Sníh (Václav Tille)/Povídka o červeném rytíři

Sníh Václav Tille
Povídka o panně krásné Lilianě	Povídka o červeném rytíři

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o červeném rytíři
Autor:	Václav Tille
Zdroj:	Sbírka Sníh, vydáno péčí redakce »volných směrů« v Praze před Vánoci roku 1902
Licence:	PD old 70

Byl jednou mladý rytíř, vyjel do světa.

Jel hlubokým lesem, nikde ani ptáčka neslyšel, kolem samé kapradí, skaliska, vlhké přítmí, dusné vedro, slunce kdesi nahoře prahlo do korun stromů. Červeně kalené pláty brnění byly horké a pomáčené, hejno suchých ovádů pilo koni krev kolem očí, nová čabraka se chytala za ostružiny. Najednou svitlo cosi lesem. Kmitl se bílý, hnědě strakatý kůň, na koni krásná paní v zeleném šatě, žluté, průhledné kameny na hrdle a v uších, rudé vlasy v stříbrné síťce jako z pavučiny, a šedé oči se smějí na rytíře. Světlý ten přízrak zatančil mezi stromy, stanul, a shasnul jako barevný plamen.

Rytíři se vzepjal kůň, poskočil za svým druhem do mýtiny, a před nimi v žhavém slunci stojí v skalách hrad, ke hradu vysoký most, rozehřátým vzduchem znějí trouby, rachotí kotly, hvízdají píšťaly, panoši se hrnou posloužit rytíři. Vjel na dvůr, bílý, mramorový, slezl s koně, byl jako u vidění.

Znal doma jen malý hrádek ze dřeva a z kamení, tmavé komory na spaní, síň s podlahou pěchovanou, a tu se koupal v křišťálových vanách, chodil oblečen v sametovém plášti vysokými sály ze zlaté malty a drahých kamenů, seděl za zlatým stolem se vznešenými rytíři a líbeznými paními, loutny zněly v dáli a oznívaly v horách, ale nikdo nehlesl slovíčkem, všechny paní, rytíři i sluhové mihali se a hemžili komnatami jako barevné, živé stíny. A na večer zaplanuly voňavé ohně, průvod dívek a hochů doprovodil rytíře na lože s nebesy, kleče podávali mu ještě chlazené víno a datle a fíky na zlatých mísách. Rytíři zdálo se tam jako v ráji, blažen usnul, ale probudil se ještě za ranního šera.

Komnata prázdná, nikdo nepřichází zapnout mu spony a řeménky na brnění. Sešel na dvůr, vidí v ranní mlze koně spásat porosenou trávu. Dovedl jej k rozpadlé jakési zídce, vlezl do sedla, a vyjel při svitu červánků. Zdálo se mu, že mihají se za ním věžičky, stříšky, zdi a pavlače, ale když vyšlo bílé slunce, zámku nebylo, jen balvany, kapradí, lesní houští.

Hledal, hledal, až potkal toulavého zpěváka na hubeném koníku, v otřelých šatech, žlutě šedou bradu dávno nestříhanou. Zastavili se spolu, mladý rytíř vypravoval svoji příhodu. Starý zpěvák poslouchal, pravil: „Hledám sám ten zámek už padesát let, pane. Také jsem kdysi vyjel do světa mladý, také se mi zjevila krásná paní Adventiure, dojel jsem za ní do čarovného zámku. Ale třeba znáti kouzelné slovo, aby zámek nezmizel, aby lid v něm nabyl života, a vysvoboditel zůstal v něm na věčné časy jako v ráji po boku krásné paní. Kouzelného slova jsem nenašel, do zámku se nevrátil – a tak také žádný z těch, které jsem kdy potkal na svých toulkách, neviděl ho podruhé – a neuvidí.“ Mladý rytíř litoval v duchu starého zpěváka, ale pomyslil si, že neustane, dokud znovu nepotká paní Adventiuru, nevjede znovu do čarovného zámku, nenajde kouzelné slovo. Rozloučil se se zpěvákem a rozjel se znovu kamenitou cestou do temného lesa.