Sníh (Václav Tille)/Král a zloděj

Sníh Václav Tille
Krásná Vasilisa	Král a zloděj	Bača a šiarkan

Údaje o textu
Titulek:	Král a zloděj
Autor:	Vidjápati
Zdroj:	Sbírka Sníh, vydáno péčí redakce »volných směrů« v Praze před Vánoci roku 1902
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Zubatý
Licence překlad:	PD old 70
Povídka ze sbírky „Zkoušení lidé“ (Parušaparíkša), kterou věnoval básník Vidjápati králi Šivansinhovi.

V městě Kánčí panoval král Supratáp. Tam jednou chtěli čtyři zloději vykrásti jakéhosi boháče; ale v průlomu, jejž učinili do zdi, byli dopadeni od královských strážců. Zloději byli uvrženi v pouta a věc oznámena králi; a král nařídil katanům, aby všecky čtyři vyvedli z města a odpravili naražením na kůl: neboť

zlé přísným trestem stíhati
a ochraňovat dobrý lid,
toť posvátným jest úkolem,
když král chce pravým králem být.

Podle králova rozkazu tři zloději již byli nabodáni na koly. A tu pomyslil si čtvrtý:

Muž moudrý hledí vyváznout,
i když mu smrt již hledí v líc:
když zdaří se, je zachráněn,
a ne-li, zemře jen, nic víc!

A potom:

Když zhoubný neduh trápí tě
moc králova když tebe drtí,
jen prostředek-li nalezneš,
lze vyklouznout i z jícnu smrti.

I řekl zloděj: „Hej, katanové, již tři zloděje jste odpravili podle králova rozkazu. Než i mne zabijete, promluvte dříve s králem: neboť já umím velmi vzácnou věc. Zemru-li, umění toto zanikne; ať tedy král si je dříve osvojí, než mě dá odpravit: tak alespoň moje umění zůstane světu zachráněno.“

Ale katanové mu odpověděli: „Jakže, ty ničemný zloději! Jsi již na popravišti, chceš snad ještě dále žíti? Jaké umění znáš? Či kterak od tebe, bídáka, král nějaké umění má si osvojit?“

Tu zvolal zloděj: „Ó, katanové, co pravíte! na králi se chcete prohřešiti? Má-li král toto veliké umění dovésti, musí si je osvojiti. A mimo to král, oznámíte-li mu vše, i odměnu vám dá!“

Katanové tedy šli, aby se zachovali králi, a oznámili vše podle slov zlodějových. Král pak pln zvědavosti dal si zloděje předvésti a ptal se ho:

„Jaké umění to znáš, zloději?“

„Milosti, umím pěstovat zlato,“ řekl zloděj.

Král se ptal, jak se to dělá. A tu mu zloděj vykládal: „Milosti, udělají se ze zlata semínka zvící zrnka hořčičného a zasejí se do země. Za měsíc vzejdou rostlinky podobné hořčici a kvetou: a ty květy jsou právě zlato. Ze semene váhy jednoho zrna urodí se padesateronásobně zlata. uvidíš, pane, na vlastní oči.“

„A je to pravda, zloději?“ ptá se král.

Ale zloděj odpověděl: „Milosti, kdož by směl před tebou lháti? A nevyplní-li se v čas moje řeč, konec měsíce bude i mým koncem: vždyť i potom bude, Milosti, v tvé moci potrestati mě, že jsem se opovážil tebe oklamati.“

A král řekl: „Dobře, sej zlato!“

Tu zloděj dal si vydati zlato, udělal zrnka zvící semen hořčičného, a u místa, kde král se bavíval se svými ženami, kam těžko kdo se mohl dostati, upravil půdu. Potom řekl: „Půda i setí je připraveno; teď ať začne někdo síti!“

„Proč ty neseješ?“ ptal se ho král.

„Milosti,“ vece zloděj, „zlato síti já sám nemohu. Což pak bych se, znaje takové umění, tak bídně světem plahočil? Ale zloděj síti nesmí. Ať seje někdo, jenž nikdy ničeho neukradl.“

Tu řekl král: „Já odcizil jsem jednou peníze, jež poslal otec můj slavné paměti potulným pěvcům.“

„Ať tedy sejí ministři,“ dí zloděj.

Ale ministři pravili: „My jsme pod králem, kterak my bychom byli prosti krádeže!“

„Tedy ať seje nejvyšší sudí,“ vece zloděj.

Nejvyšší sudí zase se vymlouval, že jako pachole bral matce koláče.

Tu zvolal zloděj: „Vy tedy všichni jste zloději! proč já jediný mám býti odpraven?“

A jak tuto řeč zlodějovu slyšeli, všichni dvořené se dali do smíchu; i král, jehož hněv byl překonán vtipností zlodějovou, usmál se a pravil: „Nebudeš odpraven, zloději. — Hle, rádcové, tento muž jest ničemný zloděj, ale moudrý a vtipný. Nechať zůstane tedy při mně: ve vhodných chvílích mě bude obveselovati a baviti.“

A tak zloděje podržel si král ve svém okolí. O tom pak jest tato sloka:

Ač bídným tvorem zloděj byl,
přec tak mu prospěl vtipný šprým,
že pouta smrti rozlomil
a stal se milcem královým.