Sepsání války peloponnesské/Úvod

Sepsání války peloponnesské Thúkydidés
	Úvod	Obsah

Údaje o textu
Titulek:	Úvod
Autor:	Jan Nepomuk František Desolda
Zdroj:	THUKYDIDES. Sepsání války peloponneské. Parubice: F. & V. Hoblík, 1885 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako každá věda skrovné počátky co hrubé základy měla, na nichž se časem celá mocná budova její působením rozmanitých duševních sil vystavěla, upevnila, ozdobila; tak bylo i s historií, již my dějepravou — dějepisem jmenovati uvykli jsme. První počátky historie zakládají se ve výpravných zpěvích básníkův epických, jež oni nadšení pěvci rozmanitými obrazy bohaté a ohnivé své fantasie okrašlovati obyčej měli, směrujíce tím více a hlavně k zábavě posluchačů a čtenářů svých, nežli prosté a přesné pravdy dbajíce. Za příkladem básníků kráčeli postupem času tak zvaní logo- a horografové !!!zde chybí řeký text!!!, spisovatelé pověstí — letopisci).^[1] Takovými byli: Hekataios Mileťan, Xantos Lyďan, Ferekydes Lerský, Helanikos Mytileňan a j. Byliť hlavně Ionové a psali prostomluvou (prosou), kdežto básníci pro zpěv verše používati nuceni byli. Vzájemnosť mezi obcemi a městy iónskými zakládajíc se na živém obchodu velmi příhodná byla spisovatelům těmto, že i díla jich rozšířila se i mluva sobecněla. Všickni totiž psali nářečím iónským, tak že i slavný Herodot, ač jsa rodu dorského, nářečí iónského ve svém dějepisném díle použil.

Tímto výtečníkem, jejž Cicero vším právem nazývá „otcem historie“,^[2] počal se vývoj dějepisu pragmatického, ač pak ani onen nemohl ještě opominouti vetkati ve svůj spis i mnohé bajky i dle tehdejších vědomostí báječné znějící náhledy, jak je byl vůbec u rozličných národů slyšel, aniž pak mohl zbaviti se u vypravování jich formy více ku pobavení nežli ku poučení sloužící.

Kritické pak sepsání dějin podnikl a k vrcholu dokonalosti přivedl Thukydides, tak že hlavně tento teprva vzorem dějepiscům všech národů podnes právem slouti zasluhuje a jest. Co Herodot obor svým dějinám na celý tehdáž známý a dostupný svět rozšířil a zprávy o zemích i národech, o jich mravích, obyčejích a osudech soustavně vypsal a nám zůstavil, omezil se Thukydides na dějiny svého věku a z většiny své vlasti, dějiny hluboko zasahující v tehdejší poměry národní a politické, sepsáním války peloponnesské, aniž by pak příležitostně opominul i všeliké země- i národopisné známosti k vysvětlení potřebné udávati a na svém místě vetkati. Při sepsání dějin hlavních počíná si pragmaticky, jda ku příčinám a důvodům, jež hlavní působci při svém jednání měli; líčí povahy jednotlivců, poukazuje věštním téměř duchem hned ku prospěšným, hned k zhoubným následkům podniků jejich. Tím dokázal i jak se dějiny pojímati, sepisovati i čísti mají, aby nebyly „pochoutkou na okamžik, ale ku prospěchu navždy“.^[3] Tak docílil toho, aby byl dějepis skutečně učitelem života.

I toužíval jsem snažně, aby se výtečníka tohoto dostalo i naší z nova vzkříšené a mile rozkvétající literatuře, a zradoval jsem se, čta, že se v překlad jeho uvázal výtečný znalec jak řečtiny tak češtiny, slavné paměti professor Zikmund, a odložil jsem započatou již práci svou. Když pak onen pro nemoc ani nezačal a pak umřel, odvážil jsem se ve svém zátiší a své prázdni znova na to dílo, abych něčím ku vzdělání rodáků svých zvláště mladších seč budu přispěl. Jak se mi podařilo, suďtež znalci, kteří jediní mohou posouditi, s jakými obtížemi dílo takové spojeno jest, a tudíž i doufám, že mi budou shovívavými soudci.

Poněvadž se pak pro mnohé obtíže výtečné dílo Thukydidovo v našich gymnasiích nečítá (ačkoliv by některé výňatky z něho na způsob „chrestomathie Thukydidovy“ žákům dospělejším velmi dobře posloužily), držel jsem se v překladu svém tak, aby ho i každý vzdělanec snadné použiti mohl, čerpaje z slavného veleducha toho mnohý zdravý náhled politický i maje v něm vzor rázného řečníka, zvláště pak v řečech, jež dle podání sice, ale i dle povah vystupujících řečníkův, i dle okoličností osobních a časových uvádí.^[4] Může posloužiti slavné dílo Thukydidovo nejen historikům, ale i politikům a právníkům, ba odvažuji se říci, že ani soudným lékařům nebude bez prospěchu, čísti důkladnou a zevrubnou zprávu o zhoubně zuřícím moru v Athénách.^[5] K úplné pak prospěšnosti toho díla uznávám za nevyhnutelné předeslati stručný spisovatelův

životopis.

