Sibiř před patnácti roky
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Sibiř před patnácti roky |
| Podtitulek: | (K 15. výročí bojů se Sověty.) |
| Autor: | Rudolf Medek |
| Zdroj: | Národní politika, roč. 51, č. 139. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 21. 05. 1933 |
| Licence: |  PD old 70 |
Na vlnách času je člověk a lidstvo, jejich generace, jejich dějiny a osudy, skořápkou a pěnou. Minulost uplývá a zanechává sotva kontury dějů a postav, realita se mění znenáhla v mythus — člověk žije nejjistěji přítomností, a upírá-li někam lačně svůj zrak, tedy především k zítřku.
Také u nás se rychle zapomíná. Snad rychleji, než kdekoli jinde. Ač právě nám minulost skýtá nejzávažnější poučení! Málokterému národu by jeho historie mohla býti užitečnější učitelkou života jako nám!
Představte si na příklad tuto dějinnou situaci:
Na půdě carského a později revolučního Ruska vzniká sbor dobrovolníků Čechů a Slováků, vášnivě bojující za osvobozeni vlasti z jařma Rakousko-Uherska, za zřízení československého státu. Sbor mohutní početně, organisačně; mravně spíše vnitřní silou víry a vůle svých členů než podporou ruských vlád, a v okamžiku, kdy pod lučavkou revoluce armáda ruská taje rychle jako jarní sníh na Ukrajině, československý armádní sbor jeví se býti na evropském východě jedinou uvědomělou a ukázněnou vojenskou jednotkou, a to dobrovolnickou. V zmatku zimních měsíců 1917 a 1918, v době brestlitevského vyjednávání a brzo po uzavření míru likvidují vojenské sbory srbsko-chorvatsko-slovinské, rumunské, polské, ba i lotyšské, které zčásti pohlcuje tvořící se rudá armáda — jediný sbor Čechoslováků nelikviduje, ba nemíní likvidovati ani na vzdory některým klausulím brestlitevského míru, které se ho přímo dotýkají. Pro sbor mír neexistuje, jeho ariergardy se bijí s nastupující německou a rakousko-uherskou invasí na Ukrajinu a do Ruska u Žitomíru, v Kyjevě, těžce, ale slavně a úspěšně u Bachmače. Sbor uniká z pasti a v ústupu naprosto spořádaném, v ohromné vlakové koloně posunuje se na hlavní rusko-sibiřskou trať (Magistrálu) do centrální Rusi a na Sibiř. Je nyní na území nového státního útvaru evropsko-asijského, je v zemi sovětů. Tyto sověty přihlížejí s počátku bezradně na kuriosní postup tohoto ozbrojeného tělesa svým nejdůležitějším územím, mají respekt před mohutnou a ukázněnou silou, která defiluje před jejich očima a proto jednak z nedostatku odvahy, jednak z důvodů prestižních raději formálně schvalují smlouvu, podepsanou Stalinem (který byl tehdy ovšem veličinou ještě podřízenou) k projezdu tohoto národního vojska do Vladivostoku, kde dle daných disposicí má být naloděno k cestě na západní francouzskou frontu.
Ale smlouvy s „reakcionáři“ dle bolševické etiky přirozeně k ničemu nezavazuji. Naši vojáci po ty dny podléhají pocitu, že s nimi sověty hrají nekalou hru. Celý transport je roztažen na několikatisícovou dáli (od Tambova do Vladivostoku), rozbit v drobné skupiny, projektuje se dokonce jeho rozdvojení na směr vladivostocký a archangelský, do vlaků je posílána nejen spousta bolševického tisku, ale i množství agitátorů, hlavně českých komunistů, mezi nimiž je i mnoho přeběhlíků ze sboru. Lákají dobrovolníky do rudé armády za vysoký žold a hodnosti, malují hrůzy francouzských front, nebezpečné plavby po mořích, minami posetých, mluví o hanbě snižující služby kapitalistům západu a Ameriky; pak ovšem i šikanují a terorisuji jednotlivce i celé oddíly, vydražďují nervy vojska a urážejí jeho hrdost na každém kroku. Ale vojsko stále odolává a kromě nějakých desertérů neslábne ani početně, ani morálně, naopak, vzrůstá novým přílivem dobrovolníků, přicházejících k němu se všech krajů, jimiž projíždí. Německý vyslanec v Moskvě (hrabě Mirbach) je velmi nespokojen s touto situací. Neodpovídá ustanovením míru. Ale sověty si přece ještě netroufají k násilné likvidaci čs. sboru.
Čeljabinský incident, srážka maďarského zajatce, člena rudé armády s našimi dobrovolníky na tamějším nádraží, slouží sovětům jako motiv k zahájení nepřátelství. Přicházejí známé krvežíznivé rozkazy Trockého: Sbor budiž odzbrojen, likvidován a internován v zajateckých táborech (kromě těch, kdo by chtěli vstoupit do rudé armády), každý Čechoslovák, přistižený na trati se zbraní v ruce, budiž na místě zastřelen.
