Ottův slovník naučný/Dánsko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
drobné rozšíření po str. 12 |
drobné rozšíření po str. 17 |
||
Řádek 7:
{{Textinfo
|TITULEK=Dánsko
|AUTOR=[[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:Jaroslav Haasz|Jaroslav Haasz]], [[Autor:Arnošt Vilém Kraus|Arnošt Vilém Kraus]], ...
|POPISEK=
|ZDROJ=''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 1–33. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni11ottogoog#page/n10/mode/1up Dostupné online.]
Řádek 406:
K tomu druží se ve válce 11 záložních praporů se 245 důst. a 15.525 muži a 4 záložní batterie polní se 5 setninami pevnostního dělostřelstva, tak že branná moc '''D'''-ska ve válce obnáší 1495 důstojníků a 58.067 mužův. Brigáda obsahuje 2 pluky pěchoty, 1 pluk jízdy a příslušný počet dělostřelstva. Pěchota vyzbrojena jest zadovkami soustavy Krag-Jörgensenovy kal. 8 ''mm'' a pluk její má tři řadové prapory po 4 setninách a kádr pro záložní prapor, který za mobilisace z mužstva druhé výzvy se utvoří. Jezdecké pluky čítají po 3 škadronách a 1 škad. školní, která v mobilisaci má býti jádrem pro jízdu záložní. Dělostřelstvo (2 pluky po 6 batteriích) vyzbrojeno jest ocelovými taženými děly zádovými kal. 9 ''cm''; batterie čítá 8 děl. Ve válce má prapor pěchoty čítati 1000 mužů, škadrona jízdy 120, polní batterie 163 a setnina pevn. dělostřelstva 400 mužů. Loďstvo t. r. čítalo 60 lodí o 43.430 tunách se 407 děly a 1137 mužů posádky, a to: 5 obrněnců se 102 děly, 3 pancéřové batterie s 24 d , 3 křižáky 1. a 2. tř. se 69 d., 5 křižáků 3. tř. 8 46 d., 8 dělových člunů se 34 d., 3 školní lodi s 52 d., 6 mířičských lodí a 18 d., 10 torpédových člunů 1. tř. se 40 d., 10 torpédových člunů 2. tř. se 14 d., 7 strážních člunů s 8 děly. Mimo to má '''D.''' 1 loď pro službu královskou, 3 starší parníky, 4 kasární lodi, 1 dozorčí loď, 16 dopravních lodí, 2 minonosky a j. Ve stavbě nacházejí se 2 křižáky 3. třídy a 1 torpédový člun 1 tř. Námořní pěchota čítá na 6000 mužů a stejný počet mužstva záložního. Opevněná místa jsou Kronborg ( u Helsingöru), Fredericia, Korsör, Frederikshavn a Hals, avšak jako pevnost 1. řádu má význam toliko {{Prostrkaně|[[../Kodaň|Kodaň]]}} (v. t.); ona jest také nejdůležitější zbrojnicí '''D'''-ska i válečným přístavem. Ku vzdělání důstojnictva pro řadové vojsko slouží škola v zámku Frederiksborském, mimo to má '''D'''. ústav ku vzdělání poddůstojníků dělostřeleckých a zákopnických, školu ku vzdělání námořních důstojníků, školy pro stavbu lodí a lodní strojnictví, školu jezdeckou a tělocvičnou v Kodani, pak střeleckou školu v Christianshavnu.
[[Soubor:Royal Coat of Arms of Denmark (1819-1903).svg|thumb|Královský státní znak Dánska]]
{{Prostrkaně|Znak}} dánský (viz vyobr. č. 1055.){{Redakční poznámka|Reprodukce v dostupné kopii Ottova slovníku je černobílá a nekvalitní, proto ji zde neuvádíme. Místo ní je k ilustraci hesla použit soubor z [[commons:File:Royal Coat of Arms of Denmark (1819-1903).svg|Wikimedia Commons]].}} jest štít rozčtvrcený červeným, bíle lemovaným křižem danebrožským a má štít střední a štítek. Štítek jest rozpoltěn shora dolů a má v právo dvě červená břevna ve zlatém poli (za Oldenburg), v levo zlatý kříž v modrém poli (za Delmenhorst). Střední štít skládá se ze čtyř červených poli: v nich nachází se nahoře v pravo bílý list kopřivový na tré rozeklaný (za Holštýn), v levo stříbrná labuť (za Stormarn), dole v pravo stříbrný obrněný jezdec (za Dithmarsy), v levo zlatá koňská hlava (za Lauenburk). Hlavni štít má nahoře v pravo tři modré korunované, nad sebou kráčející lvy mezi devíti srdci červenými ve zlatém poli (za Dánsko), v levo dva modré korunované lvy nad sebou taktéž v poli zlatím (za Šlesvik); dolní pravé pole skládá se ze tří částí: nahoře nacházejí se tři zlaté koruny v modrém poli (za Švédsko), dole v pravo rozeklaná stříbrná treska v červeném poli (za Island), v levo pak bílý kozelec hnědě skvrnitý v modrém poli (za Farské ostrovy) a pod ním vztyčený bílý medvěd taktéž v poli modrém (za Gronsko); konečně dolní levé pole hlavního štítu jest rozpůleno a má nahoře na zlaté půdě modrého lva kráčejícího po devíti červených srdcích (za Jutsko), dole pak zlatého korunovaného jestěra v červeném poli (za krajiny někdy slovanské). Nad štítem, jehož strážci jsou dva diví mužové kyji ozbrojení, umístěna koruna královská, pod ní na zlatém řetězu visi Sloni rád. {{Prostrkaně|Vlajka}} (''Danebrog'') jest červená s bílým křížem a počátečním písmenem jména králova uprostřed, válečná vlajka nemá plamene a je na okraji do cípů vystřižena. Národní barvy jsou červená a bílá. Z řádů a čestných odznaků má '''D'''. Sloní řád, Danebrožský řád a záslužní medailli zlatou a stříbrnou. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''
'''Jazyk''' náleží k jazykům germánským, a to ke skupině východogerminské, obsahující mimo gótský ještě jazyky nordické, jichž nyní rozeznáváme čtvero, každý s četnými podřečími. Avšak tyto jednotlivé jazyky nejsou zvláště staré, naopak svědčí runské nápisy ze stol. V.— X. v '''D'''-sku nalezené, přirovnáme-li je k nejstarším nápisům a jiným památkám ostatního severu, že až do X. stol. byl po celém severu jazyk jediný, řeč. staronordický. Teprve kolem r. 1000 rozštěpil se jazyk ten, a sice tím, že v dánštině a švédštině změnily se staré dvojhlásky ''ai'' v ''e'', ''au'' a ''ey'' v ''ö'', a tak vznikly skupiny švédskodánská a norskoislandská. V následujících třech stoletích, z nichž není téměř žádných zachovaných dánských památek jazykových, oddělila se dánština také od švédštiny. Její další vývoj lze naznačiti těmito čtyřmi obdobími.
