Selské povstání r. 1775

Údaje o textu
Titulek:	Selské povstání r. 1775
Autor:	František Augustin Slavík
Zdroj:	Osvěta, 5. ročník (1875), s. 401–415. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Selské povstání (1775)

Poddaný lid český jsa od svých vrchností v XVII. a XVIII. století krutě sužován, pozdvihl se několikráte, aby svrhl své těžké jho a dobyl sobě žádané svobody. Známa jsou zvláště povstání větší: r. 1627, když měli všichni obyvatelé nekatoličtí buď na víru katolickou přestoupiti nebo z vlasti se vystěhovati; r. 1680, když poddaní ještě více nežli za předešlých dob robotou tíženi byli, a povstání r. 1775, o němž tuto na základě současných listin úřadních, pokud nám dosud přístupny byly, soukromých dopisů chovaných obzvláště v městské knihovně Žitavské a j. zprávu podáváme na upomínku, jak to s naším lidem před sto lety vypadalo. První a hlavní příčinou povstání bylo těžké jho poddanosti, robota, trýznění ze strany vrchnosti vůbec, ať to byla vrchnost „urozená“, duchovní neb některé město — všechny uvalovaly na ubohého poddaného vždy více břemen, při tom pak svobodu osobní a též i jeho majetek obmezovaly, nešetříce ani daných výsad. Mnohá poddaná města a městečka ještě na konci XVI. století místo roboty dávala poplatek o vánocích a nebyla v nižádné robotní práce potahována; měla vlastní značné pozemky, lesy, rybníky a vlastní pivovar, a mohla sama pivo vařiti a toto jakož i víno svobodně prodávati; každý obyvatel buď mužského nebo ženského pohlaví, podruh aneb osedlý, mohl svobodnou vůli o statku svém, kšaftem pořádným před dvěma nebo třemi konšely a písařem přísežným buď za zdravého života nebo na smrtelné posteli říditi, jej svobodně dáti, odkázati domácímu nebo přespolnímu, komuž koli by se jemu dobře zdálo a líbilo bez překážky vrchnosti. V XVII. a XVIII. století pak „milostivá“ vrchnost poddaným obcím na živnostech a právech stále utrhovala, odúmrtí brala, za roboty bývalé poplatky při sv. Havle vymáhala, avšak i robotu také při dvorech žádala; prodej piva a vlna sobě ponechala; majetek obecní, zvláště lesy, libovolně ubírala a ke svým připojovala.

Ještě hůře vedlo se poddaným vesnicím. Ty musily všechny práce pří dvorech panských konati: na štěpnicích, na lukách, na polích, na chmelnicích, v zahradách, v ovčíně, při lovech, v pazdernách, v lesích, v posílkách — slovem, kdy a kdekoliv se vrchnosti nebo správcům panství ráčilo. Mělať vrchnost nad ubohým poddaným úplnou moc, a ponechávala ho na statku tak dlouho, pokud se jí líbilo; aniž mohl poddaný bez jejího dovoleni ze statku se odstěhovati, nebo se ženiti, ničeho podnikati ani své syny na řemeslo nebo na studia dáti. Stalť se druhdy svobodný lid během času pravým nevolníkem.

Druhou příčinou bylo utiskování náboženství nekatolického. Živořiloť toto v Čechách i za nejhroznějších pronásledování, udržováno jsouc ústním podáním a knihami pečlivě chovanými starými nebo z ciziny tajně sem přinášenými, a sice právě v těch krajinách, kde všecka selská povstání buď původ svůj vzala nebo nejvíce se rozšířila. Jedni z vyznavačů zapovězeného náboženství „milovali pokoj, tichost a poslušnost a chtěli rádi i tu jináče tvrdou poddanost těla snášeti, kdy by se jen ta jistá i na svědomí a nesmrtelného ducha nevztahovala a je také bohu dáti, což božího jest, nezdržovala; — nebyli z těch, kteří proti jejich vrchnosti a proti jejich těžkému manství reptali, aniž také pro nějaké tvrdé služby nebo utiskování se pozdvihovali, nikoli; oni také nechtěli a nežádali, svobodu svědomí žádnou mocí tělesnou sobě dobývati.“ Avšak nebyli všichni tohoto tichého a pokorného spůsobu a smyslu, „byli také ještě mnozí, jenž s papežstvím v pokoji živi nebyli, za které oni (nejsouce jejich účastnící) nestáli, jestli budoucně pro tvrdé s nimi nakládání k zoufalství a k netrpělivosti přivedeni neb popuzeni budou, a tak příčinou toho se zhorší (při první příležitosti), z čehož by potom mnohá bída následovati mohla.“^[1]

Část oněch opustila za stálého nebezpečenství raději svou vlast, doufajíce, že u německých spoluvěrců svobody osobní a svobody náboženské dosáhnou. Ti pak tajně chodívali do Čech a sami z náboženského ohledu na krajany své působili a jich odtud za hranice přiváděti hleděli; ano jich užívali také sousední nepřátelé naši, aby sobě všecky nekatolíky v českých zemích získali, těchto pak ve svých výbojných snahách proti Rakousku potřebovati mohli. A tu pozorovati lze, že třetí příčinou bouření lidu poddaného bylo působení z ciziny. Vědomo, že zvláště Bedřich II., král pruský, užíval každé příležitosti a všech prostředků na škodu Rakouska, ani na evangelictví v zemích českoslovanských nezapomenul. Ony vystěhovalé Čechy chtěl „do své země přijmouti, a i těm protestantům v české zemi všelijakým spůsobem k svobodě náboženské napomáhati.“ Tomu mnozí, zvláště v Kralohradeckém kraji důvěřujíce, začali již r. 1740 veřejná shromáždění míti a náboženství svých předků vzdělávati. Trvalať arci svoboda tato, kterou si byli sami vzali, jen tak dlouho, pokud vojska pruská v Čechách polem byla, načež u císařské komory obžalováni a „jako rebelanti království českého“ vyšetřováni a trestáni byli.^[2]

Když pak následujícího roku 1741 vojska Bedřicha II. do české země na zimní byty přitáhla, dovolil tento vystěhovalým Čechům, aby pomocí vojska jeho všecky své věci, jichž byli ve vlasti zanechali, pohledávali a vymáhali. Na rozkaz jeho musil se Jan Liberda, kazatel české osady v Berlíně, se šesti vystěhovalci na cestu, do Čech vydati, aby tajné evangelíky k vystěhování z vlasti naklonili. Vyslanci tito chodili mezi českým lidem, oznamujíce, „jak milostivý král pruský chce Čechy přijati a jim ke všemu dobrému podle duše i těla nápomocen býti.“ Okolo 2000 Čechů vyšlo z vlasti a usadilo se ve Slezsku,^[3] toho času na Rakousku dobytém. A když někteří z nich potom, ano vojsko pruské zase v Čechách bylo, sem se vrátili, aby živnosti své prodali, však na cestě zpáteční chyceni a v Olomouci před soud postaveni byli, na otázku, „proč jsou z Čech vyšli, že jsou šelmy, poněvadž královně Marii Terezii věrni nebyli“, zřejmě odpověděli: „Když byla taková vůle krále pruského, an k tomu dal svobodu, tedy vyšli, kteří žádost měli.“^[4]

