Slezské pohádky a pověsti/O hradě Vikštejnu
Slezské pohádky a pověsti František Sláma | ||
Staré Město u Bílovce a studánka u Slatiny | O hradě Vikštejnu | Odry |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | O hradě Vikštejnu |
Autor: | František Sláma podle A. Petra |
Zdroj: | SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 97–99. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Vikštejn |
Tento starobylý hrad je z nejpamátnějších hradů na Opavsku a také nejstarších. Má se za to, že za mongolských vpádů byl spustošen. Někdy po roce 1241 vystavěl jej znovu Vítek z Kravař, purkrabí na Hradci a hrad po něm potom nazýván Vitkensteinem. Zde odbývány prý slavné hry rytířské, k nimž přicházeli páni z blízka a daleka. Mezi nimi byl prý též jednou rytíř Tunkl, který se s Vítkem z Kravař pohádal, pročež Vítek Tunkla ze svého hradu vypudil. Tunkl přísahal, že se Vítkovi pomstí. A pomstil se strašně. Vítek odtáhl jednou kamsi z hradu a Tunkl dověděv se o tom, vnikl do hradu a zle tam řádil. Ženu Vítkovu vytáhl za sebou na cimbuří hradu, posekal ji mečem a vrhl ji pak dolů z cimbuří do Moravice. Trest ho za to ovšem neminul. Tunkl byl ze země vypuzen a jeho hrad se zemí srovnán. Vítkova žena však objevuje se prý od těch dob co rok té noci, kdy byla zavražděna, na zdích hradových v oděvu bílém, tu a tam krví pokáleném.
Zříceniny mocného hradu strmí na příkrém skalnatém vrchu nad vesnicí Dolním Vikštejnem. Kouzlo středověku mluví k nám ze zřícenin tohoto druhdy pyšného hradu, který královsky rozhlížel se po malebném údolí a který strmými skalami, na nichž byl zbudován, vzdoroval nepřátelům. Ve válkách uhersko-českých býval hrad tento důležitým vojenským stanoviskem. Se tří stran skály chránily ho proti nepříteli, na straně severní byl prost tohoto opevnění přirozeného, kdež vcházelo se do hradu po spadacím mostě, spočívavším na třech pilířích. Za příkopem nalézáme zbytky hradeb, dosti ještě zachovalých, o něž marně rozrážely se lebky udatných zbrojnošů. Však vykopáno zde množství ostruh, mečů, dyk a jiné zbraně, pak starých zámku, hřebíků, ba i kachlí.
Vypravuje se, že poklady pánů vikštejnských jsou hluboko zakopány v sklepeních. Hrad míval mnoho takových sklepů a podzemních chodeb. Jedna z chodeb byla ještě před dvaceti lety částečně otevřena a vedla do údolí Moravice. Bylo to východiště v nejsmutnějších dobách, aby lidé aspoň život zachránili.
Hrad Vikštejn vypínal se druhdy hrdě do výše, neboť zachovalé zbytky zdí jsou do dnes ještě 5—6 sáhů vysoky. V nich nalézá se kamenná koule. V zachovalých troskách věže nachází se ještě nyní pozůstatek lidských koster. Byla to tak zvaná věž hladová, která zajisté mnoho pohltila obětí. Na hradě byl starožitný český nápis „Pomoz pane bože z núze, svému věrnému sluze.“
V údolí po obou stranách Moravice rozkládá se malebně vesnice Dolní Vikštejn, lesem jsouc odloučena od Horního Vikštejna, který na výšině nad levým břehem Moravice leží. Zde stojí ve vzdálí asi čtvrť hodiny od zřícenin hradu starého nový zámek, pěkně zařízený. V kapli zámecké nalézá se velký obraz panny Marie a pod ním obraz starého hradu vikštejnského. Na obraze nebe se mračí, blesky šlehají sem a tam, ale hradu Vikštejna se nedotýkají. Nedotkly se ho opravdu, bylť zničen rukou lidskou.
Před tímto mariánským obrazem modlíval prý se za svého pobytu ve Vikštejně vojevůdce Valdštýn. Nepřátelé Valdštýnovi vyslídili hodinu, kdy chodíval sem do kaple. Připlížili se ku dveřím a spatřili před obrazem panny Marie bílou postavu klečící. Výstřelili, bílá postava klesla. Nebyl to ale Valdštýn, neboť náhodou toho dne do kaple nepřišel. Zákeřníci zničili život mladé paní vikštejnské.
Dle A. Petra.