Údaje o textu
Titulek: 9.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 161–164.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Tři měsíce na to byl Hradecký opět v Praze. — Přišel den, kdežto měl s Emilií přistoupiti k oltáři; ale duše jeho nebyla v té míře, aby se v ní byla radost ozvala. Prsa jeho podobala se k bouřlivému vypuknutí uchystané sopce, kterouž posud jenom nadpřirozená moc v mezech držela.

Emilie byla pouhým děckem. Bodrá mysl její rozplývala se v rozkoši z příští slavnosti, a veškerá vůle její podobala se jen ohlasu myšlének ženichových.

A Cecilie? — To nebylo děvče od minulého masopustu, ani od leta. To byla čarovně rozkvetlá panna — jako prvním jitrem rozvitá lilie. Ale ohromná přísnost ležela na bledých lících jejích, a oči její nepozvedaly se ku světu. Jen když Hradecký přijel, zbarvila se na okamžik růžovým pobleskem, a veliké, tmavé oko její spočinulo na něm, jakoby mu tisíckráte říci chtěla: „Ó vítej mi, drahý příteli!“

Den svatební nastal. V domě Olešovských činily se přípravy k soukromé slavnosti.

Emilie se leskla již v jasnomodrém hedbáví, a Hradecký si musel v duchu pyšně říci, že přivede spanilou vládkyni do své domácnosti.

Nyní vešla Cecilie, kteráž si vyžádala býti družičkou. Bílé atlasové roucho krylo spanilé údy, bílá kamelie skvěla se jí v černých kadeřích, a smrtelná bledost prostírala se po tvářích.

I ulekli se jí vespolek, a úzkostlivě blížil se k ní Hradecký. Ona hluboce vzdychla a začala klesati. Zhrocena byla síla, o nižto se přes míru opírala; vyhaslý byl svatý zápal, v němžto se k veliké oběti dostatečnou býti domýšlela. Horoucí vášeň byla ji po náramném boji přemohla.

„Cecilie!“ zkřikl Hradecký a zachytil ji v náruč. „Pro živé nebes mocnosti — zpamatuj se — ještě není po všem!“

Zděšeny přiskočily matka a služka — a Emilie poznavši hned celý stav věcí, vrhla se s hlasitým pláčem na pohovku. Štěstí, že tu ještě cizí hosté nebyli.

Cecilie vinula se v polovičních mrákotách k Hradeckému a ovinuvši alabastrové rámě okolo krku jeho, šeptala: „Můj drahý příteli!“ Dále nemohla nic mluviti, neboť ji odváděly do vedlejšího pokoje. Matka bědovala, nemohouc pochopiti, co se bylo dívce přihodilo.

Hradecký zůstal s Emilií samoten. Věděl, cítil, že k ní musí promluviti; ale mysl jeho byla rozprchlá, srdce v hlubinách pobouřeno; nemohl najíti slov. Mlčky se blížil k nešťastné nevěstě.

Prvním jeho kročejem vjelo nové živobytí do Emilie. Rychle se vzchopila a s potokem slzí na planoucích tvářích kývala rukou, aby odešel.

„Poslyš mě, Emilie!“ prosil Hradecký, „a všecko se mezi námi vyjasní.“

„Co se může ještě vyjasniti?“ ptala se nevěsta, hlavu hněvivě napnuvši, „co by již jako světlý den přede mnou neleželo? Oklamána jsem — zrazena, zničena jsem —“

„To nejsi, Emilie! — u živého Boha — to nejsi!“ vskočil jí Hradecký do řeči. „To není zrada, není klam — ale poslední trhnutí ve smrtelném zápasu ležící vášně, z něhož vyjde pokoj a smíření.“

„Emilie! Emilie!“ ozval se v tom na prahu hlas Cecilie — a dívka bledá a rozvlasatělá vběhla vášnivě do pokoje, a padla sestře k nohoum.

„Pryč ode mne!“ zuřila tato. „Nedotýkej se mne, a měj si, co jsi ulovila, nestydatá frejířko!“

Cecilie při tom slově zkřikla a zakryla si tváře oběma dlaněma. Klečela tu jako zlomená květina. Hradecký chtěl mluviti, ale Emilie ho nepustila k slovu.

„Ohavně jsi pletla osnovu,“ mluvila v divokém hněvu, „v kteréž měla uvíznouti moje lehkověrnost; ale ruka ode věkův bdíc nad člověkem je mocnější, nežli tvůj zrádný, nevděčný úmysl, a zabouřila na tvé svědomí. Jdi a kochej se v objetí člověka nehodného —“

„Ustaň!“ zakřikla ji Cecilie, jako bleskem se vzchopivši, a hrdě, v úplném vědomí své panenskosti postavila se proti sestře. „Na mne vysyp ohnivé blesky hněvu svého, ale Hradeckého se nedotýkej. Nevinen stojí před tebou po mužném zápasu, a ty nejsi s to postihnouti ducha jeho.“

„Jak? — ty se ještě opovažuješ —?“

„Ano, opovažuji se tobě odhaliti srdce své, ježto jsi mne uvrhla ve prach jako v hříších utonulou! Já to přijímám jako spravedlivou pokutu a cvičím se v tuhém pokání; ale na něj nesopti jedem své zaslepenosti! On stojí tuze vysoko nad tebou — a ty ho nejsi hodna! Co mu podáš za to srdce, v němžto celý národ nosí, a jemuž ty v bludech pojatá ani rozumět nemůžeš? Co se zrodí v duši tvojí, aby to dosáhlo k výšinám jeho myšlének a přání? Ty bys byla dobrou družkou člověka, jehož mysl je plna věcí marných, pozemských, hledící na dnešek a na sebe; Hradeckého neumíš udělati šťastným, ačkoli jsem to den po dni doufala. Ale já — já mu rozumím, já bych si ho dovedla zasloužiti! Ano, já ho miluji — ale moje láska jest jiné povahy. Já chtěla tvé i jeho štěstí upevniti — já ho pro tebe zachovala. Co mne dnes potkalo, byla dívčí slabost, ne vůle má; teď je ale po všem — odtrhnuta jsem od něho na věky a s novou silou postavím se do pustého života, ale ty bys byla důstojněji učinila, kdybys mne byla útrpně k sesterskému srdci přitiskla, nežli ve prach snížila. Bůh ti odpustiž!“

Po těch slovech odešla z pokoje. — Matka lomila rukama; bratr klel. Mezi Emilií a Hradeckým panovalo dlouhé pomlčení.

„Milujete Cecilii?“ ptala se ho konečně chladným, vynuceným tonem.

„Emilie!“ chtěl tento něco namítati.

„Tedy řekněte přicházejícím hostům, že nemůžeme dnes pro sestřinu náhlou nemoc svoje zasnoubení slaviti,“ odbyla Emilie všechny námítky. „Ostatně vás přesvědčím, že vím, jak nyní jednati, třebas bychom se byli až posud ve všem nesrovnávali!“