Vůbec byli nekatolíci rakouští Prusku oddáni a když nepřátelská vojska německá za válek onoho času mezi Rakouskem a Pruskem v české země vpadla, vítali je tajní spoluvěrci jejich, a volně počali shromáždění náboženská odbývati. Rádi bývali by, kdy by nejen Slezsko, Kladsko, nýbrž i samy Čechy pod vládu Bedřicha II. se dostaly, jen aby pronásledované náboženství své zřejmě vykonávati mohli, osvobozeni jsouce dosavadních nepřátel svých.^[5] Tím arci popudili proti sobě ještě více vrchnosti a kněžstvo katolické, a když praská vojska z Čech odtáhla, musili tím větších pronásledování snášeti. I rostla takto vždy víc a více z obou stran zášť, v pronásledovaných nekatolících nyní ještě větší touha po svobodě na krátko v čas války okusené.

K oněm příčinám stálým připojily se časem i některé jiné; tak na mnohých panstvích poddaní nevěděli, jaká jejich kontribučenská kasa a co vynášela, jakož i také před dvěma lety (r. 1773) co tak se kontribučenské obilí prodalo, kam peníze se obrátily; bylo jim to ku podivu, že vždy nějaká částka z kasy za pány hospodářskými důstojníky čili úřadníky zůstávala, a ta vždy se zmenšovala, a poddaní k žádné konečné pořádnosti přijíti nemohli.^[6] Přišly k tomu pohromy válečné; sedlák musil rozličné zásoby potravní dodávati, pro vojsko často chleby péci, na přípřeži býti; některé vrchnosti pak jim spravedlivé náhrady zadržovaly. Nastaly ještě ke všemu špatné žně neb i úplná neúroda na př. r. 1769—1770 a následující z toho nesmírná drahota r. 1771 a 1772, kdy ubozí lidé i hladem umírali.

Smutné tyto zjevy na cestách svých v Čechách poznal císař Josef II. i hleděl toho již co spolupanovník u matky své Marie Teresie, aby lidu tomu polehčil. Přičiněním jeho roku 1773 ustanovena zvláštní komise, která by poměry robotní upravila, a téhož roku zrušen byl jesuitský řád, hlavní odpůrce svobody svědomí a pronásledovatel nekatolíkův. Vrchnosti však opíraly se všemu takovému polehčení. Lid ale s důvěrou pohlížel k Josefovi II., a vyslovoval i ve zvláštním „Otčenáši selském“ (který se rokem 1775 datuje^[7]) prosbu, aby veliké bídy sproštěn byl:

Otce náš selskej,
pohleď, kterak jsme soužení
od karabáčníků zdržení — Otče náš!…
Vždyť nemůžem již obstát;
neb nám chtějí tak již brát — chléb náš vezdejší.
Ani do zejtří čekat nechtěj’,
pořád karabáčem hrozej’: — dej nám dnes!…
Nedej nás více soužiti
a víc do krve odříti, — ale zbavit nás.
My sice v boha doufáme,
a přece vždycky coufáme — od zlého.

Zpráva o jmenované komisi došla i poddaného lidu, a mnozí nepokojní lidé chopili se příležitosti té, aby jako se v předešlých časech mnohde stalo, povstání učinili. A dne 18. února 1775 byl vydán ohlašovací patent, aby „noví urbářové z počátku jenom na menších statcích a později teprva na větších statcích a panstvích zhotoveni a k spravování se podle nich vydáni byli.“ I roznášeli někteří nespokojenci klamavé zvěsti, že to není pravý patent; ten prý vrchnosti nechtějí vyhlásiti, ana se jím robota zrušuje a úplná svoboda dává. Již prý před třemi lety královna Marie Teresie rozkaz byla dala, aby poddaným některá polehčení od vrchností dána byla; že pak i vytknuto bylo, čeho by kněží od věřících žádati oprávněni byli; obé však od vrchnostenských úřadníkův a od kněží potlačováno a nikdy ohlášeno nebylo; vrchnosti však i toto prý tají a p. Někteří z původců těch chodili nočního času ve vsích od domu k domu, snažíce se, aby obyvatele k všeobecnému povstání povzbudili.^[8] Rozšiřovali také provolání, na př. tak zvané Tišitelovy listy prohlašovací, jimiž hlavně na východní straně Čech selský lid pobuřován byl.^[9]

I zvolili sobě (dle zprávy zaslané do Žitavy dne 7. dubna 1775) prý povstalecký výbor, zřídili velký kancelář s mnohými písaři, a dopisovali do všech krajů království českého. „Povstání chtěli na den 16. května 1775 učiniti; a sice, poněvadž přes 12.000 vesnic v Čechách jest, měli z každé vesnice tři muži toho dne ku Praze přijíti: jeden ozbrojen a dva neozbrojeni, jen s holemi, jako by do Prahy na svatojanskou pouť šli, aby do města se dostali. Celkem počítáno takto na 36000 mužův. Ozbrojeným bylo se na hoře Žižkově shromážditi, a když by oni v Praze na den sv. Jana povstání způsobili a brány otevřeli, měli do města vtrhnouti, všecku posádku zničiti, pak celé město zapáliti a dále proti jiným městům v celé zemi táhnouti.“

Nedočkali však umluveného času. Již na počátku roku 1776 srocovali se podněcovaní sedláci čeští i němečtí na některých místech, chtíce mocí přinutiti vrchnosti a úředníky, by jim zlatý patent vydán a robota dle něho zmenšena nebo zrušena byla.

„První hnutí šlo krajinou pomezní od Trutnova k Broumovu.^[10] A první rocení stalo se dne 23. ledna 1775 v Teplici, jehož náčelníkem byl Antonín Seidel, spolu svůdce panství Polického. Na Broumovsku rychtářové Šonovský a Ruprechtický v čelo se postavili; i vypálen tam dvůr panský v Dittersbachu, v Šonově pak fara s kostelem. Na Policku vyskytl se Karel Dostál ze Lhoty Máchovské v Bílém usedlý co řečník a vůdce. Na Náchodsku převzal náčelnictví Antonín Nyvlt, svobodník a rychtář ve Rtyni, vůbec Rychetský nazýván, u něhož přednější z vesnic okolních i vzdálených se scházeli, až konečně rychtu jeho i jej obecně guberno pojmenovali, uznávajíce v něm náčelníka českého. Nyvltův pobočník byl onen Karel Dostál, kterýž rozkazy guberna i na okolní panství roznášel, v nichž vybízel, aby všickni sedláci za jeden byli, však plenění všelikého se zdržovali.

