Slečna Perla/Křest
| Slečna Perla | ||
| Po půlnoční | Křest | Skály Potápkové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Křest |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | Le Baptême |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 223–232. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
„Nu, doktore, trochu koňaku!“
„Milerád.“
A starý námořní lékař, nastaviv svoji sklínku, zadíval se, kterak se prozračnou tekutinou zlatitého lesku naplnila až k okraji.
Pak ji zvedl k oku, přenesl ji proti svitu lampy, přičichl k ní, usrkl několik kapek, jež dlouho chutnal mezi jazykem a jemným vlhkým patrem, načež pravil:
„Oh, rozkošný jed či spíše svůdný vrah a lahodný zhoubce lidu. Vy ho neznáte. Četli jste, pravda, úchvatnou knihu, která se zove „Zabiják“, ale neviděli jste jako já, kterak alkohol, mírulibě přivážený anglickými námořníky ryšavých vousů, zahladil celý divošský kmen, malé černošské království. Ale slyšte, na vlastní oči spatřil jsem velmi podivné drama alkoholické nedaleko odtud v Bretoňsku v malé vísce v okolí Pont-l’Abbé.“
A pokračoval ve svém výkladu.
Tehdáž za jednoroční dovolené své přebýval jsem na letohrádku, jejž mi byl zůstavil můj otec.
Znáte ploché ono pobřeží, kdež dnem i nocí sviští vítr v kručinkách a kdež místy zřít lze stojící neb ležící ohromné ony kameny, jež bývaly modlami a v tvaru, podobě a zjevu svém zachovaly si cos chmurně příšerného: zdávalo se mi vždycky, jakoby měly oživnout a jako bych spatřit je měl volným a těžkým krokem žulovým odputovat z kraje či nesmírnými kamennými křídly odletět k ráji druidů.
Obzor uzavírá a přečnívá čeřivé moře plné úskalí černých hřebenů, stále obklopených pěnovou třásní a podobných psům, ani dravě číhají na rybáky.
A tito vydávají se na strašlivé moře ono, jež rázem převrací lodice jich zelenavou spodí vzhůru a polyká je jak pilulky. Projíždějí se po něm v malých člunech svých za dne i noci, směle, nepokojně a opile. A, věru, opilí bývají velmi často. Je-li láhev plna, jak míní, vidět lze každé úskalí, je-li však prázdna, zřít není již žádného.
Vstupte v ony chatrče. Nikdež nenajdete otce. A tážete-li se ženy, co se stalo s její mužem, vztáhne ruce k temnému moři, jež supivě plvá bílou slinou svojí podél nábřeží. Zůstal tam večera kteréhos, když poněkud přes míru byl si naváhl z láhve. A nejstarší syn rovněž. Má ještě čtyři hochy, vesměs vzrostlé, rusé a silné jonáky. A brzo řada přijde na ně.
Bydlel jsem tedy v letohrádku blíže Pont-l’Abbé. Byl jsem tam se sluhou svým, starým námořníkem, a s bretonskou rodinou, jež opatrovala budovu za mé nepřítomnosti. Skládala se ze tří osob, dvou sester a jednoho muže, jenž se starší z nich se byl oženil a vzdělával moji zahradu.
Nu, téhož roku k vánocům žena zahradníka mého stala se matkou novorozeného hošíka.
Manžel mne požádal, abych se děcku postavil za kmotra. Odepřít jsem nemohl a vypůjčil si ode mne deset franků, jakž pravil, na církevní výdaje.
Obřad byl ustanoven na druhého ledna.
Od osmi dnů celý kraj pokryt byl sněhem, nesmírným bílým drsným rubášem, jenž bez mezí prostírat se zdál na ploché nízké oné půdě.
Moře černě se odslánělo v dálce za bledou plání a zřít je bylo, kterak se čeří svými vodami, ježí svůj hřbet a choulí své vlny, jakoby se vrhnout chtělo na zsinalé sousedství své, jež bylo vzhledu tichého, chmurného, chladného a mrtvého.
O deváté hodině ranní otec Kérandec dostavil se ke dveřím mým se svojí švakrovou, statnou Kermaganovou, a starou chůvou, jež nesla dítě zavinuté v peřince.
A vydali jsme se do kostela.
Byl mráz, že tuhlo v údech: jeden z třeskutých oněch mrazů, jež ledovým dechem svým břitce a bolestně žíhají do tváří a rukou.
Myslel jsem na ubohého onoho malého tvora, jenž nesen byl před námi, a uznat bylo mi, že bretonské plémě musí být ze železa, jsou-li děti jeho schopny, aby od narození svého snášely podobné výpravy.
Dorazili jsme do kostela, ale dvéře byly zavřeny, neboť se byl farář obmeškal.
Pak chůva, usednuvši na jeden z obou patníků blíže prahu, jala se děcko rozbalovat.
Domníval jsem se z počátku, že si bylo pomokřilo plenky, ale spatřil jsem, že úplně donaha svlekla je v mrazivém vzduchu.
Zhroziv se neprozřetelnosti také, rychle jsem přikročil.
„Což jste pozbyla rozumu?“ zvolal jsem. „Vždyť je usmrtíte!“
Žena odvětila klidně:
„Oh, ne, milý pane náš, musí jen očekávat Pána Boha zcela nahé.“
Otec a teta přihlíželi k tomu naprosto pokojně.
Byl to obyčej: kdyby nebyl se zachoval, v budoucnosti souzeno bylo novorozeněti toliko neštěstí.
Horšil jsem se, klnul mužovi a hrozil, že odejdu, a násilím snažil jsem se zmocnit útlého stvoření.
