Sirota

Údaje o textu
Titulek:	Sirota
Podtitulek:	Povídka
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 85–127. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Vesna 1886
Licence:	PD old 70

Starý Nedosil pocházel z rodiny, v níž kdysi „katovství“ se provozovalo, a to předkům jeho, jakož i jemu samému za mládí tak na pověsti škodilo, že nemoha se domoci řádného zaměstnání, bez překážek, ač nerad, přece zase k živnosti přivolil, již mu městská rada dle dědičného postupu nabízela, totiž k „čistění města“, začež vykázán mu byl bezplatný byt za městem blíže řeky, od ostatních budov zcela odloučený, a vyměřeny jisté dávky topiva i zrní. Časem se poměry změnily; město i v tu stranu se šířilo, kde stálo obydlí Nedosilovo a za ním rozsáhlá pastvina, již on jakožto pohodný v užívání měl.

Odprodáváno poříčí po dílech a úhledné domy na něm staveny; došlo i na podíl, na kterém Nedosil bytoval.

Jelikož Nedosil byl sešlý a neduživý, manželka jeho o to vší mocí usilovala, by oni sami domek mohli zakoupiti, a tak přinuceni nebyli „ze svého“ mezi lidi vykročiti. Obávalať se, že manželu, na tiché odloučené žití od dětských již dob uvyklému, těžko by bylo přivykati stálému styku s lidmi nešetrnými, dokonce i zlomyslnými, neboť i ona sama, osoba zdravá a obhájná, ale stálému klidu v domácnosti uvyklá, v duchu se lekala nezbytného důvěrnějšího obcování s lidmi neznámými, až by byli opustili „katovnu“, jak posud jmenováno obydlí Nedosilovo, ač již valné vody do moře uplynulo od dob, co odňata městu „spravedlnosť“ čili právo hrdelní, co tedy výkon truchlého řemesla na vždy odpadl rodiny Nedosilovy. Ba předkové nyní žijícího Nedosila nikdy na oné části městských pozemkův ani osedlými nebývali, ale přes to přece jmenován starý muž katem, žena jeho katová, a obydlí jejich katovnou, ač postranně jen nebo v nějaké rozhořčenosti, ale s tou vytrvalou houževnatostí, již lid náš ve mnohém projevuje.

Nedosilovci bývali tiší, rozvážliví lidé a všichni nemluvní, což snad v odloučenosti od lidské společnosti původ mělo.

Poslední z nich (neboť tento již žádných dítek neměl) leda se tiše pousmál, jestliže nějaký surovec na to „katovství“ narážel, ale manželka jeho, správná, vzorná, ač poněkud prchlivá žena, stěží takovou věc nesla, a to více skrze manžela, kterého si nade vše vážila, než pro vlastní svou nelibosť, třeba se dosti silně u ní ohlašovala. Nedosilová manžela vždy dle sebe posuzovala, a jelikož narážky podobné palčivě se jí dotýkaly, myslívala, že manžel její násilně nelibosť svou potlačuje a takto si na zdraví škodí. Ona, poněvadž ráznější byla povahy, ani nechápala, že by kdo mohl k urážkám neb oukladnému poštívání pomlčeti, aniž mu to srdce rozrývalo; ona půjčky bez oplátky neznala, ona vždy přesně a k tomu i řízně odplácela. Za to byla v celém městě vyhlášena. Nebyly však ženy tišší a mírnější nad ni, pokud žáden o ni svévolně nezavadil; ale stalo-li se, pak — Bože chraň. A tomu posud nebylo uhnutí, neboť trocha té nevlídnosti, hrůzy a ostýchavosti, již spoluobyvatelé města k dávnému předku Nedosilovu zajisté byli projevovali, zděděna na pozdního jeho potomka; všude se ho štítili, všude jemu vyhýbali a k odloučenému životu ho poukazovali tak dlouho, až se někde nějaké neštěstí událo, někdo nohu si vytknul, ruku přelomil, nebo jinak těžce se pochroumal; pak každý, třeba i radní pán, rovnou cestou se ubíral do „katovny“ žádat tam pomoci, a nikdy nebyl oslyšán.

S nezištností, dovedností a trpělivostí neslýchanou stařec pak osvědčoval vědomosti, jenž v každé rodině „katovské“ otec v synu podněcoval i rozmnožoval, by jednak k výživě mu někdy posloužily, onak zase jakž takž špetky neobyčejné vážnosti mezi lidmi mu dobyly, když mu všude té obyčejné odpíráno. Rodina Nedosilova, za starých dob zámožná, během času schudla, neboť poukázána jsouc později jen na to „čistění města“, sotva by se byla nuzně uživila, kdyby nebylo bývalo toho léčení a údů napravování.

K řemeslům „poctivým“ hlásiti Nedosilovci se nikterak nesměli, nezbývalo tedy leč vytrvati při zaměstnání osudem vykázaném, a to chtějíc nechtějíc.

Stěží tedy byli manželé stloukali cenu kupní za domek, v němž bydlili: poslední hřivna padla, ba i ten dovínek, který Nedosilová s úctou uschovávala po svém kmocháčkovi, a konečně i granáty, manželův dar svatební, žena bez jeho vědomí zastavila s uchráněnými peřinami a nejlepším oblečením, jen aby si samotu a klid uchovali. Avšak z čeho nyní žíti, když manžel stále churavěl a někdy i delší dobu na loži trávil?

Přemýšlela Nedosilová na vše strany a Pána Boha vroucně vzývala o dobré vnuknutí. A On jí ho dopřál. Zařídila si skrovný obchod s potravinami. Ale tichou svou domácnosť nehodlala obětovati nepokojnému dobíhání a odbíhání všelikterakých kupců; snažila se zachovati i na dále klidný odpočinek neduživému manželu. Opatřila si tedy dovolení úřední, smluvila se s majetníkem domu v hlavní ulici města, usedla tam na stoličce před stolek, na nějž vyložila čerstvého másla a sádla nejlepší jakosti, tvarohu, okřín vajec, svařených trnek atd. jako kterákoliv hokynářka. Několik mýtníčkův a čtvrtí na lesk odrhnutých stálo podél zdi na prkně a obsahovalo prozatím vlastní její zásoby čočky, hrachu, krup, krupice a křížalek.

Rozletlo se jako bleskem po městě, že Nedosilová zřídila si na hlavní ulici hokynářství.

Větší díl obyvatelstva zvědavost opanovala; chtěli blíže seznati tu ženu podivínskou, zamračenou, která prý nikdy úst neotevřela, leč by někomu rázně „odsekla“ nebo do živého „ťala“, jako pravá katová, — jak zlomyslní dokládali.