Dle zachovaného opisu^[11] rozkazoval jeden takový lístek ode vsi ke vsi rozesílaný toto: „1. aby se žádný neopovažoval na robotu jezdit buď z platu nebo ne; 2. aby byl každý na tři dni zachystán chlebem, a to aby očekával přistrojen vždycky jak ve dne tak v noci; 3. kdy by uslyšeli hlas na velký zvon, k tomu hlasu aby každý se sešel; 4. kteří by hospodáři svůj příbytek opustili, tak že mají moc vyrabovat a vypálit.“ — Na útraty při „gubernu“ musili po všech obcích dávati sousedé podle čísel po 6 kr.

„Na den nedělní 19. března dán rozkaz všem rychtářům, aby se na poradu sešli do Rtyně. Slatinský rychtář Vácslav Řehák však pominuv Rtyně vydal se na zámek, aby se poradil s úřadníky. Nad tím zanevřeli shromáždění ve Rtyni, že ještě v noci 50 sedláků na koních pro něho vyslati chtěli; však sešlo s toho, aniť se nějakého neštěstí dobou noční obávali; než z rána (20. března) s rychtáři Havlovickým, Maršovským a Libnětovským přes 300 lidu z Kyje, Radčí, Sedleňova, Červené Hory a jiných vsí do Slatiny zašli, a Řeháka, když se na spis jemu předložený podepsati nechtěl, s sebou k Náchodu vzali. Když pak od Lhotek blízko zámku ku kříži se přiblížili, tuť jiný zástup Kosteleckých, Rtyňských a Batňovských přišed od Trubijova vrazil mezi ostatní. Úřadníci povolujíce naléhání sešlých zástupů, přijali narovnání od Nyvlta podané, a také podepsali, toliko s výhradou „až do přijití komise císařokrálovské.“

Narovnání znělo v ten smysl, že „z jednoho usedlého potažníroboty párem koní za jeden měsíc jeden den vybývati povinností jest, a pěší roboty na celý rok z jednoho osedlého šest dní, a ty takové chalupy, které jsou bez role, vybývati mají dva dni.“

Nad to každé obci musili úřadníci na papíru kolkovaném dáti revers (úpis), který ku př. na Novoměstsku takto zněl: „(jméno obce) — společným sousedům se tímto písebně od úřada hospodářského sděluje, že jeden každý robotující poddaný až do přijití císařokrálovské komise nic více vybývati nemá, než jak na Náchodském a Chvalkovském panství k vybývání narovnáno mají, které narovnání sobě od tamní některé obce vyzdvihnou. Při tom také jim se potvrzuje, že o tom císařokrálovském patentu, který na Náchodské panství v roce 1771 přijíti měl, zde nic povědomo není, ani zde takový nemáme, anobrž jestli poddaní chtějí, všechny patentní knihy se jim k přečtení dají. Jakož také všechny vrchnostenské platy k placení až do přijití nadpravené císařokrálovské komise přestávají, a takové také od strany hospodářského úřadu upomínati se nebudou. Ostatně v čem by se lid utisknut viděl, to by na papír postavil a k vrchnosti zadal, načež na všechno narovnání se učiní. Dáno na zámku Novoměstském nad Metují dne 25. března 1775.“

Z Náchodska táhli pak povstalci v zástupech 500—700 na jiná panství, aby ostatní poddané ku vzpouře přiměli, s nimi proti vrchnostem táhli a svobody sobě dobyli. Prohlašovali, že nejsou buřiči, ale že zůstávají císaři pánu věrni, a že také všecky daně, které by jim uloženy byly, platí a platiti budou; avšak že nechtějí mimo císaře nižádného jiného pána nad sebou uznávati. A toto předstírajíce táhli na vrchnosti, vynucovali od jejich správců písemné úpisy čili reversy, že od té chvíle nebudou poddaní toho panství k žádné robotě nuceni.

Účastnici povstání toho nebyli však sami sedláci; bylo mezi nimi také mnoho zběhlé čeládky a vysloužilých a zběhlých vojákův a j. Všickni byli ozbrojeni, nejvíce střelnou zbraní, ale i kosami a okovanými cepy a p.

Zástup vedený propuštěným správcem Náchodským a sedlákem Červenkou táhl z oné krajiny západním směrem skrze Horky do Semil a dále k Turnovu. Na cestě své nutili obyvatele od domu k domu, aby z každého stavení jeden muž k nim se přidal, a jestliže se kdo zdráhal, byla mu okna vytlučena, nábytek rozbit, komory a sklepy vyprázdněny ano i domácí trýzněni. Na zámky činili útok, a jestliže vrchnost před nimi utekla, zpustošili stavení a sady, peřiny rozpárali, peří do povětří vyhazovali, nalezené peníze pobrali atd. U Turnova pak od husarů odraženi táhli k Hodkovicům. Osm mužů bylo vysláno, aby objednali byty; avšak tamější rada je dala zavříti, a tím popudila povstalce tak, že s celou mocí svou na to město se vrhli, do něho vnikli, těch osm povstalců z vězení vysvobodili, větší část městečka poplenili a mnoho lidí ztrýznili a zajali.

Odtud brali se k Českému Dubu, poplenili také tu zámek, vzali jednomu židovi přes 2000 zl., a dostavše od obyvatelstva tři sudy piva a dva sudy kořalky, co nemohli vypíti, po náměstí rozlili; konečně však oddělení husarů přišlo městu na pomoc, i zajato jest na 100 povstalcův. Ostatní táhli dále na Sušici, Křižany a Vratislavice, kde fary poplenili a s kněžími zle nakládali, a pak na Jablonné a Zákupy, kde jako jinde řádili a plenili; v Jablonném opět někteří chyceni a pak po dvou k sobě svázaní do Prahy odvedeni jsou. Vojsko sice proti jednotlivým zástupům povstaleckým vyslané nemohlo proud povstání zameziti. Počet povstalých a ku vzpouře přinucených stále rostl, až konečně dosáhl i výše 16000, dle některých až i 18000 mužův. Ti pak rozdělivše se na více oddělení, šířili se dále na jih ku Praze. Okolo 600 (dle jiné zprávy 900) povstalců přišlo do Mladé Boleslavi; zde však od vojska byli na hřbitov zahnáni a vzdáti se přinuceni. Přední z nich byli zajati a před soud postaveni, ostatní pak opět propuštěni.