{{Prostrkaně|Doba 1., starší}} (''aeldre dansk''), až do polovice XIV. stol. Kolem r. 1300 napsány důležité sbírky zákonů jednotlivých území dialektem, z nichž nejstarobylejší jest {{Prostrkaně|skanská}}, po ní {{Prostrkaně|själlandská}} a konečně {{Prostrkaně|jutská}}. Již v této době ztrácí jazyk mnohé tvary, rozdíl mezi nominativem a akkusativem, nordickou přehlásku působenou hláskou ''u'', částečně i přehlásku působenou ''i''; ''h'' před ''l, n, r'' se odsulo.
{{Prostrkaně|Doba 2., stará}} (''gammel dansk''), od polovice XIV. do pol. XVI. atol. Jest to doba plná důležitých přechodů, ''k, t, p'' přeměňuje se po samohláskách v ''g, d, b''; ''gh'' v ''j'' nebo v ''th'' před samohláskami v ''d'' anebo ''t'', ''ld'' splývá s ''ll'', ''nd'' s ''nn'', zároveň podobně jako v němčině seslabují se koncovky, tak že všechny přecházejí v polohlasné ''e'' (''ae''). Pravopis je zcela nepravidelný a pestrý. Neméně rázné jsou změny v zásobě slov. Následkem hojných styků s Německem, zvláště s mocnými obchodními městy severoněmecké Hansy, byla dánština zaplavena slovy dolnoněmeckými; nejen přejata celá slova, zvláště četná složená, i původní dánská přizpůsobila se příbuzným německým, přijala na př. německou odvozovací slabiku (''Retvished'', právnictvi, místo ''Retvise'') nebo vznikly tvary smíšené (''vaegt'' za staré ''vaet'', dle dolnoněm. ''wicht'', váha) a dánské tvary nahrazeny německými (''del'' za ''deld'', díl). Tak změněna téměř celá zásoba slov, a ač mnohý z těchto vetřelců později byl zase odstraněn, přece stopy něm. vlivu od té doby jsou nevyhladitelny. Naproti tomu jeví se snaha po sjednocení různých nářečí jediným jazykem spisovným; v písemných památkách jest pozorovati jakýsi zápas o tuto přednost mezi dialektem jutským a själlandským, až reformaci rozhodnuto ve prospěch tohoto a on od té doby stal se spisovným jazykem nejen v '''D'''-sku, ale také v Norsku, které tehda bylo s '''D'''-skem politicky spojeno. V době Kalmarské unie činěny pokusy, utvořiti společný jazyk švédskonorskodánský, které však zůstaly bez vlivu na dánský jazyk.
{{Prostrkaně|Doba 3., novější}} ({{Prostrkaně|nyere dansk}}), od polovice XVI. do pol. XVIII. stol. Překlad Lutherovy bible z r. 1550 (bible Kristiána III.) vyznamenává se upraveným pravopisem a čistým, plynným jazykem. Ač jest tu ještě mnoho archaismů, přece co do hláskosloví a tvarosloví jest od té doby jazyk dánský na témž stupni. Změny jazykové týkaly se hlavně zásoby slov; podobně jako v Německu v XVII. st. znešvařen jazyk množstvím cizích slov a zároveň odvyklo se tou měrou psáti dánsky, že horlivý grammatik Peder {{Prostrkaně|Syv}} ve své mluvnici někde pro lepší porozumění píše celou větu po latinsku. V tomto zuboženém stavu na poč. XVIII. stol. shledal {{Prostrkaně|Holberg}} jazyk a jal se jím vyjadřovati všecko bohatství nových ideí, které hýbaly Evropou. Povedlo se mu to, od něho počíná nová literatura dánská a jen množstvím cizích slov (francouzských a latinských) liší se jeho jazyk od nynějšího.