Než s tím všetečným nahlížením tak snadné to nebylo; neusedlať si Nedosilová až k samé bráně, nýbrž zaujala místo až v prostřed průjezdu, kde mohla do baňky peří drávať, aniž se jí bylo obávati, že průvan je bude roznášeti. Ona nikdy nelenila, nějaké lehčí, a možno-li obchodu prospěšné práce vždycky se chápala, jakmile potraviny z najatého sklípka na síň postavila a na stůl vyrovnala z nůše, ve které z domova každodenně přinášela na bedrách věci zkáze více podrobené.

S tím pouhým tedy zevlováním mezi vraty to nešlo, přistoupila proto leckterá zvědavá měšťanka až k samému stolku před Nedosilovou, požádala tu o několik vajec, tu o žejdlík čočky a při tom „změřila“ Nedosilovou od hlavy k patě. Tato se k mnohým řečem neměla, řekla cenu, odvážila a odměřila, čeho třeba, uložila peníze, a již zase pilně k práci hleděla; ani jí na um nepadlo, by milostpaninku požádala, by ji podruhé zase koupí nějakou poctíti ráčila. Kromě pozdravení málo co pronesla a to jen, byla-li tázána.

Ukojování ženské zvědavosti nejlepším spůsobem bylo, doporučovati výtečné zboží Nedosilové na vše strany; odbyt se denně vzmáhal a to tím více, ana se Nedosilová pevně držela prastaré, nyní již často zapomínané kupecké zásady: „lepší je jistý užiteček než nejistý užitek.“

Někdy to arci také, jak již obyčejně bývá i v obchodu, Nedosilové s toho Nesrovnalova humna na to Srovnalovo trochu drsné přeskočilo, když na př. dvé služebných se ve průjezdě sešlo, zbytečných řečí zavádělo, neb dokonce hospodyně protřípalo; tu se hnedle Nedosilová z ostra ozvala, že ona tu za své peníze ještě žádný besedník pro lenošné, klevetivé dívky nezavedla; nebo zaslechla-li, kterak některá před branou pronesla, ona že by od „katové“ ani odrobinky do úst nevzala, nelenila Nedosilová i před bránu vystoupiti a tě „čistotlivé“ dívce tak trefných příznaků vypočítati, že tato hanou zapýřena a smíchem posluchačů provázena, co nejrychleji v poboční uličce zmizela.

Nejhůře arciť pochodívali nezkušení učni, teprve do města na cvičení přibylí, poslal-li je některý svévolný tovaryš k Nedosilové pro „kúsek provázku“ nebo s prosbou, by mu jen na chvíli zapůjčila „palec z oběšence“. Takové žádosti bývaly neprodleně a s neobyčejnou důkladností vyřizovány pořádným „záhlavcem“ nebo „lepancem“, avšak jen za první doby hokynářství Nedosilové, neboť brzo poznala, že udílí takto odplat osobám „nezaslúženým“. Později ptávala se učně, kdo jej poslal, a když tento jméno tovaryšovo jmenoval, Nedosilová vzkazovala, že tak vzácné věci, jako provázku nebo palce oběšencova, on již se nedožije, by ji raději zavčas své rodině odkázal, aby se do nepravých rukou nedostala, až budou jeho kdysi utráceti. Zarazila-li zprvu učně odpověď taková, přece hnedle pravého se dovtípil, Nedosilové poděkoval a tovaryši věrné zvěsť vyřídil. Neutržil-li za všeobecného smíchu soudruhův nyní od tovaryše onen „lepanec“, který jej byl u Nedosilové minul, sprostil se tímto dobře vyřízeným poselstvím všech budoucích podobného druhu. Tak konečně znenáhla sobě přivykali, totiž obecenstvo Nedosilové, a Nedosilová obecenstvu.

Nedosilovi byli již dluh na domku dávno splatili, pastvina byla se, díky mravenčí píle hospodyně, obrátila v ovocný sad, a nyní manželé ukládali grošík za grošíkem a těšili se nemálo, že panuje v jejich domku klid a ticho jako v klášteře, vyjma někdy ten ston některého na těle poškozeného.

Nějaké změny byli by se již do smrti nejdelší ani nenadali, a přece je v brzku očekávala. Jednoho dne totiž (už po zaplacení toho dloužku na domě) zavítala do průjezdu k Nedosilové znenadání asi pětačtyřicetiletá ženština.

„Pozdrav vás Pán Bůh, tetičko,“ pravila, „musím se také přeptat, jak se máte, co děláte?“

Bystré oko Nedosilové zablesklo rychle po líci ženy, která mimoděk oči sklopila.

„Čeho pak od nás požaduješ, žes si vzpomněla, jak se míváme?“ odvětila Nedosilová a skabonila čelo.

„Jaké to divné řeči vedete — čeho pak bych požadovala? Slyšela jsem, že strýček churaví, tu jsem vzpomněla na svého nebožtíka — vždyť snad víte, že mne Pán Bůh navštívil, ovdověla jsem —“

Nedosilová jen hlavou pokynula a jaksi nedůvěřivě další řeči ženině naslouchala.

„— nemocného kolikráte zblo potěší, vlítne-li mu z nenadání na lože. Já dostala od bratrance nebožtíkova Vašice z Dalmacie několik vinných hroznů na pochutnanou i na podívanou — a je to věru podívaná — zrna jako největší lískovce! já řku, když nevím co s nimi —“

„Podívať se na ně a snísť je —“ radila zkrátka Nedosilová.

„Což bych já je jedla, zrostlá, zdravá osoba —“

„Tak je dej dětem.“

„A což nevíte, tetičko, že mně chlapci pomřeli?“

„Jak to mám věděť, když ses co živa ke mně nehlásila?“ odvěťovala hokynářka přízvukem jakoby méně již odpuzujícím a více vyčítavým. Ženštině vzpomínka na zemřelé dítky oči zakalila, přitiskla k nim kapesník a pravila: „Kdyby ne té neblahé zápovědi nebožky matky a pak zase mužovy, tetičko, byla bych —“

„Co bys? Nic bys —! Kdybys byla chtěla se mnou obcovati, kdož by ti byl mohl zabrániti? Nejsem já tvé nebožky matky vlastní sestra! Ale toť do vás pýcha vjela! Kdež pak se bude sestra k sestře hlásiť, když se za pohodného provdá, který vlastně ani nikdy pohodným nebyl a člověk spořádanější jest každého pána! To je arciť nemožnosť. A věděla bych já, že ty jsi sestry dcera, kdyby mi cizí lidé nebyli pravili: „toť ta je Rubalova, co se za Červenku provdala?“

„Juž jen, milá teto, odpusťte — však mne Pán Bůh také všelijak nabral; kdyby mě kdy jaká pýcha byla osedla, zajisté mne za toho mého žalostného vdovství dávno zase odnepadla. Žiju s tím malým děvčátkem jako kámen pod vodou. —“

Červenková se odmlčela, a hokynářka od práce vzhlednouc zase pátravě se na ni zahleděla.

„Prosím vás, odpusťte,“ zase Červenková započala, „a vezměte tu ty hrozny strýčkovi.“ Vyňala dřevěnou krabičku pod šátkem a před Nedosilovou ji postavila.

