Sovětské písemnictví

Údaje o textu
Titulek:	Sovětské písemnictví
Autor:	Vincenc Červinka
Zdroj:	Lumír, roč. 64, č. 10. str. 528 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	20. 09. 1938
Licence:	PD old 70

Vžilo se již všeobecně v posledních dvou desetiletích, rozeznávat písemnictví sovětské od ruského. Či chcete-li, dělit velkou ruskou literaturu v dvojí skupenství: ruská je stará literatura předválečná, ač toto dělítko je dosti nepřesné (přesnější bylo by: před bolševickým převratem) a pak emigrantská, roztroušená dnes po celém světě. Druhou skupinu tvoří literatura t. zv. sovětská, vyrostlá v dnešním sovětském Rusku za kdysi bolševického, nyní komunistického režimu, jenž arci s původním, tak říkajíc ideálním komunismem nemá pranic společného.

Obojí písemnictví má, pravda, společné písmo a společný jazyk — že noví sovětští literáti užívají zjednodušeného, zmodernisovaného pravopisu (úředně nařízeného), je detail podružný. Ostatně tento nový pravopis byl již před válkou vypracován zvláštní komisí petrohradské Akademie (carské), a jen odpor menší části filologův i tuhý konservatismus úředních kruhů brzdil jeho uznání a zavedení. Sovětská vláda pak, toužíc po reformách ve všech směrech, stručným nařízením zavedla jej takřka přes noc, stejně jako nový kalendář, konformovaný s kalendářem skoro všeho civilisovaného světa. Tyto dvě reformy arci jsou z těch, s nimiž lze beze všeho souhlasiti. I mnoho mladších literátů ruských v emigraci přimklo se již k novému pravopisu, v Paříži, Berlíně, Praze, v Šanghaji vycházejí dnes již ruské listy, knihy, žurnály, učebnice tištěné novým, „sovětským“ pravopisem.

Důležitější, co rozlišuje obě skupiny, moderní ruskou literaturu, počínajíc od klasiků Gogola, Puškina, přes Dostojevského, Turgeněva, Tolstého a Čechova až po emigranty s Buninem a Šmelevem v čele a mladým, částečně velmi slibným dorostem (ať jmenuji jen M. Aldanova a V. Sirina) — od písemnictví sovětského, je vedle prostředí i jeho duch svázaný a sešněrovaný censurou horší a úzkoprsejší, než bývala kdykoli předtím censura carská, stíhaná tolika výtkami a jizlivými posměšky nebožtíka Saltykova-Ščedrina a jiných satiriků XIX. století. Ščedrina sic dnešní vládcové sovětského Ruska hlasitě vynášejí a uctívají, největší petrohradskou (a ruskou vůbec, dokonce největší světovou) veřejnou knihovnu nazvali podle něho, ale kdyby nebožtík Ščedrin byl dnes živ a hroty své satiry a břitké ironie stíhal sovětské řády a komunistické dnešní hodnostáře jen s polovice tak, jako kdysi carské, z vězení by nevycházel, nebyl-li by dávno již odstřelen. Slovem: sovětské písemnictví za nějakých 18 let okrouhle (neboť začalo se rodit teprve okolo r. 1920) je vycepováno marxistickou kritikou, nejrůznějšími dekrety a přísným dozorem tak dokonale, že tady lze užít mnohem platněji slova „usměrnění“, jehož se užívá o dnešním písemnictví italském a německém (za režimu Hitlerova). Je prodchnuto duchem nového „světového názoru“, t. zv. „politgramoty“, t. j. oné výchovy, jež zavedena i ve školách. Starší generace literární chtěj nechtěj byla nucena se tomu duchu podrobiti, čili přeorientovati se, generace nová, vyšlá již z nových škol, ani si toho neuvědomuje, jak jednostranně žije, smýšlí, tvoří. Nemá a nesmí mít jiných styků, pramenů, neboť zahraniční časopisy a knihy jsou propouštěny přes hranice jen v přísném výběru, do ciziny zajížděti smějí jen jednotlivci spolehliví, a tak všecky názory této literární mládeže jsou do nemožna skresleny.