{{Prostrkaně|Doba 4., nejnovější}} (''nyeste dansk'') od pol. XVIII. stol. do nynějška. R. 1747 vydal {{Prostrkaně|F. C. Eilschow}} dílo ''Cogitationes de scientiis vernacula lingua docendis'' (Myšlénky o pěstování věd jazykem mateřským) a zahájil tím boj za očištění jazyka od cizích slov; sám dle vzoru německého (Wolffova) utvořil řadu slov složených, která se po mnohých bojích se zastaralým zvykem konečně ujala. Sneedorf pokračoval v létech šedesátých v této snaze, a boj tak zajímal všecku veřejnost, že horlivý tento brusič r. 1765 byl uveden i na jeviště. Vzorem při tvoření slov byla němčina, málo jen bylo vzato z mluvy lidu a ještě méně z ostatních jazyků nordických. Přes všechen posměch mohl r. 1799 horlivý purista {{Prostrkaně|Baden}} napsati, že valná čásť cizích slov jest nahrazena dobrými dánskými. Na zač XIX. stol. dovedli filologové, jako {{Prostrkaně|Rask}}, vážiti již slova ze staronordického jazyka, a romantičtí básníci dodávali jazyku nebývalého vzletu.
Již ve 3. období byla oblast jazyka dánského značně zúžena; mírem roskildským (1658) ztraceny všechny země jižní Skandinavie, které se pak pošvédštily. V Norsku pak národní hnutí vedlo k tomu, že jazyk nabýval stále osobitějšího rázu norského, tak že nyní již spisovný jazyk v obou zemích {{Prostrkaně|zásobou slov}} se značně liší a bude se asi lišiti vždy více. — Dosud lze rozeznati tatáž tři nářečí dánská jako v době prvé a poznati je dle toho, jak zachovávají koncovky: 1. východní na Bornholmu (''baera''), 2. ostrovní na Själlandu, Fynu a j. (''baere'') a 3. jutské na pevnině (''baer''). Nejstarší mluvnice dánská jest Pontoppidanova ''Grammatica danica'' (1668); důležita jsou novější filologická díla Lökkeho (1855) a Knudsena (1856). Dánské spisy pro širší obecenstvo tisknou se dosud švabachem; dle německého způsobu píší se podstatná jména velkými začátečními písmeny; jinak pravopis není posud jednotný. O dějinách jazyka dánského jest velmi poučný Článek L. Wimmera v »Nordisk Conversationslexicon«. Slovník dánský vydává akad. kodaňská od r. 1793; příručný slovník vydal Molbech (1833, 1859). ''[[Autor:Arnošt Vilém Kraus|Ks.]]''
'''Literatura.''' {{Prostrkaně|Doba I.}} Nejstarší písemné památky '''D'''-ska (runské nápisy) náležejí ještě literatuře staronordické; literatura dánská v užším smyslu začíná teprve koncem XIII. st., neboť v tomto ještě bylo psáno výhradně latinsky. Cenu pro národní literaturu má z této latinské literatury historie dánská, kterou na zač. téhož stol. napsal {{Prostrkaně|Saxo Grammaticus}}, a která od stol. XVI. v překladech se stala oblíbenou četbou lidu. Ke konci XIII. stol. sepsány sbírky zákonů. Ze XIV. stol zaznamenati sluší rýmovanou kroniku, výtah to ze Saxa, a několik podobných děl prosaických. Peder {{Prostrkaně|Laale}} ke konci století sepsil sbírku přísloví latinských s přiměřenými dánskými, a tím zachovalo se velmi mnoho dánských přísloví až na naše dny. Všechny tyto spisy, jakož i rýmy kněze Michala, který touže dobou napsal tři větší básně nábož., jako o P. Marii a o stvoření světa, a prostonárodní knihy lékařské poskytují nyní látku pouze historii jazyka. Avšak vedle této psané literatury existovala ještě poesie lidová, nepsaná, žijící jen v ústech lidu; jsou to t. ř. {{Prostrkaně|kaempeviser}} (zpěvy hrdinské), jež byly sebrány poprvé v XVI. stol., ale pocházejí bezpečně z doby starší. Zajisté již z XIII. století jsou písně o manželce Valdemara II. »o české Dagmaře«, z nichž také Svat. Čech čerpal osnovu své básně. Silná a zdravá poesie vane z mnohých těchto písní. V další literatuře rozeznati jest čtyři období, která počínají reformací, vystoupením Holbergovým, romantismem a realismem.