Zároveň utvořily se na téže straně blíže hranic ještě jiné povstalecké sbory. O jedněch (na Vysokém) poznamenal pamětník F. Háska ve svých zápiskách tuto věrohodnou zprávu:^[12] „Dne 24. března přišli sedláci z Lomnického panství ze vsí Nedvězího a ze Stružince a odjinud do Semil, a tak se tam dobře chovali, že v zámku v kanceláři všecka okna vytloukli, mříže vylámali, s sebou vzali, peří z peřin ven vysypali, cejchy a sýpky vzali, všechny písemnosti a knihy ven vyházeli. V pivováře byly právě dvě várky piva. Tam čepy vytrhali, do hrnců, do konví pivo točili. U pekařů, co bylo k snědku, všecko snědli. Druhý den na to přišli sedláci z Jilemnicka, a co po prvních zůstalo, ti to dodělali; hraběcí kasu roztloukli, peníze, kterých přes 4000 zl. bylo, vzali, v zámku všechny kachle roztloukli. Dne 25. března na den zvěstování panny Marie šli z Poniklého do Vysokého, i potkali se s Jilemnickými a Přívlackými, kteří odtud z kostela šli. Ty hned s sebou vzali a ve mlýnku pivo, které sobě tam pan děkan poslal schovat, vypili. Na to šli k Vysokému. Pan děkan právě začal míti zpívanou mši svatou; musil ale přestat a držet jenom čtenou, po které pan primas s purkmistrem a ostatními radními naproti nim až na Křib vyšli, aby je uvítali. Tázali se jich, čeho pohledávají. Pan velitel v lajblíku záplatovém pravil, že nesou svobodu. Když přišli na náměstí, poručil, aby se jeho lid jídlem a pitím zaopatřil a z každého čísla jeden muž s ním šel. Na to se rozešli mezi pekaře a hostinské a co kdo z těchto měl chleba, housek a piva, snědli a vypili. Když pak pořádili, sebrali se a Starou vsí a Helkovicemi k Semilům táhli, domy vytloukli a kde co k jídlu bylo, vzali. Poněvadž ale Semily již vydrancovány byly, obrátili se k Jesennému. Když do zámku přišli, paní baronka proti nim vyšla a prosila, aby jim a zámku neškodili, piva a kořalky že dostanou dost. Nějaký Jíra Ševců z Přívlaky na to jí řekl, že když jemu hubičku dá, nic se jim neublíží. Ona to udělala, a tak také žádný jim v ničem škoditi nesměl.

Z Jesenného šli do Navarova, a tam také tak činili, jako v Semilech. Kořalku do rosolkových láhví ze sudů točili a čepy zahodili. Někteří se nechali v kočáře voziti; v zámku okna vytloukli, železné mříže vylámali a s sebou vzali. Na to přijeli husaři s pěchotou z Jičína. Tu sváděli ty lidi na kancelář a kdo co měl, musil vracet; ale málo přišlo nazpátek…“

Zvěst o takovém bouření a pustošení rychle všechna pohraničná města naplnila strachem a rozšířila se záhy také za hranice. I větší města hleděla v obavě té schovati zvláště obecné listiny a peníze bezpečně v opevněných místech. Když ale nebylo lze, do Prahy nebo do jiného takového místa v Čechách pro nejistotu před zbouřenými sedláky se dostati, utíkala se s penězi do měst zahraničných, na př. z Liberce do Žitavy dne 25. března.

Žitava pak a mnohá jiná města zahraničná sledovala bedlivě zmáhání se tohoto povstání v Čechách, snažíc se, aby zabránila povstalcům vniknouti přes hranice. Všímala si zpráv o postupu bouře té a vyslala do Čech za tou příčinou i zvláštní zvědy. Všem obcím pohraničním dán i vládní rozkaz, aby pro bezpečnost hranic zřízeny byly stálé hlídky. Kdy by však přece povstalci konečně i do některé obce vpadnouti chtěli, tu měli jízdní poslové hned do míst okolních vysláni býti, aby z nich lidé ozbrojení na pomoc přišli. Nejprve měli povstalci mírností a laskavostí odvráceni býti; nepomohloli by to, měly se zvoněním obce svolati a spojenými silami je zahnati. Za tím účelem zřízena byla v mnohých obcích z obyvatelstva také místní obrana. —

Jiný povstalecký sbor u velikém množství shromáždil se v kraji Chrudimském, kde povstání po celé krajině se rozšířilo, a hlavně také proti katolickému duchovenstvu čelilo. Ti povstalci táhli k Týnci nad Labem, pak do Veletova, Konarovic a dále k Poděbradům. U tohoto města rozdělili se na dva menší sbory: jeden asi 600—700 mužů četný bral se k Nymburku, druhý přes most u Poděbrad směrem k Brandejsu n. L. a ku Praze.

Táhli též noční dobou, vždy 50 mužů napřed posílajíce. Když vtrhli do některého místa, počínali sobě jako zástupy výše jmenované, a z každého domu musil jeden muž k nim se připojiti, jen domy vdovské byly osvobozeny. A nalezlili v hospodách cizí muže, ptali se také jich, zdali s nimi jíti chtějí. Ti pak často, bojíce se trýznění, k nim se dali; u vhodné příležitosti však jim opět utekli.

Kde shledali vrchnostenské úřady nebo fary, vnikli do nich, dali si všechny písemné rozkazy předložiti, mnohé z nich vybrali a s sebou vzali. Správce panství obyčejně co rukojmě zajali a teprvé v jiném okresu na svobodu pustili. A tu mnohý správce buď z bázně nebo z opatrnosti hleděl jich umírniti ještě nežli k místu se přiblížili, dávaje se jich otázati, zdali by pivo nebo co jiného míti chtěli. Povstalci ovšem to přijali, s tou ale výminkou, aby jim písemně potvrdil, že těch věcí násilím nevynutili, nýbrž darem obdrželi; však úřadníka přece s sebou vzali. Jestliže úřadníci před nimi utekli, činili povstalci na zámek útok a dobyvše ho, všechny skříně a bedny zotvírali. Pakli občané se skryli, vytloukli v celé obci okna a nadělali mnoho škody.

Z Mnichova Hradiště táhli rozličnými vesnicemi až do Smržovky, kam dne 26. března v 7 hodin ráno přišli. Zdejšího faráře a jednoho žida velice ztrýznili, peníze jim pobrali; pak se vrátili, a dále táhli skrze město Jablonec, odtud skrze Proseč a Maffersdorf do Rokytnice.