Thukydides narodil se v Athénách v povětu (dému) halynusském asi r. 472. neb 471. př. Kr.^[6] Otec jeho slul Oloros,^[7] pocházeje z rodu Miltiadova, vítězstvím u Marathona proslaveného; matka pak jeho slula Hegesipila, z rodu králův thráckých. Že však Miltiades rod svůj odvozoval od Ajaxe, proto i Plutarch Thukydida Ajakovcům přidružuje.^[8] Tak mohl Cicero právem říci, že Thukydides byl „summo loco natus“.^[9] Vypravuje Marcellinus, že Thukydides jsa ještě velmi mlad, byl s otcem svým přítomen v Olympii, an právě Herodot ze svých dějin sboru slavnostnímu předčítal, což prý mladistvého Thukydida až k slzám pohnulo. To vida Herodot řekl prý k Olorovi: „Dychtí přirozenosť syna tvého po vědách.“ Avšak tato zpráva, ač důmyslná a pochvalná, nemá důvodu. — Tak též není ujištěno, kteří byli z mládí učiteli Thukydidovými. Praví se sice, že v mudrctví měl učitelem Anaxagora, v řečnictví pak Antifonta; však ani jedno ani druhé nelze dokázati, tím méně, že by byl od Gorgia sofistického umění nabyl, ač běžné za svého věku sofistické náhledy na mnohém místě svých dějin jeví.

Žil pak Thukydides větší čásť svého života dílem na dědičných svých a manželkou nabytých statcích v Thracku, nejen velmi rozsáhlých, ale i zlatými doly bohatých, dílem v Athénách, drže se v politických věcech náhledů slavného Periklea, aniž pak nějaký veřejný úřad zastávaje. Přežil pak válku peloponnesskou až do konce. Ve velikém moru, kterým byly Athény zastiženy,^[10] rozstonal se též tou ranou, ale opět se šťastné uzdravil. V osmém roce téže války jmenován byl od lidu vojevůdcem spolu s Eukleem a poslán s loďstvem k Thracku, k uchránění toho přímoří vůbec, Amfipole pak zvláště, stísněné vojskem Lakedaimoňanů pod správou Brasidy. Tehdáž stál s svým loďstvem u ostrova Thasu proti pomoří thrackému. Povolán jsa, aby co nejrychleji sevřené Amfipoli ku pomoci přispěl, opozdil se, ač byl velmi spěchal, tak že nebyl s to, aby Amfipole zachránil, nýbrž mohl toliko osaditi Eion, přístav amfipolský na ústí Strymonu, pro Athény veledůležitý. Ale za to opoždění lid athénský, ochlokraticky smýšlející, přísně Thukydida potrestal. Vinil a odsoudil ho, jak vůbec se za to má, zrady vlasti, ježto smrtí trestávala se. Aby takovému trestu ušel, odebral se sám do vyhnanství (424. př. Kr.) a žil ponejvíce v Peloponnesu a v Thracku na svých statcích v Skapte Hyle. Praví se ovšem, že i do Itálie a Sikelie přišel, co nelze sice důkazy dotvrditi, ale pravdě podobá se dle toho, jak italské i sikelské i krajiny i poměry, zvláště pak Syrakusy líčí.

Ve vyhnanství trval Thukydides 20 let a byl pak zvláštním psefismem (odhlasováním lidu) za nevinna uznán, zpět povolán (asi 404. př. Kr.) a žil ještě několik let, a byl zákeřnickou rukou zavražděn na svém svrchu řečeném thráckém statku Skapte Hyle, asi 396. př. Kr.; popel z těla jeho byl do Athén přenesen a v hrobce Kimonově uložen.