„A proč jich nedáš dítěti?“ jaksi přitlumeným hlasem a pomaleji než jindy promluvila teta.

„Což pak dítě takové věci rozumí, tomu platí nejvzácnější věc stejně s obyčejnou. Jednoho hroznu již jsem s Katruškou okusila, a toť ty ostatní zaneste strýčkovi.“

„A víš co,“ pravila Nedosilová po delší přestávce, „zanes ty hrozny strýčkovi sama. Nevím, zda-li je přijme; nepřijal-li by jich, snad bys si pomyslila, že jsem mu zbraňovala. Přijme-li je, dobrá; nepřijme-li, musí být také dobrá. Tu máš kličku od našich dveří; když si otevřeš, vytáhni ji zas a dvéře za sebou přitiskni. Psa voláme „Kuráž“; vzteká se rád, vzteká, ale nekousne, můžeš jej okřiknouť. Strýček bude seděť na dvoře nedaleko bezu nebo v sadě pod jabloní — tam on nejraději v knize čítává. Až budeš odcházeť, polož kličku zvenčí za mřežované okno pod záclonu.“

Červenková poděkovala a s kličkou odešla.

Nedosilová tenkráte k žádné práci se neměla. Stála zamyšlena a uvažovala, zda-li na dobrou stranu dopadne, že se svou neteří tak záhy se smířila. „Vždyť se po ta celá léta k tobě neznali — a nyní pro to edno slovo „odpusťte!“ má být vše zapomenuto a oželeno? — Arciť je to tvá vlastní krev — ta Barča věru, že je moc podobna na nebožku sestru — ale co jen má v záloze — co v záloze? Od ničeho to nebude.“ A zase se Nedosilová zastyděla, že neteři své snad v mysli ubližuje. Proč by neměla chyby své litovati, ji vyznati a takto svědomí uleviti ač po letech? Pán Bůh ji trpce zkoušel, manžela jí povolal, děti jí odňal, žije nyní s jediným dítětem v pravdě jako „kámen pod vodou“; proč by osaměla s věrnou myslí a v upřímnosti neměla vyhledávati jediných přátel, jimiž až posud v zaslepenosti byla zhrdala? A že si s tím darem na nemocného vzpomněla, poukazuje vlastně na dobré srdce. Mohla si snad s takovou vzácností u někoho „dobré oko“ zjednat, ale že jí bylo potěšiti nemocného vzácnějším, to tetu spokojilo. „Má dobré srdce, má,“ přisvědčovala, „a já zase od toho nebudu, bych jí a té děvčičce vše vynahradila.“

Tenkráte ponejprv za času svého hokynářství Nedosilová nedobře navažovala a odměřovala, a to proto, že mysl její čirou náhradou se zanášela. Žádal-li někdo čtvrť libry másla, odvážila jednou tolik, a prosa jedné ženě odměřovala žejdlíků již nečítaných, tak že tato podivením ruce spráskla a tak hokynářce divné počínání připomenula. A kde které dítko, jež tenkráte přišlo pro čtvrtku maku nebo krupice, nedostalo jak obyčejně jen jedné trnečky, aby „cestou neupadlo“, nýbrž obdrželo přehršli nejšťavnatějších křížalek.

A ani do pravého poledne tenkráte Nedosilová v průjezdu nevytrvala; nedalo jí to dozvěděti se, zda-li manžel dárek přijal, a co o tom smíření s její rodinou soudil. Pozavírala Nedosilová tovar do sklípku a chvátala domů. Když dvéře, na dvorek vedoucí, otevřela, spočinul zrak její na manželu, který opřen jsa o zábradlí pod bezem na lavičce seděl. Před ním na stolku stála ozdobná mísa vyložená svěžím listím, a na něm pyšnilo se několik překrásných hroznův. Nedosil s potěšením pohlížel na ovoce vzácného tvaru, a bedlivě zelenou haluzkou odháněl dotěravé muchy a vosy. Hokynářka spokojeně se pousmála a vzpomněla na slova Bárky Červenkové, že „nemocného každé zblo potěší, které neočekávaně na lůžko mu přiletí.“

„Matko, podívej se! Viděl-li kdo krásnějších kdy hroznů nad tyto? Co jen ta božská Všemohoucnosť vytváří těm nespokojivým, nenasytným lidem! Tohle je krása a lahoda, ochutnej jen. A víš-li, kdo je až z Dalmacie poslal? Neuhodneš. — Ten samý Vašica, jenž kdysi za dětské doby opičil se po komediantu a s provázku spadl, který si natáhl na dvoře od okna k oknu. Pamatuješ se, s jakým pláčem jej matka sem přivedla s vyvrtknutou rukou? A když to zdravě luplo a ruka byla stažena, tu ten kluk nezaplakal pro bolesť jako mnohý jiný, ale zavýskl si „Juch!“ prý, „juž je ruka na místě! Viďte, strýčku Nedosile, že na ten týden budu mocť česať ve štěpnici jab’ka?“ „Z toho bude voják,“ pravil jsem tenkráte, a je. Již prý i pod křížkem chodí, bojoval prý proti Vlachům jako lev.“

Stařec zapomínal záduchu, pokašlav si zase vyprávěl o Vašicově hochu, vzpomínal dávných dob a zase manželku nutil, aby hroznův ochutnala. Konečně i ona vyprávěla, jak že jí Barka Červenková dvakráte prosila: „Teto, odpusťte to!“ a jak ona vzpomněla, že Barka je poslední už z celé rodiny, ač z rodiny, která se až posud rodinou nebyla osvědčovala; ale když nyní s tím jediným dítětem žije jako „kámen pod vodou“ — „tak jsem jí kličky podala,“ dokončila Nedosilová.

„Dobře udělalas,“ přichvaloval manžel. „I opožděná lítosť platí, jeli upřímna. A tu malou děvčičku nechť sem někdy přivede. Může si pohrát ve štěpnici, je tam kvítek i ovoce dosť.“

To byl blažený den, jejž tenkráte Nedosilovi strávili, a byl první mnoha jiných, neboť malá prostomilá Katruška osamělý dvůr Nedosilův oživovala buď skotačivou hrou a žvastem dětinným, nebo malou písní a pořekadlem, které stařečku Nedosilovi odříkávala.

Jakoby byli chtěli tito údové rodinní doháněti, co bylo za dřívější doby zanedbáno, lnuli denně úžeji k sobě a těšili se druh ze druha. Hokynářce dobrým odpolkem byla Červenková, když se Nedosilu s nemocí přitížilo; posýlávala ji do průjezdu, když doma zadržena bývala, a hojně a všemožně odměňovala jí výpomoc. Tak ruka ruku myla. Když však Červenková prodávala, bez hovoru se nedělo; vyptávaly se sousedky na všelicos, vyptávaly se i služky, a Červenková měla mlčeti, když Pán Bůh jazyk do úst vložil? Vyptávala se tedy i Červenková na vzájem a s nejednou překvapující novinou zavítávala do domku tetina. Tato nad tím čelo kabonila; to jediné se jí u neteře nelíbilo, ta netajená zvědavosť a starosť o cizí záležitosti.

