Sepsání války peloponnesské/141.
| Sepsání války peloponnesské Thúkydidés | ||
| 140. | 141. | 142. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 141. |
| Autor: | Thúkydidés |
| Zdroj: | THUKYDIDES. Sepsání války peloponneské. Parubice: F. & V. Hoblík, 1885 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan Nepomuk František Desolda |
| Licence překlad: | PD old 70 |
„Z toho tedy rozhodněte, máme-li poslouchati, nežli nějaké porážky zakusíme, nebo máme-li válčiti (což bych já za lepší uznával) a neustoupiti ani pro velký ani pro malý důvod, aniž pak obávati se o to, co jsme si získali. Za stejnou totiž služebnosť platí i největší i nejmenší příkaz, ukládaný před soudním výrokem soudruhům od druhů sobě rovných. Prostředky pak válečné, jež obě strany mají, poznejte již a slyšte, že my slabšími nebudeme. Peloponnesští zajisté živí se svou prací a nemají peněz ani jednotlivci ani obce; potom jsou nezkušeni válek delších a námořních, poněvadž je pro svůj nedostatek sami po krátkou jenom dobu vedou. Takoví lidé nemohou ani lodí osaditi ani pěší výpravy často vysýlati, sic by nuceni byli na delší čas domova opustiti a na svůj náklad žíti a k tomu ještě jsouce od moře vzdáleni. Války pak se vydržují více přebytkem peněz, nežli násilně sháněnými daněmi. Lidé pracovní jsou též ochotnější k vedení války obětovati své tělesné síly, nežli své jmění, majíce tu důvěru, že se pomocí oněch v nebezpečích nějak zachrání; ale o tomto nejsou jisti, aby ho přečasně nepozbyli, zvláště když by se jim válka, jak často bývá, proti nadání prodloužila. Na jednu bitvu jsouť ovšem Peloponnesští s svými spojenci s to, aby proti veškerým Hellenům odolali; ale déle válku s nestejnými svými válečnými prostředky proti nim vésti nemohou; nemajíce jednoty ve své poradě, nejsou s to, aby něco rychle a statně vyváděli; a majíce rovné vespolek právo hlasovací, ale nejsouce jednoho kmene, hledí jednotlivci toliko svého prospěchu, pročež to na nic dokonalého vyjíti nemůže. Neboť když někteří protivníka co nejtužeji potrestati chtějí, tu druzí hledí, aby jich domácí majetek co nejmenší škodu utrpěl. Po dlouhém otálení se scházejíce krátkou sice dobu obecné dobro v poradu si berou, ale po delší čas hledí si domácích svých záležitostí. Nikomu nenapadne, že pro svoji nedbalosť škodu trpěti bude, nýbrž každý míní, že někdo jiný o jeho prospěch se postará: tak potom právě týmž sobeckým jich důmněním obecné blaho všech na zmar přichází, aniž by to znamenali.