Tak se rozpoutal onen pamětihodný a obrovitý zápas šedesáti tisíců Čechoslováků se sovětskou mocí, která vládla tehdy nad 120.000.000 obyvatelů. Nelze zde popisovati a rozebírati historické podrobnosti této zvláštní vojny, která téměř přes noc a za poměrně malých ztrát vydala v ruce československého vojska ohromná prostranství Sibiře a evropského Ruska od Uralu až k Volze, vojny, která za několik týdnů od květnového vystoupení učinila je pány Magistrály a vladivostockého přístavu, vydala v jejich moc statisíce německých a rakouskouherských zajatců, soustředěných v zajateckých táborech Sibiře a zamezila jejich repatriaci, postavila hráz bolševické propagandě do Číny a do Indie, připoutala vůbec na sebe všechnu komunistickou energii. Našel jsem po dobytí Penzy v kanceláři sovětů útržky telegrafních rozhovorů mezi Penzou a Moskvou ve chvílích boje a v nich všech se zoufale volalo, že „revoluce je v smrtelném nebezpečí“.
Ano, byla. A nebylo naší vinou, že nedošlo tehdy k likvidaci bolševismu na Rusi. Ruským silám protibolševickým, zejména ruské demokracii, naskytla se přímo úžasná příležitost k svržení komisařské diktatury. Bohužel, Rusové pro samé vnitřní rozpory tuto příležitost prohráli a to téměř hanebně. Také spojenci nepochopili nesmírnou důležitost ruského problému. Groteskním vyvrcholením jejich naivity v rustkých věcech byla výzva Wilsonova, dle které se měly jednotlivé vlády, bojující o moc v Rusku, na ostrovech Prinkipe u Cařihradu „dohodnouti“. Lenin s Kolčakem a Denikinem!
60 tisíc Čechoslováků, mimo několik nečetných ruských dobrovolnických skupin, zvláště dělníků z Iževského závodu a kozáků, hlavně uralských, ve skutečnosti jediná vážná bojová síla, nestačilo přirozeně k tomu, aby uhájilo samo rozšiřující se frontu na Volze a při tom udržovalo a pacifikovalo ohromné zázemí od Volhy do Vladivostoku.
Slibované pomoci nepřišly, Čechoslováci neměli reserv, z nichž by byli doplňovali své řídnoucí řady, Kolčakovi novobranci se rozutíkali při prvním zarachocení nepřátelských kulometů. Na Dalekém východě se vzájemné hlídali Američané a Japonci od Vladivostoku k Bajkalu, na Moskvu však se nikomu z nich nechtělo. Sibiř se zvolna proměňovala v drobné satrapie zpupných atamanů (Semjonova, Aněnkova, gen. Chorvata a j.), kteří neuznávali ani Kolčaka, ami Čechoslováků, ani spojenců, ba nechtěli slyšet ani o Volze a ani o Moskvě, žijíce z lupu a ze svévole. Mezi tím ovšem Trocký, poučen kázní a vojenskou zdatností našeho sboru, organisoval plánovitě, rychle a na podkladě železné disciplíny z nesmírných lidských zdrojů evropského Ruska rudou armádu.
Přes to, že doma byl už při plném životě obnovený svobodný stát, že spojenci vlastně nedodrželi svých slibů pomoci, že ruská demokracie a vůbec živly protibolševické se nezmohly na důstojný boj proti sovětům, přes to, že volal domov, rodiny a děti, že francouzští a italští legionáři byli již dávno doma, přes to, že domov nedával nejmenších záruk, bude-li po návratu pro každého chléb a střecha — bily se ruské legie po celý rok 1919 a až do listopadu 1920 v daleké zemi sibiřské za věc spojenců. Jejich vystoupení v květnu 1918 ohromilo svět, Rusko, i národ doma. Snad méně oslnivé, ale mravně stejně ohromující bylo nesmírné a hrdinské odříkání, těžká povinnost vysilující služby zájmům naší mírové delegace v Paříži, kterou vzalo na svá ramena naše vojsko tehdy na Sibiři! Nemohu proto sdíleti mínění, vycházející zajisté z nejušlechtilejší aspirace, jakoby snad naši na Sibiři nebyli vykonali dosti pro Slovanstvo, pro Rusko a tím i pro budoucnost našeho národa a státu. Vykonali věci, jež byly nad lidské síly. Vydali ze sebe vše, co v nich bylo nejvzácnějšího. A přivedli svět do úžasu. Mluví o tom slova Poincaréova, Lloyd-Georgeova, Wilsonova, Churchilova a jiných.
Více nebylo možno učinit. Síla božská, síla zázraků jim dána ovšem nebyla.
Čeho však při vzpomínkách na Sibiř před patnácti roky bychom dnes měli nejvíce vzpomínati, z čeho bychom měli čerpat nejvíce poučení a posily — je jednotící síla družnosti a neváhavé vůle a odvahy, kterou naše vojsko na Rusi a v Sibiři překonávalo smrtelná nebezpečí a kterou musilo zvítězit. V rozbouřeném, zmateném a většinou nevlídném revolučním moři těch šedesát tisíců odhalilo světu i nám samým, kolik nezdolné životní energie a životní mízy má náš národní kmen, jakých podivuhodných úkonů je schopen, je-li vržen v zápas o své bytí, jaký mocný branný pud je v něm zatajen! A jaké krásné mravní síly bratrství a pospolitosti je schopen v hodině nebezpečí!
Takový národ se nemusí báti o svou budoucnost, nezradí-li ovšem toho ducha odvahy a bratrství, z jakého se zrodil Zborov a Bachmač, jakož i úžasný bojový pochod Čechoslováků Ruskem a Sibiří 1918—1920.