A pro tuto nemilou vlastnosť nikterak nechtěla po smrti manželově rozuměti narážkám o tesknotě a osamělosti, jež jí Červenková srozumitelně skýtala; chtěla si domácí klid i na budoucí čas uchovati. Poskytovala sic i dále neteři pomoc výdatnou, postarala se i o Katrušku uložením většího obnosu do spořitelny, ale domek obývala nyní samojediná.

Jednoho dne se však Nedosilová v průjezdu neobjevila, a i neteř její nepřicházela. Četní kupci obcházeli, poptávali se, některý zašel až ke „katovně“, která ulici vysokánských domů dosti podivně uzavírala, jako pramizerná maličká sponka hojnosť bohatě navlečených perel; ale i tam ničeho nezvěděli. Dvé zamřížovaných okének pobočního průčelí bylo hustými záslonami zavěšeno jako kdy jindy, vysoká zeď, ostatní prostor mezi nejbližším domem plnící, ukazovala jako jindy jen uzavřená dvířka s vytaženou klikou, — a nikdo slechu dechu. Když i na druhý den Nedosilová nepřicházela, odvážila se stará dobrosrdečná Kolářová, která z nejbližších osad hokynářce čerstvé máslo přinášela, zaharašiti nemálo na uzavřená okna a neustala s lomozem, až tvář Nedosilové valně proměněná mezi záslonou se objevila a Kolářové kličku podala.

„Vždyť jsem si myslila, že choruje,“ pravila stará žena na dvorek vstupujíc, „ale kde jenom je Červenková?“

A tuto otázku opětovala, když do světnice vstoupila a Nedosilovou na loži celou přepadlou spatřila.

„O té se nezmiňujte,“ žádala nemocná.

„Ale vždyť tady, osobo, zahynete sama.“

„Můžete-li, zůstaňte vy u mne,“ prosila Nedosilová.

A stařena zůstala. Věrně ošetřovala nemocnou, pokud lékař za dobré uznal, vyhovovala jak mohla, o neteři se však více nezmínila, až Nedosilová okřivajíc sama započala: „Když mne Pán Bůh zachránil, povím vám, co je s Červenkovou. Tu neděli nežli jsem na lože ulehla, přišla sem s Katruškou na besedu. Děvčica měla na hlavěnce klobúk plničký per a pantlí, krútila se jako slípka na vejcích a stále se mne ptala, zda-li se mně líbí. Poslala jsem ji do štěpnice se zábarkú a pravím k matce: „Bárčo, toto dítě nesmíš tak nesmyslně strojiť; je sirotek, kdož ví, co je ještě ve světě čeká. Je-li kdo po nízku přivyklý, i na vyšším se ustanoví, ale nikdy s vysokého na nízké.“ Snad že prý bych Katrušce co zlého nepřála? na to Červenková, však že Pán Bůh snad dá, že tolik budú vždycky mět, aby se ošatily podle potřeby. „Milá ty dcero,“ pravím, „to je nad potřebu; matky juž nemáš, tož já ti to upřímně pravím.“ Tu Červenková v lehkou to stranu obracela, připomínala, jest-li že to Katrušce nesvědčí, není-li v tom klobúčku jako růžička, a takých planých řečí víc, až konečně skoreji než jindy odcházela. Já jsem zůstala ve štěpnici, kličku ode dveří měla Barča oknem strčiť do světnici. Nevím, co mě napadlo, bych pro tu kličku do světnice zašla. Přijdouc tam slyším rozhovor. Byla to Červenková se starú Halúzkovú. „I toto dítě je v tom klobúčku jako malované, že je jako andílek.“ „Tak se vám líbí?“ ptá se Barča. „Jak by ne? Vždyť mu v celičkém městě rovného nebude.“ „To povídáte vy, ale ta (a přes rameno ukazuje Červenková k mému domku) jinak mi dnes zpívala.“ „A což se té staré brbleně nezdálo?“ „S vysoka že prý si vedu s děvčicú, a ona zapomíná, že otec Katruščin přece byl pán od péra. (Červenka byl městským písařem.) Ona arciť jen byla od lopaty, a takú neslýchanú nečesť rodině spůsobila, že se za kata provdala; može býť ráda, že já jsem se přivolila s ňú obcovať, a že jí chcu v dobrotě někdy oči zatlačiť, ne aby ona se na mé dítě odvažovala, taková osoba, která se za kata provdá!“

Víc jsem neslyšela. V hlavě jakoby mně mlýnské kolo hučelo. Pravím si: když tě sluch opúští, nahraď zrakem; zda-li pak to ona može býť? Rozhrnu záslonu, a toť ona stojí přede mnú na ulici i s děvčičkú; ještě cosi Halúzkové rozkládala, ale já už klesala na legát. Vše se ve mně vzbúřilo — srdce jako rozdlábané, hlava jen že se nerozštípila, a zlosť i lítosť jen sa o mne draly. Tak sedím a nevím ani dokád, nejím, nepiju, nepoklúzám, jen v té hlavě mi to divě smýká. Na druhý den kdosi na okno tluče: „Tetičko, podejte kličky — což snad chorujete, že jste do průjezdu nepřišla?“ Já s těží dovleku se okna, pootevřu a povídám: „Kličky mé víckrát otírati, prahu mého překračovati nebudeš. Oči zatlačovati od tebe nech si dá někdo jiný. Ty se s „katovú“ více nezanášej.“ To byla má celá řeč, ale vám ještě povídám, že jsem rodině své byla po smrti rodičův jen postrkovadlem, ač jsme obě, matka Barčina i já, byly od „lopaty“, a můj nebožtík dobrý skutek učinil, že si mne opuštěnú vzal. — Žila jsem tolik let bez nich, i bez nich umříti mohu.“ Tak Nedosilová ulevila své rozhořčenosti, a Kolářová ani slovem jí nepotěšila, ani slovem jí nevinila. Byla by právě tak jednala, ne-li trochu příkřeji a peprněji co do výčitek proti neteři; proto zase snad by takovou věc nebyla odchorovala, jako hokynářce se bylo přihodilo. Říkávala, že „zjedovať sa hlasně, nikdy nepoškodí, ale jedovať sa utajeně, že zdraví užírá.“

Městem nyní kolovaly nejpodivnější řeči, ba i potupné pomluvy o Nedosilové, kterak pro nic za nic vyhnala z bytu svého neteř tak obětavou, která jí v čas nemoci manželovy s láskou a největší ochotou přisluhovala, ba tak dalece dobrosrdečnosť svou osvědčila, že neostýchala se i nadále s „katovou“ obcovati, tak jako kdyby za nejpočestnějšího muže se kdysi byla provdala. Řeči ty zosnovala i roztrušovala Červenková a nacházela, jak již s pomluvou vždycky bývá, pozorné i vděčné posluchačstvo. Při výkladech takových jen na tu maličkosť Červenková zapomínala, proč ji vskutku teta z domu vypověděla; a toť také obyčejně se přiházívá, že pomlouvač vždy jen následky do popředí staví, příčiny však zamlčuje nebo zpřekrucuje.

