Slečna Lichnická (vyd. Alois Hynek 1889)/1.

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 171–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kouzla, čáry — jisté máry.

Staročeské přísloví.

„Nu, nadýmej se, nadýmej! — Je to železo z ďáblova kopce — nadýmej se, měchýři!“

Takto popoháněl kovář Horina pomahače svého, zkřiveného kluka. I stálť kluk celý upocen u začazeného měchu, vší silou trhaje dlouhým, dřevěným tahadlem. A měch se bez ustání pozdvihoval a opět spadal, a ve výhni to skučelo jako ve skalách skuhrání ubohé Meluziny, a z planoucího uhlí široko daleko lítaly jiskry. Horina drže v jedné ruce dlouhé kleště s novou, žhavou podkovou, a v druhé těžké kladivo, přistoupil ke kovadlině, a v okamžiku začalo se náramné bušení rozléhati utichlou krajinou. Byloť nedaleko do půlnoci.

Kovárna Horinova stála okolo roku 1310 na půl cestě mezi městysem Ronovem a hradem Lichnicí; od obou tedy asi na čtvrt hodiny vzdálena. Praděd Horinův byl ji vystavěl, a dědictvím přecházela od otce na syny, samé kováře. Lid okolní ji nazýval „černou kovárnou“; ne sice hlavně pro špinavost jejích stěn, to její věčně černé roucho: alebrž pro jakousi vnitřní, důležitější příčinu. Roznášela se totiž dosti stará i hlučná pověst, že se přiznávají držitelé „černé kovárny“ k tajnému řádu černokněžníků. Za času duševních mrákot jesti víra taková mezi lidem — a byť i pocházela z nedostatečných pramenů — nejsilnější pohnutkou, učiniti dle starého přísloví z komára velblouda. Rodina Lichnických kovářů nebyla arci prosta vší viny tohoto lidského domnění; a jestli jí to jinak k nelibosti bylo, to jediné ji těšiti mohlo, že jí vůbec počítali k dobrým černokněžníkům.

Byloť pak toto sídlo znamenité pověsti jen sprosté, nízké stavení, pod chatrnou, mnoholetou střechou. Na jednom konci šířkou celého stavení táhla se dílna. Před velikým vchodem přistaveno stálo široké přístřeší pro posezení kovářů po přestálé práci, aneb pro uschování čekajících koní před sluncem a metelicí. Z kovárny chodilo se nazad v jedinou, nehrubě pěknou světnici, a ta i s vedlejší tmavou komorou působila celý druhý oddíl Horinovy majetnosti.

Světla nebeská nebyla ještě otevřela očí svých. Havraní noc ležela po celém okolí. Ani na deset kroků vzdálený byl by v temnostech nerozeznal kovárnu; že v ní ale silným plamenem hořelo, bylo nejenom z dálky celou zevnější podobu dílny, ale z blízka i nacházející se v ní osoby možno rozeznati. V černě zažloutlé záři bylo tu viděti z venku, před vchodem, státi jinocha postavy rytířské, opírajícího se o stěnu, s rukama na prsou založenýma, a v hlubokých myšlenkách tak potopeného, že jej ani rány bušícího kladiva k vyplynutí nevylákaly. Na druhé straně pod přístřeším, na kamenné lávce, seděl stařec, věrný zbrojnoš, a ten se častěji pohledem žalostným obracel po jinochovi. V ruce jeho ležely uzdy dvou silných koní, pokojně tu stojících a čekajících při známém zvuku kovadliny. U vnitř dílny rázně sebou hýbala sukovitá postava Horinova a podle ní míhala se vzhůru dolů osobička pilně tahajícího pomahače. Avšak i jakkoliv rozmanité a půvabné bylo podívání na tyto čtyry osoby, na spanilost panicovu, na trud zbrojnošův, na sílu kovářovu a na tu směšnou mrštnost jeho pomahače: zdálo se předce, že ještě větší rozmanitost a půvabnost sloučena se tu nachází v jediné osobě, sedící na nízké stoličce v učazeném koutě zrovna u výhně. Byla to Miluše, kovářova matka, stoletá baba, v tmavozeleném přepodivném rouše, na klíně chovající velikého, černého kocoura. Pokojně se na dílo synovo dívajíc nedbala, že s kovadliny žhavé trusky okolo ní lítaly.

