Skláři/XIX.
Skláři Karel Klostermann | ||
XVIII. | XIX. | XX. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIX. |
Autor: | Karel Klostermann |
Zdroj: | KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 314–324. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Přičiněním svých pešťských obchodních přátel pan Antonín našel vhodný byt, a paní Charlottě, která z počátku se domnívala, že opustivši rodný kraj, propadla se světa, znenáhla počalo se tam líbiti.
Sídelní město uherské za oněch časů v ničem se nepodobalo velikému městu, jež doba nynější z něho učinila: byla to velká vesnice, vynikající značnými trhy a kvetoucím obchodem, jinak nebylo lze je přirovnati ku Praze; za to tam vládl bujný život společenský, život veselý, do něhož mladá paní brzo vstoupila a v němž rychle zdomácněla; ba krásou svou záhy stala se střediskem společnosti přiměřené jejímu rodu a vychování. Byla tam jedva několik neděl a již stála pod vlivem života starouherského. Široký kruh jejích známostí záležel ze zámožných kupců, z rodin nižší šlechty a na mnoze z důstojníkův a úředníků; střídaly se večerní besedy, dýchánky, taneční zábavy, koncerty. Jí bylo volno, lehko v duši; dostavily se milé vzpomínky na uplynulé jaro prvního mládí, na radovánky rodného domu Jezerenského. Zdálo se jí, že se probudila ze sna, a cítila se ještě spokojenější, že manžela už dávno neviděla v míře tak stále dobré. Patrně se dařilo jeho obchodu; neboť nové toalety, šperky a všeliké potřeby nového jejího života jenjen se jí sypaly. Byla šťastna. Žádný výbuch zlosti s jeho strany — jediná příčina neshod jejich, jeho přítel, dlel daleko od nich na pokraji hvozdů šumavských, kde týral poddané sedláky. Nový život ji zaujímal tou měrou, že na něho ani nevzpomněla. Ani když manžel o něm mluvil, jeho dopisy čítal a jí poklony jeho vyřizoval, nerozčilovala se, dávajíc myšlénkám svým jiný směr; pan Antonín pak měl za to, že se vyléčila z bláhového svého předsudku.
Vrhla se tedy v proud radovánek a užívala světa, jakoby chtěla dohoniti, co dotud zameškala. Hýčkali ji, dvořili se jí, a manžel přál jí zábav z celé duše. Byloť mu, že velká část slávy ženiny padá i na něho. Bylo jisto, že její a tedy i jeho jméno se rozhlásilo v širokých kruzích a že i obchod jeho získal.
Mladá paní měla mnoho přirozeného taktu ženského, jenž ji chránil před vybočením z mezí; nicméně její manžel by byl učinil dobře, kdyby ji byl někdy varoval před řečmi lidskými, které v Pešti se rozpoutají rovněž snadno jako na jiných místech naší planety; ale pan Antonín Haslinger znal svět, dokud se netýkal obchodu se sklem, ještě méně než dcera Chabléová.
Záhy došlo k tomu, že i ve své domácnosti přijímali hosti, a radost byla, jak znamenitě mladá paní se uměla vpravovati do úlohy dámy hostitelky. Byly to rozkošné večírky; stály sice sílu peněz, ale panu Antonínovi lahodily nemálo, a ještě více se mu líbily poklony, jichž se mu dostávalo se všech stran.
Když byli v nejlepším proudu ve společnosti, jíž z pravidla obcovali, byl ohlášen plukovník pluku husarského, nově do Pešti posádkou přibylého.
„Jak znělo to jméno?“ paní Charlotta tázala se pána, s nímž právě se bavila.
„Jász Vargonyi, milostivá, znamenitý člověk! Znám ho; před čtyřmi roky hovořilo se o něm v celé Pešti… Byl tehdy majorem. Jeho pluk odešel potom do Italie, a tu jsme ho ztratili s očí. Nu, bylo dost pánů, kteří jeho odchodu nelitovali. Pan major měl štěstí u dam, takové štěstí, že z něho vzešla řada soubojů, a ani při těch Štěstěna ho neopustila.“
Paní Charlotta se zadumala.