Nedosilová konečně tak dalece se zotavila, že zase na svůj malý obchod vzpomínala, a proto vyšla jednou časně z rána stará Kolářová s nůší do blízkých osad, aby čerstvého másla a několik kop vajec nakoupila.

Když se tak v nejvzdálenější od města osadě brouskala dům od domu, potkala na návsi několik stařenek ve svátečném oblečení, ač byl právě dělný den. Mezi nimi kráčela děvčice asi dvanáctiletá, oči od pláče opuchlé, a všecka skormoucena. Kolářová pozdravila a ptala se žen, odkud se ubírají.

„A s pohřbu,“ odvětila jedna.

„Kdo zemřel?“

„Této siroty matka, nuzná hoferová.“

„A co bude s děvčicú?“

„Jen Pán Bůh ví.“

„Půjde snad slúžit?“

„Ta? A zač? Naši osadníci majú po pastvicách.“

„Snad za chůvu?“

„Kdož pak jedná na vsi chův? Nač majú lidé starších dětí než aby mladších chovaly.“

„Ale co s ňú bude?“

„A kdož to ví, ne-li Pán Bůh sám — mosí dočkat. Snad že se jí někdo ujme, nedoroste na děvku, nebo se i kterási pastvica mine —“

„Což ni otca nemá?“

„Ba že; dlúho již trávy nešlape.“

„A víc vás není?“ obrátila se Kolářová k děvčici.

„Pomřeli,“ zaštkala.

„No a se mnú šla bys, než bych ti místa vyhledala?“

„Co bych nešla, když mne vezmete?“

„Na odplatu vám to Pán Bůh obrátí,“ přichvalovaly ženy. „Stupeň do nebe si vybudete, — vždyť je sirota.“

Nezáleželo na průtazích. Krátké ústní oznámení u představeného, že bere Kolářová Pelkovu Julišu do města, jestliže by jí služby jaké opatřiti dovedla za chůvu k dětem. Služba-li se nenajde, Kolářová že při příští obchůzce Julišu zase obci vrátí.

Tak se Juliša za soumraku téhož dne octnula, co živa ponejprv, ve městě.

Kolářová s děvčicí rovným směrem ubírala se k domku Nedosilové. Chtěla odevzdati koupi, a nad to cosi za lubem držela, nač poukazovalo nejedno hluboké povzdechnutí cestou. Přemýšlela, přemýšlela a nikterak nevěděla, jak započíti. Již na hlasné její zaklepání Kuráž zaštěkal, Nedosilová i dveří otvírala, a Kolářčiny myšlénky posud jako na vlnách.

Kolářová pozdravila a vstupovala na dvorek; jí v patách zavírala Nedosilová dvéře, ale Juliša se cpala mimo.

„No hleďte, co ty se sem dereš?“ udiveně pravila hokynářka.

„Ona přišla se mnú,“ omlouvala Kolářová.

„S vámi? A proč?“

„Je sirota, chcu jí opatřiti službu.“

„Této službu? Vždyť se to sotva od zemi zdvihá!“

„Vždyť jen za chůvu.“

„A nechť. Dětské prádelko přece prát mosí. Slyšíš ty, toť visí vědérko a toť hen za ohradu je studna, běž mi navážit vody.“

Takhle chtěla Nedosilová Julišu „zkoušeti“.

Děvče nejprv odvazovalo fěrtoch, aby ho nezažbrňalo, sundalo vědérka s kolíku, fěrtoch na něj pověsilo, bidélko hodilo na plece a klátící se rozpřáhnutá vědra dosti dovedně zachytilo. Když zašlo za ohradu, pravila Nedosilová polohlasně: „Fěrtoch odvázala — nehňusí. Mnoho-li pak té vody donese? Bidlo je na zrostlého —“

Kolářová pilně rovnala vejce do připravených okřínů, vybírala z nůše máslo, jakoby ani Nedosilové ani Juliše na světě nebylo.

Po chvíli objevila se Juliša s vědérky těsně k sobě přitaženými. Nedosilová prořekla: „Plná!“

Když voda vylita do džberu, vědérka zase pověšena na kolík, fěrtoch opásán, hokynářka se ptala: „A jak chleba, nejedla bys?“

„Když byste mne, tetičko, podarovali, jedla bych.“

„Tož na.“

„Pán Bůh zaplať.“

Děvče usedlo na zápraží a pojídalo, co zatím staré ženy máslo spolu účtovaly.

K Juliši se přidružil Kuráž, a ona pohladivši jej právě mu sousto podávala, když se Nedosilová ohlédla.

„Tož ty chlebem zhrdáš?“ přísně se ozvala.

„I, tetičko, Pán Bůh braň; vy ani nevíte, jak je mi chleba vzácným. Ale já řku, když se ten psík tak hezky na mne zahleděl —“

„Máš jísť, co ti kdo dá. Když se o tebe starám, nemysli proto, že jemu jsem omalila; dostal již své večeře.“

Účet byl uzavřen, Kolářová brala na se prázdnou nůši. „Nož pojď!“ zavzdechla a jaksi pomalu se měla k odchodu; pojednou ze sebe trochu váhavě vypravila: „A Bože můj, když já jsem zapomněla — k našim přišel dnes bratr přeležet (nocovat), sama na lávku ulehnu, kam já jen tu děvčicu dám?“

„No nebude zle, nechť se dnes vyspí u mne,“ mínila hokynářka, a Kolářové přelétl spokojený úsměv přese rty. „A konečně — je zítra ta boží sobota, nemohla-li byste se ohlédnút o nějakú tu službu skrze poklúzání, tož Juliša može tu stravu (luskoviny) pospřebírať na prodej.“

Kolářová poděkovala, děvče také; brzo klička u Nedosilova dvora vytažena, a za nedlouho sirá děva ukládala hlavu pod cizí střechou k odpočinku nočnímu.