Cizinci nebylo možno, pohlednouti ponejprv na Miluši a nepodati se při pohledu tom jakési nepochopitelné hrůze. Protivné hnusnosti neměla sice ani postava, ani tvářnost ženy stoleté; ale na této jedním okamžikem spočívala ledová studenost, jakoby celá byla zhotovena z vosku, druhým šklebil se na ní jedovatý úsměch, třetím honila se po ní starému věku přirozená přívětivost, a čtvrtým opět hrála jako pětileté děcko. Obličej její podobal se plátnu, na němžto malíř, cviče se v obrazování lidských vášní, v každém okamžiku jinou a jinou vyvozuje podobu.

Až dosavade nebylo mezi těmito pěti osobami hovoru žádného — vyjímaje kovářovy napomínky, kteréž ale jakmile přestaly, již opět jenom rány kladiva zvučely. Nyní však, když Horina jakoby poslední sebrav sílu, náramným udeřením dílo dokončil, vzchopila se stoletá matka, a kocoura opatrně na zemi spustivši, ke kovadlině přistoupila a vzavši hotové čtyry podkovy, cosi mumlajíc, v nevelké, vodou naplněné kadečce je smáčeti se jala. A voda v nádobě buďto že horkým železem, aneb slovy baby té pobouřená, náramně syčeti a stříkati začala, méně více, jak Miluše silněji nebo jemněji mumlala, nebo podkovy potápěla a vytahovala.

Toho všeho si však ani kovář, ani pomahač jeho nevšimnul. Onen čelo si zástěrou otíraje k jinochu přistoupil; tento z plného džbánu žízeň zaháněl.

„Nu, jsem hotov, pane rytíři,“ vece Horina. „Dílo se mi nad obyčej dobře dařilo. Tuším, že spokojen budete, pane ženichu!“

„Spokojen?“ opáčil jinoch z myšlenek se poněkud probíraje. „Spokojen — a dílo ještě nepočato — ještě tak daleko od cíle!“

„O já bych nejraději, abyste se k němu ani nepouštěl, pane rytíři!“ ozval se starý zbrojnoš. „To mi věřte, pane rytíři, že je to hříšná spoléhavost v boží dobrotu.“

Na Lichnici právě hlásník vytruboval jedenáctou hodinu. Zvukové dlouhého rohu umíravě zaznívali hornatou krajinou.

Nevýslovnou jemností zabolelo srdce jinocha.

„Budu-li zejtra poslouchati ostražitého Všebora?“

Duše jeho zalétla za táhlými hlasy.

S jedenáctým stála podle něho Miluše.

„Bude-li vám libo, panáčku,“ ozvala se šeplavá její slova, „hotova jsem, dračí krví vás umýti a v ještěřím potu vykoupati.“

„Smrtelné rány, pane rytíři!“ zvolal poděšený zbrojnoš. „Pane rytíři, zacpejte uši — nedejte přístupu těm bohaprázdným námluvám. Nechte slečny, nechte jízdy, čarování —“

„Jak se líbí,“ zašeplala opět babice, k odchodu se otáčejíc. „Nutiti nesmím k štěstí nikoho. Ale pomodlím se za vás, panáčku, a zejtra vám na hrob pěknou kytici zasadím.“

„Sečkej, matko — a ty, daremný tlachale, umlkni!“ rozhněval se jinoch, jemuž bylo, jakoby s pověstnou černokněžkou i blaho jeho odcházelo. „Na spasení duše jsem se zavázal, uvésti Eližbětu v lože manželské; nemáť hrdá dívka posměch sobě činiti z mužské slabosti. A je-li s pýchou, ďábelskou tou dcerou ve spolku, vstoupím já ve spolek s tebou, a kdybys byla i ďáblice sama!“

Tmavočerveně zahořela mu tvář a oko zajiskřilo se vášnivým plamenem. Jakoby uchvacujícím proudem obklíčeného vábilo jej to k babizně. Předešlá jeho nemluvná zasmušilost byla zmizela — bujará odvážlivost jím zahrávala. Rychlým krokem, ruku na meč položiv, bral se za ženou, kteráž jej, neustále mumlajíc, dílnou uváděla do tmavé světnice. Kocour veselými skoky hnal se za nimi, otíraje se časem o rytíře, jakoby o starého známého.

„Nebudu já tady lenošiti!“ zkřiknul věrný zbrojnoš a otáčeje uzdu okolo sloupu, na němž spočívalo přístřeší, hotovil se na cestu za pánem. „Jdi si, kam jdi — starý Hanuš půjde všude za Jetřichem z Kralovic.“

„Tenkráte nepůjde,“ odvece lhostejně Horina, a zavolav na kluka pomahače, aby nachytil džbánek z dubového soudku, nutil horlivého šedivce k dalšímu posezení.