Druhá část táhnouc od Poděbrad ku Praze, přihrnula se dne 23. března před Čelákovice.^[13] Tu vyšel k nim ven setník Hubet ležící zde setniny Wallis a dostav od nich odpověď, že jdou pro svobodu, odkázal je k purkmistrovi. A purkmistr Filip Mejstřík jim odpověděl: „Co vy pánové hledáte, toho my nepotřebujeme; jestliže z Hrádku poddaní s vámi jíti chtějí, jest na jejich dobré vůli.“ A žádný z městečka s nimi nešel, leč některý z Hrádku. Prošli pak pokojně městem, vrchního z Kounic a jeho kancelářského sluhu, kterýž patentní knihu nésti musil, až do Brandejsa s sebou vedouce. V druhé tlupě vedli důchodního a kontribučního Kounického. Žádal pak zde vrchní Kounický o pomoc, na kolena až padnuv; dostal však pouze za odpověď, že mu pomoci nelze, an pan hejtman svými vojáky dílem Toušeňský most, dílem město osazeno drží. A tak to šlo vůbec, při čemž od sídla k sídlu jich přibývalo. Přišedše však k Brandejsu, kdež také setnina Wallis ležela, nebyli vojskem do města vpuštěni, nýbrž pouze okolo jíti musili; šest rychtářů vpuštěno bylo do zámku, ostatní šli dále všude pravíce, že mají císařův list zlatem psaný, mocí jehož pro svobodu prý jdou. První říkali, že to mají ti zadní, a zadní opět že přední.“

Zpráva, že chtějí od Brandejsa ku Praze táhnouti, pobouřila velice také hlavní město. Vše se tu bálo před nimi, a zvláště židé. I vytáhlo vojsko v noci před město, aby sedlákům cestu zamezilo, majíc rozkaz, kdy by násilí užili, aby do nich střílelo. Dne 24. března k poledni přitáhli povstalci, počtem asi 15000 mužů, za velikého hluku ve třech odděleních k invalidovně a k Nové bráně. Téhož dne přišli také zbouření sedláci od Chebu, Teplé a Stříbra před Vyšehradskou bránu, žádajíce — ovšem marně — aby vpuštěni byli.

K oněm vyšli z města co poselství čtyři Pražané, aby se jich otázali, čeho sobě přejí. Odpověděli, že chtějí svobodu císařem pánem danou, jak prý ji v původní listině při sobě chovají. Pražané odkazujíce je k příslušným úřadům, navrhli povstalcům, aby za tím účelem padesáte mužů co deputaci s nimi vyslali. Zatím ale vytáhl proti povstalcům polní zbrojmistr pan z Wiedu, těchto padesát mimo jiné zajal, do Prahy odvesti kázal, okolo sedmi set jiných v invalidovně uvěznil a ostatní rozehnal.^[14]

Druhého dne potom stala se jiná větší srážka mezi vojskem a povstalci u Chlumce nad Cidlinou.

Pobouření sedláci z okolí Kralohradeckého poplenivše některé kostely a zámky, zvláště Libčanský, a vedeni Matějem Chvojkou (jenž byl v Hradci studoval a v blízké vsi Roudnici s několika jinými dobrovolně k povstalcům se přidal a pak co jejich vůdce „selským císařem“ nazýván byl) přitáhli od Kratonoh ve třech odděleních ke Chlumci; první dalo se cestou do Trnavy, Babic a Velkého Barchova, kde zámek zcela vyplenili; druhé přes tak zvanou Hrázku na Třešice, a třetí skrz Obědovice, Káranice, Chuděřice a Starou Vodu. Mezi Pískem a Novým Městem, vesnicemi u Chlumce, spojili se opět v jeden sbor a učinili sobě ležení. V Chlumci mimo osm mužů, střehoucích erarní sklad, nebylo vojska. I posláno jest do Kutné Hory, kde prapor pěchoty hraběte Wallise (nyní pluk Filipovičův čís. 35.) posádkou byl. Onoho dne 25. března postoupili sedláci přes hráz velikého rybníku Chlumeckého nejdříve proti pivovaru, kdež se také kanceláře nalézaly. Těch osm vojákův sice postavilo se na obranu přede vchodem; avšak nemohli silnému návalu odolati. Někteří povstalci vedeni samým Chvojkou, vrazili do úřadovny a přinutili ředitele, aby požadavky sedlákův od Chvojky sepsané potvrdil; načež skříně otevřeli a mnoho listin zničili. Jiná část dala se do plenění a pustošení příbytkův a vyvalila ze sklepů všechny sudy na dvůr. A nastalo veliké pití a křik. Zatím opět jiné oddělení chtělo do města vniknouti. Měšťané však zatarasivše ulice, postavili se na odpor. A co tu bylo bojováno, nenadále s náměstí zavířily bubny vojenské. Byloť nepozorovaně po cestách polních vojsko sem na pomoc přispíšilo a po krátkém boji povstalce přemohlo, kolem 200 jich zajalo, ostatní pak zahnalo; z těchto mnozí utíkajíce v rybníku zahynuli. Zajatí byli po dvou provazy svázáni, do hraběcí jízdárny zavřeni a potom soudu vydáni.^[15]

Mimo tyto hlavnější sbory povstalecké objevovaly se ještě na mnohých jiných místech, zvláště ve středních a severních Čechách, menší tlupy svedených a srocených sedlákův. Na některých místech, jako na př. v Plzeňsku, byly nespokojené vesnice ochotny, súčastniti se povstání, a čekaly jen, až by povstalci k nim přišli.

Když se pověst o tom povstání donesla do Vídně, zbudila tu na dvoře panovnickém velikou nevoli. I vydán jest dne 24. března 1775 patent, aby to zlo mezi selským lidem více se nerozšířilo; dán rozkaz, aby se poddaní pokojně chovali, srotivší se pak aby hned od vzpoury upustili, povinnosti své jako před tím vrchnostem vykonávali a nejvyšší rozhodnutí, jež co nejdříve následovati mělo, o budoucím ustanovení jejich povinností robotních poslušně očekávali. Kdy by neposlechli, nařízeno, by s povstalými a srocenými sedláky jako s rušiteli veřejného pokoje a bezpečnosti po právu stanném na těle i na životu trestáni byli.

A vyslána jest obzvláštní komise vyšetřovací. Na její výslovný rozkaz vyšlo pak od krajských úřadů nařízení^[16] dne 26. března t. r., jež ukazujíc na výstřednosti a plenění spáchané na panstvích a farách ano i kostelích, poroučí, aby se rychtářům od vesnice k vesnici dalo věděti, kdy by se obyvatelé takové nepravosti nezdrželi, že nebude s těmito co s loupežníky, zločinci a povstalci jako s vlastními obyvateli země, nýbrž jako s lidmi, kteří se proti božským a zeměpanským a přirozeným zákonům prohřešují, jednáno. Oznámeno spolu, že jest i vojsku v počtu velkém nově přišlému rozkázáno, aby takoví povstalci a lupiči hned schytáni a kdy by se snad protivili, na témž místě rozsekáni nebo zastřeleni byli, ani že více platiti bude výmluva, že ten neb onen od jiných k povstání přinucen byl. A kdy by přece někde poddaní se srotili a táhnouce posly do jiných vesnic vyslali, k povstání sváděti chtějíce, nařízeno jest, aby takoví poslové od rychtáře a obce hned zajati, a nejbližšímu oddělení vojenskému jízdními posly a vesnicím okolním také těmito posly a zvoněním na poplach o tom zpráva dána byla, by pak tyto rychle vesnici, kamž povstalci táhnou, na pomoc přišly. Které obce by toho opominuly nebo snad i povstalcům přispěly, ty měly vojskem po právu ztrestány býti.