Vše bylo nadarmo: chůva prchala přede mnou, unikajíc do sněhu, a tílko nemluvněte nabíhalo fialově.
Již chystal jsem se opustit surové zarputilce ty, když spatřil jsem faráře cestou přicházejícího s kostelníkem a s místním jakýms výrostkem.
Kvapil jsem mu v ústrety a prudce vypověděl jsem mu svoje rozhořčení.
Nebyl nikterak překvapen, nezrychlil svého kroku a nijakž nepopílil si ve svém pohybu.
Odpověděl:
„Co naplat, pane? Je to obyčej! Tak chovají se všickni a zabránit nemůžeme tomu dost málo.“
„Pak si alespoň pospěšte!“ zvolal jsem.
Pokračoval:
„Rychleji už nemohu jít!“
A vešel do sakristie, co zatím my jsme zůstali na práhu kostela, kdež trpěl jsem zajisté více než ubohé děcko, jež křehlo zimou a všecko bolestně kvílelo.
Konečně se otevřely dvéře.
Vstoupili jsme.
Dítě naho zůstat mělo po celý obřad.
Ceremonie byla nekonečná.
Kněz slabikoval latinská slova, jež zvolna odměřeně plynula z jeho úst. Přecházel se zdlouhavostí posvátné želvy a bílá jeho komže mrazila mne v srdce jak zimou prochvíval lidskou onu kuklu sníh, jímž zasypána byla k utrpení ve jménu barbarsky krutého Boha.
Posléz křest dle předpisů byl ukončen a chůva znova zabalila do dlouhých závinů prokřehlé děcko, jež sténalo hlasem bolestně pisklavým.
Farář se ozval:
„Chcete podepsat registr?“
Obrátil jsem se ke svému zahradníku:
„Teď se rychle vraťte domů a dítě ihned náležitě zase zahřejte!“
A udělil jsem mu několik rad k odvrácení, byl-li ještě čas, zánětu plic.
Muž slíbil vykonat má odporučení a vzdálil se se svojí švakrovou a chůvou.
Sledoval jsem kněze do sakristie.
Když jsem byl podepsal registr, žádal za pět franků. Ježto jsem byl dal deset franků otci, zdráhal jsem se zaplatit znova. Vyhrožoval, že roztrhá akt a obřad učiní neplatným. Já jsem hrozil opět republikánským prokurátorem.
Spor trval dlouho, ale posléz jsem byl nucen zaplatit.
Jedva že jsem se vrátil, mínil jsem zvědět, zda nepřihodilo se cos nemilého, a spěchal jsem ke Kérandecovým, ale ani otec, ani švakrová, ani chůva dotud nebyli ještě doma.
Šestinedělka, v příbytku pozůstalá o samotě, na lůžku svém jektala se zimou a umdlévala hladem, ježto ničeho nebyla požila od minulého večera.
„Kde, u čerta, všickni vězí?“ tázal jsem se.
Odvětila bez údivu a pohoršení:
„Budou na oslavu křtin pít!“
Byl to obyčej a vzpomněl jsem si na svých deset franků, jež určeny byly na výlohy v kostele a nepochybně hradily útratu v krčmě.
Poslal jsem matce koflík silné polévky a nařídil, aby se jí patřičně zatopilo v kamnech.
Tonul jsem v úzkosti a rozhorlení, přemítaje u sebe, co se děje zatím s ubohým děckem, a pevně jsem si umínil propustit neurvalého zahradníka ze služby.
O šesté hodině večerní dotud nebyli doma.
Rozkázal jsem svému sluhovi, aby počkal na jich návrat, a odebral jsem se na lůžko.
Usnul jsem brzo, neboť spánek mívám jako pravý námořník.
Sluha můj vzbudil mne s úsvitem, přinášeje mi k holení teplou vodu.
Jedva že jsem otevřel oči, tázal jsem se:
„A Kérandec?“
Sluha váhal, načež odvětil:
„Oh, vrátil se, pane, po půlnoci a tak opilý, že nemohl stát na nohou, a Kermaganova také a chůva rovněž. Domnívám se, že kdes předtím prospali se v příkopě, poněvadž dítě bylo mrtvo, aniž kdo z nich měl o tom potuchy.“
Skokem jsem se octl na nohou a zvolal:
„Dítě mrtvo!“
„Ano, pane. Přinesli je tak už matce Kérandecové. Když je spatřila, dala se do pláče. Aby ji potěšili, přinutili ji k pití.“
„Jakže, přinutili ji k pití?“
„Ano, pane. To však jsem zvěděl teprve teď ráno. Ježto Kérandec více neměl pálenky ani peněz, vzal si petrolej, který jste mu byl přivezl do lampy pro dlouhé zimní večery. A pili všickni čtyři, pokud co bylo v litru. Jenom že Kérandecová velmi onemocněla.“
Chvatně jsem oblekl svůj šat, chopil se hole a s úmyslem, že zbiju všecku tuto lidskou zvěř, kvapil jsem ke svému zahradníku.
Šestinedělka, spitá petrolejem, dokonávala po boku modré mrtvoly svého dítěte a Kérandec, chůva a Kermaganova chrápali na podlaze.
Třeba mi bylo pečovat o ženu, jež k polednímu vypustila ducha.
Starý lékař se odmlčel, vzal opět láhev s lihovinou, nalil si další sklínku a znova nastaviv bledý likér proti světlu lampy, jež prozářila jej jak třpytný roztok topasový, douškem polkl ošemetnou a ohnivou tekutinu.