„Nestav mi své hnáty v cestu!“ rozzlobil se stařec. „Rozčísnu je, že je všemi svými masťmi neslepíš.“

„Nech česání!“ zasmál se sukovitý kovář. „Čili myslíš, že nemám také mrštnou pravici? Nech vády, starouši — a pojď, zavdej si.“

„Zavdej ty si z čertovy studánky — mně se s cesty ale uhni, kouzelnické kladivo!“

„Nenapínej, pane Hanuši!“ zkřiknul ještě Horina, leč rozhorlený zbrojnoš mečem již již dotíraje, hnal jej do dílny.

I uchvátil zde kovář na spěch dlouhý kus železného prutu, a touto tíží dvacítiliberní začal co tenkou lískovkou tak silně a mrštně před sebou a opět Hanušovi nad hlavou točiti, že se musel stařec jen o vlastní neporušení starati, neřkuli aby byl mohl po kovářovi mečem máchnouti.

Kluk pomahač navrátiv se s plným džbánkem, skákal okolo podivných soubojníků jako dovádivá opice, šklebě zuby a volaje:

„Hejsa, kdo koho — komu víc!“

A znova rozpálený Hanuš mrštil po něm mečem, vida, že s kovářem ničeho nesvede, kterýž s ním jen jakoby s rozškádleným děckem zahrával.

Avšak i mrštný kluk se meči Hanušovu šťastně uhnul, a takž byl ubohý zbrojnoš netasil zbraň pro nic jiného, nežli aby se bez ní všecek rozpálený, unavený, opět ke koni obrátil. I učinil to, na jazyku rozkousav tajné zaklení.

Jinak zatím vedlo se mladému jeho veliteli Jetřichovi z Kralovic.

Vkročiv za Miluší z kovárny do světnice, pojednou se kolkolem obklíčena uviděl čirou tmou.

Černokněžka uvedla jej asi do prostřed bytu svého, a pak se ho pustivši a slova i kroky zatajivši, za hodnou chvíli ho zde v tuhém očekávání státi nechala. Posléze opět zašeptala stoletá její ústa.

„Jsi-li tu, Lidumilo?“ tázala se jakési neznámé jinochu bytosti — a z nejzadnějšího dílu velké světnice, ba jakoby z mnohem větší dálky i výšky, nežli světnice obnášela, odpověděl přelibostný hlásek, jako vání večerního větérku:

„Jsem tady; co jest vůle tvá?“

Nezpytatelné tušení zmocnilo se jinocha.

Bylať to slova ženská, dotýkající se útrob jeho jako hlas jediné na celém oboru světa, po níž toužila duše jeho.

„Stůj mi při ruce na každý rozkaz!“ promluvila opět Miluše k oné neznámé, i jala se potom jinocha tázati: „Jste-li až dosavad pevného úmyslu, oddati se pro šťastné skončení zejtřejší jízdy v radu a pomoc mou?“

„Oddávám se na život i na smrt,“ zněla pevně jinochova odpověď. „Objetí Eližbětino vytknul jsem sobě za cíl svého štěstí.“

Tichý, jako bezděky vyklouzlý povzdech zanesl se v tom k jeho sluchu z místa, kdež byl Miluši odpovídal ženský hlas.

Mocněji počalo v něm srdce bouřiti.

„Blahostí duše své dokládám se, konati podle slov tvých!“ odpověděl rozjařený Jetřich, a pravici jako v obyčeji k potvrzení vztáhl v čirou tmu. A pravice jiná, malá a jemná, vřelá pravice ženská, poněkud se třesoucí, vložila se v pravici jeho. Jako blesk projelo toto dotknutí žilami jinochovými. Takto nemohla se dotknouti stoletá Miluše. Přitáhnouti chtěl k sobě tuto neznámou přijímatelku slibu svého, ale v tom cítil, že se pod ním rozevírá podlaha, a on pustiv překvapením ženskou pravici, z tmy že padá ve tmu ještě tmavější.

„Jaké to šašky se mnou provádíte!“ zvolal jinoch, a meč vytrhnuv, několikrát se jím ohnal; avšak ocel jen čirou tmou zafičela, a slova na prázdno se odrážela jakoby od silné klenby, do nížto se byl kouzlu chtivý rytíř tak neočekávaným způsobem dostal. Tu najednou začala se kolkolem přelíbezná vůně a tak násilně umdlévající teplota rozlévati, že se smyslové jinochovi jakousi lehkou mdlobou zastřeli a pozvolna opouštějíce pána, na zemi jej sklesnouti nechali. Cítil ještě, že mu z pravice meč klesá, že se mu brnění odpíná, že se šat s něho svléká a že veškeré jeho údy náramné teplo proniká. Podobal se však na oko zemřelému, kterýž vidí i slyší, jakové se kolem něho k pohřbu dějí přípravy, aniž zvolati může: „Nečiňte toho!“

Živěji hýbali se zatím před kovárnou zbrojnoš Hanuš a kovář Horina. Tento jal se přidělávati jednomu z přístojících koní, bujné brůně, nové podkovy, a onen, jakkoliv rozmrzelý, posléze předce proudem hovoru zachvácený se svým soubojníkem v rozmluvu se pustil.