Byly by nespravedlivo, ano nesmyslno tvrditi, že není v Sovětech literárních talentů. Jsou i mezi mladšími a mladými zjevy velmi pozoruhodné, jistě tu působí i jakýsi atavismus: i četba starých klasiků, kdysi, po bolševickém převratě daných do klatby, dnes zase již ke cti přišlých, přispívá nepřímo ke tříbení vkusu, k cepování pod silnými dojmy dobrých starých vzorů, ale to všecko spíš jen ve smyslu formálním. Duch je zkřiven, zpaskuděn, zdravé, svobodné umění literární nemůže za jeho všemocné vlády (a často za přímého komanda — píše se zhusta „na objednávku“) vyrůsti, nemůže se mu dařit.

Leckdo snad řekne, že soudím příliš přísně, zaujatě. Čtěte sami a zamyslete se trochu nad látkami sovětských povídek, románů, jichž se u nás v posledních létech vydává dosti, až nadbytečně. Ale nenapadá mi kacéřovati ani překladatelů, ani vydavatelů této doslova „svérázné“ literární odrůdy. Leccos z ní zaujme záblesky nepopiratelného talentu, formální vyspělostí a jistou svěžestí, i jakýmsi cizokrajným oparem, exotičností. Nic naplat — je to písemnictví „jedné šestiny světa“, a ne nadarmo jistý obratný nakladatel, který se na edici sovětských autorů přímo specialisoval, nevím zda z vlastního nápadu, či na radu svého neméně obratného redaktora, tak přímo nazval speciální knihovnu, v níž vydává jen sovětské autory. Ale přečtěte si jen dva, tři sovětské romány za sebou, klidně a objektivně, a nemůžete nepostřehnouti, nejste-li náhodou sám vyznavač komunistické víry (neboť ruský komunismus je spíš náboženství, než politické a sociální přesvědčení!) — onoho uniformního ducha.

S počátku to bylo zajímavé, apartní, dokumentární, chcete-li. Sám jsem přeložil tři sovětské komedie pro Stavovské i Městské divadlo, vydal dva výbory povídek sovětských autorů, háje názor, na němž i dnes trvám, že číst dobrého sovětského autora nebo vidět jeho kus, není-li právě otrocky tendenční, může být prospěšnější a poučnější, než čtení úvodníků sovětských oficielních novin, a jiných na celé té šestině světa nevychází! To třeba mít stále na paměti: nevychází, nesmí vycházet!!

Ale léta utíkají, sovětský režim loni již oslavil 20. výročí svého zrodu, stará garda ruských literátů, kteří zůstali, t. j. podrobili se, pomalu vymírá nebo jí už zuby vypadaly, nová generace ovládla pole, a dnešní sovětské písemnictví se nevyvíjí, neroste (leda početně), naopak upadá, chřadne. Je to neradostná podívaná. To nemluvím ani o úžasném zákulisí intrik, klepů, různých velkých i drobnějších zlodějen, hrubé protekce a ještě hrubšího pronásledování jednotlivců nedosti cvičených v podlízavosti nebo dokonce podezřelých z nějaké té úchylky politického rázu — o literárním zákulisí v Sovětech, jež nemůže být jiné, jakmile se stalo státním monopolem. Jsou čísla sovětských listů — takových, jež zřídka přicházejí do ciziny a podle svého programu i názvu mají sloužiti jen zájmům písemnictví a kritiky literární, jako třeba „Litěraturnaja gazeta“ — která se jen hemží hrubými polemikami, osobními útoky, denunciacemi, odhaleními povážlivých špinavostí atd. namítne se mi, že o takové zjevy není nikde nouze, že třebas u nás jsou literáti velmi nevybíraví v osobních útocích, ale v Sovětech to všecko se pěstuje v rozměrech věru důstojných ohromného státu, „šestiny zeměkoule“. Nutno si též uvědomiti, že tam každý nájezd na podkladě politickém, každá denunciace páchne krví: po odstřelení literární kritikou zhusta následuje odstřelení fysické, nebo v nejlepším případě odstavení postiženého, jež zbavuje existence a chleba na dlouho, ne-li na trvalo.