Ráno vyloudala se Juliša ven, a když byla na přivítanou Kuráže trochu potěpkala a hlavu mu uhladila, přátelila se i s velikým kocourem, který s Kurážem na zápraží snídaně očekával. Kocour však byl Kuráže nedůvěřivější, zježil srsť a odskočil za bez. Když se Juliša „upravila“, pátrala po chvoštěti; vzala v síni malý džbáneček, nabrala vody a přidržujíc ústka džbánečku na polo pravým palcem, jala se polívati či kropiti dvůr v pravidelných zatáčkách a okrasách. Teprve do půl dvora byla dospěla, ana Nedosilová dvéře ze světnice otevřela; vidouc děvčici tak zaměstnanou, zase dvéře přitáhla a nazpět ustoupila. „Byla by k čemu, či nebyla by?“ uvažovala a zamyšlena chystala snídaně. Pořádaly se dobře až do večera, kdy přišla Kolářová požádat, aby Nedosilová i této noci Juliši přeležení poskytla. V neděli Nedosilová zavedla Julišu na ranní mši svatou, po té odnesly spolu do průjezdu, čeho třeba. Před desátou hodinou již zase byly doma, a děvče s radostnou ochotou přisluhovalo Nedosilové při práci.

Odpůldne, kdy Juliša v kuchyni talířky utírala, vstoupila Kolářová se zvěstí, že se dovídá, kde by chůvy potřebovali. Tenkráte vyhrkly slzy tak náhle z Julišiných očí a ruce se jí zachvěly, že talířek by byl za své vzal, kdyby ho byla Nedosilová nezachytila.

„Co je ti?“ vyzvídaly obě ženy.

Juliša v odvěť usedavě zaplakala.

„Proč pláčeš?“ zase Kolářová. „Mluv!“

„Když musím od tetičky —“ zajikalo se děvče.

Nedosilová se odvrátila, Kolářová zahleděla se na podlahu, a obě se odmlčely. Konečně pravila Kolářová: „Milá brachu, není na plat, zde zůstati nemůžeš, do služby jseš tuze slabá, k čemu by tě tetička živila?“

„A což jseš u mne ráda?“ ozvala se Nedosilová.

Juliša rychle přisvědčovala.

„Víš co, přislíbíš-li mi, že ve všem uposlechneš i když po tvé nebude, tak tě prozatím u sebe ponechám; uznamenám-li však, že za mák jen se odchyluješ za nějakým poštíváním cizích, v té chvílí ode mne půjdeš.“

„Tetičko, já budu poslúchať, však uvidíte; jen mne u vás nechtě. Já vás mám ráda i Kuráža a kocúrka. Hle, on se mne juž nebojí; vidíte, jak jej hladím?“

A Juliša uchytivši kocoura tulila se i s ním k Nedosilové, jakoby co živa u ní bývala.

Hokynářka pokynula Kolářové, aby ji do štěpnice následovala, kdežto Juliša s Kurážem po dvoře šukala.

„Slyšíte, z této děvčice snad bych něco vyvedla, jestliže mi jí lidé nezkazí. Rozumu je dosti bystrého, ač ještě neobražena. Zlého srdce není, i poslední sousto by s vámi rozdělila, a na modlitbu nezapomene; jen jedno mne mrzí, neumí říkať (čísti), neumí psať a počty nezná. To té její mateři ve hrobě zazlívám, že k tomu jí nepřidržovala. Jak, kdyby měla kdysi — uposlechne-li — na místě mne prodávať; jak by to svedla? Nespočítá vám ani do desíti. A tolkú robu snad do školy posýlať nebudu?“

Kolářová, aby jen Juliši šťastnou vyhlídku do budoucnosti u přesném vychování u Nedosilové nějakou nevčasnou poznámkou nepřekazila, mlčela jako pěna, leda povzdechla a hlavou přisvědčovala, ale od té doby příležitosť vyhledávala, by o samotě s děvou promluvila o přání Nedosilové. I starý slabikář jí kdysi podstrčila, olůvko a starý vypsaný sešitek školní, k němuž přidružila nový. A tenkráte vídali lidé, ve vyšších patrech protějšího domu bydlící, v neděli odpůldne, kdy Nedosilová buď ve štěpnici podřimovala nebo z velikého „Nebeklíče“ čítávala, děvu klečící na náspi před bedničkou, hoře dnem obrácenou, ana v pilné snaživosti čárku za čárkou napodobuje. Nebo slýchávali, kterak polohlasně počítá kaménky po dvoře sesbírané nebo opadůvky s hruše na počátku sadu stojící. Někdy i pokrývala z opadůvek nebo květů, do rovné čárky srovnaných, některé zástěrkou či pokličkou, a zbylé bedlivě spočítávala, a tak byla mnohdy v prvotnické tyto úlohy počtářské zabrána, že přeslechla krátké netrpělivé zavrčení Kurážovo, který nejednou zaškrábnutim tlapky pozornosť dívčinu i na sebe obrátiti se snažil. Kocour se tak dlouho nějakého lichocení Julišina nedomáhal; znamenal-li, že je v počty tuze zabrána, vklouzl tiše mezi bedničku a dívku a skoro nepozorován na klín se jí schoulil, takto bez všelikého vymáhání pohodlnějšího odpočinku docházeje.

Na dvorku Nedosilově odehrávala se podruhé prastará pohádka o děvě sirotě, která chůzí světem ukonána, útulek i službu našla u stařečka, který s psíkem a kočičkou osamělou chaloupku obýval. Podobně jako děva v pohádce, i Juliša dříve než sama pojedla, pokrmem opatřovala Kuráže a Mourka, tak že zajisté i jí by nebyli při poradě odpověděli: „Sama’s jedla, sama’s pila, sama sobě rady dej!“ nýbrž na truhličku by jí byli ukázali starou a nepatrnou, která přece poklad chovala, ač v nejzazší kout odstrčena, prachem a pavučinami pokryta a daleko za těmi ozdobnými, ba i zlatem a perletí vykládanými, uložena byla. A na otázku její: „Kočičko, pejsku, kterou si mám zvolit?“ v odvěť by byli dali: „Tam tu otlučenou, porouchanou a žádnou jinou neber.“

Po celičkou letní dobu Juliša pojídala snídaní, oběd i večeři na zápraží ve společnosti Kuráže i kocoura, a jakmile listí opršelo a mráz zemi uzavíral, chýlila se zvířátka ta za ní do kuchyně k teplému krbu.

Nedosilová jídala sama ve světnici, aby byl „rozdíl“ mezi služebnou a hospodyní; a jak této věci dbala, tak i každé jiné, aby Juliša jakožto sirotek „nezbujněla“.

Děva by snad byla za „tetičku“ do ohně skočila, a tak přesně, jak Mariška v pohádce po rozkazu dědečkově dva hrachy a tři kroupy odčítávala do velkého hrnce, který pak z toho navřel až po sám vrch: tak poslušně i Juliša každičké pokynutí Nedosilové plnila a každé hlesnutí vykonávala.