„Jász Vargonyi!“ opětovala, hledajíc ve své paměti. „Je mi, jako bych to jméno už byla slyšela.“
Jedva domluvila, plukovník vstoupil.
Spatřila jeho vysokou postavu, ušlechtilý obličej se silně vyznačenými rysy, jevícími krásného muže čtyřiceti let; bylo jí, jakoby plamenný pohled z černých jeho očí na ní spočinul, i zarděla se.
Bože, což to byl sen? — Nikoli, tyto oči, tyto rysy tkvěly dosud v hlubokém úkrytu její duše.
Stál před ní rytmistr, z jehož řady jmen byla si pamatovala jen jedno: „de Eadem“, jímž ho nazývala v dívčích snech svých, její první ideál, jejž hluboko byla zavřela do panenského srdce.
A jak ho viděla před sebou, bylo jí, jakoby stála v saloně otcovského zámku Jezerenského. Ach, smutné vzpomínky! — Zachvěla se, slzy se jí draly do očí; musila se sebrat, aby je zadržela.
Avšak nebylo času, poddávati se vzpomínkám, neboť už jí ho někdo představoval.
Snad zpozoroval její pohnutí — jeho plamenné zraky utkvěly na ní skoro tázavě. Její oči se klopily, jakoby cítila, že před ní stojí člověk, před nímž třeba se míti na pozoru.
Přemohla svoje pohnutí. Její „těší mě, pane plukovníku!“ znělo ještě poněkud plaše, nejistě, ale ihned dodala snad vřeleji než měla v úmyslu:
„Pane plukovníku, nevidím vás po prvé. Vy ovšem na mne se nepamatujete. Byla jsem tehda dívka jedva čtrnáctiletá… a bylo to daleko odsud…“
Plukovník hledal v minulosti.
„Pokládám si to za velkou čest, ba za nemalé štěstí,“ zvolal dvorně, „ale pravíte sama, milostivá paní, že tomu už dávno, a že vaše jméno od těch dob také se změnilo. Prosím, přispějte na pomoc mé paměti; i mně se zdá, že patřím v milou, známou tvář…“
„Bylo to v Čechách, pane plukovníku; snad najdete v knize pamětí svých Jezerenský zámek a jméno Chablé…“
„Milý Bože! Kdo by zapomněl Chabléových! A vy jste dcera z tohoto rodu, milostivá paní!… Ach ovšem! kde jsem měl oči!…“
„Nejmladší dcera Charlotta…“
„Ta maličká! ta hezounká! Odpusťte mi mou přímost, jsem voják a neumím se přetvařovati; radost, že shledávám se s vámi, unáší mě. Pamatuji se na vás, dobře se pamatuji, přes to, že tenkráte jste byla příliš mláda… Ale překonala jste všecky naděje svých známých.“
Zarděla se.
„A co dělají velectění vaši páni rodiče? Jak se má paní Jahodová?“ tázal se, netuše, jak bolestné strany se dotknul.
„Zemřeli všichni,“ odpověděla tiše.
„Ach, odpusťte, že jsem vás zarmoutil svou otázkou,“ zvolal; „ale kdož by si byl pomyslil?“
Obrátil se k několika blízkým pánům a dámám a v dithyrambech jal se mluviti o skláři-kavalíru a jeho rodině, o krásném, veselém životě tam daleko v odloučeném od světa zákoutí hvozdů Šumavských. Vypravoval episody z tehdejších dob, veselé i vážné, na něž i ona se pamatovala a jichž připomenutí vlévalo do jejího srdce pocit nevýslovného blaha. A jak hovořil, jak se kochal v minulosti, bylo jí, jakoby viděla slzu v jeho oku, slzu v oku statného husarského plukovníka. Jak mile dotýkalo se jí toto vřelé vzpomínání na otcovský její krb, na drahé zesnulé!
„Toť dobrý, šlechetný člověk!“ ozval se hlas v jejím srdci.
