Obluda v umění: Porovnání verzí

Plní jako stráže, postavené na zapomenutá stanoviště na prazích, ztesaných v nadvětrných končinách, neznámý rozkaz v mrtvém jazyku. Chechtají se, skřípají zuby a lají bez soucitu se strašnými úzkostmi, které nicméně volají u jejich nohou na bolestných ložích sousedních nemocnic. Ztělesňují škodlivé mocnosti, které jsou na číhané na duše; popírají milosrdnou naději hlavních obrazů, vytesaných doleji na portále, odporují Panně a svatému Janu, jejichž sochy prosí Hospodina, by konečně vykoupil tento ubohý lid, jenž blábolí a třeští již po pět století!

Ale tato krása úděsu, které chtěli anonymní sochaři dodati Notre-Damu, ztrácí se i ve středověku samém, jenž se obveseluje šprýmy svých chrličů; později obraznost se zříká vzbouzeti strach, zabočí úplně na cestu radosti, a tu se zrodí fraška. Pokušení svatého Antonína za pokušením následuje, komická zvířata se vměšují mezi směšné Satany.

Na »Posledním soudě« Štěpána Lochnera v rejnkolínském museu ženou ďáblové hříšníky k pevnosti v plamenech, která představuje ohnivé kraje starého pekla. Tito ďáblové mají na chlupatých lidských tělech vlčí hlavy, z nichž trčí uši, podobné neostříhaným buldočím sluchům. Nad to jejich hlava se opakuje na každém koleně; třetí hlava, umístěná na spodní části břicha, zakrývá genitálie a symbolisuje s oběma ostatními princip, nepřátelský principu svaté Trojice, která jako superessentielní Dobro zří zároveň přítomnost, minulost i budoucnost; ale tito daemonové jsou málo hrozní; dotýkají se velmi a zdaleka hranic úděsu; přecházejí celkem v maškarádu a mění se v šaškovité osoby.

[[File:Schongauer, Martin - St Antonius - hi res.jpg|thumb|left|Martin Schongauer: Pokušení svatého Antonína, 15. století]]