Čas rychle ubíhal, a jestliže se s ním i mnohé měnilo, v malém domku, ulici uzavírajícím, vše starou tichou měrou se ubíralo beze změny. Změna po dlouhé teprv době se tam naznačovala, když z ubledlé děvčice, která se sotva od zemi zdvihala, štíhlá děva vysokého vzrůstu se byla vyvinula, s tvářemi jako krev a mléko, s temným ale jiskrným zrakem velkých černých očí, a tak prostodušným milým pohledem, že lidé říkávali, že až do srdce hřeje. Tenkráte již ten „rozdíl“ mezi hospodyní a sirotou trochu popouštěl; neboť druhé lůžko ve světnici vystláno Julišinými peřinami, a ty „uchráněné“ spočívaly nyní ve veliké bedně na hůře. Obědy s kočičkou a pejskem již dávno přestaly a sice za touhle příčinou: Juliša byla se svým nedělním cvičením tak dalece pokročila, že již dosti hbitě slabikovala; tehdá ji stará Kolářová podarovala biblickým dějepisem, jejž byl malý študent, u jejích domácích ubytovaný, stěhuje se zapomněl. Rodiče dali ho na řemeslo, a kniha se v domě povalovala. Poněvadž některé příběhy i vyobrazením doloženy byly, kniha tato nabývala dvojnásobné důležitosti pro Julišu. S radostí nevýslovnou vyhledávala vyobrazení k výkladu náležející, a každý obrys osob popsaných dychtivě zrakem ssála. Zase se byla jednoho svátečního dne, když tetička ve světnici podřimovala, na zápraží usadila s knihou v ruce, kocourem na klíně a Kurážem u nohou, a horlivě slabikovala, když pojednou hlasně zaplakala.

Vyrušena z klidu svátečního vykročila Nedosilová s přísným vzezřením ze světnice.

„Co se stalo?“ pátrala. „Proč pláčeš? Stýská se ti, viď, když tě lidé bančí? Však můžeš jíť, sháněť do zvůle a zlajdačiť se. Já se o tě nederu. —“

Juliša nepromluvila, jen plačky ukázala na knihu.

„Co to tu máš? Čí to kniha?“ ptala se hokynářka.

„To je má, tetka Kolářová mi ji dala, bych se v ní učila říkať.“

„A to je k pláči, když tě kdo k dobrému vede? Tak jsi zhnilá, že ti to učení za těžko připadá?“

„To ne, tetičko, to ne — než našla jsem tam ten příběh, který mně vždycky má nebožka matka vypravovala, když jsem o žních u nás klasy sbírala. Ona již tenkrát z lůžka nepovstávala. „Modli se k Pánu Bohu a pracuj,“ říkávala, „tak tě nikdy neopustí.“ A potom vykládala o té chudobné děvčici, která klasy sbírala pro svou starou matku na roli boháčově. A já zase jako bych maměnku byla viděla, o zdálo se mi jakoby zase po mně ruku vztahovala jako když umírala, a já, tetičko, musila jsem zaplakati.“

Rozpačitě třímala Nedosilová knihu v rukou, maně ji otevřela, a oko její spočinulo na obraze Pána Ježíše dítkami obklopeného; podpis obrazu zněl: „Cožkoliv jednomu z nich učiníte, mně samému jste učinili!“ Zrak staré ženy se zakalil, vztáhla ruku po Juliši, a tato ruka její chvějná svezla se lichotně po hladce sčesaných vlasech dívčiných a po uzardělém líčku, až přivinula sirotu konečně k rozechvěnému srdci.

Od té doby bývalo kočičce a pejskovi smutno, neboť od této chvíle stolovala Juliša s hospodyní. A s hospodyní také sedávala nedělní chvíle buď ve světnici nebo ve štěpnici a čítávala s ní z velikého „Nebeklíče“. Zase starávala se Nedosilová plnou snahou o vdovu i sirotka, jen že tentokráte nikoliv o rodinné. Starala se o Kolářovou a Julišu. Juliša již také na „opadůvky“ nečítala, nosila počty v hlavě, a to ze svého vlastního přičinění. Počátek byl těžký, ale výsledek dobrý, neboť nejsložitější počty při prodeji v průjezdu chodívaly Juliši jakoby sfoukl.

Tak plynuli dnové obyvatelkám malého domku za neustálé tiché práce v klidu a spokojenosti, a obzvláštního nikdy se nic nepřihodilo, leda neobyčejný pro Julišu kdysi případ zimního času.

Bylo o náledí, a Juliša vracela se za nastávajícího soumraku s nůší na bedrách z průjezdu domů. Sotva byla z brány vykročila, noha se jí na kluzkém dláždění svezla, a zajisté byla by děva tenkráte s tovarem zle pochodila, kdyby ji nebyl protějšího kramáře mládenec silnými pažemi zachytil. Valil právě bednu z domu kramářova ke skladu přes ulici, když Juliša zpod brány vystupovala. Krátké to bylo setkání a nepatrná příčina k seznámení dvou lidí, ale od toho dne přece pan Antonín Julišu vždycky pozdravoval, a ona pokaždé se zarděla kdykolvěk jej uzřela. A kdyby bylo zrovna tam v nejbližším sousedství zvědavých, klevetivých lidí bývalo, snad by to byli mládenci zazlívali, že nyní častěji u skleněných dveří stával, když práce nebylo nebo žáden kupec nepřicházel, a Juliši, že bezděk k oněm dveřím se zahleděla.

Konečné nastala doba, kde ani Nedosilové ani Juliše v průjezdě nebylo, a mládenec Antonín marně stával u polozasklených dveří krámových. Hokynářka chorovala a den ode dne slábla, tak že Juliši se úzkostí někdy až srdce svíralo. Co z ní mělo býti, kdyby znova osiřela? — I staré Kolářové jakoby kámen srdce tížil, kdykoliv se na chřadnoucí Nedosilovou podívala. A došlo slabé žití konce ani se nenadály. Ve svátky velikonoční přála sobě Nedosilová býti Bohem zaopatřena, a po té se jí tak značně odlevilo, že vážený měšťan Kotal, v jehož domě hokynářka prodávala, navštiviv ji, jenom se usmíval, když stará žena o smrti započala. Ale znalať ona své hodinky.

Na druhý den pokynula Juliši, aby blíže přistoupila k loži, a přála sobě, by i Kolářovou zavolala: „Abys tu sama nezůstala až se odeberu,“ dodala. Pak rozkázala oběma, by vyňaly z truhly svazeček, který prý již přes dvacet roků na ni čeká. Byl to rubáš, již tolký čas připravený, až by Pán Bůh zavolal. I černou tobolku kázala, by jí podaly, a Juliši ji odevzdala. „Tohle bude tvoje,“ pravila, „ale opuštěných nezapomínej. I já tobě pravím, jako kdysi matka tvá: Boha se nespouštěj a pracuj! A postarej se věrně o —“. Šepotající rty ztichly a zamlkly na věky, stará Nedosilová se odebrala na soud boží, aniž započatou větu ukončila; ale Juliša dobře postřehla, že zrak umírající utkvěl na Kolářové.