{{Prostrkaně|Doba II.}} Zavedení knihtisku na konci XV. stol. a současné založení university působilo příznivě na literaturu knihovou; reformace učinila literaturu theologickou záležitostí celého národa, a tak vzniklo mnoho spisů v jazyku domácím. Bible přeložena ne z originálu, nýbrž z německ. překladu Lutherova hlavně péčí {{Prostrkaně|Christierna Pedersena}} (1480 až 1554), vedle něhož vyniká mezi spolupracovníky Peder Palladius (1503—1560), kteřížto oba se přičinili, aby překlad byl plynný a ryzí. Mimo bibli překládány a vydávány písně a polemické spisy. Také začátky dramatu jeví se ve hře o sv. Kanutovi, mysteriu zajímavém svou národní látkou. Jinak poesie v této době nejeví obrazu utěšeného; jako jinde kvetla hlavně píseň církevní, napodobená většinou dle žalmů. Překlad dolnoněm. »Reineke de Vos« jest nejdůležitější světská báseň stol. XVI. Na zač. stol. XVII. vystoupil {{Prostrkaně|A. Arrebo}} (1587—1637), básník Hexaëmeronu, otec renaissanční poesie v Dánsku, jež zajímala kruhy vznešenější a zvláště učené, ale v lid nikdy nevnikla; jako v jiných zemích zvrhla se v pouhé veršovnictví příležitostné, oslavující i nejbanálnější přibéhy života, svatby, krtiny, pohřby, povýšení, dvorní slavnosti atd. Vynikající místo mezi těmito básníky zaujímá {{Prostrkaně|A. Bording}} (1619—77), vydavatel prvního dánského časopisu, veršovaného měsíčníku {{Prostrkaně|Den danske Merkurius}}, v jehož přečetných básních příležitostních aspoň verš vyniká svou plynností a lehkostí. On a zvláště {{Prostrkaně|Th. Kingo}} (1634-1703) libovali si podobně jako renaissanční básníci v jiných zemích (Euphuisté, Marinisté) v umělůstkách, pro které sloh jejich nazván »den ziirlige Stil«. Přece Kingův církevní zpěvník pro '''D'''. a Norsko vzletnými písněmi svými náleží k nejlepším a nejpoetičtějším evangelickým zpěvníkům vůbec. Lid, pro nějž tyto renaissanční básně psány nebyly, liboval si v překladech románů středověkých, jež pomocí knihtisku v té době teprve došly hojného rozšíření.
Pěknější pohled než poesie poskytuje prosa této doby. Vědecká činnost jevila se především v theologii, která ovšem brzo ztratila styk s životem, jaký měla v době reformace, hlavně vinou přísné censury a orthodoxie. Na úzce vymezeném tom poli vynikali bystrostí a systematikou v XVI. století {{Prostrkaně|Hemmingsen}} (1513—1600), v XVII. {{Prostrkaně|Brochmand}} (1585 až 1652), kteří oba mimo spisy učené psali též zbožné knihy pro lid. Mimo theologii užito nově vytvořeného jazyka spisovného v plynném překladě Saxovy kroniky, jejž pořídil A. S. Vedel (1575) a jenž stal se nejoblíbenější četbou lidovou. Týž vydal také poprvé staré zpěvy hrdinské a vzbudil tím lásku k dějinám vlasti. Podobně působil norského kněze {{Prostrkaně|Claussona Friisa}} překlad norských pověstí (''Heimskringla''), a tak dostala dánská historie již v této době směr k badání v pramenech staronordických, jehož nikdy neopustila. Na zač. XVII. stol. spisy a sbírky lékaře {{Prostrkaně|Ole Worma}} (1588—1654) vzbudily na novo zájem pro dávnou Skandinávii, stará literatura islandská byla téměř odkryta; ještě ku konci této doby napsal {{Prostrkaně|Th. Torfaeus}} (1636—1719) velkou historii Norska, a {{Prostrkaně|Peder Syv}} (1631 až 1702) vynikaje jako grammatik dánský, vydával písně lidové, přísloví a byl horlivým křisitelem jazyka dánského. Vedle filologie národní také klassická byla v době humanismu horlivě pěstována, a i zde vyskytla se řada spisovatelův a básníka, kteří obratně vládli jazykem latinským. Co do ostatních věd sluší jmenovati {{Prostrkaně|Tychona de Brahe}} (1546—1601), slavného astronoma; v anatomii a lékařství vynikal {{Prostrkaně|Casper Bartholin}} (1585 až 1629) a ještě více jeho syn {{Prostrkaně|Thomas Bartholin}} (1616-80); {{Prostrkaně|Ole Borch}} (1626-90) byl znamenitým chemikem; astronom {{Prostrkaně|O. Römer}} (1644—1710) první vypátral, že světlo potřebuje nějakého času, aby se od hvězd dostalo k nám, a vypočítal, ovšem nesprávně, jeho rychlost. Přece jazyk dánský utrpěl velkou škodu. Stol. XVII. bylo politicky i sociálně nešťastné pro '''D'''.; mírem roskildským ztratilo jih Švédska, války jeho byly většinou
nešťastny. K tomu se přidružilo, že Bedřich III. (1648—70) zlomiv moc šlechty zavedl samovládu, což bylo neštěstím pro literaturu dánskou, neboť stará šlechta dánská pěstovala a podporovala vědy i literaturu, kdežto dvůr byl ke vědám i poesii zcela lhostejný, a tak i vyšší kruhy se lidu a jazyku jeho odcizily. Jazyk měšťanů znešvařen množstvím cizích slov, na divadle střídaly se kusy německé a francouzské s italskými operami; na hry dánské nebylo pomyšlení, i angličtí komedianti hráli po německu.