Od té doby plukovník stýkal se s ní ve společnostech, docházel k nim, vyhledával přátelství jejího manžela, slovem, stal se z něho její kavalír. Pan Antonín v jeho počínání nespatřoval nic závadného, nižádného nebezpečenství pro sebe a pro pověst své choti. I jemu plukovník se zalíbil, a přátelství s ním mu lichotilo.
Pan plukovník navštěvoval jeho dům, a z toho nikdo nebral pohoršení kromě několika paniček, které se zlobily, že nedocházel k nim.
Z počtu těch, kteří se těšili z tohoto vývoje věcí, sluší jmenovati malého Vojtíška, čiperného, rozmilého klučíka, o jehož cvičení se nestaral nikdo, a s nímž všichni se mazlili, nejvíce pan plukovník, jenž matince i tatínkovi domlouval, aby hošíka, až doroste, dali na vojnu, že prý z něho bude znamenitý důstojník. Tatínek sice měl jiné plány se svým jedináčkem, a zvelebené a zmohutnělé huti doma v šumavském zátiší zaručovaly synáčkovi budoucnost, ale kde jsou rodiče, jež by netěšila chvála synova, plynoucí z takových úst jako z plukovníkových? Tatínek tedy nikoli bez hrdosti se usmíval, a matinka byla všecka blažena; Vojtíšek začínal se vpravovati do myšlénky, že bude nosit zlatem vyšívanou husarskou uniformu a na učení ani dost málo nepomýšlel. Tatínek pro samé obchody neměl času s ním se zabývati, a matinka pro samé plesy, toalety a zábavy mívala času ještě méně.
„Však to dohoní!“ říkával pan Haslinger. „Dítěti nemá se kalit zlatý jeho věk; především třeba, aby tělo sesílilo. Vždyť mně také už bylo dvanáct let, když mne otec odvezl do Řezna. Nu, a nebylo pozdě…“
Pan plukovník ho v těchto názorech vychovávacích utvrdil, říkaje o sobě, že teprve na vojně se něčemu naučil. A jaký to byl pán, ten pan plukovník! Panu Haslingerovi někdy se zdálo, že i jeho otec by byl udělal dobře, kdyby ho byl dal na vojnu. To byly ovšem jen tak chvilkové nápady: pan Haslinger byl rozhodně spokojen svým stavem, byl dobrý průmyslník a dosti dobrý obchodník; přes to, že pešťský pobyt pohlcoval velké peníze, mohl spláceti kde který dluh. Za málo let bude všecko v pořádku…
Tak při dobré vůli byli všickni, slibujíce si, že pobyt v Pešti dle možnosti prodlouží. Paní Charlottě se svíralo srdce, pomyslila-li, že bude vrátiti se jí do temných, smutných lesů rodných, kde čas se plížil jako těžká mlha.
Nejvíce těšilo ji, že už nevídala vzorného přítele svého manžela. Vzpomněla si někdy na něho, ale při pouhé vzpomínce pojala ji ošklivost… Plukovník také se jevil přítelem manželovým; oj, ten byl jiný, a jeho vliv na manžela rovněž; jeho vlivu připisovala změnu v manželově náladě: samá shovívavost, učiněná dobrota, ani nejmenší mrzutosti mezi nimi. Nevěděla sama, jak a proč se tak dalo, ale stále přirovnávala statného tohoto důstojníka ke Kroužilovskému všemocnému pánu. Plukovník se jí dvořil, a pan řiditel tam za dálnými kraji také dvoříval se jí…
Někdy jí bylo, jakoby se neslušelo, aby neustále naň myslila; než vždy zaplašila hlásek zvolna se ozývajícího svědomí. Krátký už jen bude pobyt a potom zapadne do Janovského šera, navždy, a Kroužilovský řiditel zase bude se plížit kolem ní a manžela… Věru, kdyby nebylo toho ohavného člověka, nebála by se návratu do Janova a stokrát více by milovala svého chotě… Musí toho světa ještě užiti, než odjede; je mláda a tak dlouho byla odloučena ode vší společnosti…
Přišel měsíc březen a s ním sychravé, deštivé počasí. Dunaj valil ohromné spousty kalných, pěnivých vod, a jeho pobřeží tonulo v strachu před povodní. I pan Haslinger, jehožto sklady se nalézaly nedaleko nábřeží, byl ve svém majetku nemálo ohrožen; z horního toku Dunaje, od přítoků rakouských, docházely zvěsti děsné.