Odtud tolik trpkého sarkasmu, jenž však neodváží se stíhat veřejné instituce (vesměs vládní) a osoby odpovědných hodnostářů, nýbrž právě ty slabé, neodpovědné a bezzáštitné jednotlivce. A tak není pravého, normálního života v sovětském písemnictví, nikoli proto, že by života nebylo, nýbrž, že o jeho vypuklostech a nezbytných stínech nesmí se psáti, a světla je tak uboze málo. Odtud obsahová plochost a šedivá jednotvárnost. Bylo by však snad přehnané tvrdit, že tím vším je vinna jen a jen sovětská censura. Paralysující vliv její je sic nesporný, ale ten je pouze rázu záporného, negativního, prostě řečeno: zakazujícího. To je konec konců potíž druhořadá. Trudnější a truchlivější svými důsledky jsou vlivy přímé, aktivní, vyplývající z ideového vedení komunistické strany. Ta má ve všem všudy vedoucí a vládnoucí postavení, ta důsledně přetváří světový názor celého 200milionového národa. Její vůdcové pochopili brzy, že nejdřív škola, pak písemnictví a divadlo budou její nejpůsobivější zbraní a pomůckou při šíření nových pojmů ve všech vrstvách lidových. Literární kádry, poddajnější, než se s počátku kdo mohl nadáti, poměrně rychle byly získány a jsou kontrolovány stálým dozorem.

Sotva je přehnáno, tvrdím-li, že proces přestavby názorové, „vypěstování nového sovětského občana“, jak se květnatě říká v tamním tisku, probíhal rychleji a zřetelněji u lidí péra, než v širokých vrstvách. A tak v ohromné říši, kde lid všeobecně si uchoval ještě dosti starých názorů ve své zdravé konservativnosti, písemnictví je šmahem již zbolševisováno. O jednotlivcích pak pomalu nebude již možno říci ani, že se podrobili ze strachu; předělali se dobrovolně, převychovali se v dobré víře, že slouží pokroku. Je to sic omyl, nejosudnější omyl, ale je to fakt. Literární mládež pak, nový dorost, o němž jsem mluvil nahoře, nemá již vůbec jasné představy o jiném světě, o jiném světovém názoru, než sovětském.

Našemu literátu a publicistovi (jako vůbec západoevropskému) by arci neslušelo, upírati těmto novým sovětským lidem právo na jejich názor, ať je jakýkoli — my přece ctíme a respektujeme každý světový názor, a třebaže s nimi nesouhlasíme, dovedeme objektivně sledovati a ceniti jejich talenty, výsledky jejich práce, konané v mezích bolševické doktriny. Avšak i tento poctivý zájem o nové sovětské písemnictví pomalu vyprchává a bledne, ne snad proto, že nás dráždí tito ideoví protivníci, nýbrž proto, že nás už ani nedráždí! Začínají nás nudit. A půjde-li to tak dále ještě nějaký rok, přestane západní Evropa stopovat nové „výboje“ tohoto písemnictví, poněvadž nebude co stopovat. Nové učení paralysuje čím dál zřejměji základní životní nerv, bez něhož není a nemůže být uměleckého tvoření, vývoje, vzestupu.

Nedávno četl jsem několik úryvků z díla zpola zapomenutého ruského básníka K. K. Slučevského (1837—1904), jehož básně bývaly vždy oceňovány velmi nejednotně: psal někdy verše neforemné, podivínské, nemožné, ale napsal také překrásné, závratně hluboké. Tento Slučevskij kdysi znamenitě vystihl, co je pravý umělec. Podle něho je to věčný nevěřící Tomáš: slovesné umění rodí se mu ze zkoumání světa; v jeho osnově leží stálá snaha postihnouti a rozluštiti, co je nám ve světě neznámo a nepochopitelno; pravý umělec je si stále vědom nedokonalosti světa, nedokonalosti našeho bytí, a proto hledá stále východisko z ní, snaží se změkčit, odstranit bídu a utrpení světa a lidí. Umění je Slučevskému zároveň sladkým i hořkým údělem umělce — má býti tedy především lidské.

Dnešní sovětské písemnictví vyznačuje se však především tím, že jeho pěstitelé všecky problémy světa a lidstva si již rozřešili, lépe řečeno mají je rozřešené, dané, předepsané vrchností. Svět komunistický je jim dokonalost sama, komunistické řády sociální jsou nejlepší na světě, jsou jedinečné. Sovětští literáti tak věří, hrdinové jejich tak věří, podle toho i jednají. Jaká problematika? Převážnou část literární produkce (i divadelní) lze převésti na prastaré schema o dobrých Fridolínech a zlých Dětřiších — první jsou spolehliví, vzorní komunisté, budovatelé socialistické výstavby, bezmezně oddaní Velkému Vůdci Stalinovi, jsou „Stachanovci“, druzí naproti tomu nespolehliví, neuvědomělí, sociálpatrioti, úchylkáři, sabotážníci, ne-li přímo trockisticko-bucharinští psi.