{{Prostrkaně|Doba III.}} R. 1722 francouzský herec, malíř a mechanik {{Prostrkaně|E. Capion}} vystavěl první stálé divadlo v Kodani, na němž se hrálo střídavě německy a francouzsky. Tu někteří vlastenci pojali myšlénku, aby se na tom divadle hrálo také dánsky, i vyzvali také {{Prostrkaně|Ludviga Holberga}} (1684-1754), universitního professora, který se byl právě proslavil satirami nezvykle pernými, jakož bylo komické epos ''Peder Paars'', aby psal pro ně komedie. Vůdce tohoto hnutí byl {{Prostrkaně|Rostgaard}}, u dvora velmi oblíbený, jenž patřil k největším podporovatelům vědy. Jeden z herců franc. vycvičil dánské začátečníky, s Capionem sjednána smlouva a »dánské jeviště« otevřeno dne 23. září 1722 překladem Molièrova »Lakomce«. Ale již mělo '''D'''. svého vlastního Molièra; Holberg napsal svých prvních pět původních komedií, mezi nimiž komedie ''Den politiske Kandestöber'' (»konvář-politik«) a ''Jean de France'', skvělá to parodie cizáctví, bujícího v mládeži dánské. Tak na novém jevišti hned mocně se ozývalo dánské vlastenectví. Do konce r. 1723 napsal Holberg dalších deset kusů, které pak byly jádrem repertoiru divadelního. On spojil masky divadla italského s duchem Molièrovým, ale zůstal při tom přece původním, protože čerpal zvláštní sílu z líčení života nižších tříd dánských. Bylo to podivuhodné štěstí, že nové divadlo v kratinké době první své činnosti mohlo se vykázati řadou původních komedií ceny tak značné, že ovládly brzo i jeviště cizí, zvláště německá, a při tom tak národně dánských, že jim žádná současná literatura neměla co podobného postaviti po bok. Holbergova tendence didaktická, která již v komediích se jeví, neopustila ho v básních ostatních, jeho »Proměnách« (''Metamorphoses eller Forvandlinger'') a jeho četných dílech prosaických, kterými chtěl, jak pravil, vzdělati dánský jazyk a poučiti své krajany. Bohatou činnost svou skončil satirickými epištolami. Neohebným dotud jazykem dánským vyjádřil Holberg množství nových ideí, hýbavších tehda Evropou, a zůstal při tom zastancem všeho dobrého domácího. Avšak osudy dánského divadla přes to, že se mohlo vykázati Holbergem, nebyly utěšené. Capion musil svoji privilej dáti v zástavu, a věřitel jeho střídal hry dánské s produkcemi akrobatů, které jim velmi škodily. Poměry hmotné byly stále horší, a r. 1727 již po druhé bylo jeviště zavřeno »Pohřbem dánské komedie« (''Den danske Komedies Ligbegaengelse'') od Holberga. Teprve r. 1747 bylo po dalších pokusech otevřeno »Polit. konvářem« stálé jeviště dánské, pro které ještě
působil Holberg ubývající silou svou.
Z vrstevníka Holbergových nikdo se mu nevyrovnal. {{Prostrkaně|T. Reenberg}} (1656—1742) psal básně nábožné a morální, pak satiry a písně pijácké a překládal z latiny. {{Prostrkaně|Ch. Falster}} (1690—1752) psal satiry, které byly velmi nadšeně přijaty a mnoho se četly, zvláště proto, že káraly pošetilosti jen vznešených kruhů. Mimo tento směr rationalistický a moralisující stáli {{Prostrkaně|J. Sorterup}} (1662—1723), jenž napodobil staré zpěvy hrdinné básní o Bedřichu IV., {{Prostrkaně|A. Stub}} (1705—1758), vlastní tvůrce světské lyriky v Dánsku, {{Prostrkaně|H. Brorson}} (1694—1764), jenž psal žalmy.
Ku konci XVIII. stol. jest zase pozorovati čilý ruch literární. {{Prostrkaně|H. Biehlová}} (1731-88) první po Holbergovi psala zase originální hry pro jeviště, napodobené dle her francouzských, a přeložila Cervantesa. {{Prostrkaně|J. Ewald}} (1743—81) vynikl v lyrice, v níž byl mistrem jeho Klopstock, ideál celé řady tehdejších mladých básníků, i v dramatě, skládaje pro nově založené jeviště satirické veselohry a dojemné zpěvohry, jako ''Balders Död'' (Balderova smrť) a ''Fiskerne'' (Rybáři). Ewald byl skutečným básníkem hlubokého citu a ohnivé fantasie; mistrně ovládal jazyk v ódách antických rozměrů, kterým se naučil od Klopstocka, právě tak jako užívání nordické mythologie; toto však bylo u Ewalda oprávněnější než u Klopstocka, jenž nordickou mythologii pokládal za německou. Tuto skvělou dobu dánské literatury zakončuje {{Prostrkaně|J. Wessel}} (1742—85), který brzo po Ewaldovi vystoupil na jeviště svou nevyrovnatelnou parodistickou komedií ''Kjaerlighed uden Strömper'' (Láska bez punčoch), kterouž následovalo ještě několik dramat. Wessel právě jako Holberg pocházel z Norska, jež po celou tuto dobu posilovalo dánskou literaturu četnými syny svými, ovšem v Dánsku vzděláni nabyvšími. K těm náleží také {{Prostrkaně|J. Brun}} (1745—1816), norský kazatel a básník, jehož tragédie ''Zarine'', psaná na způsob staroklassické tragédie francouzské, zavdala Wesselovi nejbližší příčinu k jeho parodii. Z básníků podobně menšího významu buďtež ještě uvedeni: {{Prostrkaně|J. Tode}} (1736—1806) »lékař, básník a přítel lidu«, z jehož čelných děl žije jen několik znárodnělých písní; {{Prostrkaně|Ch. Pram}} (1750 až 1821), Nor, který vzbudil obdiv hrdinskou básní ''Staerkoddr'', vydával s {{Prostrkaně|K. Rahbekem}}
(1760—1829) měsíčník »Minerva« (1785—90), jenž velmi působil na aesthetický soud obecenstva. Rahbek pak pokračoval v této činnosti a byl z prvních historiků literatury dánské; {{Prostrkaně|Ch. Tullin}} (1728—65), rovněž Nor, přidružil se k básníkům, líčícím přírodu (jako Thomson a Kleist) svou »Vznešeností přírody« (''Skabningens Ypperlighed'') a »Májovým dnem« (''Majdag'').