A rozloženo jest vojsko za tím účelem hlavně v oněch krajinách severních a východních, aby takto nové zpoury již v zárodku potlačovalo, vyskytlé tlupy povstalecké stíhalo, a pak aby vyšetřujícím soudům k rukám bylo.

Po vyšetřování byli mnozí zajatci k smrti, jiní do žaláře nebo k tělesnému trestu odsouzeni; a sice nález učiněn, aby k smrti odsouzení na ta místa dopraveni byli, kde zločinu byli se dopustili; tam aby na nejživějších cestách na vysokou šibenici pověšeni byli. Dle stanného práva byl odsouzenec „pro takové přetěžké a pohoršlivé přečinění své jiným ku příkladu a ostrachu, sobě ale k zaslouženému trestu z města vyveden, tam provazem na hrdle trestán, spolu jemu na prsa zavěšena tabule jeho přečinění s tímto nápisem: „Aufwiegler und Rauber von der rebellischen Bauern-Banda — Zbauržicž a Raubirž z rebelantský selský bandy.“

Odsouzeným odňata jest „jakákoliv ucházka o nejvyšší milost“,^[17] a ortel smrti ve 24 hodinách podlé vyměření stanného práva nad nimi vykonán. Tím spůsobem byli z oněch zajatých u Prahy tři co hlavní původcové povstání toho po sobě v rozličné dni mezi 29. březnem a 4. dubnem oběšeni, a sice jeden jmenem Josef Černý u invalidovny, druhý na Vídeňské silnici před Vyšehradskou branou, a třetí před Oujezdskou branou na silnici do Plzně. V Mladé Boleslavi Jan Kopřiva — „v Českém Dubě o vyrabování tamního zámku a fary chycený, při kterém jakož i dříve v Hodkovicích se nápodobně potřebovati nechal“^[17] — odsouzen jest 1. dubna 1775, rozsudek svůj slyšel 3. dubna o 9½ hodině dopoledne, a již druhého dne 4. o 9½ hodině dopoledne na místě zločinu svého (u Českého Dubu na křížové cestě) popraven jest; Jindřich Pichler pro pobuřování a v Českém Dubě plenění v Mladé Boleslavi dne 6. dubna odsouzen, rozsudek oznámen jemu o 9½ hodině dopoledne 7. dubna, a on v tutéž hodinu druhého již dne v Českém Dubě popraven jest.

Z povstalců v okolí Králové Hradce jeden sedlák, jenž byl se dopustil svatokrádeže a s monstrancí a ciboriem neplechu tropil, jest oběšen; podobně i na jiných místech, jako na př. v Opočně, v Smiřicích, v Roztokách atd.

Pro účastenství v povstání, loupení nebo pro jiné přečiny byli někteří k dlouholetému žaláři, zostřenému v jistých lhůtách tělesnými tresty bitím, obyčejně karabáčem. Matěj Chvojka, vůdce sedlákův u Chlumce poražených, po dlouhém vyšetřování, do Prahy a zpět na místa povstání sem a tam vození, odsouzen jest na osm let; — vůdce zbouřených sedláků v Náchodsku, Nyvlt Rychetský, byv odvezen s několika jinými, kteříž ono „gubernio“ činili, do Králové Hradce (4. dubna), odtud pak do Prahy na Malou stranu, odsouzen na dvě leta k obecní práci;^[18] — v Mladé Boleslavi: Jan Asmann k dvouleté veřejné nebo domácí práci, a čtvrtletně k 15 ránám karabáčem, Kr. Niesig k dvouleté téže práci a půlletně k 15 ránám — jiní zase na čtvrt roku nebo šest neděl, neb i na 14 dní, vždy ale ještě k 15 neb i 25 ránám karabáčem; jiní pak potrestáni byvše 25 nebo 30 těmi ranami, s přísným napomenutím propuštěni jsou na svobodu.^[19]

Povstání zdálo se býti potlačeno. Sedláci chovali se opět pokojně, konali větším dílem robotu jako dříve, a obchod bylo lze opět jako jindy provozovati i s cizinou, hlavně s pohraničnými městy.

Avšak do hor uprchlí povstalci neustáli ve svém odporu. Ti hlavně v krajině Trutnovské se zdržujíce, na začátku měsíce dubna v jednom lese soustředili se, les zásekami opevnili, tak že jízda pronásledujíc je, k nim přistoupiti nemohla. I vyslána jest tedy proti nim setnina dělostřelectva s 18 děly kartáčovými, by v tom lese buď sestříleni nebo vojskem obklíčeni a hladem přinuceni byli se vzdáti.

A v okolí Pražském také ještě, ačkoli jen v menších nežli prvé rozměrech, trvalo místy povstání dále, až opět na čas se utišilo.

Znova pak počali se bouřiti poddaní nejvíce v měsíci červenci r. 1775, nechtějíce bývalé roboty konati. Když se ve zbrani ukázali, byli ovšem záhy vojskem aneb ozbrojeným úřadnictvem a služebnictvem panským odráženi, vojskem i potlačeni. A tu opět ukazují se nám zjevné zpoury hlavně ve středních a severních Čechách, jako na př. v Konopišti, v Jablonném, Gräfensteinu, Fríedlandě a j.

„Na Konopištsku shlukly se tlupy poddaných a několik set přitáhlo k zámku Konopištskému, na němž se byli zavřeli ozbrojení úřadníci, myslivci a hajní vrchnostenští, a ti dne 18. července 1775 do povstalců stříleli, tak že těchto sedm zabito bylo, až potom mocí vojenskou učiněn konec tomu povstání.“^[20]

V Jablonném přitáhlo přes 300 sedláků, pravíce, že dosud sice tři dni robotovali, teď ale, dokud záležitost robotní nebude vyřízena, že toliko jeden den robotu konati budou. Když pak (dne 25. července) hrabě Pachta přijel, shromáždili se před zámkem, a z každé obce vyslali k němu zástupce své. Zachovávali celkem dobrou kázeň, netrpíce nikoho mezi sebou, kdo skutečně poddaným a robotou stížen nebyl. A zákonem učinili sobě, že kdo by nějaké loupeže, krádeže nebo nepořádku vůbec se dopustil, od nich samých hned třebas i smrtí trestán bude.

Jiné vesnice, zvláště Dubnice, Ostré a jiné dvě učinily s vrchností svou Vartenberskou písemní smlouvu, že do úplného vyřízení sporné záležitosti budou jen třetinu dosavadní roboty konati; avšak úřadníci vrchnostenští již druhého dne rušili slovo, chtějíce, aby poddaní práce ty konali jako jindy dříve. Tito vznesli spornou tu věc k hejtmanovi krajskému v Mladé Boleslavi, jenž ihned do Vartenberka přijel a smlouvu tu potvrdil.