„Věru, pane Hanuši,“ řekl Horina, druhé kopyto oříznuv, „kdybych já měl na vlasech takové závěje sněhu jako ty, moudřeji bych sobě počínal. Proč bych svému pánu bohaté nevěsty z Lichnice nedopřál.“

„Proč? Rytíř Kralovický je vtělená dobrota, je živý mír; ta vaše Eližběta ale? — Bůh nás uchovej! — srdce ve mně poskočí, když se panstvo na mne zasměje, ale o lidumilý úsměch vaší slečny nestojím.“

„Je to pouhý ženský rozmar, co jí za zlé pokládáš. Proč jí nedají panáčkové pokoje? Nechceť se jí žádného. Panenský svůj život bez manželských pout užívati zvolila.“

„Měla se tedy uzavříti mezi čtyry úzké stěny, za mřížované okénko, a ne kouzelným pohledem másti hlavy počestnému rytířstvu. Nevím, nevím, jaká blaženost se jí z té zejtřejší jízdy urodí.“

Takto odmlouvali sobě mužové při kování brůny, netoliko slovy, ale i způsobem je pronášeti od sebe se lišíce, neboť co Hanuš úsudky svoje zjevoval, zdálo se, že Horina s jakýmsi tajným úsměvem, jen aby odmlouval, zbrojnoši se protivil. Okován stál kůň, mužové si podávali džbánek.

V tom najednou zaštěknul veliký pes, až dosavad za kovárnou ve tmách ležící — a opět zaštěknul, a silný ohlas rozlehnul se po půlnoční krajině.

Z lesa stranou Ronova vyploula čirou tmou pochodeň, a pokud světlo její stačilo, pozorovali mužové u dílny zástup jezdců, přímo se beroucích cestou k černé kovárně.

„Ďáblova horo!“ zvolal kovář, oči do dálky upíraje, „jací to pozdní nocleháři?“

A na rychlo pomáhači něco pošeptav, načež kluk dílnou do světnice zarejdil, opět po blížících se jezdcích oči otočil.

Hanuš ale ne tak pilně zraku, jako sluchu přičinil. A tvář jeho se jasnila, čím lépe mu bylo hřmot jízdeckého sboru rozeznávati.

„Svatováclavští zpěváci jedou!“ zkřiknul posléze. „Znám já jejich písně. Zdeněk Kralovický jede! — Pojďte, pojďte, mladý pane! Jeť vás tu veliká potřeba.“

A nežli se Horina, přepozorliv na zástup jinochů pověstných, mohl nadíti, rychlým krokem zmizel starý zbrojnoš ve tmách, bratrovi pána svého pospíchaje v ústrety.

Kovář pak nevěda na okamžik, má-li se za ním pustiti — ubíhati ho nechal a posléze k svému dílu se obrátil.

Na peruti větru stanuli jezdcové u černé kovárny. Záře hořící pochodně objasňovala více méně šestero mládenců podoby rytířské na pěkných brůnách, a šestero statných oděnců na mohutných vranících. Pěkně bylo podívati se na postavy mládenců, na jich modrý, aksamitový šat, a na tu zdobnou přílbu z kalené ocele, na nížto vysoký, bílý chochol vlál. S ramenou jim visely bělavé široké pláště, a na prsou se houpaly na zlatých šňůrách libozvučné loutny. Byltě to výbor řádu zpěváckého, aneb jak se sami údové jeho nejraději jmenovali, řádu sv. Václava, kterýžto již za časů páně Závišových zniku dostávaje, za účel si kladl, písněmi v jazyku mateřském vlastně skládanými, lásku k dobrému a pěknému v národě rozněcovati. Přiznávali se k němu nejvíce schopnostmi nadaní — avšak chudší jinochové stavu panského, ačkoli odmrštěni nebývali synové stavu městského, pakli že jich obzvláštní nadání a duch učinili schopnými tak výtečného cíle, jakož se řád sv. Václavský o svém domýšlel. Leč podobal se celý tento soukromý ústav toliko jemné jarní květince, kterážto prvním květem svým mimojdoucího potěšivši, brzy opět buď ještě pozdním mrazivým dechem, anebo předčasným slunečním pobleskem spražena útlou hlavičku k hrobu ukládá.