Vědecká činnost byla tou dobou hojně podpórována, od pol. XVIII. stol začala se i přesná věda pěstovati jazykem dánským; touže dobou spojoval se poprvé vkus a vtip s učeností, jež se starou těžkopádností pozbývala snad i poněkud vážnosti a důkladnosti, ale získala tím širšího působiště. Mezi ústavy vzdělávacími zvláště akademie soröjská, která pocházejíc ze XVII. stol., na zač. stol. XVIII. zanikla, avšak r. 1747 štědrostí Holbergovou znovuzřízena, měla řadu učenců mezi svými učiteli. V dějepisu vyniká Holberg sám četnými latinskými a zvláště populárními dánskými spisy, vedle něho {{Prostrkaně|K. Gram}} (1685 až 1748), zakladatel kritického dějepisu v '''D'''-sku. K jeho návrhu založena Kodaňská učená společnost (1742), v jejíchž spisech vydal řadu svých prací; {{Prostrkaně|J. Lanjgebek}} (1710—1775) založil společnost pro dánský jazyk a historii, jejíž orgán ''Danske Magazin'' vydával; on také založil sbírku ''Scriptores rerum danicarum medii aevi''. {{Prostrkaně|E. Pontoppidan}} (1698—1764) působil jako theolog, historik, geograf a filosof. Populární filosofii osvětářskou pěstovali {{Prostrkaně|J. Sneedorff}} (1724—64), učitel v Sorö, brusič jazyka, vydavatel týdenníku dle vzoru Addisonova ''Patriotisk Tilskner'', pak {{Prostrkaně|J. Boye}} (1756—1830), odpůrce Kantův, a {{Prostrkaně|N. Treschov}} (1751-1833), Nor, nejpopulárnější z nich. {{Prostrkaně|J. Baden}} (1735 až 1804) byl grammatik a brusič. Mezi lékaři vynikal {{Prostrkaně|F. Bang}} (1747—1820), mezi přírodopisci {{Prostrkaně|Ol. Müller}} (1730—1784), jehož studie o nálevnících byly epochální, a {{Prostrkaně|M. Vahl}} (1749—1804), slavný botanik. Počet spisovatelů byl ovšem mnohem větší, a účastenství ve hnutí duševním všeobecné. — Doba následující vlivem poměrů (francouzská revoluce a duch národnostní ji provázející naproti dřívějšímu kosmopolitismu, se strany druhé i idealistická filosofie německá) jest většinou dobou reakce proti směrům doby předešlé.
{{Prostrkaně|Doba IV.}} Směr XVIII. stol. nalezl posledního a nejduchaplnějšího zastance v {{Prostrkaně|J. Baggesenovi}} (1765—1826), jednom z nejduchaplnějších básníků dánských, jenž náleží zároveň literatuře německé, v níž vystoupil jako odpůrce romantiků. Nová doba dánské literatury je zahájena polemikou jeho s četnými spisovateli, kteří se ujali napadeného {{Prostrkaně|A. G. Oehlenschlägera}} (1779-1850), vůdce směru romantického, tvůrce národní poesie skandinavské. Nové hnutí národnostní nejeví se totiž výlučné dánským, nýbrž všeobecně nordickým, podobně jako později u Slovanů. Oehlenschläger náleží též literatuře německé, jeho směr zakládá se na něm. romantice, kdežto jeho dramatům byl Schiller a jeho pathos vzorem. Naproti cizáckému směru, jenž panoval v Německu, poskytly mu poetickou látku minulost vlastního národa, mythologie a pověsti staronordické. Tak vznikly po prvém chladně přijatém pokuse dramatu ''Aladin'' národní tragédie ''Hakon Jarl, Axel og Valborg, Hagbarth og Signe, Palnatoke, Staerkodder, Erik og Abel'', k nimž se družily veselohry a zpěvohry ''Frejas Alter'' (Frejin oltář), ''Tordenskjold'' a ''Correggio'', pak řada epických básní skvělou formou psaných. Mocný vliv měl Oehlenschläger na mladší generaci. Když Baggesen po r. 1813 rozebral a posměšně překroutil jeho zpěvohru ''Ludlams Hule'' (Ludlamova jeskyně) a s větší ještě oprávněností parodoval jeho »Cestopis v dopisech domů« (''Rejse fortalt i Breve til mit Hjem'') svými ''Breve til Oehlenschläger'' (Dopisy Oehlenschlägrovi) a r. 1818 ještě krutěji jej persifloval, tu povstalo mnoho mladých spisovatelů na obranu Oehlenschlägerovu, útočíce přímo na celé působení Baggesenovo. Hjort, Boye, Hauch, Poul Möller vydali spisy proti němu a dvanácte studentů kodaňských vyzvalo jej k latinské disputaci o zásadách kritiky, kteréhož vyzvání však nepřijal. Oehlenschläger jest původcem literárního skandinavismu, který až do války r. 1864 směřoval také k politické jednotě, a ač toho cíle nedosáhl, přece