Slezské pohádky a pověsti/Tři nosy
| Slezské pohádky a pověsti František Sláma | ||
| Komiňář v Bohumíně | Tři nosy | Zvon fryštátský |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tři nosy |
| Autor: | František Sláma |
| Zdroj: | SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 17–21. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Na horách jablunkovských byl goral a ten měl tři synky. I pravil jim: „Chlapci, doma nezůstanete, bo tu je počátek vody, ale konec chleba. Půjdete daleko do světa hledat službu, a až něco zarobíte, přijďte domů a oženíme vás.“
Chlapci vydali se na cestu do Uher, šli tři dni a noci a potom hledali služby, až přišli do jakési německé dědiny. „Tu já nezůstanu,“ mínil Adam, tu neumějí mluvit po našemu. Tu jsou Němci.“ —
„É co, jen kdybych službu dostal,“ mínil Pavel, „já bych zůstal, aspoň naučil bych se německy a a potom by mi rozuměli páni z kanceláře.“
I přišli do jednoho sedláka Němce, a ten mluvil trochu po našemu, ale zle až do smíchu. Mohli se však s ním domluviti.
I praví Pavel, že hledají službu za pacholka. I praví sedlák, že to dobré, že on jeden pakólek kce. Tomu zasmáli se bratři a Pavel pravil svým bratrům: „Vy hledejte jinde, já zůstanu tu.“ A bratři odešli dále hledat. A jak odešli, praví gazda Pavlovi: „Ty se rád smát? To dobre. Ale jak se budeš chnevat, uriznu ti nos.“
Adam a Jurek šli do druhé dědiny a tam zas mluvili lidé německy. A zas našli tam jednoho sedláka, co potřeboval pacholka. Tam zůstal ve službě Adam, ale musil slíbit, že se nebude hněvat, neboť kdyby se hněval, že mu sedlák uřízne nos.
Jurek šel potom sám do třetí dědiny, i tam mluvili německy, ale též trochu po našemu rozuměli. A tam našel službu za pacholka, ale hněvat že se nesmí, neboť by mu sedlák uřízl nos. Jurek se smál a pravil: „Ale i vám gazdo uříznu nos, jestli se někdy pohněváte.“
Pavlovi, který zůstal v první dědině, bylo zle. Robil celý den v stodole, v břiše mu už hučelo, ale pořád ho nevolali k jídlu. Až když už se stmíválo. šel z práce do jizby velice nahněvaný: „Divní lidé jsou Němci,“ pravil, „celý den nejedí, až navečer.“ Ale vzpomněl si, že nesmí ukázat hněv, aby nosu nepozbyl, a proto vešel do jizby jakoby nic. Tam čekal hodinu, dvě hodiny, a pořád ho k stolu nezvali a též nic nemluvili. „Divní jsou Němci,“ pomyslil si, „nejedí až v noci a jsou němí.“ Ale byl zas ticho. Až když mu kázali jít spzt, pravil: „Ale jsem hladný!“ Gazda a gazdina jakoby neslyšeli, vlezli do lůžka. Pavlovi hrčelo v břiše, bo se moc napracoval, a též se mu zdálo, že si z něho gorala blázny dělají. I vykřikl: „A to já u vás sloužit nebudu, vy duše hromské!“ Na to gazda vstal a pravil: „A či ti ani jíst nedali? Hned ti dám!“ A přijda k němu, uřízl mu hned nos.
Pavel na to bez nosu pošel domů, šel tři dni a noci, a když uviděl ho otec z daleka, volal: „Pavle, co jsi vyrobil?“
„Tam já sloužit nebudu,“ hněval se Pavel, „jsou tam Němci němí, nedávají jíst, a nos mi uřízli.“ I bědoval otec i matka, že Pavel nic nezarobil (nevydělal) a že už se bez nosu neožení.
Za dvě hodiny na to viděl otec z daleka přichodit Adama a volal: „Adame, máš nos?“
„Nemám tatku,“ žaloval Adam „tam v Uhrách jsou Němci němí, nedávají jíst, už se tam nikdy nepůjdu učit německy!“
I naříkal otec i matka i dva syni, a nikdo z dědiny nechtěl se jít učit do Uher německy. Báli se, že i třetí syn Jurek skoro (brzo) se vrátí a bez nosu. Ale Jurek nepřicházel.
Jurek přišel až po roce. Když ho otec z daleka uviděl, volal: „Jurku, umíš už?“ — „Umím,“ odpověděl Jurek, a otec tak žalem byl jat, že na Jurka ani obezřet se nechtěl.
„Ale tatku,“ podívejte se, co jsem přines peněz!“ volal radostně Jurek a zvonil stříbrňáky. I obrátil se otec, přišla matka i dva bratři, a Jurek jim vypravoval:
„Jsou tam huncuti lakomci, nedají se čeledi najíst. Mlátil jsem celý den v stodole a nevolali mně k obědu. Hněvat jsem se nesměl, sebral jsem tedy vymlácené obilí a zanesl večer obilí židovi do hospody a tam jsem se dobře najedl a napil. A když se gazda dověděl, přišel do stodoly hledat zrno. I pravím: Gazdo, žid to koupil, ale dal mi dobře se najíst, snad se na něho nehněváte ? Gazda vytáhl proti mně ruku, ale zas ji utáhl zpátky a praví, že Se nehněvá, neboť nechtěl pozbyt nosu. A tak jsem mlátil pořád a dobře se měl a lakomý gazda ani muk, aby nepozbyl nosu. — Ráz šli do kostela na jitřní a kázali mi, abych jim na cestu posvítil. I zapálil jsem jim stodolu, aby dobře viděli na cestu. Gazda naříkal, ale já pravil: Snad se nehněváte, že jsem vám posvítil? — I nehněvám, odpověděl gazda, neboť měl svůj nos radší než stodolu.
Potom chtěli mě utopit, aby se mne zbavili. Ale já to vyrozuměl a na večer pozabíjel jsem jim všechny ovce a házel do vody. I přijde gazda, hněvá se a křičí: „Chceš mě poslat na žebrotu, ty galgane?“ — A já vytáhl nůž a uřízl mu nos a pravím: To máte za své lakomstvo, že nechcete dát čeledi jíst!“ — Jurek se potom oženil a v dědině potom každý gazda zaobchodil dobře se svou čeledí.