Nová Evropa : stanovisko slovanské/6.: Porovnání verzí

}}

{{Forma|proza}}

 

Národnostní princip uplatňuje se v Evropě energičtěji od XVIII. století, a sice netoliko politicky a sociálně, nýbrž i filosoficky, v literatuře, v umění a v celém životě. Od XVIII. století (2. polovice) lze pozorovat, jak v Italií a v Německu se sílí touha a úsilí o sjednocení národů, rozdělených ve středověku na četné státy. O sjednocení a osvobození usilují zároveň porobení národové; na Balkáně, proti Turecku, povstávají Srbové, Řekové, Bulhaři, Albánci. Totéž se vidí v Rakousku a Rusku: od francouzské revoluce počínajíc, historikové zaznamenávají národní probuzení a renaissanci Čechů a Slováků, Maďarů, Jihoslovanů a vůbec všech národů v Rakousku, v Rusku a jinde, Němců a Italů nevyjímajíc. Tento process národní individualisace je tak mocný, že vznikají pokusy o osamostatnění slovenčiny, maloruštiny, provençalštiny a j. dialektů a jazyků, posud literárně nepěstěných (irštiny a pod.). Vzniká otázka flámská, norská, irská a j.

Filosofie XVIII. věku hlásá princip a ideál humanitní a francouzská revoluce prohlašuje práva člověka; Herder, „velekněz čistého člověčenství“, prohlašuje národy za přirozené orgány člověčenstva, odmítaje zároveň státy jako orgány „umělé“. Evropa organisuje se politicky stále více podle národnostního principu.

 

 

Důležitost jazyka v určování národnosti je pochopitelna; jazyk slouží jako výrazový prostředek citům a myšlení člověka; {{Cizojazyčně|fr|le style c’est l’homme}} — platí i zde. A jazyk má ohromnou důležitost sociální — umožňuje styk lidí. Národnost, národní duch projevuje se proto v celé literatuře; o krásné literatuře se to všeobecně uznává — velicí básníci pokládají se za nejvýraznější representanty svých národů. Ale i vědy a filosofie mají svůj ráz národní — dokonce i mathematika, věda tak abstraktní, liší se podle národů. Vědy a filosofie liší se podle národů i obsahem (to, co různé národy zajímá a více zajímá) i methodou. Stejně uznává se výtvarné umění za projev národnosti; avšak totéž lze říci o náboženství, mravech a právu a o práci (práce a hospodaření je podle národů různé – různost národní stravy, kuchyně, obydlí atd.), a o státu a politice. Slovanským se na př. prohlašuje pravoslaví, katolicism se pokládá za románský, protestantism za germánský; určuje se rozdíl mezi právem římským a germánským a slovanským, ukazuje se na rozdíl státu pruského od anglického a ruského atd. Všecky tyto problémy vyžadují pečlivého vyšetření; musíme se varovat ukvapených generalisací: na př. západní Slované jsou katoličtí, ale Čechové provedli první reformaci — v této skizze má být na bohatý obsah vědecké národnostní filosofie jen upozorněno.

Takové jsou v stručnosti problémy vědy nebo filosofie národnostní, která dosud není jako zvláštní odbor vědní přesně ustavena, otázky, jimiž se zabývají historikové, anthropologové, ethnografové, geografové, filosofové historie a sociologie, — rozsah a hloubka těchto studií v XIX. století a v století našem jsou dalším důkazem, že národnost je obecně uznávaným principem, pronikajícím celý společenský život.

 

 

Národnostní princip je poměrně nový, neustálený, kdežto stát je instituce velmi stará a tak všeobecná, že již proto se mnohým zdá být stát nejpotřebnějším, pro lidstvo nejcennějším.