V Gräfensteinu pak se dne 27. července t. r. z 20 obcí shromáždilo celkem asi 2000 osob u přítomností vojska pěšího a jízdního, jež stále v městě obcházelo. Představení obecní jsouce na úřad povoláni a tázáni, co by chtěli a zdali dobrovolně se shromáždili neb od někoho k tomu navedeni byli, odpověděli, že přišli dobrovolně, chtějíce, aby rozkaz císaře Josefa II. vydán byl, dle toho že se chtějí spravovati, byť jim i více povinností nežli dosud uloženo bylo.

Některé vrchnosti, jako na př. Jablonné, vyrovnaly se s poddanými svými. Uslyševše poddaní na jiných panstvích, že ty neb ony vrchnosti poddaným svým umenšily a polehčily v robotách, žádali vrchnost svou, aby také jim po příkladě tom ulehčila. A odvolávajíce se na to, že jim již po delší čas polehčení slibováno jest, ustanovili napřed sami konání roboty na tři dni, jak to na jiných některých panstvích od vrchnosti bylo povoleno. Na statku Lošanském městu Kutné Hoře poddaném na př. shromáždili se všichni sedláci a chalupníci ze všech poddaných vesnic, dostavili se „v náležitém pořádku, ale vážně“ do kanceláře, aby umenšení roboty vymohli, pravíce, že to dělají „všichni pro jednoho a jeden pro všechny“. Čekali do druhého dne na odpověď v místě, chovajíce se pokojně. Kdy by do toho času vyrovnání se nestalo, chtěli robotu vůbec odepříti. A vyrovnání jest učiněno.^[21] Mnohé vrchnosti však neustupně trvaly na bývalé těžké robotě, a když poddaní přišli „o milostivé polehčení“ prositi, volaly vojsko na pomoc.

A mnozí zase odpor činící nebo jiných k odporu povzbuzující byli před onu vyšetřovací komisi pohnáni a rozličně trestáni. Jestliže se kdo při konání roboty byl protivil, dostal 15 nebo 25 ran karabáčem; některý z nich odsouzen na čtvrt roku do vězení a na začátku i na konci jeho k 25 ranám; nebo na šest neděl a p., jak učiněno jest na př. s poddanými Velkoskalskými dne 21. července a s poddanými z Mnichova Hradiště na začátku r. 1776.

Ti, kteří co hlavní původcové opětného bouření lidu poddaného bojíce se velkého trestu utekli, stíháni jsou zatýkači, na př. 1. června Jan Kheil, knihař a poddaný Žireckého panství, 6. července Michal Pfeifer ze vsi Hertína panství Náchodského, 27. července při povstání Konopištském poznaní a prchlí svůdcové Vácslav Preys a Vácslav Novák; 5. srpna jistý člověk, jenž se za majora vydával a sedláky k povstání ponoukal; 8. srpna Josef Tišitel, mlynář v Lovistíně, poddaný Ronovský.

Mimo to lidé z Německa, zvláště z Pruska, kteří sem toho času přicházeli, hlavně zapovězené knihy rozšiřujíce, stíháni jsou, na př. rozkazy danými dne 11. května, 20. července, 7. září.

Konečně dne 13. srpna 1775 vydán robotní patent pro království české a slavně po celé zemi vyhlášen jest; selskému povstání učiněn konec.

Vláda totiž „pováživši, že zachování mnohých poddaných okamžitého ulehčení žádá, k rychlejšímu spomožení poddaným v takovýchto nesnázech postaveným uzavřela, ty zásady a pravidla, dle kterýchžto se takové ulehčení státi může a má, se vším, co k robotě přináleží, a pročež již dílem v předešlých patentech (hlavně r. 1680, 1738, 1751, 1753, 1770, 1771 vydaných) obsaženo jest, do tohoto robotního patentu tak sestaviti dáti, aby z toho veškeří poddaní své budoucí robotní povinnosti jakož i spůsob, jak se od nich žádati mohou, patrně seznati, a podle toho v celé zemi najednou se spravovati mohli.“^[22]

Dle tohoto patentu zůstali poddaní, kteří až posud pěší robotu konali, také budoucně pouzí pěší robotníci, jakož i ti, kteří až posud s potahem robotovali, avšak přes 9 zl. 30 kr. roční kontribuce neplatili, budoucně žádnou jízdní, nýbrž jen pěší robotu konati měli. A pro pouhé pěší robotníky vyměřeno bylo takto: Podruh nebo podruhyně ročně vesměs s jednou osobou 13 dní; chalupník, jenž přes 57 kr. neplatil, ročně s jednou osobou 26 dní; který více daně měl nežli 57 kr., ale přes 2 zl. 51 kr. neplatil, tydně 1 den; který více daně než 2 zl. 51 kr. ale ne přes 4 zl. 45 kr., týdně s jednou osobou 1½ dne; který více daně než 4 zl. 45 kr. ale ne přes 7 zl. 7½ kr., týdně 2 dni; který více než 7 zl. 7½ kr. a ne přes 9 zl. 30 kr., týdně 2½ dne; který více než 9 zl. 30 kr. a cožkoli nad to platil, týdně 3 dni. Při jízdní robotě zůstali i dále, již byli přes 9 zl. 30 kr. platili a s potahem robotovali, a ustanoveno bylo, že budoucně konati má poddaný, který nebyl za víc nežli čtvrt usedlého (čtvrtsedlák) a tudíž přes 14 zl. 15 kr. neplatil, s jedním kusem potahu týdně tři dni; půlsedlák neplatě daně přes 28 zl. 30 kr., s párem potahu týdně tři dni, a od sv. Jana do sv. Vácslava téhodně s jednou osobou pěší roboty; který byl za víc než půl usedlého avšak tři čtvrtě usedlého nepřesahal, tudíž více daně měl nežli 28 zl. 30 kr. a ne přes 42 zl. 45 kr., s 3 kusy potahu týdně tři dni, a od sv. Jana až do sv. Vácslava týdně dva dni pěší roboty s jednou osobou; který byl za více než tři čtvrtě usedlého a cožkoli nad to (celý sedlák) a tudíž více než 42 zl. 45 kr. a cožkoli nad to platil, se 4 kusy potahu týdně tři dni, a od sv. Jana do sv. Vácslava týdně tři dni pěší roboty s jednou osobou.

Poněvadž ustanovené tyto robotní povinnosti to nejvyšší byly, k čemuž budoucně poddaní podle tříd zámožnosti a kontribuce své přidržováni býti mohli, zanechávalo se těmto docela na vůli, při svých dosavadních robotních povinnostech, ježto buď skutečně menší byly nebo se jim aspoň tak zdály, bez proměny zůstati.