Je dávno známo, že až na několik málo výjimek nová sovětská beletrie nemá oddaných a ochotných čtenářů, i když je kritikou vynášena a reklamována, ano i kupována dobrovolně i nuceně. Naproti tomu vždycky se čtli hltavě klasici, v posledních letech pak poptávka po nich stoupá bouřlivě, když nové proudy ve vládě s nich sňaly klatbu a doporučují se samy, od té doby, co převládly jiné názory i na ruskou historii, na národ a vlastenectví, na pojem vlasti atd. Převládly? Byly úředně předepsány. Již Maksim Gorkij v poslední době svého života s tím začal, maje dobrý nos, a doporučoval mladým literátům-začátečníkům čísti klasiky, neboje se naznačovati takové samozřejmé pravdy, jako že Puškin konec konců je větší básník, než Majakovskij, že u Lva Tolstého se literární dorost naučí líp, jak psát, než třeba u Bladkova, nebo Borise Pilňaka. Sovětský čtenář, i průměrně vzdělaný a polovzdělaný, u ruských klasiků, u předválečných autorů třeba druhé a třetí řady vyciťuje lidský obsah, osobní teplo a kouzlo, jež chytá za srdce. To právě schází skoro napořád sovětským novým spisovatelům, kteří do varu přicházejí jen uměle, když ve svém propagačním řemesle literárním se povznesou k několika odstavcům zaníceně agitačním, aby získali pochvalu kritiky. Tato oficielní kritika pak žádá napořád a zejména cení absolutní přesvědčení o ovládání absolutní pravdy. V tom je podle ní definitivní a nesporné rozřešení všech životních problémů, všech životních a uměleckých pochyb.

Takovými a podobnými pokyny již od let stana komunistická ústy svých nejvyšších autorit zpracovává svůj literární dorost, nový spisovatelský „aktiv“, a zároveň mu tedy nejnověji radí — „učit se u klasiků“. Dobře a vtipně poznamenal nedávno liter. kritik (emigrant) Vlad. Chodasěvič, býv. liter. tajemník M. Gorkého, že tyro rady nejsou, než „přežitek předrevolučních inteligentských pojmů“. Nejsou dobře promyšleny, neboť mladí čtou a opět čtou staré, avšak kulturního dědictví nemohou si osvojiti, naopak zřetelně se odklánějí od složitého k prostšímu, od těžkozrnného k lehčímu. Z vysoké úrovně Puškina, Gogola, Dostojevského klesají v nejlepším případě na úroveň takového Nadsona, Gorkého a jiných beletristů-národníků. Místo hutné povídky klasické úrovně svedou nejnadanější z nich nejvýš nějaký malebný obrázek ze života, prostředně slušný, není-li náhodou zatížen agitační tendencí. Proto se tak rozmohla v posledním desítiletí t. zv. „očerkistika“ (od slova „očerk“, t. j. črta, obrázek), pojem, který až nejpřiléhavěji bychom mohli přetlumočiti slovem „kukátkářství“, jak je pěstoval populární lidový spisovatele moravský Václav Kosmák (1843—1898). Jenže jeho výchovná tendence katolická je nahrazena u těchto sovětských „kukátkářů“ tendencí socialistickou. Oficielní kritika sovětská (a jiné není!) to vysoce cení, říká tomu socialistický realismus, vidí v tom znamenitou úroveň.

Při nejlepší vůli víc se nemůže naučit sovětský literární dorost u svých klasiků. Neboť ve své nové komunistické výchově nemá potřebných mozkových buněk, aby nahlédl a vychutnal rozumovou a mravní autoritu starých. Zmíněný Vl. Chodasěvič kousavě dodává, že většina mladých literátů sovětských se cítí být povznesena nad svoje klasiky, kteří teprve hledali pravdu a nenašli ji, kdežto oni tu pravdu dávno znají, oni ji získali a nadřeli ve svých školách, v hodinách „politgrámoty“ (t. j. politické výchovy) jako násobilku. Pravda, většině z těch klasiků přiznává dnešní vzdělaný literát osobní počestnost, chválí je, jak dovedli kriticky usvědčovat starý feudální stroj, jak byli v nitru svém buřiči, revolucionáři, ale nanejvýš si povzdychne shovívavě, že byli nesmělí revolucionáři, že nedovedli vzít věc pořádně do ruky, jako velký Lenin, a hlavně jako vůdce Stalin…