Juliši jakoby někdo srdce z těla byl vyrval; vděčnými jen polibky celovala ruce zesnulé a plakala tak usedavě, že Kolářová jí přísně připomenouti musila, co úcta a obyčej k zemřelým káže. I poklekly podle sebe a modlily se obvyklé modlitby za zemřelé, pak Kolářová sešla k sousedu, aby chlapec zaběhl k věžnému, by zvonil umíráčkem za nebožku sousedku. Na to teprve jaly se spolu nebožku v rubáš oblékati.

Ještě nebyly vše dopravily, když někdo zhurta na okénko zaklepal. Přicházelať nebožčina neteř Červenková nyní podle práva do „svého“, neboť byla jedinou příbuznou zemřelé.

Když ji Juliša na prahu spatřila, srdce jí klesalo, neboť nyní teprv ta opuštěnosť její jak těrcha přetěžká na mysl jí padala.

Rozhlížejíc se po světnici Červenková zavadila zrakem o lože a pravila: „Tak již skonala? No, dejž jí Pán Bůh lehkého odpočinku. — Kde pak jsou klíče? A kam jste odklidili peřiny z vystlaného lože?“

Ale než jí plačící děva nebo Kolářová odvětiti mohly, již zase klepáno na okno, a chvatně vcházel měšťan Kotal a jemu v patách obecní sluha. Tiše i vážně postoupil Kotal až k mrtvole, namočil kytečku z žitných klásků, nachystanou vedle kalíšku, do svěcené vody, pokropil i přežehnal nebožku, pomodlil se zdrávasek a teprv obrátil se k ženským: „Toť vám vedu sluhu, za jedno, abyste tu nebyly opuštěny, a za druhé, by dohlížel, aby tu nikým nic nebylo odcizeno, pokud na úřadě nebude přečtena poslední vůle nebožčina, kterou do mých rukou složila.“

To nezdálo se Červenkové po vůli.

„Tož tak, já se mám nechať ve svém majetku sluhou hlídať. Toho já neztrpím. Pane Kotale, buď on nebo já —“

„On se s místa nehne,“ mínil Kotal; „má rozkaz z radního domu.“

„Tak půjdu já,“ pravila rozhorlená Červenková. „Ale to vám tu před svědky povídám, že dobře vím, kde co v domě leží. Ani zblo nechť neschází!“

Práskla dveřmi a ta tam. Když i Kotal odešel, řekla Kolářová: „Jestli pak, milá Julišo, víš, že tato osoba nebožky ani nepřežehnala, že za ni ani zdrávasku neobětovala? Tohle kdybych na vlastní oči nebyla spatřila, do nejdelší smrti bych žádnému neuvěřila.“

S tím stěhováním do „svého“ po pohřbu Nedosilové Červenková se tenkráte zmýlila.

Teta jí byla poručila čtyři sta zlatých; domek však i se vším, jak kde leží, schovance své Juliši Pelkové. A nenadarmo byla umírající napověděla: „Postarej se věrně —,“ neboť opravdu snažně i věrně starala se Juliša o vdovu Kolářovou. Stará žena přistěhovala se do Julišina domku, a kdyby ne těch bolných upomínek na nebožku, byly by tam šťastně i radostně spolu obcovaly.

Než jablka ve štěpnici dozrála, zachytil jednou mládenec Antonín Kolářovou, ana z průjezdu vykračovala. Cosi pilného jí rozkládal, ale zajikal se s počátku a červenal jako pivoňka, a když Kolářová na dvorek vstoupila a něco pilného Juliši rozkládala, rděla se tato také jako růžička, a dokonce jakoby byla řeči pozbyla, neboť již do třetice Kolářová po čemsi se Juliše ptala: „Nož, děvčico, co říkáš?“ a odpovědi se nedočkala; jen kolem hrdla ji Juliša uchytila a tiše zaplakala.

Na druhý den na hlavní ulici povídali si lidé novinu, že mládenec Antonín do stavu manželského vstoupiti míní s Juliší Pelkovou, schovankou Nedosilové. Starší ponejvíce tento úmysl jeho schvalovali, již pro tu skromnou, pracovitou nevěstu; mladší, zvláště pak některé městské panenky, byly by mu přály, aby se byl více do „výše“ odvážil, jiné naprosto úsměškovaly, že se povýšil „s hora dolů“. Kramářský či vlastně již kupecký mládenec a hokynářství v průjezdě! Kde jen ten člověk rozumu nechal, když se k tomu odhodlával?

* * *

A zase po letech patříme nedělního času s vyššího patra sousedního domu na Nedosilův, nyní Hrnčířův dvorek.

Dvé malých dítek hrá si s Kurážem a s kocourem, třetí drží stařenka, totižto Kolářová, na klíně; sedí na zápraží a rozmlouvá s mladou hospodyní, která právě svačinu donáší na stolek pod bez, u kterého hokynář Hrnčíř sedí a noviny čte.

„Stařenko,“ vyzývá Kolářovou, „přistupte blíže, já vám tu něco přečtu.“

„Na jaký žert jste se osedlal? — Já a noviny!“

„Což vám nevykládám, co v novinách stojí?“

„Nu, ano, ano; ale předčítať —“

„Jen pojďte.“

Stařenka se přišoulala, a všichni tři osedli stůl. Na to počal hospodář předčítati první „Provolání Ústřední Matice“ v Praze a vysvětloval ženským dopodrobna účel spolku.

A tu stará Kolářová oživla a pilně vzpomínala, jak slabikář podstrkovala Hrnčířové, a jak bídně se tato počtům byla přiučila.

„Tahle věc je dobrá,“ přichvalovala Kolářová po svém sprostném spůsobu. „To věru budou mít ti páni „Pán Bůh zaplať“ spravedlivé. Z těch nebožátek dětí zanedbaných ani nejhorší nepřítel to nesedře, čemu se byly přiučily.“

„A jak,“ tázala se hospodyně, „nemohli bychom tam také něčím přispět? Když mi tetička na smrtelném loži tobolku odevzdávala s 50 zlatými, připojila: „Ale opuštěných nezapomínej!“ A nejsou-li dítky beze škol v pravdě opuštěné? A nad to tetička nejraději čítávala, kterak Pán Ježíš dítky k sobě povolal a pravil: „Cožkoliv jednomu z nich učiníte, mně samému jste učinili.“ Mohli bychom těch 50 zl. ze spořitelny vzít a do Prahy zaslať; vždyť jsou to peníze spravedlivě vydělané, budou na spravedlivou věc obrácené a proto požehnané. Co od těch časů k těm penězům přibylo, zase tam ponecháme; nechť to vzrůstá opět na dobrou potřebu.“

A vzali je a odeslali.

Spolek „Ústřední Matice“ obdržel od „Nejmenovaného“ padesáte zlatých. —

Kéž by mnoha, mnoha jiným, — i těm, kteří sami na sobě nezkusili, jako kdysi sirá Juliša, kterak těžko jest domáhati se vlastní silou a vytrvalostí poučných potřeb životních, — tanula na mysli slova nejvznešenějšího lidumila: „Cožkoliv jednomu z nich učiníte, mně samému jste učinili!“