Nemohli pak poddaní neb obce díl ze staré a díl z nové roboty voliti, nýbrž musili se buď k té buď k oné přihlásiti; avšak měli právo, že se mohli s vrchností o jiný zcela nový spůsob robotních povinností písemně porovnati, kteréžto porovnání se skrze krajský úřad ke král. zemskému gubernium pro nahlédnutí a potvrzení zaslati mělo. O tomto rozličném vyvolení svých posavadních anebo nových patentních povinností robotních měli se jak jednotliví poddaní tak i celé obce, kdež tyto společně voliti měly, nejdéle do 16. října 1775 u vrchnosti neb u jejího vrchního úřadníka hospodářského prohlásiti.^[23]

Tím spůsobem bývalá těžká robota vesměs umenšena, i bylo ještě žádoucno, aby též nevolnictví zrušeno bylo. I to stalo se. Císař Josef II. dne 1. listopadu 1781 vydal patent, jímž poddaný stal se majetníkem statku, nyní dědičného, a každý poddaný nabyl práva k ženění; měl na vůli, zachovávaje předpisy vojenské odvodní soustavy, z panství se vystěhovati, a uvnitř země usaditi nebo službu hledati; poddaní mohli se podle libosti řemeslům a uměním učiti, a bez sprošťovacího listu, kterýž bez toho již přestati měl, mohli po výdělku tam jíti, kdež ho nalezali, nebyli více povinni konati dvorní služby a j. v. Tím urovnány byly poměry mezi poddanými a vrchnostmi ku zvelebení stavu rolnického, i dosaženo, po čem poddaný lid tak dlouho byl toužil.

---

1. Archiv české osady Rixdorfu u Berlína.
2. Archiv české církve v Berlíně.
3. Založili církve posud české: Husinec, Tábor, Hradec atd.; viz Osvětu r. 1874 č. 8. a Světozor r. 1869 č. 3, 4.
4. Týž archiv.
5. Srovn. Letopisy památných událostí evangelickokřesťanské obce v Stroužném, rkps. v archivu farním též obce, pak archiv české církve v Berlíně a v Rixdorfě, a v městské knihovně v Žitavě zvláště Acta Mscr. A. 52b. — V oněch Letopisech jeví se radost a útěcha z toho, že r. 1742 „Bedřich II., král pruský, ke Slezsku i hrabství Kladské vybojoval. Tu teprv oni věrní evangelíci od jesuitů pro víru svou trápeni volněji počali dýchati, teď teprva ve dne a nahlas drahé od předků svých písně zpívati, písma sv. čísti a k společnému čtení božímu v příbytcích svých se shromažďovati začali, tu i mrtví jejich na hřbitov Čermenský přijati býti mohli. Když ale v sedmileté válce r. 1760 Kladsko od císařských vojsk opět vybojováno a Slezsko obsazeno bylo, vypukla zase nová bouřka… Než tato nová seč dlouho netrvala. Již v roce Bedřich král se zase nepřátelů svých zmocniv, Slezsko i Kladsko osvobodil“ atd. — Paměti pak osady Berlínské vypravení, že „usnesli se nekatoličtí obyvatelé kraje Litomyšlského na tom, že stížnost čili žádost o svobodu náboženskou vítěznému tehdáž králi švédskému Karlovi XII. podají. I učinili tak; než žádost tato, několika sty podpisův opatřena a ve jmenu 7000 evangelických Čechů složena, dostala se v ruce vrchnostenské a tudíž nemoudří tito co zrádcové vlasti jímáni a přísně strestáni byli. Událost tato i příčinou byla, že od r. 1712 až do r. 1724 na tisíc evang. Čechů z kraje Litomyšlského, Hradeckého, Chrudimského a Kouřimského jednak potají z vlasti uprchli, jednak vypovězeni byvše do ciziny se stěhovali“ atd. — – A v Žitavě nalezti lze v oněch aktech z r. 1776 „Supplic sämmtlicher Inwohner des Chrudimer Kreises und umliegender Kreise an des König von Preussen Majestät!“ podobného obsahu jako předešlá žádost ku králi švédskému. V ní prosí poddaní Chrudimského a jiných krajův „o právo a spravedlnost“, ukazujíce na veliká soužení od katolického duchovenstva pro vyznání evangelické a na pálení knih. V té nouzi žádají, aby se jejich utiskované svobody svědomí ujal a u císaře Josefa II. Zakročil, aby oni a bratří jejich v pokoji žíti mohli, by knihy jiní vráceny a všichni vězňové vysvobozeni byli. Kdy by to ale proti očekávání se nestalo, prosili, aby pruský král „přátele boží a pravé náboženství ozbrojenou rukou bránil, k čemuž oni své přispění nabízejí, doufajíce v pomoc boží, ač jen malé stádo a ne přes 20.000 byli, že by celé království české podrobeno bylo.“ — Kdy a kým asi tato žádost králi pruskému odevzdána byla a jaké odpovědi dostala, není poznamenáno.
6. Archiv kr. města Kutné Hory.
7. Selský otčenáš podává K. J. Erben v Lumíru 1861 str. 373, nové podán ve Světozoru 1874 č. 50.
8. Acta betreffend den von einer Anzahl Bauern in dem benachbarten Königreiche Böhmen erregten Autstand, und die dieserhalb gemachten Vorkehrungen de anno 1775. V Žitavě, městská knihovna rkps. A. 52b.
9. O tom svědčí vyšetřování Jos. Tišitele, dle Kutnohorského archivu r. 1775 č. 2876; ale nějakého provolání takového nemohl jsem se dopátrati.
10. Dle Jos. Myslimíra Ludvíka: Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho, vyd. J. K. Rojek, díl I. str. 282 a násl.
11. Tutéž str. 283—284 pozn.
12. Viz Jičínský obzor r. 1861 č. 4. str. 31 a násl. a Lumír 1861 čís. 30.
13. Ant. Ferlesa: Paměti král. kom. města Čelákovic, 298, 301 viz Okres Brandejský n. L. od J. V. Práška str. 211.
14. Dopis z Prahy dne 24. března 1775 do Žitavy, Acta blbl. Žitav. A 52b. — Kurze Relation der jetzigen Bauernrebellion (1775), rkps. v čes. Museum, ad 6. B. 10.
15. Tamtéž. Obšírnější zprávu o porážce sedlákův u Chlumce viz v Lumíru r. 1859, Minuzen-Kalender a j.
16. K. k. Kreisamt-Verordnung den 26. März 1775.
17. Acta críminalia v Mladé Boleslavi.
18. J. M. Ludvík: Památky Náchoda I. str. 286.
19. Dle výpisů z „Acta críminalia“ a z „Knihy Czerné druhé críminalní“ v roce 1772 založené v Mladé Boleslavi podaných mně laskavě přítelem mým p. prof. Jos. Píčem.
20. Ant. N. Vlasák: Okres Benešovský str. 43.
21. Archiv města Kutné Hory r. 1775 čís. 2134.
22. Robotní patent pro král. české 13. srpna 1775, str. 1.
23. Robotní patent r. 1776.