Skandální aféra Josefa Holouška/Kapitola 9
| Skandální aféra Josefa Karel Čapek | ||
| Kapitola 8 | Kapitola 9 | |
Nazítří přinesl největší list největší strany toto opravdu povznášející kázání:
O ČEST NOVINÁŘŮ
Naše veřejnost byla v posledních dnech vzrušena jistou aférou, jíž jsme nevěnovali pozornosti jsouce přesvědčeni, že náš tisk má na starosti vážnější problémy než nějaké chvilkové senzace. Nemůžeme však nezaujmouti stanoviska k způsobu, jakým tato skandální aféra byla v tisku přetřásána. Snad i noviny zjišťující fakta případu Josefa Holouška tu a tam poněkud přestřelily, což každý omluví chvatem novinářské práce a nemožností opatřit si v kterémkoliv okamžiku spolehlivé informace, i když zajisté nechceme tvrditi, že by se jim k tomu nedostávalo dobré vůle. Ostatně je dosti prostředků, jak opraviti menší nepřesnosti, jez lehko proklouznou i při faktech jinak bezvadně zjištěných. Avšak v tomto případě osoba, která se považovala za uraženou, místo aby hájila své cti před soudem, napadla nezvyklým a — řekněme to přímo — surovým způsobem zúčastněné noviny, vytýkajíc jim lež a anonymitu. Tu bychom poznamenali, že se těžce pracujícímu novináři děje křivda, je-li viněn ze lži tam, kde v nejhorším případě má být šetrně upozorněn, že se dopouští omylu. Kdyby čtenář věděl, s jakými obtížemi zápasí náš novinář, aby sloužil pravdě, hleděl by s úctou na jeho obětavou a bezoddyšnou činnost a uznal by, že penzijní pojištění zestárlých novinářů je palčivou otázkou dne. Naše politické kruhy zajisté neopomenou právě při této trapné příležitosti odměniti úctyhodnou práci našich žurnalistů urychleným vydáním zákona o jejich starobním pojištění.
Stejně neprávem se vytýká našemu novináři anonymita. Je to nejenom výraz jeho skromnosti, nýbrž i důkaz toho, že s potlačením vlastní osobnosti slouží toliko svému listu, své straně, svým čtenářům, pravdě, vlasti a veškerenstvu. Ješitní lidé se honosí svým jménem, kdežto pro novináře platí heslo: Vše pro list, nic pro sebe! Proto slušná veřejnost s rozhořčením odmítne každý útok proti anonymitě jako útok proti celému novinářskému stavu!
Korouhev:
Satirický koutek
Apač Pepek Holoušek
nadává jak papoušek.
Aristofanes
Hlídka:
… usvědčený aférista a nactiutrhač, uličnicky spílající Holoušek…
Hlasatel:
… je nápadno, že současně s propuknutím ostudných afér panamisty Holouška se objevuje tolik padělaných dvacetikorun…
O den později Korouhev:
… konečně zalezl jako jedovatý plaz u vědomí, že před slušnou veřejností, sytou odporných afér, definitivně prohrál.
SENZAČNÍ AFÉRA V ŘEZBÁŘSKÉ BANCE
Tisícové schodky! Tajný fond poslance M. Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme atd.
Hlídka:
… individua jako Holoušek, která rozviřují náš veřejný život skandálními a nechutnými aférami.
Hlasatel:
… jako skandální aféra Holouškova, jež zostudila nás národ před celým světem. Nač potom vydává jisté ministerstvo tolik miliónů na zahraniční propagandu? Či jdou ty peníze – na jiné účele?
KORUPCE V ÚŘADU PRO MEZIMĚSTSKÝ OBCHOD
Jak se doslýcháme, má přednosta jednoho odboru tohoto úřadu nápadně fešnou písařku; tento bobeček má zase bratrance, který byl právě v těchto dnech od téhož přednosty přijat za dočasného zástupce prozatímního výpomocného sluhy, zatímco daleko kvalifikovanějším silám byly žádosti vráceny atd.
Den nato nebylo v Korouhvi nic, co by se pana Holouška týkalo. V Hlídce nic. V Hlasateli nic. Neboť zatím se provalil skandál s dodávkami přezek pro vojenské řemeny.
