Slezské pohádky a pověsti/Zlatý pták
| Slezské pohádky a pověsti František Sláma | ||
| Zlatý pták | Jak portáš napálil čerta | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zlatý pták |
| Autor: | František Sláma |
| Zdroj: | SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 3–7. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl jednou chudý komorník a měl moc dětí.[1] Když měl bídu největší, vletěl mu do komory ptáček a byl celý zlatý. Děti ho chytili a on jim potom vždycky ráno snesl dukátek. I radovali se z toho velmi a bylo po bídě. A když jednou komorník přišel k židkovi měnit dukátky, táže se ho žid: „Prosím vás, člověče, kde jste našli poklad?“ Komorník však, že žádného pokladu nenašel a jak dukátky vyměnil, hned domů spěchal.
Ale židovi to nedalo pokoje, až vyčuchal, že má komorník zlatého ptáka, a ten že mu snáší dukáty. Proto když komorník jednou byl v poli, přišel do jeho komory židek, a prohlédl si ptáčka, že má na křídlách napísáno: Kdo mne sní, bude králem. I sebral komorníkovi toho ptáka, hned ho zabil, letěl domů a dal ho vařit. A už se židek těšil, že bude králem.
Komorník přijde se svým starším chlapcem domů z práce, nevidí ptáka, a děti malé mu pravili, že ptáčka zlatého židek odnesl. I poslal komorník hned svého nejstaršího chlapce za židkem, aby ptáka mu sebral a domů přinesl.
Chlapec běží. ale židovka už ptáčka z kuchyně uvařeného nesla židovi. Pohněval se chlapec, sebral jí uvařeného ptáčka a letěl s ním domů.
Plakal komorník i celá rodina, že jim židek ptáčka zabil a že nebude jim už snášet dukáty. Ale už běží žid k chalupě, z pysků mu jdou sliny, jak letí a po ptáčkovi baží. I dopálí se komorník, sebere kyj, vyletí na žida a křičí na chlapce: „Sněz ty toho ptáčka a ponáhli se, aby ho židek nedostal.“ I snědl chlapec ptáčka, a křičel komorník: „A ty židku, když jsi ty mě připravil o dukáty, včil tě zabiju!“ A bil do něho kyjem, až židkovi krev vyřinula a půl kabátu mu odletělo.
Žid prosil a ruce spínal, aby ho komorník nezabíjel. A když komorník ho dobit chtěl, židek sliboval, že toho nejstaršího chlapce vezme k sobě a dobře ho zaopatří.
I odešel chlapec komorníkův k židkovi a tam se dobře měl, neboť mu dávali nejlepší jídla a na kočáře ho vozili.
Jednou v noci chlapec slyší, jak židek praví židovce: „Vidíš, jak jsi byla nemoudrá, že jsi toho chlapce nechtěla. Každý den ráno najdeme mu pod hlavou měšec dukátů a když chlapec zůstane u nás rok, koupíme si panství. A až bude z něho král, urobí mě hrabětem a ty budeš hraběnkou a celý náš rod bude hraběcí. Jen mu dobře vař.“
Jak toto chlapec uslyšel, už nespal; a jak se rozednilo, hned podíval se do peřin pod hlavu a našel tam měšec dukátů. Dukáty sebral a otci zanesl, do měšce kamenů naložil a zas do peřin položil. Tak to robil co den a když židek viděl, že už dukáty nebývají, ale jen kamení, praví židovce: „Už vidím, že z toho chlapce nebude král, ze mne hrabě a z tebe hraběnka a z celého našeho rodu rod hraběcí. Už nám to nějaká čarodějnice popsuť (zkazit) musila. Už mu nevař dobře, bo z toho není kšeft. Zejtra ho prodám zbojníkům.“
Jak to chlapec uslyšel, polekal se velice a od žida utekl do hor. Odběhl bez klobouku. A bloudil bez klobouku po lesích, až ocitl se na hoře Čantorii. Tam našel pod pokáceným stromem ďúru (díru) a do té díry vlezl. Tam byla chodba dlouhá, až přišel ku světlu a dlouhému stolu. Stůl byl pokrytý ubrusem a na něm bylo jídla moc. Chlapec najedl se, sebral ubrus, šel ven z díry a zas bloudil po lese, až tu potká člověka bradatého, a ten měl na hlavě klobouk a v ruce též jeden střecháč.
I praví ten člověk bradatý: „Vím, kde jsi ten ubrus vzal. Jen dej pozor, aby tě nechytili zbojníci, neboť to je ubrus jejich, a jak se prostře, hned je na něm jídla dosť. Chceš-li, půjdeme spolu, já při tobě se najím a za to budu tě před zbojníky chránit, neboť mám tento střecháč. Jak střecháč na hlavu posadím, hned je u mne vojsko.“
To se chlapci zalíbilo i praví: „Posaď mi svůj střecháč na hlavu, neboť nemám klobouka.“ Chlap bradatý mu posadil na hlavu střecháč a hned všude po lese objevilo se vojsko. Potom chlapec rozestřel ubrus po zemi a hned byla jídla všelijaká. I pozval vojáky, aby jedli. A když se najedli, vytáhli z hory Čantorije daleko do světa a měli pořád co jíst. A to vojsko bylo tak četné a pěkné, že lidi pravili, že takové vojsko dobude půl světa.
Tak přitáhli až k velkému hradu. Tam sídlila šumná princezka, ale byla smutná, neboť její otec královský měl vojnu s cizím králem a byl poražen a zabit. Ubohá princezka, jak o vojsku našeho chlapce slyšela, hned dala otevřít brány a pustila tam do hradu chlapce, chlapa bradatého i s jejich vojskem. I prosila velice, aby se jí ujali, neboť byla sirotek u od nepřítele jí uchránili. To se stalo, nepřátelský král byl poražen a bradatý chlap zmocnil se jeho království. Princezka však z vděčnosti vzala si chlapce za muže a byla s ním šťastná. S bradatým sousedním králem žili v přátelství a navzájem se podporovali. Když u bradatého krále vypukl hlad, půjčil mu jeho mladý přítel, též král, svůj ubrus. A když nepřátelé na některého z nich vytáhli, měl vždy se střecháčem dobré vojsko.
Mladý král povolal k sobě svého chudého otce komorníka, vážil si ho a o své chudé bratry se postaral. Židka však vojáci přivedli a mladý král mu pravil: „Tys mě chtěl prodat zbojníkům, když jsi ze mne neměl kšeft. Život ti daruju. neboť jsem křesťan. Ale za svou nepoctivosť budeš trestán!“
Židek se musil položit na lavici a vypláceli mu pětadvacet tři dni po sobě a potom domů ho poslali.
- ↑ Komorník najme si ve Slezsku od hospodáře jednu jizbu, totiž komoru a za to potom se svou rodinou pracuje hospodáři na polích. Od komory nazývá se komorník.