Co se celého díla Thukydidova týče, ovládl v novější době náhled Ulrichův,^[11] an trvá, že slavný dějepisec k tomu látku potřebnou sbíral již od počátku té války a pak po skončené prvé její desítileté době (431.—421. př. Kr.) první knihy skládati počal a dospěl ve své práci až do polovice čtvrté knihy; ale potom za doby osmiletého nepokojného a bouřlivého příměří ustal, nevěda, jak události později vyvinou se, až pak když po devítileté válce t. ř. dekelejské k konečnému míru přišlo, jal se pracovati dále, avšak krutá smrť mu překazila, aby výtečné své dílo tak dokonale uzavřel, jako je byl započal, dospěv toliko až k roku 411. př. Kr. Tudíž osmá kniha dosti od prvních se liší, tak že se podobá, jakoby sebraná od spisovatele látka jinou rukou byla sestavěna.^[12]

Ve svém politickém smýšlení objevuje se Thukydides mírným aristokratem, ač i druhdy semo tamo lidovládu poněkud za prospěšnou uznává, střeže se jednak náhledův oněch svých vrstevníkův, kteří povrhujíce lidem lnuli k Lakedaimoňanům, jednak se drží zásad věhlasného Periklea, jemuž v řečech jeho a u vylíčení jeho povahy zaslouženou chválu na všecky věky zůstavil. Ještě pak více okazuje se nepřítelem ochlokratického brojení vůdcův lidu po slavném Perikleovi správu obecnou vedoucích, vida, že jejich hrubým násilnictvím v duchu Kleontovu páchaným milá vlasť v neodolatelnou bude uvržena záhubu.

Co do náboženského jeho smýšlení, nevyjadřuje se sic ve svém díle otevřeně. Jsa ovšem prost i „naivní“ víry Herodotovy, i bludné pověry rodákův svých, jakoby neobyčejné úkazy přírodní: zemětřesení, bouřky, zatmění slunce a měsíce a p. budoucí věci předzvěstovaly, nejeví přes to nikde a nijak nevěry sofistů, aby právem slouti směl neznabohem, nevěrcem (!!!zde chybí řecký text!!!). Neboť zákony bohabojnosti a mravnosti jsou mu svaty,^[13] zneuvážení přísahy považuje za hrubou mravní zvrhlosť; často se odvolává k nutnosti (!!!zde chybí řecký text!!!) a k osudu (!!!zde chybí řecký text!!!), zjevně tím okazuje, že věří ve vyšší řízení prozřetelnosti, ba mluví zřejmě o „dopuštění božím“.^[14] Vůbec jeví se v celém jeho díle přísná vážnost a duch ušlechtilé mravopočestnosti.

A tak lze právem přičísti Thukydida k nejznamenitějším veleduchům starého věku, uznati jej vzorem dějepisce a mocným učitelem lidstva, z jehož každého slova vznešená moudrosť dýše. Kdo zajisté mimo svrchu vytčené výtečnosti jeho přečte si a uváží, co praví v knize III. 81.—85., nemůže neuznati pravdy slov mudrcových, že „nic není nového pod sluncem“, ale také zhrozí se nad zhoubou, kterou v zápětí za sebou vleče domácí nesvornost mezi lidem, v užším smyslu, a vznešenci a vládci obce, a obrátě pravdu tu k svému věku a svým vrstevníkům, vezme si z takové zhouby i příklad i pohnoutku, aby nechaje svárů jak možná k svaté svornosti pracoval. Tím budiž poukázáno k jedné z praktických stránek, jichž se u veledíle tom na každém skoro listu hojně nachází. Kéžby si jich i milí čtenáři všimli, je si hluboko v paměť a srdce vštípili i jich v životě dle okolností a možnosti své použiti se snažili. Pak by bylo zajisté veledílo Thukydidovo i v tomto našem jakéms takéms překladě i nám ne tak „k okamžitému pobavení, ale užitečným majetkem navždy“.

Ke konci ještě se cítím povinna o svém překladu toto podotknouti. Vzorem mi byl poněkud výtečný překlad Herodotův od p. prof. Kvíčaly, ač se Thukydides u vypravování svém, svých náhledech, líčení povah od Herodota velmi liší. Nedostihl-li jsem výtečného mistra, buď mi odpuštěno; „in magnis volnisse sat est.“ Tak se i v poznámkách častěji odvoláváni k onomu vzornému mistru a znalci starobylosti. Obmezil jsem se pak v těchto na nejpotřebnější, aby objem díla dosti velký nebyl rozšířen. Filologům jsou širší vysvětlivky známy, ostatnímu čtenářstvu dostačiž, co jsem položil.

Psáno v Teplé 17. srpna 1884.

Překladatel.

---

1. Viz Thuk. I. 21. pozn. a 97. pozn.
2. Cic. Brutus 10.
3. Viz I. 22.
4. Viz I. 22.
5. II. 47—54.
6. Někteří počítají rok jeho narozeni až k r. 456. př. Kr.
7. Tak dle nápisu jeho náhrobníku, nikoliv pak Orolos, což jest toliko chybným přesutím hlásek l a r.
8. Plutarch Kiraon 4.
9. Cic. Brut. 10.
10. Viz II. 47—54
11. Ulrichs Beitraege zur Erklaerung des Thukyd. Srov. I. 1. pozn.
12. Někteří dokonce domnívají se, že osmou knihu sepsala jeho dcera.
13. II. 52. a III. 82. a d.
14. Viz II. 64.