Pan Holoušek četl noviny nevěře svým očím. Když opravdu v nich nenašel o sobě ani zmínky, zesmutněl jaksi, jako by mu něco scházelo.
Cítil se tak opuštěn, že toho večera ani nerozsvítil.
Toho večera stáli dva občané na ulici a povídali si o svých chřipkách.
„Koukejte,“ řekl jeden, „ten Holoušek ani nesvítí. Třeba ji má taky.“
„Čertví,“ pravil druhý, „co tam tak potmě dělá. Zas nějaké tento, já myslím.“
„Poslouchejte,“ nato první, „já bych se na jeho místě namouduši oběsil. Než takovou vostudu, tak radši provázek na krk. To bych já udělal.“
„Ba,“ mínil druhý. „Však by ho nebyla škoda.“
Za chvíli zadrnčel v redakci Korouhve telefon a někdo oznamoval:
„Poslouchejte, právě slyším, že se ten Holoušek oběsil.“
„Který Holoušek?“ ptal se noční redaktor.
„No ten s tou aférou,“ pravil hlas v telefonu.
„Aha,“ řekl noční redaktor. „Tak je dobře.“
Nazítří byla v Korouhvi tato lokálka:
Sám se odsoudil. Josef Holoušek, který tak neblaze proslul svou skandální aférou, byl včera nalezen ve svém bytě oběšen. Na stole nechal dopis, ve kterém praví, že ho k jeho zoufalému skutku dohnaly výčitky svědomí, a kde prosí za odpuštění, že tak hrubě spílal našemu tisku, který v zájmu pravdy taktně upozornil na některé nepřístojnosti, kterými Holoušek potřísnil své kdysi dobré jméno. V dřívějších letech býval veřejně činný a požíval obecné vážnosti, pokud nevstoupil v řady našich zavilých politických nepřátel. Tam vede politické štvaní našich odpůrců! Mrtvola Holouškova byla odvezena k pitvě do umrlčí komory.
Hlídka napsala:
Konec neznabohův. Josef Holoušek, známý našim čtenářům ze své skandální aféry, se včera ve svém bytě v pomatenosti smyslů oběsil. Jak žil, tak zemřel. Je to nová oběť moderního liberalismu, jenž otřásaje mravními zásadami končí ve smyčce sebevrahově.
Hlasatel oznámil:
Tak to dopadá. Pověstný Josef Holoušek se včera ve svém bytě oběsil – nahý, s žilami podřezanými a napolo upálen ohněm, který pod sebou rozdělal, když vypil lahvičku jedu. Chtěl uniknout trestající Spravedlnosti.
Toho večera navštívil redakci Korouhve jeden pán a povídá nočnímu redaktorovi: „Poslyšte, ten Holoušek se myslím neoběsil. Já ho právě teď potkal, zrovna si kupoval u uzenáře bůček.“
„Jděte,“ řekl redaktor, „a jaký byl?“
„Pěkný,“ pravil návštěvník, „tak drobátko prorostlý, z mladého prasátka.“
„Já nemyslím bůček,“ bručel redaktor. „Já myslím Holouška.“
„Ten? Trochu jako přepadlý, ale jinak… Musíte nějak odvolat tu zprávu, že se oběsil.“
„My?“ řekl redaktor udiven. „Člověče, copak jste kdy viděl, že noviny něco odvolaly? Když jsme napsali, že se oběsil, tak se oběsil, a basta!“
„Ale on se neoběsil,“ namítl návštěvník.
„To je jeho věc,“ řekl redaktor. „Copak se máme pořád mazat s tím zatraceným aféristou? Jen ho nechte oběšeného, ať už s ním je konec. My teď máme jinačí aféry, jako s tou Řezbářskou bankou…“
„A prosím vás,“ zeptal se po chvíli návštěvník, „co vlastně opravdu bylo na té Holouškově aféře?“
„To?“ pravil redaktor a zvážněl. „Copak to nevíte? To bylo, panečku, moc vážné. Vždyť on ten Holoušek se měl dostat do komise pro stavbu nové školy! My tam přece musíme dostat našeho člověka, no ne? Ale tuhle si přečtěte, zítra budeme zas mít báječný útok na ministra.“