Skandální aféra Josefa Holouška/Kapitola 1

Skandální aféra Josefa Holouška Karel Čapek
	Kapitola 1	Kapitola 2

Josef Holoušek sice nečetl pravidelně deník Korouhev, ale toho dne mu jej neznámá ruka vsunula za kliku dveří. Protože se na tomto světě nic nedává zadarmo, podivil se tomu Josef Holoušek a jaksi z ohledu k neznámému dárci rozevřel rozsáhlou plachtu onoho deníku, aby do ní aspoň mrkl. Na první stránce byl článek zatržený modrou tužkou. Pan Holoušek se do něho zběžně pustil, ale najednou změnil barvu, sundal si brejle, přesedl nejistě na židli a počal číst znovu:

SKANDÁL NEBO ZLOČIN?

Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme, že před pěti nedělemi, dne 17. prosince, se stala v našem městě věc, jejíž následky mohou býti nedozírné!

Byly tři hodiny odpoledne, když v palácovém domě čp. 171 jakási ruka stáhla v oknech záclony, nepochybně proto, aby nepovolané oko, zejména pak oko naší veřejnosti, nemohlo spatřit, co se tam odehrává! Asi po půlhodině rozlehl se v utichlé ulici strašlivý výkřik, po němž bylo slyšeti rozčilený a prudký hovor několika hlasů. Od té doby až do noci nikdo z tajemného domu nevyšel!

S nastavší tmou se pak nepochybně podařilo zmizeti všem osobám, které byly přímo nebo nepřímo účastny na oné záhadné události.

Je obecně nápadno, ze policie dosud neuznala za vhodno jakkoliv vysvětliti tento skandální případ, který už po pět neděl krajně vzrušuje naši veřejnost. Či má zvláštní důvody, aby – mlčela? Ujišťujeme své čtenáře, že jim odhalíme celou pravdu, i kdyby jí měly býti dotčeny osoby sebevýše postavené! Tak daleko ještě nejsme, aby si naše občanstvo nechalo líbit zločinné řádění, takzvaných „zasloužilých mužů“, jejichž „zásluh“ by si mělo konečně všimnout státní návladnictví…

Pod tím pak bylo drobnějším typem tištěno:

Jak jsme bezpečně zjistili, v domě čp. 171 obývá pan Josef Holoušek, známý straník našich úhlavních politických nepřátel… Naše veřejnost nyní vidí, od jakých individuí a jakými prostředky byla vedena pustá a ničemná volební kampaň proti naší straně a jejímu milovanému vůdci. K neslýchanému případu zastřených oken se ještě vrátíme!

Když toto přečetl, Josef Holoušek párkrát naprázdno polkl a promnul si oči, nevěda, zda sní nebo bdí; ale když po několikátém promnutí našel opět „zločinné řádění“ a „strašlivý výkřik“, uznal, že nesní, a nádherným rozmachem hodil celou Korouhev do kouta; načež ji opět sebral a pečlivě uhladil. Potom, jsa povahy spíše klidné, se počal ponenáhlu rozčilovat, přecházel rázně po pokoji, shodil svého psa z pohovky, rudl víc a víc a bručel mezi zuby něco, nač pohříchu nebylo svědků. Hodinku nato vrazil k svému právnímu příteli, rudý do fialova a s očima krví podlitýma.

„Přečtěte si tohle, doktore,“ zachroptěl.

Advokát si to jaksi neobyčejně pomalu přečetl a pak řekl: „No, a co s tím?“

„Žalovat,“ vyhrkl Josef Holoušek. „Já ty pacholky budu žalovat!“

„Žalovat,“ opakoval právní přítel snivě. „A co na tom, prosím vás, chcete žalovat?“

„Všecko,“ křikl pan Holoušek. „Celý ten článek! Copak jsem někoho zabil? Nebo jsem někoho znásilnil? Co? Řekněte! Zabil jsem někoho?“

„Myslím, že ne,“ řekl advokát. „Ale to tady taky nestojí. Tady jen stojí, že někdo stáhl v oknech rolety.“

„Ale vždyť já vůbec žádné rolety nemám,“ křičel Holoušek.

„To je možné,“ souhlasil advokát, „ale to ještě není žádná urážka. Potom tu stojí, že se rozlehl strašlivý výkřik.“

„To je lež,“ vybuchl pan Holoušek. „Já o žádném výkřiku nevím! Já každý den do čtyř hodin spím, pak vypiju kafe –“

„Tak sakra, počkejte přece,“ pravil advokát. „Tady nestojí, že vy jste strašlivě křičel ani že někdo strašlivě křičel ve vašem bytě. Je tu jen, že se rozlehl strašlivý výkřik. Předně to není žádná urážka a za druhé vám do toho nic není. A potom tu máme, že nikdo z tajemného domu nevyšel.“

„To je také lež,“ bránil se Holoušek, „já bych na to mohl přísahat, že jsem toho dne šel o půl páté ven! Každý den chodím o půl páté na procházku! Já vám přivedu svědky —“

„Není třeba,“ řekl advokát. „To přece není žádná urážka na cti, že nikdo z tajemného domu nevyšel. Pak tu stojí, že policie dosud neuznala za vhodno vysvětlit tento skandální případ. To se netýká vás, nýbrž policie.“

„A co to zločinné řádění?“ zařval Holoušek.

„Tady jen stojí, zločinné řádění takzvaných zasloužilých mužů‘. To by vás musili jmenovat, Holoušku. Povídám, jděte se vyspat; tohle se nedá žalovat.“

„Ale vždyť,“ dusil se Josef Holoušek, „vždyť každý si teď může myslit, že jsem někoho zavraždil nebo co!“

„Člověče,“ mírnil advokát chlácholivě, „to se přece nedá žalovat, co si někdo může myslit. Víte co? Ignorujte to. Já vám radím jako váš přítel: nezačínejte si nic s novinami. Nechte to plavat.“

Josef Holoušek se zhroutil na židli. „Ale doktore,“ stenal, „víte, že jsem byl vždycky slušný chlap; jak — jak já k tomu přijdu — abych takhle —“

„Nono,“ těšil ho právník, „vždyť nejste dnešní. Každá ostuda trvá jen týden, a když je moc veliká, tak deset dní. Z toho si nic nedělejte.“

Tedy po tomto hovoru si Josef Holoušek umínil, že si z toho nebude nic dělat.