Chelčický.'' Praha : F. Topič, [1925].

|JINÉ=České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 33.

|SOUVISEJÍCÍ=[[Autor:Petr Chelčický]]

}}

{{Forma|proza}}

Ze všech památných a významných zjevů doby husitské jistě nejmohutnější je Petr Chelčický. Syn veliké doby, stojí přece nad ní, a třeba všemi svazky k ní připoután, přece zaujímá místo samostatné. Sice sám o sobě vyznává: „Ač já malé neb lechké svědectvie mohu o latině vydati“, a mnozí prý se nad ním pohoršovali, „že by laik a v latině neučený byl“. Ale přece již před uplynutím prvého století od jeho smrti smělo o něm právem býti napsáno, že „byl jest také pravý doktor český“. Byl jím již proto, že z domácího náboženského hnutí vyšel a na ně ve své činnosti navazuje. Jsou to nejdražší jeho jména, k nimž se sám hlásí jako k svým učitelům, ale neváhá ani rozejíti se s nimi, kde nesouhlasí, a neobává se často nesouhlasiti, kde se tím dostává v rozpor snad s celou veřejností. Jeho činnost padá do let české slávy válečné, jejíž vítězství vlévala malému národu, bojujícímu proti všem, nadšení a odvahu k bojům dalším a samy protivníky naplňovala obavou a údivem. Chelčickému tato sláva neimponuje, poněvadž je zbrocena krví…

A nelze snad ani říci, že by Chelčický o to byl stál, třeba by snad nebyl bránil. Jestliže jeho zásady vtělily se v jednotu Bratrskou, která je jistě nejušlechtilejším plodem na stromě husitství, zásluha o to nenáleží jenom jemu, jako spíše tomu jeho protivníku, jenž neváhal na knihy Chelčického, třeba v nich ostře byl napadán, upozorniti ty, kdo hledali pravou cestu životem — Rokycanovi. Ale to bylo věcí dlouhého vývoje, kterého se Chelčický sotva již dožil, zemřev asi někdy v letech padesátých.

{{Konec formy}}

{{Redakční poznámky}}

 

[[Kategorie:Životopisy]]

[[Kategorie:České hlavy]]