Za časů oněch, když Zdeněk z Kralovic takořka náčelníkem se stal zpěváků svatováclavských, byl řád po veškeré vlasti v dobré pověsti, takořka v úplném květu svém, ačkoli se již již nezřídka roztrušovati začínalo, že mimo zpěv, mimo pěstování národního jazyka také soudního sobě osobuje práva nad tajnými zlosyny. Protož s důvěrou spěchal šedivý Hanuš zpěvákům v ústrety, nemoha se až dosaváde myšlénky zbaviti, že by k spáse pána svého sloužilo, vyrvati jej násilím z rukou černokněžníků.

Psí štěkot byl utichnul, světlo v dílně uhaslo, uzavřena stála Horinova kovárna před žasnoucím sborem zpěváků. I brůna Jetřichova byla zmizela. Samotná ryzka zbrojnošova uvítala koně cizí hlasitým řehtáním.

Omámený stařec zbrojnoš nevěděl, zdali má očím věřiti. Chytil se za hlavu a opět kovárnu ohmatával — avšak ta tu opravdu stála jako černý náhrobek nad ztraceným pánem.

„O ďábelské řemeslo! o čertovo školometství!“ dal se najednou do hlasitého nářku, a běduje, rval si vlasy, a opět u dílny na dvéře potloukal a opět po jezdcích ruce napínal. „Horino, ty pekelný tovaryši — pane rytíři! Jetřichu z Kralovic, ozvete se! Miluše! — O běda mně opuštěnému! — Ale já jsem mu to říkal. Nechte Miluše! — He! otevři uši, ty rarášova matko! — Pane Zdeňku! honem! roztlučte jim tu kouzelnickou boudu!“

Leč pan Zdeněk nedbaje tak horlivě na prosby zbrojnošovy, jakž tento se byl snad nadál, v pilném hovoru trval se svými soudruhy.

Na to pak obratně s brůny se smrštiv, k dílně přistoupil.

Ostatní zpěváci učinili po něm.

„Ve jmenu spravedlnosti a zpěvných služebníků! Otevři dům svůj, kováři Horino!“ zvolal rytíř Kralovický a sedmkráte jilcem meče na dvéře uhodil.

Nedalo se však u vnitř jiné odpovědi slyšeti, leč temná ozvěna po silných ranách na dvéře.

V starém Hanuši se žalostí a hněvem žíly trhaly.

„Ve jmenu spravedlnosti a zpěvných služebníků! Otevři dům svůj, kováři Horino!“ opětoval rytíř vyzvání i rány svoje — a učinil takto i po třetí, ale nižádné odpovědi nedostalo se mu ani na vyzvání, ani na rány. A mimo nadání vyrazil mnoholetou střechou černý sloup hustého, smrdutého kouře; po něm se rozjasnilo, a střecha nad kovárnou stála v plném plamenu.

„Pekelné čáry, čáry!“ počal Hanuš z plného hrdla křičeti.

„Jetřich z Kralovic vešel dnes pod tuto střechu!“ volal Zdeněk; a patero oděncův vrhlo se s ořů — šestému kladli v ruce patero uzd, a silnými ranami rozlítly se dvéře u dílny. Jimi hrne se Zdeněk a Hanuš s ochotnými oděnci, pochodeň majíce v ruce, a jiná větší pochodeň, planoucí střecha, jim z venku ostatního světla okny dodává.

Otevřen jesti vchod z dílny do světnice, i ze světnice v komoru: avšak všude prázdno, nikde nějaké lidské bytosti. Jenom nábytek svědčí, že byly jsou tyto stěny vystaveny k jejich potřebě.

„Krovy se trhají!“ volali zpěváci, kteří byli venku zůstali, a hledající museli se z kovárny vrátit.

Jako hladová, nenasytelná potvora sežíral plamen zetlelý krov, a v několika okamženích stála celá černá kovárna, jakoby hranice narovnané louče, v jednom plápolu. Daleko široko vztahovala se plamenná jeho ramena; náramné horko dýchalo kolem nastávajícího spáleniště; avšak slzy ubohého Hanuše vysušiti nemohlo.

Brzo zase v dálce zazněla píseň zpěváků svatováclavských — zavzněla zvukem temným a vážným, jakovým se dobří přátelé k hrobu provázívají.