mocně působil a aspoň ve vědě a umění utvořil ze Skandinávie celek jednotný. Se švédským básníkem Tegnérem společno je Oehlenschlagerovi pojímání starého severu, který značně přiblížil modernímu citu a sentimentalitě, kdežto Grundtvig, jehož hlavní činnost leží na jiném poli než poetickém, chtěl oživiti sever, jak byl, a proto nestal se populárním. Vedle Oehlenschlägera sluší jmenovati z básníků ještě {{Prostrkaně|B. Ingemanna}} (1789—1862), v jehož románech a básních značí se všecka ta kleslost a sentimentální měkkost, jež zmocnila se '''D'''-ska po bombardování Kodaně, ztrátě Norska a finanční krisi. Proti jeho románům vystoupil {{Prostrkaně|J. L. Heiberg}} (1791—1860), syn dramat. básníka P. A. Heiberga, polemickou básní, z čehož hned po sporu Haggesenově vznikl nový spor, protože Grundtvig ujal se Ingemanna a byl za to od Heiberga poctěn »Slabikářem« (''Nye A-B-C Bog''). Heiberg stal se tvůrcem dánského vaudevillu, jejž dle francouzského vzoru od r. 1825 uvedl na jeviště. Ač pak způsobil ještě dohru sporu Baggesenova kritikou Oehlenschlägra, přece básnil též ve směru romantickém svůj ''Elverhöj'' (Vílí vrch) {{Prostrkaně|J. Hauch}} (1790—1872) byl dramatik a polemický zastance romantického směru proti Baggesenovi a Heibergovi, později vrhl se na román, v němž pracoval s větším štěstím. {{Prostrkaně|S. Blicher}} (1782—1848) vylíčil život lidu jydského pěknými novellami, částečně i dialektem psanými, a psal pěkné básně lyrické. K nejoblíbenějším z ostatních četných romanopisců, kteří v této politicky mrtvé době obstarávali nezávadnou stravu duševní, patří také {{Prostrkaně|L. Kruse}} (1778-1839) a paní {{Prostrkaně|Th. Gyllembourgová}} (1773—1856), choť staršího Heiberga. V lyrice vynikali: {{Prostrkaně|Poul Möller}} (1794-1838), jenž důkladně pracoval též v klassické filologii; {{Prostrkaně|R. Winther}} (1796—1876), nevlastní jeho bratr, jenž vylíčil pěkně přírodu na ostrovech dánských a byl zároveň básníkem lásky; {{Prostrkaně|Henrik Hertz}} (1798—1870) spor Heibergův s Oehlenschlaegrem ukončil vítězně svými ''Gjengangerbreve'' (Dopisy příšer), ve kterých se s oživením formy a vtipu Baggesenova obrátil proti romantikům formu příliš zanedbávajícím (jako Hauch a Andersen) a napsal velkou řadu vaudevillů, veseloher a znamenitou romantickou tragédii ''Svend Dyrings Hus'', vyrostlou ze studia středověkých písní lidových; z ostatních i za hranicemi je známa ''Kong Renés Datter'' (Dcera krále R.). — Z dramatiků budiž ještě uveden {{Prostrkaně|Th. Overskou}} (1798—1873), herec, jenž napodobil Heiberga ve vaudevillu, a {{Prostrkaně|J. Hostrup}}(* 1818), jehož první díla jsou psána pro studenty a byla jimi také prováděna.
Světového jména dobyl si {{Prostrkaně|H. Ch. Andersen}} (1805—75) svými báchorkami obecně známými; z jeho románů nejlepší jsou: ''O. T.'' (t. j. znamení Odenseské trestnice, 1836); ''De to Baronester'' (Dvě baronky, 1849); mimo to vynikají zvláštním zbarvením báchorkovým jeho cestopisy a spisy autobiografické. — {{Prostrkaně|F. Paludan-Müller}} (1809-76) uvedl do dánské poesie formy byronovské básní ''Danserinden'' (Tanečnice), a později mnohými ještě básněmi, z nichž vyniká ''Amor og Psyche''. Životním jeho dílem byla filosofická báseň ''Adam Homo'', v níž líčí cestu životem až k nejvyšším stupňům cti a uznání, pozbývající krok za krokem ideální lidskosti. V tomto náboženskofilosofickém směru setrval pak ještě několika básněmi. — {{Prostrkaně|P. Ploug}} (* 1813) psal písně studentské a frašky ze studentského života, které vystřídal v pozdějších letech písněmi vlasteneckými a politickými. {{Prostrkaně|Ch. Molbech}} (*1821), syn slavného lexikografa, psal básně lyrické a obrazy z cest. {{Prostrkaně|H. Kaalundovy}} (1818 až 1885) básně velmi se zamlouvaly obecenstvu a ''Et Foraar'' (Jaro) vyšlo v šesti vydáních. {{Prostrkaně|Ch. Richardt}} (* 1831) přešel od veselých písní studentských ve svém poetickém denníku z cesty do svaté země k básním nábožným.