Shrneme-li, sovětský spisovatel má se za oprávněna dívat se svrchu na všecky své předchůdce. Je lepší než oni, je nad ně nesrovnatelně bohatší svým ustáleným světovým názorem, jenž všecky problémy již definitivně rozřešil, a to vědomí mu dává pocit štěstí! Tak dlouho mu předepisovali úředně bodrost a optimismus, až se do toho vžil: patří přece k vládnoucí třídě, jest uznaný hlasatel světlé budoucnosti. A ta budoucnost je téměř již dostižena, jak ho přece denně ujišťuje komunistický tisk, a jiného nečte, jiný mu nepřijde do ruky, jiného prostě není! V nové sovětské ústavě, kterou vypracoval a lidu dal roku 1937 velký vůdce Stalin, není sic výslovného odstavce, který by všecky občany Sovětského Svazu prohlašoval za šťastné lidi, nejšťastnější na světě, ale ten odstavec tam není jen proto, že se to rozumí samo sebou. Jedním slovem: Sověty jsou blažená říše, a mladý sovětský literát se přece učil od jakživa, že za komunistického režimu všecky uměny se dočkají nebývalého rozvoje, pyšného rozkvětu, jak je samozřejmo v říši blažených. A to blaženství je za dveřmi, a schází-li snad tu a tam ještě nějaká maličkost, jsou tím vinni jen oni vnější a vnitřní nepřátelé Sovětů, ale s těmi se dnes či zítra definitivně vypořádáme, a pak nastane nerušený ráj… Tak věří pevně mladý sovětský literární dorost a ani nepozoruje, kterak individuální tvorba umělecká (tedy i literární) se ponenáhlu nahrazuje resolucemi, šablonou. A že nad tím literárním rájem čím dál ostřeji sviští bič popoháněčů, komandantů. Ještě dobře, že než dopadne ten bič na citlivá záda, tak mnohý sovětský literát se zalkne vlastním štěstím.

Pro čtenáře, kteřá přec jen můj střízlivý posudek by považovali za trochu přehnaný, jako ilustraci snad dosti přesvědčivou ocituji jen tucet z několika desítek titulků statí „Litěraturné gazety“ za jediný poslední rok (1937):

— „Zaveďte bolševický pořádek!“ — „Zrevidujme literární kádry!“ — „Čekáme knihy o hrdinství španělských bojovníků!“ — „Vyrovnejte se po bolševicku se spisovateli mimo strany.“ — „Napravujme svoje chyby a omyly!“ — „Zvýšit odpovědnost spisovatelů-komunistů!“ — „Zvyšme bolševickou bdělost!“ — „Nutno zlikvidovat všecky škůdce.“ — „V písemnictví musí se obrážet nádherné výboje sovětských pilotů.“ — „Pište knihy o největších lidech naší vítězné epochy!“ — „Potřebujeme bojovné sovětské verše.“ — „Rozšlápněme zrádné hady!“ — „Žádáme nelítostnou popravu zrádných psů!“ (Oba články liter. listu v době známých procesů.) — „My všichni hlasujeme pro Stalinovy kandidáty!“ Atd. atd.

Uvažte, že by bylo možno ocitovati nikoli jen dvanáct, ale 50 takových a podobných titulků statí, jejichž obsah je dán výmluvně tím kterým záhlavím. Podobně mohl bych posloužit materiálem z „Litěraturného Sovremennika“, stejně šťavnatým. Je příznačné, a skoro by bylo lze říci: zábavné, jak výzvy, pohrůžky, objednávky a pokyny toho druhu nikoho nepřekvapují, neurážejí, naopak jsou pokládány za cosi zvyklého, samozřejmého. Dnes a denně čteme v československém tisku rozhořčené a rozbolestněné zmínky a úvahy o bědné situaci usměrněného tisku a písemnictví v Německu, v Itálii. Ale nečteme pranic o usměrnění daleko říznějším v Sovětech, trvajícím již na dvacet let. Naopak, pokud co čteme ze Sovětů, z jejich literárního a divadelního života, je to skoro šmahem z vysoce oficielních pramenů, plno pochval, nadsázek, zhusta i strojeného nadšení. A pak se divíme, že leckde v cizině o našem státě, o naší inteligenci se píše, jak jsme zbolševisováni, jak podléháme komunistické ideologii.

V Praze 18. VI. 1938.

Vincenc Červinka