Když bylo nejhůře, došel pana Haslingera dopis z Kroužilova, psaný jeho přítelem, dopis, v němž tento zle toužil na liknavost zřízenců Haslingerových a na hanebné hospodářství v závodech, a v němž Haslingra vyzýval, aby brzo se vrátil, chce-li se uchrániti citelné ztráty. List byl vůbec psán tak, že pan Haslinger tušil věci zlé. K tomu jeho zásoby se chýlily ke konci, a bylo potřebí doplniti jich, jakmile stav vody opět by dovoloval plavbu.
Ale, jak se vrátiti za těchto okolností? Zvěsti o povodních neustále se množily. Paroplavba byla zastavena, železničního spojení tehdy ještě nebylo, a přece jeho návrat zdál se mu neodkladný.
Uvažoval, na čem by se ustanovil. Radil se s některými známými; všichni mu radili, aby odložil odjezd, aspoň aby tu zůstavil paní s dítkami.
Také ukázal list řiditelův paní Charlottě. Ta zbledla; snad také se lekla, že za této nepohody bude se jí vydati na dalekou pouť.
Mlčela, avšak bolestná resignace projevovala její myšlénky. Nemohl toho nepozorovati; bylo mu jí líto.
„Neboj se, má drahá,“ pravil něžně, políbiv ji v čelo, „pojedu sám; zůstaneš tu s dětmi.“
Slova jeho nezdála se jí útěchou.
„Nebudu zde míti klidné chvíle, vědouc tě vydána v nebezpečí,“ pravila a dala se do pláče.
Těšil ji, sliboval, že z každé stanice bude jí psáti; nic naplat, nedala se utišit. I jal se poukazovati k tomu, jak nevyhnutelně nutný jest jeho odjezd, opakoval jí místa z dopisu svého přítele na doklad k svému spěchu.
„Ach, ten!“ prohodila s pláčem. „Vše, co mi je na světě nemilé, zlé, přichází od něho…“
„Ještě jsi tak bláhová!“ zvolal, nemoha tajit svou nevrlost.
„Nemohu si pomoci, nevěřím mu… Přesvědčíš se, ale pozdě, pozdě… Věř, jen k tomu člověku nerada se vracím domů… Jen toho kdybych tam neviděla…“
Nemohl té řeči snésti, dotkla se nejcitlivější jeho stránky, i rozzlobil se prudce.
„Už jsem se oddával naději, že jsi vyléčena z bláhové předpojatosti své. Čím ti ublížil? Rci!… Dobře se tu bavíš, sama jsi mi řekla, že jsi nikdy tak šťastna nebyla… a vidíš, on mi domlouval, abych tě vzal s sebou… On mě zastupuje v závodech, obětuje svůj čas, své pohodlí… je už starý pán, a ty nemáš uznání! Tolikrát jsem tě prosil, dokazoval bezdůvodnost tvého podezřívání! Už nyní nevím, co bych řekl!“
Vyrazil ze dveří zůstaviv ji všecku ztrnulou nad tímto hrubým jednáním.
K večeru se vrátil i hleděl ji udobřiti, klidně jí domlouvaje. Než nepodařilo se mu, zahnati mráčky s jejího čílka: přivyklať v poslední době jinému s sebou jednání, rozmazlila ji společnost. Vida ji neústupnou, rozzlobil se znovu, a padlo nejedno zlé slovo, jež žádná doba nestačila učiniti nepromluveným.
Nazejtří časně z rána se vypravil na cestu. Odjel v míře velmi zlé, roztrpčen. Poslední jeho slovo bylo:
„Odjíždím, kam mne volá starost o tebe a o budoucnost našich dítek. Ty zde s nimi zůstaneš, až pro tebe přijedu. Učiníš dobře, budeš-li v mé nepřítomnosti rozjímati, jak jsi se zachovala. Nemysli si, že povolím k vůli nějakému tvému vrtochu.“