Jako v poesii, jeví se nový duch i ve vědě; vzbudil-li romantismus všude směr historický, nemohlo býti jinak ani ve Skandinávii, kde ode dávna kvetla záliba ve studiu nordického starověku. Theologie, která velkým počtem bohoslovců mezi básníky měla v '''D'''-sku zvláštní vliv také na krásnou literaturu, byla pěstována na začátku doby {{Prostrkaně|P. E. Müllerem}} (1776 až 1834), jenž také upozornil na důležitost islandského jazyka pro studium starožitností nordických, pak {{Prostrkaně|F. Münterem}} (1761-1830), který se více zabýval studiem starožitností orientálních a teprve později přiblížil se k vlastnímu vůdci směru protirationalistického {{Prostrkaně|J. P. Mynsterovi}} (1775-1854), jenž r. 1806 důrazně se opřel opravě bohoslužby ve smyslu rationalistickém, a od těch dob vystupoval jako bojovník za pravdu evangelia nejen pérem, nýbrž mocněji ještě s kazatelny. Mynster vychoval celou školu bojovníků proti rationalismu a náleží k nejdůležitějším mužům nejen pro vědeckou literaturu, ale i vůbec pro kulturní historii '''D'''-ska v 1. pol. t. stol. Podobně byl kazatelem a spisovatelem {{Prostrkaně|N. Grundtvig}} (1783 až 1872), který vyšed z rationalismu přes Schellingovu filosofii dospěl k víře křesťanské, ale nebyl přívržencem Mynsterovým; z jeho názoru o základních pravdách křesťanských vyšla mu na jevo nutnost svobody svědomí a mimo to měl otevřený smysl pro národnost a pro minulost její. Mythologie nordická, poesie staronordická a anglosaská, historie domácí a světová nalezly v něm horlivého pracovníka. {{Prostrkaně|Sören Kierkegaard}} (1813—55) velmi prohloubil filosofii Schellingovu. — {{Prostrkaně|A. Örsted}} (1778—1860), nejslavnější právník dánský, jest zakladatel moderního právnictví v '''D'''-sku. — Historie byla v této době zvláště horlivě pěstována. Vedle Grundtviga jest tu zmíniti se o {{Prostrkaně|Finnu Magnussenovi}} (1781-1847), Islanďanu, jenž hojnými, ale ne vždy kritickými spisy pracoval o starožitnostech nordických. {{Prostrkaně|C. Rafn}} (1795—1864) studoval horlivě týž obor a popularisoval výsledky svého učeného badání; svými ''Antiquitates americanae'' poukázal na objevení Ameriky Normanny a založil r. 1825 nordickou společnost pro vydávání starých spisův (''Oldskrifteselskab''), která r. 1828 stala se královskou a vydala již přes sto svazků ze starých rukopisová uveřejňuje časopis archaeologický a historický jazykem dánským a francouzským. — {{Prostrkaně|N. M. Petersen}} (1791—1862) vědecky odůvodňoval skandinavismus, jeho historie '''D'''-ska v době pohanské a staronordická mythologie jsou psány se zápalem a slohem poetickým. {{Prostrkaně|J. Worsaae}} (1821-85), organisátor museí dánských, uvedl archaeologii do země; on první se znalostí věcí dal vykopávati a vědecky pořádal nálezy. — {{Prostrkaně|R. K. Rask}} (1787-1832) založil dějiny jazyků nordických a patří k nejznamenitějším germanistům a linguistům vůbec. Rask spěchal do krajin podonských, aby tu vyhledal stopy »Asův«, a teprve, když nic takového nenalezl, cestoval dále do Persie a Indie. Vedle prací přesně vědeckých vzdělával zvl. jazyk dánský, jehož pravopis opravil a ustálil. Rozumí se, že i v '''D'''-sku takové opravy dály se za hlučných sporů. {{Prostrkaně|Ch. Molbech}} (1783—1857) byl
historik politický a literární, vypracoval čásť velkého slovníku dánské společnosti nauk a vydal samostatně řadu znamenitých prací lexikografických. {{Prostrkaně|N. Westergaard}} (1815 až 1878) badal ve filologii indické a íránské, {{Prostrkaně|J. N. Madvig}} (1804—86) byl největší klassický filolog severu, vynikající grammatik a kritik textový. Schellingovu filosofii uvedl do '''D'''-ska na zač. století H. Steffens (1773 až 1845) a působil mocně na Oehlenschlägera, Grundtviga, Orsteda a j. {{Prostrkaně|F. Sibbern}} (1785 až 1872) byl jeho žákem a přívržencem. — {{Prostrkaně|R. Nielsen}} (1809—84) vyšel z theologie a jest zastancem dualismu vědy a víry, proti kterému Brandes vystoupil jedním z prvních svých spisů. {{Prostrkaně|H. Bröchner}} (1820—75) snažil se smířiti protivy vědění a věření. — Z pěstitelů věd přírodních zvláště vynikli {{Prostrkaně|H. Örsted}} (1777—1851), znamenitý fysik, nálezce elektromagnetismu, botanik {{Prostrkaně|J. Schouw}} (1789—1852), činný též na poli politickém, zoolog {{Prostrkaně|J. Steenstrup}} (* 1813), jenž se snažil též užiti výsledků vědy přírodní k objasnění historie národní, a chemik {{Prostrkaně|H. Thomsen}} (* 1826), proslulý svými studiemi thermochemickými.
{{Oddělovač|*** Formátování prozatím přerušeno zde (str. 17) ***}}
Doba V. Od r. 1870 stojí dánská litera-
Řádek 3 445 ⟶ 2 698:
og skaane, bez měř. s textem. p.
{{Konec formy}}
{{Redakční poznámky}}
[[Kategorie:Hesla v Ottově slovníku naučném]]
| |||